Když tělo řekne dost: Veronika Sofie Brahma o vyčerpání, emocích a síle mysli

Úvod: První dojem z klientek a jejich skryté pocity

Věřím, že dnešní téma bude fascinující pro naše divačky a diváky, protože problémy se zdravím a tělem řeší tolik lidí. Moje první otázka k tobě, Veroniko, je úvodní: Když jsi v poslední době viděla klientku, která k tobě přišla, co jsi na ní zaregistrovala jako první? Co to bylo?

Je to její fyziologie, to jak přijde, její postava a postavení ramen, ale zejména ten výraz v obličeji. Oči hodně napoví. Ty ženy mají smutné oči, je tam beznaděj, smutek a vyčerpání.

O čem to vypovídá? Co se v nich běžně děje? Je to o tom, že navenek potřebují nebo musí být silné, ale uvnitř jsou neskutečně zraněné ty ženy.

Vysoké nároky na ženy a dopady na zdraví

Navenek silné, uvnitř zraněné. Jak se něco takového může stát? Moje zkušenosti i zkušenosti klientek jsou velmi podobné. Je to dáno dobou, ve které žijeme, protože na nás, na ženy, jsou kladeny vysoké nároky. Musíme toho zvládat poměrně dost a máme mnoho rolí v životě.

Obstarat děti, domácnost, do toho chceme dokázat něco v podnikání nebo v práci. K tomu máme partnera, který také vyžaduje naši pozornost. Je toho hodně a my si nedáváme čas pro sebe.

V dnešní době se toho hodně změnilo, co se týká toho, co ženy musí zvládat. Dříve existovala podpora širších rodin, babičky a tetičky hlídaly děti. Dnes se žena stará o domácnost, děti, má být úspěšná manažerka nebo podnikatelka a manažovat celou paletu života ve všech kvalitách.

Jak se to projevuje negativně na těle? S čím za mnou ženy nejčastěji přichází?

Štítná žláza a komunikace

Nejčastěji se objevuje vyčerpání a problémy se štítnou žlázou. Podle psychosomatiky je komunikace klíčová pro zdraví štítné žlázy. Žena na sebe vše přebírá, ale nekomunikuje to ven – s dětmi, s partnerem, že potřebuje pomoc.

Někdy je pro ženy těžké být zranitelná a říct: „Už nemůžu, už na to nemám sílu,“ protože jsme byly vychovávány v tom, že to musíme zvládnout. Komunikace je klíčová a většinou se to projevuje na štítné žláze.

Ledviny a strach

Ženy jsou odbornice na neustálé přemýšlení v hlavě. Neumíme v hlavě odpočívat, čímž zatěžujeme mozek a nervový systém, což vede k psychickému vyčerpání. S ním pak přichází pocity nezvládání emocí dětí, křičení na ně, i když nechceme, což vždy vychází z vyčerpání.

Časté jsou také problémy s ledvinami, jako záněty močových cest nebo potíže s pohlavními orgány a menstruací. Ledviny jsou oslabovány neustálým presem a shonem, a také když jsme vystavovány strachům a obavám.

Neustálým přemýšlením dopředu a strachem z toho, co se může stát, si ubližujeme a zatěžujeme ledviny. Odčerpáváme jim energii a pak se na to nabalují zdravotní problémy.

Veroniky osobní příběh: Bod zlomu a cesta k uzdravení

Je to velmi pomalý proces. Než s tím žena přijde, uběhne třeba deset let. Naučili jsme se neposlouchat se a nevnímat jemné signály těla. Jsme zvyklí to něčím utlumit, vzít si prášek a zase fungovat.

Pak se to nabalí a dojde na to, což byl i můj případ, když už to nejde zvládnout. Když už je nemocí tolik, je to balíček, který si žena přinese a neví, co s tím, neví, jak z toho ven. Léky už nepomáhají.

Západní medicína je fajn, bez ní bychom se nedožili takového věku, ale tlumí příčiny a řeší důsledky, ne prvopočátek. Vždy se musí stát něco velkého, jako „už dost, už s tím musím něco dělat“.

Balíček nemocí a selhání západní medicíny

U mě to byl právě ten balíček nemocí. Nejdřív to začalo štítnou žlázou, kterou mi diagnostikovali už v 18 letech, což bylo poměrně brzy. Po porodu prvního syna se přidaly ekzémy na rukou.

Na ekzémy jsem trpěla už jako dítě, ale po prvním porodu se to rozbouřilo a ekzém na rukou trval osm let. Západní medicína mi nepomohla, byly to různé medikamenty a mastičky, ale vždy se to vrátilo, a většinou ještě horší.

K tomu se přidaly stavy psychiky, kdy už tam bylo dítě a nároky na péči o domácnost, dítě, partnera a podnikání. Docházely stavy naprostého psychického vyčerpání, hněv na dítě, který vycházel ze zoufalství, a neskutečné výkyvy nálad.

Fungovala jsem jako na horské dráze – jednou radostná, pak pláč, smutek, hněv. Nebyla tam žádná klidná rovina, vnitřní klid a střed.

Nemoc jako poselství a impuls ke změně

Ty říkáš, že nemoc je dopis. Kdyby ten dopis mohl mít podpis, čí podpis by tam byl? Určitě toho, koho se nemoc týká. My jsme zodpovědní za to, co se nám v životě děje, za nemoci, byť se nám to nelíbí.

Co pro tebe nemoc znamená dnes, jinak než před 20 lety? Jsem za to vděčná, protože tenkrát mě nemoc obrátila život. Byl to tak silný impulz, že jsem si řekla: „Musím něco změnit.“

Je to už víc jak deset let, co jsem začala na sobě pracovat a měnit nejen způsob péče o zdraví, ale i o psychiku. O to, jak člověk přemýšlí, jedná a jakým lidem, zkušenostem a vztahům se vystavuje.

Pro mě nemoc, když si to rozdělím, je „ne-moc“. Je to signál: „Hele, už nemůžu.“ Tělo není stroj, není nezničitelné. Nemoc vždy přijde v okamžiku, kdy se člověk potřebuje zastavit. Když to neudělá vědomě, udělá to tělo.

