Zkušenosti s výcvikem koučování: 18 lidí, kteří jím prošli

O koučovacích výcvicích v Česku píšou skoro výhradně samotné školy. Tahle stránka je pokus o něco jiného: sesbírat, co o svém výcviku říkají lidé, kteří jím prošli — vlastními slovy, v celých větách a s odkazem na místo, kde si to můžete přehrát nebo přečíst celé. Včetně toho, čeho se báli, co bylo těžké a co jim nevyšlo.

Podklad tvoří dva druhy materiálu a záměrně je nemíchám. Nosnou vrstvu tvoří jedenáct dílů podcastu Myšlení kouče, kde s absolventy sedím hodinu a půl před kamerou; ke každému dílu je na webu kompletní přepis, takže si každou citaci najdete v kontextu. Doplňkovou vrstvu tvoří psané zkušenosti absolventů zveřejněné na webu Coaching University — delší ucelené texty, u každého uvádím odkaz na zdroj.

A jedna věc na rovinu, protože bez ní by celá stránka byla marketing v převleku: všichni tihle lidé prošli výcvikem u mě. Není to nezávislý průzkum českého trhu ani srovnání škol. Je to sonda do jedné konkrétní zkušenosti — zato doložená, dohledatelná a včetně věcí, které se do reklamy nedávají. Kritéria pro výběr školy najdete vedle v průvodci jak vybrat koučovací výcvik; tady jde o lidi.

Markéta Míková to ve svém textu shrnula líp než já — opisovat definice nemá cenu: „Osobní zkušenosti, informace od účastníků kurzu, to jsou věci, které by mohly člověku se zájmem o tento kurz NLP opravdu pomoci.“

Kdo mluví a odkud přišel

Skoro nikdo z nich neplánoval kariéru kouče. Do výcviku je dostala nějaká forma zastavení — vyhoření, rozpad vztahu, nemoc, mateřství, nebo zjištění, že to, co uměli, přestalo stačit.

Co je do výcviku přivedlo

Nejčastější spouštěč není touha po nové profesi, ale podezření, že problém není venku. Jana Navrátilová se k tomu dobrala po několika toxických vztazích za sebou:

„Moje rozhodnutí jít do koučingu bylo, že jsem začala mít pocit, že opravdu musí být něco ve mně, proč já si ty lidi přitahuju. Vždyť jsou vztahy, kde to funguje. Jak je to možné, že mně to nefunguje?“

— Jana Navrátilová, epizoda #7

U Davida Rosskohla to bylo naopak úplně bez plánu. Vedl vlastní firmu, navenek se mu dařilo — a přesto:

„Dlouho jsem měl pocit, že jsem zamrzlý, že se nikam neposouvám. Navrch se posouvám, ale uvnitř tam je ticho. Hlavně jsem zjistil, že vůbec nevím, kdo jsem. Pak přišla možnost naskočit do tréninku transformačního kouče a to byl ten poslední šťouchanec do změny.“

— David Rosskohl, epizoda #4

Ve svém psaném příběhu popisuje roli, které se bál pustit: „Myslel jsem si, že jako úspěšný podnikatel ve střechařství musím zůstat v této roli, i když mě to už nenaplňovalo.“

Dominika Šveráková byla tři roky po porodu první dcery. Rozhodnutí padlo během jednoho večera:

„V 7:30 večer jsem se přihlásila na ten webinář, shlédla jsem to, v 10:00 jsem přišla za ním a oznámila jsem mu to.“ (…) „Do té doby jsem o koučování neslyšela.“

— Dominika Šveráková, epizoda #11

Na otázku, co vlastně hledala, odpovídá jednou větou: „za mě to bylo fakt naplnit tu prázdnotu, která ve mně byla.“

U psaných zkušeností je motiv podobný. Sandra Balejová se přihlásila poté, co sama prošla koučováním jako klientka — a s důležitou výhradou:

„A tak přišel moment, kdy já sama jsem se přihlásila do výcviku koučování. Ne proto, že bych měla vše vyřešené. Ne proto, abych byla ta, co ‚radí‘.“