Nemoc je určité poselství, které nám říká, že musíme něco změnit v našem životě.

Cesta k uzdravení: Strava, pohyb, mysl

Co jsi změnila ty, když jsi to začala plně vnímat, když to propuklo – váha, štítná žláza? Začala jsem si hledat svoje cesty. Nespoléhala jsem se jen na západní medicínu, ale začala jsem sama hledat, co bude fungovat mně.

Každý je jedinečný, každému funguje něco jiného. Hledala jsem způsoby, vracela se k tradicím našich předků a pátrala po příčině, proč to tam je.

Hledání vlastních cest a uzdravení ekzémů a alergií

Nejdřív jsem se zaměřila na fyzické tělo. Ekzémy jsem vyřešila do dvou měsíců tím, že jsem se zaměřila na střeva. Člověk by si to nespojil, ale je to propojené. Ruku v ruce s tím jde stravování, takže je důležité, co do těla dáváme a jak je jídlo kvalitní.

Úplně jsem odbourala jednoduché cukry, bílou mouku, mléko, přidala více vlákniny – zkrátka to, co střevům dělá dobře a co nepřekyseluje organismus. Po dvou měsících, když jsem pokračovala s očistnými kúrami, mi do půl roku odešla i pylová alergie, na kterou jsem trpěla od dětství.

Vysazení léků na štítnou žlázu a perfektní výsledky

Pak jsem si řekla: „Když tohle odešlo bez léků, co kdybych zkusila vyřešit i štítnou žlázu?“ Nebyla jsem v souladu s užíváním léků doživotně, což mi bylo řečeno po druhém porodu. Měla jsem se s tím smířit, že léky budu brát pořád a dávky se budou s věkem navyšovat. S tím jsem se nemohla smířit.

Nikomu to nedoporučuji, bylo to na mou zodpovědnost, ale léky jsem okamžitě vysadila poté, co jsem si vyřešila ekzémy a alergie. Dala jsem stoprocentní důvěru tomu, že to vyřeším po svém, s vědomím, na které orgány se zaměřit. Po třech měsících jsem šla na kontrolu a výsledky byly v normě. Od té doby léky neberu, i přes třetí těhotenství.

Vědomé rozhodnutí a celostní přístup

Jak je možné, že lékaři nadiktovali plán na zbytek života a ty jsi to celé zvrátila s perfektními výsledky? Na prvním místě je vědomé rozhodnutí. Dále změna stravování, hlídání si těchto věcí a vědět, na co se zaměřit.

Medicína má jasný plán, jak řešit diagnózu, ale neřeší věci okolo. Doktor ti neřekne, jak jíst, jak se hýbat, jak přemýšlet. To jsou další věci, které na to navazují a já jsem je začala praktikovat.

I se štítnou žlázou jsem začala přemýšlet o psychosomatice, že nemoci mají původ v mysli, v naší hlavě. Postupně jsem zapojovala techniky na uvolnění mysli, meditovala, nezatěžovala mysl, chodila brzy spát.

Nemoci začínají v mysli: Veroniky přesvědčení

Když řeknu pro mnohé kontroverzní tvrzení, že většina nemocí začíná v mysli, jak to s tebou rezonuje? Jsem s tím naprosto v souladu. Je to tak, vím to sama na sobě díky této zkušenosti.

Mám přes deset let praxe s lidmi a vždy se k tomu dopátráme. Po nitkách jdeme od nemoci až k příčině a vždy se dostaneme k psychice.

To byl pro mě i impuls nezaměřovat se jen na fyzické tělo. Říkala jsem si: „Pomůžu jim s fyzickým tělem, ale když nebudeme pracovat na mysli, vrátí se tam za chvíli zpátky.“

Změna chování a vztahových vzorců

Co jsi změnila tenkrát, když si vzpomeneš na svůj bod zlomu? Co bylo předtím a co potom, kde najednou byla jiná Veronika, jiné tělo, jinak fungovalo? Musela jsem změnit sama sebe, své chování. Začala jsem si uvědomovat, že jsem zacyklená ve vztahu, ve kterém mi nebylo dobře.

Říkala jsem si: „Jak je to možné, proč tohle dovoluješ, proč dovoluješ, aby se k tobě takhle choval, když ti to není příjemné?“ Začala jsem se nad tím zastavovat a přemýšlet. Postupně jsem docházela k tomu, že to jsou nějaké převzaté vzorce z mého dětství.

To, co jsem viděla, jak fungují moji rodiče, jaký mají mezi sebou vztah, jak funguje moje maminka. Uvědomovala jsem si, že jsem to převzala. Většinou to přichází u žen, když začnou mít rodinu.

Jela jsi stejné vzorce jako tvoje maminka. Teprve když jsi to začala vidět, začala jsi být nespokojená a chtěla to změnit.

Hledání pomoci a osobní rozvoj

Je zajímavé, jak jsi teď povídala o tom vztahu. Chápu dobře, že tvoje zdravotní problémy byly tenkrát ve vztahu, kde to nebylo optimální? Tam to bylo, tam byl ten začátek.

Byla jsem ve vztahu patnáct let, než jsme se rozvedli. Přesně tam se odehrávaly pocity, že jsem v sobě něco popírala, nebo jsem si nechala líbit nějaké chování od partnera a neřekla jsem svůj názor: „Hele, tohle se mi nelíbí, takhle se ke mně nechovej.“

Přebírala jsem zodpovědnost. To byl velký okamžik, když jsem si to uvědomila – že přebírám za všechny odpovědnost. Vzniklo to v dětství, kdy jsem si díky pátrání po nitkách uvědomila, že tam byl velký, silný, klíčový okamžik. Od té doby jsem přebírala za všechny odpovědnost.

Co ti tam ještě nejvíc chybělo, když se ohlédneš zpátky do té situace? Co jsi postrádala? Postrádala jsem vedle sebe partnera, abych na to nebyla sama. Partner tam je, ale řekla bych, že je to i nešvar dnešní doby, že muži na sebe berou zodpovědnost, že musí přinést peníze do rodiny.

Nechci nikomu křivdit, ale tím si myslí, že jejich role končí. Jak jsi na sobě nejvíc poznala, že potřebuješ pomoc, že to potřebuješ změnit? Když jsem se rozvedla, byl to silný moment, kdy jsem si řekla: „Dost,“ a rozvedla jsem se.

Potom přišel druhý partner. Po třech, čtyřech letech jsem si říkala, tady něco nehraje. Zjistila jsem, že ten druhý partner je velmi podobný tomu předešlému. Zase mi v tom nebylo dobře. Uvědomovala jsem si, že se zase začínám cyklit.

Takže sis zase vybrala stejného partnera jako tenkrát? Přesně. A to jsem si říkala, to je špatně, proč? Chci úplně jiného partnera. Nejsem s tímto spokojená. Tehdy jsem se začala zabývat osobním rozvojem a hledat někoho, kdo mi s tím pomůže.

Je důležité, že si člověk někdy řekne, že není všemocný a potřebuje pomoc. Ne se to snažit tlačit před sebou, až se to nedá tlačit a celé se to zhroutí i s člověkem.

Je to tak. Jsem velmi čtivý člověk, ráda se rozvíjím, takže jsem do té doby četla plno knížek na osobní rozvoj a zkoušela různé cviky. Ale tohle už bylo pro mě velké sousto.

Transformace vztahů a předávání odpovědnosti

Co se dělo potom? Byl tam další partner, stejný jako ten předtím. Co bylo dál? Když mi to došlo a začala jsem na sobě pracovat, začala jsem se měnit. Začala jsem víc komunikovat, víc říkat, co se mi nelíbí a co potřebuji.

To se samozřejmě nelíbilo partnerovi, protože najednou jsem pro něj byla jiná. Dávala jsem tomu čas, jestli se i on bude chtít změnit, což nenastalo. Takže jsem z toho vztahu odešla. To byla pro mě jasná volba, že v tom nechci setrvat. Tam se začal hodně život měnit.

V čem přesně? Jaké změny se děly? Velká změna. Uvědomila jsem si, co chci a co nechci. Měla jsem v tom naprosté jasno, jakého partnera chci vedle sebe.

Začala jsem předávat odpovědnost svým dětem, což bylo pro mě velmi klíčové a důležité i pro jejich vývoj. Fungovala jsem doma jako služka, všechno jsem dělala za děti, běhala kolem nich po špičkách, všechno měly naservírované.

V okamžiku, kdy jsem si uvědomila, že je potřeba předávat zodpovědnost dětem nebo partnerovi, neskutečně se mi ulevilo.

Priorita: Čas pro sebe a vlastní pohoda

Co si užívám, je ta pozornost sama sobě, kterou jsem se naučila dávat. Ten čas pro sebe. Prostě říct dětem: „Hele, teď ne, teď mám čas pro sebe, jdu si sednout, jdu si číst knížku, jdu se projít do lesa, jdu si zabruslit nebo cokoliv.“ Vyhradit si ten čas pro sebe.

Jak jsi to udělala u dětí? Když tam máš priority, jde to krásně. Priorita je pro mě od té doby, jak se cítím já, a není to nic sobeckého. Je důležité, aby si žena tohle uvědomila, že to není o egu, nebo že jsme namyšlené a nechceme se starat o druhé.

To jsi řekla velmi důležitou myšlenku. Umět se dát na první místo je naprostý základ. Co bys poradila ženám, které tě teď poslouchají, jak se umět dát na to první místo, když mají dvě, tři děti? Jak to dělat, jak to žít?

Především, co udělat, je zastavit se. Zastavit se a vědomě si říct: „Je mi v tomhle dobře?“ Položit si tu otázku. A co bych vlastně potřebovala, pokud mi v tom není dobře? Co vůbec chci? Obrátit zrak do sebe a položit si tyto otázky.

My ženy chceme, aby doma byla harmonie, krásné vztahy, chceme vycházet s dětmi, ale vychází to od nás. Pokud my nejsme v pohodě, tak tam taky nebude harmonie a klid. To je klíčové.

Jak jsi to dokázala dostat z nevyhovujícího stylu do toho, že dnes sedíš v tomto křesle? Chtít to změnit. Jsem hodně sama se sebou spojená, ale je to o tom, že se denně zastavuji. Denně si dávám ten čas pro sebe. Nemusí to být hodina, dvě, stačí ráno deset minut.

Nebo jít do přírody a být sama se sebou. To je pro mě rutina. Je tam neustálý chtíč pořád se rozvíjet.

NLP jako katalyzátor: Od MLM k vlastní praxi

Pamatuji si tě, jak jsi před pár lety nastoupila k nám do výcviku NLP. Co jsi tam v tu dobu řešila a co se stalo, že jsi dnes zase o kus dál? To je zajímavá otázka. Tenkrát jsem měla nového partnera, jsme stále spolu, a tenkrát to bylo nové. Byl přesně takový, jakého jsem si přála.

Řešila jsem tam, že jsem spolupracovala s jednou multilevelovou společností a rozhodovala jsem se, jestli podnikat naplno. NLP mi tenkrát pomohlo to rozklíčovat. Říkala jsem si: „Už se nechci za nikoho schovávat.“

Chtěla jsem budovat nějakou svou značku, své jméno, aby lidé věděli, že Veronika předává to a to. Takže ti to pomohlo začít podnikat sama na sebe, aniž by ses musela nutně soustředit na produkty od nějakého MLMka. Přesně.

Využití NLP v rodinných vztazích a komunikaci

Co vlastně děláš dnes? Dnes působím jako terapeutka v Mladé Vožici, kde jsem s jednou kolegyní založila studio. Založily jsme ho v roce, kdy skončilo NLP, kdy tam přišlo to rozhodnutí.

Bylo to neskutečně rychlé, jak to na sebe navazovalo. Přišlo takové to: „Chci mít něco svého, nějaký svůj prostor, kde budu působit, kam za mnou budou lidé jezdit.“ V listopadu jsme už otvíraly, studio bylo založené. Fungujeme přes dva roky a začala jsem si tam budovat své jméno.