— Sandra Balejová, psaná zkušenost Když se z učně stává mistr

Lucie Blažková, bývalá regionální manažerka, to shrnuje ještě stručněji: „Přihlásila jsem se do kurzu koučování. Ne kvůli nové kariéře. Kvůli sobě.“ Aneta Pilíšková, která roky pracovala v sociálních službách, píše: „Díky uvědomění si vlastních limitů jsem pocítila touhu objevit další možnosti mého profesního i osobního posunu.“

Část lidí ale přichází z úplně jiného konce — už koučují a chtějí víc nástrojů. Petra Stehlíková: „Když jsem koučovací kurz dokončila, říkala jsem si, že by stálo za to rozšířit znalosti o další techniky, abych mohla svým klientům a svým kolegům poskytnout lepší servis.“ A Hana Holečková: „Do výcviku NLP jsem vstoupila s pocitem, že se chci naučit něco, co bude smysluplné a praktické.“

Čeho se báli, než se přihlásili

Tohle je část, kterou školy obvykle přeskočí. Zdeňka Klímová chtěla jít na Master zhruba rok předtím, než se opravdu přihlásila:

„Na začátku, možná i rok, jsem to měla v kastlíku jako něco nedostižného pro mě. Tím, jak děti byly ještě malé, finance, víkendy pryč a spousta práce, jsem si myslela, že to budu muset ještě odložit. Měla jsem to na wishlistu, ale neviděla jsem cestu, která by k tomu vedla.“

— Zdeňka Klímová, epizoda #5

Peníze, malé děti a víkendy pryč z domova — tři nejčastější důvody odkladu. Zdeňka dodává, že se cesta pak „prostě otevřela“, ale ten rok byl reálný.

Druhý typ obav míří dovnitř. Alena Trojanová je pojmenovává rovnou jako otázky, které jí běžely hlavou:

„I když jsem cítila, že se vydávám správným směrem, pochybnosti byly mým častým společníkem. V hlavě se ozývaly otázky jako: Jsem na to dost dobrá? Můžu vést druhé, když sama ještě hledám? Co když selžu?“

— Alena Trojanová, psaná zkušenost Jak jsem díky koučování objevila sama sebe

Třetí typ je odborná skepse. Zuzana Košařová měla za sebou několik terapeutických výcviků a do NLP šla nedůvěřivě: „Na začátku kurzu jsem byla skeptická k tomu NLP, protože jsem prošla různými výcviky terapeutických metod, které se víc šťouraly v té minulosti.“ Ivana Vacková zase přiznává, že netušila, do čeho jde: „Když jsem se přihlásila do NLP kurzu, vůbec jsem netušila do čeho jdu. Jen jsem chtěla nějakým způsobem pozvednout své koučovací dovednosti.“

Co bylo doopravdy těžké

Nejotevřenější popis má Jana Navrátilová. Přišla z prostředí, kde roky přežívala, a na výcviku se to začalo otvírat:

„Odkrývali jsme to až v průběhu výcviku NLP Premier. Tam byly situace, že když jsme na tohle potom narazili, tak jsem utíkala přes půlku sálu pryč, a to několikrát, ne jen jednou.“

— Jana Navrátilová, epizoda #7

Popisuje i to, co přišlo potom — a že to nebylo rychlé: „Byly teda i období, kdy jsem si přišla, že mám hlavu úplně vymetenou. Jak už jsme měli v průběhu výcviku hodně intenzivních intervencí za sebou, tak jsem tam fakt potřebovala delší období, aby to podvědomí to dokázalo zpracovat.“ A dodává větu, kterou by prodejní stránce nikdo neschválil: „Potřebuje to čas.“

Aneta Šrollová to říká rovnou jako varování čtenáři:

„Ale neradujte se předčasně, zní to všechno pohádkově, ale je to pořádná makačka, často se podíváte na dno své duše, budete si muset přiznat pravdu a přijmout strach.“

— Aneta Šrollová, psaná zkušenost Návrat k sobě

Druhá věc, kterou zmiňují opakovaně, jsou výstupy z komfortní zóny. Jana o nich mluví bez příkras: „Hodně mě překvapilo, že tam dbáš i na ty výstupy z komfortní zóny, které ze začátku hodně lidí hodně štvou. Mě taky ze začátku.“ Aneta Šrollová popisuje ten samý moment očima studenta, který se má poprvé ukázat před skupinou: „Když jsem si poprvé stoupla na kurzu před třídu a nechala se před všemi koučovat, bylo to zvláštní.“