Když jsi prošla celým NLP, co ti to přineslo? Co ti to dalo? Uvědomila jsem si, že jinak komunikuji s partnerem, protože tam taky byly nějaké věci, které mi úplně nevyhovovaly, a já jsem se to naučila říkat.

Nejdůležitější, co jsem si odnesla, je pochopit, jak funguje mysl člověka, jak každý funguje, jakou má mapu světa a umět se navnímat na druhého, jak on přemýšlí. U partnera je důležité vědět, jak mu podat to, co mu chci sdělit, aby to pochopil.

Hodně v rodině víc přemýšlím nad tím, jak přemýšlí moje děti, jak jim to podat, aby mě pochopily. Uvědomila jsem si, že začínám urovnávat vztahy v mé nejbližší rodině – rodiče, sourozenci. Když dojde k nějakým sporům, umím to vysvětlit tatínkovi, jak přemýšlí moje mamka, a opačně, takže nakonec dojde k smíření. Je to krásné, když tohle člověk umí.

Práce s klientkami: Téma rakoviny a strachu ze smrti

Pojďme se podívat do situací, co tam řešíš, s čím za tebou klientky přichází, co se ti tam nejčastěji v poslední době objevuje. Velmi silné téma je rakovina. Jsou to ženy, které už jsou po léčbě, nebo jim to diagnostikovali a řeší léčbu, a vůbec se dotýkají tématu smrti. S tímto teď za mnou ženy chodí.

Pak je to taková nedosycenost pozornosti od partnera, od kruhu rodiny. Ta žena se cítí sama, takže přijdou se dosytit. Jak s tím pracuješ? S obrovskou pokorou. Jdeme do toho téma otevřít, čeho se tam bojí, a pracujeme se strachy.

Můj názor je, že nejvíc ženy stahuje strach spojený s nemocí. Co se může stát, jestli léčba dobře dopadne, jaké to bude mít následky a podobně. Člověk se oslabuje sám.

Imunita je oslabená nejen nemocí, ale dostává zabrat i tím, co člověk prožívá při léčbě, protože to není jednoduché. Samotná léčba snižuje imunitu, a k tomu ještě psychika.

Co má žena v tu chvíli, kdy jí to je diagnostikováno, kdy jí to lékař řekne, dělat? Jaký je postup z tvé perspektivy? Určitě se nechat poradit západní medicínou, podstoupit léčbu, pokud to tak cítí, pokud cítí, že je to s ní v souladu.

Ale současně je potřeba měnit i další věci. Pokud do té doby nic nedělala ohledně svého zdraví, tak stravování, podpořit to doplňky tak, aby to bylo v souladu s léčbou. A začít se zajímat o to, kde to vzniklo.

Myslíš si, že je naprosto klíčové pochopit vznik nemoci? Je to součástí, je to klíčové, protože statisticky, i když se rakovina vyléčí, vrátí se za nějaký čas. Takže jsme zpátky u mysli, u vzniku celého stavu.

Co se děje v hlavě těch lidí nebo žen, když mají takové následky, takové projevy, tělo už to nezvládá? Nacházíme tam strachy, obavy, pocity selhání, velkou beznaděj.

Co se děje potom? Jak s tím pracuješ dál? Jdeme víc do hloubky. Ptám se žen, co potřebují. Pracujeme hlavně na přijetí – přijetí nemoci, přijetí situace, jaká je, a převzetí zodpovědnosti.

Smrt jako přirozená fáze života

Za mě je důležité přijmout téma smrti. My se toho hrozně bojíme. Bojíme se o tom mluvit. Takže to otevřít, aby to nebylo tabu. Říct si třeba, teď jsme tam pracovali s jednou ženou na tom: „Pojď si říct, čeho se tam vlastně bojíš.“

A ono to není samotné to, že tady nebudu, že zemřu, ale že tady zanecháme děti. Takže ten strach je spojený s tím, že je tady necháme. Že je tady necháme, jak to budou zvládat, jak to s nimi bude zvládat partner. Pokud tam nemáme stoprocentní důvěru v partnera, přicházejí i tyto strachy.

Veroniko, co pro tebe znamená smrt? Jak ji chápeš? Chápu ji jen jako nějakou fázi. Naše tělo je schránka. Jsme tady na určitou dobu a je zcela na nás, na jak dlouhou dobu, podle toho, jak pečujeme o své zdraví, jak se o sebe staráme. Podle mě je to jen nějaký přechod někam.

Co ti smrt může dát pozitivního? Záleží, jak to kdo vnímá. Když je tam nemoc, může tam přijít vysvobození. Že už tě nic netrápí. Stejně tak co se týká emocí, člověk tam přesně přichází k vysvobození, nějaké svobodě.

Jak s tou smrtí pracovat, jak o ní mluvit, jak o ní komunikovat, aby nás neděsila, aby to nebyl strašák v hlavě, ale možná přítel? Je to přirozená součást života. Je to všude v přírodě.

Mně s tím pomohla moje dcera, protože je velmi zvídavá a otevírá téma smrti. Začíná to broučky a motýlky, ale uvědomuje si i rodinu kolem sebe. Žijeme s babičkou, které je 88 let, takže si to uvědomuje a ptá se mě, co bude, až to nastane. Rozebíráme to a já ji vedu k tomu, aby to brala jako něco, co je přirozenou součástí. Stejně jako v přírodě vyroste rostlinka, vykvete, vysemení se a pak zahyne, tak je to přirozený proces.

Pohled do zrcadla: Lež o spokojenosti a diskomfortní změny

Kdyby tě teď vrátilo přes zrcadlo, představ si, že je ti 28 let, máš 47 kg, ekzém na rukou. Kdy ses tehdy na sebe podívala a vyprávěla si té ženě před sebou nějakou lež a ona té lži věřila? Že jsem vlastně všechno měla, že jsem spokojená.

A jak to bylo doopravdy? Bylo to úplně opačně. Byla jsem nešťastná, zoufalá a se svým životem nespokojená. Co tě přimělo k tomu, že to začneš měnit? Přesně ten pohled do zrcadla.

Když se žena podívá a její odraz se jí nelíbí, je jí odporný. Vidíš na sobě kosti, jak vystupují, a říkáš si: „Tohle je fakt nezdravé, takhle vypadat nechci, sama sobě se vůbec nelíbím.“

A nejen co se týká fyzického těla, ale vidíš i emoce v tom odrazu. Vidíš ženu, jak je sklíčená, nešťastná, nespokojená a nenaplněná. To je silný moment pro spoustu lidí, kdy se začnou nelíbit sami sobě, kdy k sobě mají odpor.

Co pro tebe bylo diskomfortní? Tam bylo spousta věcí.

Strava, spánek a změna myšlení

První bylo stravování, protože je jednoduché se krmit zákusky a čokoládičkami. To byl pro mě velký diskomfort – hlídat a vybírat si jídlo, začít jinak vařit, jinak přemýšlet nad jídlem.

Další věc byl pravidelný pohyb, chodit brzy spát. Naspala jsem třeba čtyři hodiny s malými dětmi. Fakt si říct: „Tak a teď to vypni a pojď si lehnout.“ V dnešní době jsme neustále napojeni na sociální sítě, kolikrát i do noci, a spánek není kvalitní. A jak je důležitý, je hodně důležitý.

Takže strava, pohyb, spánek. Co dalšího pro tebe bylo diskomfortní změnit? Rozhodnout se pro změnu myšlení. Protože to je něco hluboce zapsaného, co někdy děláme automaticky, že si to neuvědomujeme. Zastavit se a jít do té hloubky.

To je to, co někdy sledujeme na sítích, že ti někdo dá radu a tvoje zodpovědnost jde potom na něj, ne na sebe. Protože když si musím najít cestu, jak toho dosáhnout, musím mít tu zodpovědnost já. Já ovlivňuji výsledek, já ovlivňuji výstup a nemůžu to svést na někoho jiného. Člověk se musí nalít čistého vína a začít pro to vyvíjet snahu a aktivitu.

Obrovská moc měnit svůj život a nastavení standardů

Co ses tak nejvíc naučila sama o sobě tou celou cestou za posledních 18 let, kterou jsi prošla? Že mám obrovskou moc měnit svůj život. Někdy slyšíš: „To je osud,“ nebo „To nemůžu změnit, takhle to máme dané, je to dědičné.“

Ale já jsem si uvědomila, že vlastně všechno je v mých rukou. Naprosto všechno. Moje zdraví, můj život, to, jaké mám vztahy, jestli chci tohle dělat nebo tamto dělat. Já se zase můžu rozhodnout.

Kdybych to přirovnal po té komfortní, diskomfortní zóně k nějakému standardu, jaký je tvůj standard na tvůj život, který máš dnes? Spousta lidí standard chápe jako auto nebo barák, ale možná je to o něčem jiném. Je to o přístupu k sobě, o volbě, jaký život chci vystavět. Co sis zvolila tehdy ty?

Pro mě nejsou důležité movité věci. Pro mě je důležitý osobní rozvoj, to vím, že bude mou celoživotní součástí. Být neustále v propojení. Pro mě je důležitá příroda, zdravé vztahy. To, co dávám do svého těla. A pohyb, já bez pohybu nemůžu být. Buď je to v přírodě, nebo nějaký sport.

Důležitost přírody, zdravých vztahů a pohybu

S pohybem mi vždycky přijde, když se člověk podívá historicky, že jsme dlouhou dobu byli jako opice, stále chodili a desítky kilometrů hledali potravu. Naše evoluce nám říká, že jsme se celý den hýbali. Dneska je doba kanceláří. Člověk cestuje v krabici, pracuje v krabici, žije v krabici, krabicový život a jídlo z krabice.

A potom se diví, že jeho tělo nestačí, že strádá a má problémy. To znamená, že pohyb je něco, co nám ohromně chybí v posledních 100, 200 letech. Je to tak. Jak jsi to hezky řekl, že neustále jsme v těch krabičkách, tak tam strádáme i psychicky, protože nejsme dosycení.

Vnímám to tím, že žiju na venkově a ve většině věcí jsme soběstační, pěstujeme si, máme zahrádku. Tam vnímám, jak naši předci byli neustále s přírodou. Říká se, že motion creates emotion, že pohyb vytváří emoce. To je důležitá myšlenka, že díky pohybu žijeme a cítíme se naživu. Spoustě lidí tento klíčový princip uniká.

Emoce jako energie: Ventilace vs. potlačování

Teď mám na tebe takovou zvláštní otázku. Možná je to tabu téma, ale pojďme do něj. Maminka, která řve na svoje děti. Maminka, která se zavře v koupelně, aby v ní plakala. Která z těchto dvou je pro tebe ta horší máma? Ta, která se zavře před dětmi, nebo ta, která na ně křičí?

Ta, která se zavře. Co to znamená? Že neukazuji emoce, že si to schovávám pro sebe, držím si to v sobě. Jakákoliv negativní emoce, pokud si ji v sobě utlumíme a podržíme, je taková sekera pro tělo. Takže to, že se zavřu, vůbec není dobře. Musí to jít ven, i když nás mrzí, že to děti vidí, ale je potřeba to ventilovat.

Dá se říct, že emoce jsou něco jako energie, která je potom uzavřená v těle a může být velmi destruktivní, jako třeba ta rakovina? Určitě.

Jaké jsou s tím tvoje zkušenosti, jak postupně posloucháš různé ženy, jak za tebou chodí dnes, i muži, jak jsme říkali před začátkem dnešního natáčení? Co je ta souvislost mezi emocemi a nemocí? Je tam to, že dlouhodobě prožíváme nějakou emoci, kterou nekomunikujeme, neprojevujeme, držíme si to v sobě, a to má vliv na vznikající nemoci.