Lucie Blažková má nejlidštější historku — den, kdy málem nedorazila na modul. Přiletěla po čtyřiadvaceti hodinách cestování a dvou nocích beze spánku:

„Řekla jsem příteli: ‚Já asi nepůjdu. Neměla jsem čas se připravit. Nic si nepamatuju. Bude to trapné.‘ A on mi jen řekl: ‚Jdi. Nějak to dopadne.‘“

— Lucie Blažková, psaná zkušenost Až když jsem se zastavila, začala jsem jít

Šla. A ten den zpětně označuje za zlom: „Kurz mi pomohl znovu objevit sílu vědomého vystupování z komfortní zóny.“

A pak je tu věc, kterou pojmenoval Martin Kubů: ne každý to dotáhne. „Nemá cenu si něco zaplatit a jen tak tam projít, nebo ani neudělat zkoušky. Vím, že tam takoví s námi byli.“ Sám k tomu přišel s jasným postojem: „Když nastoupím do nějakého výcviku, dokončím ho a budu tomu věnovat maximální pozornost.“

Moment, kdy se to zlomilo

Skoro každý má nějaký bod, po kterém už to bylo jiné. U Zuzany Košařové to trvalo polovinu výcviku:

„Já jsem určitě polovinu kurzu, polovinu toho výcviku byla skeptická, ale v té půlce, asi jak jsme se už naučili komplexnější techniky, se to začalo lámat, protože tvoje kurzy jsou specifické tím, že to není jenom pasivní poslech, ale my to všechno praktikujeme na sobě a člověka to ohromně mění.“ (…) „Někdy v půlce toho kurzu se to zlomilo a já jsem měla obrovský wow.“

— Zuzana Košařová, epizoda #2

Psycholožka Monika Skutková si vybavuje konkrétní techniku i konkrétní scénu: „Takový největší wow moment jsem měla, kdy jsme dělali techniku, která se vrací do minulosti. Je to časová intervence.“ A jako moment, který by přála zažít každému, uvádí něco, co se stalo kolegyni ve skupině: „Přišlo mi skvělý zážitek tam sledovat kolegyni, která si pomohla zbavit se strachu z pavouků.“

Radim Lex popisuje zlom nejstřízlivěji — jako chvíli, kdy zjistil, že to funguje i jemu:

„V průběhu vlastního výcviku a trénování technik jsem po určité nesmělosti zjišťoval, že to opravdu funguje i v mém provedení.“

— Radim Lex, psaná zkušenost Jak mohou NLP techniky změnit život

Magdaléna Bianka Ištoková, která přišla z práce s tělem, shrnuje překvapení třemi slovy — „Ta rychlost, ta účinnost, ta údernost.“ — a doplňuje, co jí docvaklo po výcviku:

„Mně došlo, co mám všechno v rukách, co všechno teď můžu udělat, jak extrémně rychle můžu těm lidem pomoct, jak extrémně rychle tohle můžu posunout a že se nemusím v těch věcech patlat.“

— Magdaléna Bianka Ištoková, epizoda #6

Veronika Sofie Brahma shrnuje totéž jedinou větou o tom, co jí výcvik ukázal o ní samotné: „Že mám vlastně moc přepsat minulost.“

Co jim výcvik reálně dal

Odpovědi se rozpadají do tří skupin. První je vnitřní posun:

„Věci, které jsem tušila, mám pojmenované a jako kdybych dostala kulaté razítko: ‚Můžeš.‘“

— Magdaléna Bianka Ištoková, epizoda #6

Dominika Šveráková měří ten posun vzdáleností mezi dvěma body: „Obrovsky to posunulo mě samotnou prostě od vyhořelý mámy k tomu, že sedím teď tady s tebou.“ A co konkrétně na sobě našla? „Tu vnitřní sílu, že můžu, že můžu si dovolit třeba i právě jezdit na ty výcviky, že můžu mít ten čas sama pro sebe.“

Druhá skupina je řemeslo a sebedůvěra. Zdeňka Klímová popisuje, že sebejistota nepřišla z výuky, ale z praxe během výcviku:

„Během prvního výcviku jsem koučovala každý den. (…) Každým jednotlivým sezením ve mně rostla sebedůvěra a koučovací sebevědomí.“