Trvá to několik let. Ale když s tím nic neděláme, tak se to někde projeví. Je tak z tvé zkušenosti zásadní pracovat s emocemi, s ventilací, s tím prožívat je a nepotlačovat v sobě? Určitě je.

Ale samozřejmě se ptát současně, proč ta emoce tam je, odkud pramení, kde vzniká. Myslím si, že projevit třeba nějaký hněv, že mě něco rozčílí, není špatné. Ale když je to opakovaná situace, je potřeba s tím něco dělat. Proč se mi tady ten hněv projevuje?

Děti jako zrcadlo a učitelé

Když bych měla dát příklad s dětmi, tak to tak často máme, že se dítě nějakým způsobem projevuje a nám to tam někde šlape na něco. A proč to tam je? Proč nás to vytáčí? Proč nás to rozčiluje? Většinou tam máme my něco potlačeného z dětství, nějakou potlačenou emoci, která nám nebyla dovolena projevit.

To ses dotkla nádherné věci, že v podstatě když to dítě nás vytáčí, tak v nás to něco vzbuzuje a to nám ukazuje zrcadlo, to, co my nemáme vyřešené samy u sebe. Ano. Ty děti jsou neuvěřitelní učitelé.

Přesně. Oni nám to nastavují a já to vidím u svých dětí, že mi hodně nastavovaly zrcadlo a ukazovaly mi: „Tady to nemáš vyřešené, tady to ještě nemáš vyřešené.“ Takže brát si tu inspiraci u dětí a ptát se.

Jak pracovat s hněvem na děti

Jak to udělat, Veroniko, aby nás ty děti fakt nevytáčely? Myslím si, že to úplně nejde, že vždycky se něco najde, co nás vytočí. Ale co mi pomáhá, je zhluboka se nadechnout, vydechnout, chvilku poslouchám nebo pozoruji dítě.

Když vím, že to nepomáhá, odejdu z místnosti a pak se vrátím. Nebo s hlubokým nádechem jdu k dítěti a ptám se ho, co potřebuje. Teprve až když mám klid, přehrávám si situaci znova a zjišťuji, co mi to mělo ukázat.

Co bys poradila maminkám, ženám, ale možná i tatínkům, jak pracovat s tím, když fakt dítě naštve a ty křičíš, chceš projevovat emoce a nezadržovat je v sobě, jak s tím pracovat, aby člověk nekřičel? Přiznám se, že ne vždy se mi to podaří, někdy taky zakřičím.

Když cítím příval hněvu a nechci to ventilovat na dítě, jdu dělat ven něco – dřevo, nějakou fyzickou práci, která vyventiluje ten hněv. I zakřičet. Myslím, že si odběhnu někam do lesa a fakt si zakřičím z plných plic, i tohle pomůže.

Zajímavý tip, zajímavá strategie. Myslíš si, že jsou nějaké emoce špatně? Jaký je tvůj názor? Ony nejsou špatně. Ony nám ukazují, jak my to potřebujeme. Je to taková kontrolka, dává nám nějaký signál. Takže špatné nejsou.

Špatné jsou tehdy, pokud se do nich ponoříme a jsme v nich dlouho.

Vděčnost a rituály pro vnitřní klid

Kdyby tvůj příběh měl titulek na obálce magazínu v sedmi slovech nejvíc, jak by zněl? V sedmi slovech. Miluj sama sebe. Víc mě k tomu teď nenapadlo.

Proč je pro ženy někdy tak těžké milovat samy sebe? Buďto jsme od dětství slýchávaly, co děláme špatně, jak se chováme špatně, jak se projevujeme a nebylo to příhodné. Pak je to doba, která nám ukazuje nějaké normy, jak by žena měla vypadat.

A my se velmi často srovnáváme, a to srovnávání je zabiják. A to je čím dál horší, čím víc sociálních sítí a skrollování. Je to tak. Takže být vděčná za to, co všechno mám. Máš zdravé tělo, když máme děti.

Uvědomit si, co všechno tělo muselo absolvovat, aby přivedlo dítě na svět. To jsou neskutečné procesy pro tělo. A poděkovat si, říct si: „Hele, podívej se, máš tady krásné děti, jsi zdravá, máš tohle tělo, které ti slouží.“ A tohle si zvědomovat.

Teď jsi krásně zmínila jedno slovo, a to je vděčnost. Pro mě osobně vděčnost je rituál, který můžu dělat každé ráno, večer, před spaním, za co jsem ten den opravdu vděčný. V tu chvíli se naše nervová soustava pomalinku hezky vyklidňuje, stabilizuje a zároveň sami vidíme to lepší než to horší, což je moc důležité pro to, aby naše mysl dokázala perfektně fungovat i v tom vytíženém světě, v těch těžkých podmínkách.

Protože sebehorší zkušenost nebo situace nás přesto něco pozitivního může naučit. A možná už jenom to, že žijeme, že jsme stále tady na tomto světě, může být už samo obrovský dar. S tímhle pohledem spoustu lidí dokáže mnohem lépe čelit vnějšímu. A myslím si, že právě vděčnost je klíč. Říká se, že to je matka emocí, dokonce jediná emoce, která nejde dohromady se strachem. Nemůžou cítit strach a vděčnost zároveň, obě dvě se vylučují.

To je zajímavé. A možná to je i otázka pro naše diváky, za co jste doopravdy vděční, co už máte, čeho jste dosáhli, co máte v tuto chvíli. Klidně nám to napište dolů do komentářů.

Rituály pro vnitřní klid a spojení

Veroniko, jaké další rituály ty děláš? Určitě je to, když ráno vstanu, takové to ne rychle vyskočit z postele a začít fungovat, ale dát si chviličku pro sebe. Takže nějaké rozcvičení.

Hodně poslouchám písničky, které mě zpřítomňují a které jsou přesně to uvědomění: „Hele, fajn, teď jsi vyskočila z postele, jsi zdravá, nohy ti slouží.“ A hodně chodím meditovat do přírody. Jdu tam a jenom sedím a vlastně jenom jsem.

To mě neskutečně dosycuje. Hodně čtu. Zpívám si. Zpíváš si? Zpívám si hodně v autě. A tančím.

Bod uzdravení: „Už dost!“ a proměna v podnikání

V tvém příběhu tam byl jeden moment, a kdybych se tě zeptal, že v každém okamžiku uzdravení existuje něco, kdy nám v hlavě něco cvakne. Den, hodina, možná věta. Co ti cvaklo v tvé hlavě tenkrát, když ses začala uzdravovat? Mně tam přichází takové to: „Už dost.“

Už dost? Už dost. A čeho dost? Už dost toho se tady přizpůsobovat, popírat samu sebe, přehlížet samu sebe. Být tady jenom pro ty druhé. Už dost, už to stačí.

To tam úplně křičelo, když o tom mluvím. To je ono. Tři děti, jedna maminka. Existuje určitě i u tebe nějaký moment z výchovy, který sis tehdy nesla jako určité selhání a dneska ho možná pobaveně vyprávíš kamarádkám a nemůžeš se nesmát. O jaký moment šlo?

Ten si vybavím, kdy jsem byla ještě zaměstnaná, přišla jsem po noční, byla jsem totálně vyčerpaná. A teď jsem měla vypravit děti do školy a oni nespolupracovali, hádali se. A já jsem na ně zakřičela. Mám pocit, že jsem bouchla židlí nebo něčím.

Tenkrát mi to bylo neskutečně líto. Mrzelo mě to a proplakala jsem to, když jsem odvezla děti. Dneska se tomu směju. Ale vím, že tam to byl zoufalý křik: „Už nemůžu, potřebuji pozornost dětí, aby spolupracovaly, aby fungovaly.“

Když jim to říkáš klidně, nevnímají tě. A když člověk potřebuje být ještě někde na čas. Takže tam byl tenhle silný moment a fakt doteďka nezapomenu, jak na mě koukali úplně zaražení, překvapení, co se s maminkou stalo. Nechápali. Absolutně nechápali tu proměnu.

Takže jsi je vlastně probudila. Bylo to takové probuzení, nejen dětí, ale i pro mě. Jak jsi s tím naložila potom, co se s tím dělalo dál? Dala jsem výpověď, protože jsem věděla, že tohle není moje. Že nemůžu být zaměstnaná a zároveň se dostatečně věnovat dětem. Tyto věci nešly v souladu.

Víc mě to nakoplo k tomu vybudovat si své vlastní podnikání. A samozřejmě práce na sobě.

Radost z proměn klientů a síla podvědomí

Dnes podnikáš a vedeš terapie s muži, se ženami. Pracuješ s nimi jak dotykem, tak zároveň i NLPčkem. Co tě na té práci, možná poslání, baví nejvíc? Ty proměny.

Proměny lidí. Přesně vím, kdy člověk přišel poprvé, v jakém stavu, a později, jak se to celé mění. S lidmi jsem neustále v kontaktu a to, že mi nahrají zprávu, co se u nich zase změnilo, co se zlepšilo, jak se cítí, nebo když mi někdo pošle email s poděkováním, že jsem ho vrátila do života, tak to je krásné. To mě na tom baví.

Už je to pár let, co jsi absolvovala u nás NLP Practitioner. Kolik klientů už jsi od té chvíle měla a prošlo ti pod rukama, když to dáme do nějakých počtů? To se přiznám, že to nedám. Tak za měsíc kolik míváš aktuálně? Aktuálně jsou to tak tři, čtyři, ale je to dáno tím, že se tomu věnujeme intenzivně. Tím, že mám komplexní balíček, tak když už, tak už.

Nejsem schopná to číslo dát. Je pravda, že od toho NLP Practitioner jsem se přímo NLP nevěnovala, protože jsem si v tom ještě nebyla jistá, že můžu tohle dělat. Měla jsem tam obrovskou pokoru a respekt, protože je to práce s myslí. Nebyla jsem úplně pevnou půdu pod nohama. Takže je to vlastně od druhého NLP.

Od Mastera. Od Mastera. A teprve tam už jsem si říkala: „Jo, hele, už to můžeš zapojit.“ A lidé se začali i ptát, jestli mám nějaký nástroj, který by jim s tím pomohl, s emocemi, vztahy a podobně.

Máš nějaký moment, kdy tě fakt něco hodně překvapilo? Mám. Je to u jednoho muže, který řešil své současné zaměstnání a to, co by chtěl dělat, třeba podnikat. Byl rozhodnutý, že by chtěl podnikat, že to je něco vytouženého.

Šli jsme do techniky, kdy komunikoval s těmito dvěma věcmi, a nakonec přišel k tomu, že mu je dobře v tom zaměstnání. To mě překvapilo při tom procesu, jak si to tam říkal, tak vlastně došel do fáze, že má všechno, co potřebuje, že je tam spokojený a jenom na sebe tlačí, protože měl nějakou představu o tom, kdy bude naplněná vize podnikání a on tam na sebe vytvářel tlak.

Jaký je tvůj největší úspěch u klientek, u klientů, kterého se ti povedlo dosáhnout během spolupráce? Teď se mi vybavila paní, která, když za mnou přišla, brala patnáct léků. A skončila po roce s jedním. To byl velký úspěch.

To je jasný výsledek. Jak se proměnila paní fyzicky? Začala hubnout. Přišla za mnou s tím, že chce zhubnout. Vím, že se mnou sdílela, že se proměnily i vztahy v práci. Potýkala se tam s nějakou šikanou. Lidé si ji vybrali jako ventil a ona nic neříkala, střebávala to, trpěla to.

A ono se to proměnilo. Lidé si jí přestali všímat, vyhýbat se jí a začali si jí všímat úplně jinak. Začali jí říkat, jak jí to sluší, že vypadá jako sluníčko.

Tvůj nejnáročnější klient? Nejtěžší nebo nejnáročnější je, když za mnou přijdou a čekají, že já jim to nějakým způsobem nastavím a zázraky se budou dít na počkání. Tak vlastně vůbec jim tohle vysvětlit, aby to pochopili.