— Zdeňka Klímová, epizoda #5

Martin Kubů to v psané referenci shrnul do tří vět: „Velký přínos pro můj osobní rozvoj! Oceňuji skvělé vedení výcviku. Přišla spousta uvědomění v super partě.“ Yvona Jankovská vyjmenovává konkrétní dovednosti: „Vystupování a mluvení před lidmi, zpětná vazba, sebereflexe, sebeovládání, následné vzájemné koučování s dalšími spolužáky, studium atd.“

Třetí skupina je praxe a klienti. Jana Hubená popisuje první firemní zakázku: „Pozvali si mě původně kvůli dvěma lidem, ale když viděli výsledky, tak mi řekli, že ať koučuji všechny napříč firmou.“ Gabriela Čermák Aboudová zmiňuje ukazatel, který u kouče říká nejvíc: „Vidím skutečné změny v životech lidí a klienti se mi vrací a doporučují mě dál.“

A pak je tu věc, kterou nikdo nečeká — skupina, se kterou člověk rok sedí v jedné místnosti. Markéta Míková: „Získáte nová přátelství a nebojím se tvrdit, že přátelství trvalá.“

Co by udělali jinak a co výcvik sám nevyřeší

Tady je stránka nejužitečnější. Nejsilnější varování dala Zdeňka Klímová — a mířila jím na sebe:

„Samozřejmě, byly tam nějaké strachy a obavy, ale upřímně, pro mě ten absolutně největší strach byl, že to zůstane jenom v tom výcviku a že to nepropíšu do praxe.“

— Zdeňka Klímová, epizoda #5

Ten strach není teoretický. Zdeňka popisuje, koho dnes potkává mezi svými klientkami: „I přesto, že mají výcviky, zůstávají v zaměstnání, které je nenaplňuje, nejdou s kůží na trh, bojí se říkat si o peníze.“ Její vlastní řešení bylo začít koučovat hned od prvního modulu — a shrnuje ho větou, kterou si přinesla ze zahraničního výcviku: „koučem se nestaneme certifikátem, ale tím, co se změní uvnitř nás.“

Veronika Sofie Brahma je v tomhle ještě otevřenější. Přiznává, že po prvním stupni si na skutečnou práci netroufla:

„Je pravda, že od toho NLP Practitioner jsem se přímo NLP nevěnovala, protože jsem si v tom ještě nebyla jistá, že můžu tohle dělat. Měla jsem tam obrovskou pokoru a respekt, protože je to práce s myslí. Nebyla jsem úplně pevnou půdu pod nohama.“

— Veronika Sofie Brahma, epizoda #10

Jistota přišla až o stupeň výš. To je poctivá informace pro každého, kdo čeká, že po jednom výcviku vyjde ven hotový.

Dita Heriánová zase popisuje, co jí naopak nefungovalo — a je to jeden z mála textů, kde absolvent píše o vlastním neúspěchu. Podle rady kamarádky si poctivě psala afirmace: „Všechno jsem tedy poctivě udělala, ale nic moc se nestalo ani nezměnilo.“ A dodává: „A já jsem přemýšlela nad tím, jak je možné, že jí to funguje a mně ne.“

Bianka Ištoková popisuje past opačnou — držet se metody příliš doslova: „Dlouho jsem měla NLP jako absolutní rámec, přesně takhle to musí být, než jsem ho dokázala vidět trošku z dálky a začít si v něm hrát a začít ho tvarovat.“

Ivana Vacková naráží na věc, se kterou počítá málokdo: okolí Vám nemusí věřit. Když techniky zkoušela ve škole, „dospělí nejprve projevovali nedůvěru k NLP“. Alena Trojanová pak dodává jednu větu, která ušetří spoustu zbytečného trápení: „Pochopila jsem, že koučování není o tom být dokonalá.“

A nakonec upozornění, které dává smysl slyšet zrovna od terapeutky. Zuzana Košařová mluví o tom, co se stane, když někdo umí otevřít, ale neumí zavřít:

„Dotknout se slabého místa člověka je hrozně jednoduchý, ale co je ten um, je vyvést ho člověka, pomoct mu to zpracovat a vyvést ho do ještě vyššího plusu, než byl předtím.“

— Zuzana Košařová, epizoda #2

Co si z toho odnést, když si výcvik vybíráte vy

Když ty příběhy poskládám vedle sebe, opakují se čtyři věci — a shodou okolností jsou to přesně ty, které jdou u jakékoli školy ověřit předem.

• Hodiny a čas. Nikdo z nich nepopisuje zlom v prvním týdnu. U Zuzany přišel v polovině výcviku, u Davida po zhruba půl roce, u Veroniky až o stupeň výš. V první epizodě to říkám natvrdo: „Kvalitní výcvik by měl začínat na minimálně 120 hodinách“ a „Pokud si někdo myslí, že se koučem stane za jeden víkend, tak se šeredně plete.“
• Nácvik, ne poslech. Zuzana to popsala přesně: „to není jenom pasivní poslech, ale my to všechno praktikujeme na sobě“. Martin Kubů to z pozice mentora shrnuje ještě prostěji — studenti „to mají trénovat, trénovat, trénovat, trénovat“.
• Zpětná vazba od někoho, kdo to dělá. Martin: „je super u tebe, že tam jsou ti mentoři vlastně, kteří vlastně už tím prošli a už mají nějakou praxi a vědí, co se tam děje.“ Já jsem to na svém prvním koučovacím výcviku před šestnácti lety neměl a byl to hlavní důvod, proč jsem později postavil vlastní školu.
• Co bude po certifikaci. Nejčastější tichá prohra není špatný výcvik, ale dobrý výcvik, ze kterého člověk nikdy nevyjde ven ke klientům. Viz Zdeňčin největší strach výš.

Pár čísel pro kontext: koučování učím šestnáctým rokem, prošlo mnou přes 360 vytrénovaných koučů a prvky transformačního koučování zažilo přes 27 750 lidí. Roční výcvik Coaching Mastery má 210 hodin, 12 dní probíhá tváří v tvář v Praze a je akreditovaný MŠMT. Většina příběhů výš je ale starší než dnešní podoba programu — objevují se v nich názvy jako transformační kouč, NLP Practitioner nebo NLP Master. Tomu odpovídá i to, co lidé popisují.

Praktická rada na konec: než někam podepíšete přihlášku, poslechněte si dva tři celé rozhovory, ne sestřihy. Hodina a půl se nedá odehrát. Pak si vyžádejte kontakty na absolventy a zeptejte se jich na dvě otázky — co jim výcvik dal a co by udělali jinak. Kdo Vám kontakty nedá, odpověděl. Co se za cenou kvalitního výcviku skrývá a proč se levné varianty nevyplácejí, rozebírá stránka kolik stojí koučovací výcvik.

Kde si celé příběhy poslechnete a přečtete

Všechny epizody mají na webu kompletní přepis, takže si citace výš můžete najít v kontextu celého rozhovoru.

• #1 Jak koučink mění životy za 20 minut — moje vlastní cesta a proč je podle mě 120 hodin minimum.
• #2 Proč terapie nestačí — Zuzana Košařová — skepse, která se zlomila v polovině výcviku.
• #3 Tohle psychologii chybí — Monika Skutková — psycholožka o tom, co jí ve výbavě chybělo.
• #4 Proč se chlapi cítí prázdní — David Rosskohl — rozhodnutí, které přišlo jako rána z čistého nebe.
• #5 Jak přestat sabotovat sám sebe — Zdeňka Klímová — rok odkládání a strach, že to zůstane ve výcviku.
• #6 Selhání je osobní upgrade — Magdaléna Bianka Ištoková — proč šla do výcviku, i když už měla vlastní praxi.
• #7 Od psychického teroru k nové identitě — Jana Navrátilová — nejotevřenější popis toho, co bylo těžké.
• #8 Když tě život srazí na zem — Martin Kubů — pohled člověka, který dnes mentoruje další studenty.
• #9 Plný kalendář, prázdné baterky — Sabina Kukačková — cesta z vrcholového managementu.
• #10 Když tělo řekne dost — Veronika Sofie Brahma — proč si po prvním stupni ještě netroufla.
• #11 Když mateřství bolí — Dominika Šveráková — rozhodnutí za jeden večer.

Psané zkušenosti absolventů najdete v archivu zkušeností absolventů, videoreference a psané recenze na stránce referencí Coaching University. Kdo z hostů podcastu je kdo, si projdete v adresáři hostů. A pokud teprve řešíte formát, tedy jestli chodit naživo, nebo online, rozebírám to v textu koučovací výcvik online, nebo prezenčně.