Mám asi to štěstí, že za mnou chodí lidé, kteří už přebírají zodpovědnost za své zdraví a jsou si vědomi toho, že to nějaký čas zabere.

Osobní prožitek z NLP: Strach z přežití

Když jsi v NLP výcviku poprvé viděla, jak se člověk za deset minut může proměnit, může si tam najít svou vzpomínku, kterou si ani nepamatoval a najednou ji tam vidí, má v mysli, oživí ji, kterou nesl klidně 20, 30 let. Co se v tobě otevřelo tenkrát? Taky takové: „Wow, je tohle vůbec možné?“

Jednak je něco vidět tu proměnu, když jsi nám to ukazoval na někom. A pak je druhá věc si to prožít na vlastní kůži. A mě to neuvěřitelně překvapilo v tom, co všechno je v té hlavě uložené a že se to dá takhle vyvolat absolutně nenásilným způsobem.

Co jsi tam našla? Vybavuje se mi teď z Mastera prožitek, kdy mi bylo čtrnáct dní jako miminku. Já bych si to jinak vědomě nevybavila, nepamatuji si to. A díky tomu, jak jsme to trénovali, se tam ukázalo, že tam vznikl strach z přežití, vůbec ze samotné existence.

Protože se tenkrát stalo, že moje mamka šla s kočárkem na procházku, bydleli jsme v bytě a snášela kočárek ze schodů a on jí vyklouzl. Já jsem se jako čtrnáctidenní miminko v tom kočárku takhle převalovala. Kočárek spadl na boudičku. Mamka hned běžela ke kočárku, hledala miminko. Naštěstí jsem byla zabalená v peřinkách, nic se nestalo. Ještě ke všemu pár metrů od bytu byla nemocnice, takže ona tam ještě běžela, jestli jsem v pořádku.

Ale tam vznikl ten strach, protože pro mě, co jsem si tam dávala záměr, co bych chtěla vyřešit, to, že mám strach z budoucnosti. Pořád jsem řešila, co bude, co se týká zajištění dětí, peněz a podobně. Pořád tam byl tenhle strach, jak to zvládnu. A v tomto se ukázalo, že tam vlastně ten prvopočátek byl, tahleta zkušenost.

To je hodně silná vzpomínka, zážitek.

Přepsání minulosti a trvalá změna

Co ti NLP nejvíc ukázalo, otevřelo vlastně o tobě samé? Co jsi dlouhou dobu neviděla a pak během výcviku teprve jsi to začala vidět a registrovat? Že mám vlastně moc přepsat minulost.

Jak to myslíš, ať to i diváci pochopí? Neseme si s sebou nějaké vzpomínky, prožitky, zranění z těchto prožitků. A my máme moc to změnit díky NLP. Samozřejmě se to odehrálo, to nezměníme, co se tam stalo, ale změníme vlastně ten náš pohled na tu věc.

To je to, co změnit můžeme. Aktualizovat de facto tu zážitkovou emocionální stopu té samotné události. Jak s tím potom třeba pracovala dál? Co se dělo na základě té proměny, toho posunu v tvém životě? Tam máš vlastně i jiný pohled na toho člověka, který byl součástí nějaké té zkušenosti, konkrétně u mě v životě, tak ho začneš vnímat úplně jinak.

Už tam není nějaká zlost, nebo to, že „ty za to můžeš, tys mi ublížil“, ale je tam takové: „Jo, stalo se, jednali jsme tak a tak.“ Pomohlo mi to vnímat to vlastně očima toho druhého a já to beru jako obrovské zkušenosti, které mě obohatily.

Díky NLP si můžeme i říct, co mi to dalo, v čem je to, co tam vlastně bylo to pozitivní pro mě, co si z toho můžu odnést. Na ty věci já takhle koukám na jakoukoliv lekci, protože výzvy a náročné situace prostě do života budou přicházet neustále. To je život. Ale záleží na tom, jaký k tomu máme přístup.

Vědomí vs. podvědomí: Rozdíl a efektivita v terapii

Pojď mi vyprávět něco o sezení, kdy se v jedné minutě fakt změnilo téměř všechno. Že si vzpomeneš na nějaké sezení s klientkou, s klientem, kdy se tam něco odehrálo velmi rychle a ona se začala jinak cítit. Vzpomenu si na klientku, se kterou řešíme tu nejzávažnější nemoc, kterou jsme dnes otevřeli.

Dělali jsme tam práci s podvědomím, komunikaci s podvědomím, kdy jsme řešili téma smrti a vůbec to, proč se to děje. Mně se u této klientky líbí, že ona si vlastně všechno potom z toho sezení maluje. Pak mi to přinesla i ukázala ty symboly, které tam podvědomí dalo.

Je úžasné vidět po té technice, kdy klient nikdy neměl zkušenost, jak může komunikovat se svým podvědomím. A já vím, že jsme to řešili i hodně dopředu, že říkala: „Já se trošku i toho bojím, co mě čeká, to mě povedeš do nějakého tranzu, abys tam se mnou něco neudělala ještě.“ A já jsem říkala: „Podvědomí nedovolí, abych já ti nějakým způsobem ublížila.“

A potom, když klient, nebo tato žena konkrétně, otevřela oči a překvapená: „Je tohle možné? Že já můžu vlastně komunikovat se svým podvědomím a ono mi řekne, dá mi tyto symboly.“ Ale ona naprosto věděla, co ten symbol pro ni znamená, ví, co za tím je.

Kdyby se tak běžnému laikovi mohla trochu vysvětlit, jaký je rozdíl mezi vědomím a podvědomím. Tak vědomí je to, co děláme racionální myslí. Děláme to vědomě. Vím, že teď si řeknu, vezmu skleničku, tak ji vědomě vezmu nebo udělám nějaký krok, nějaké rozhodnutí.

Ale podvědomí, to je něco daleko hlubšího, kam vědomě nedosáhneme. To jsou přesně ty reakce, které děláme automaticky. Ta rozhodnutí nebo ty vzorce přesvědčení, které tam máme. A ukazuje se to v nějakém činu. V takovém tom až rutinním, bych řekla.

Čím je tak vlastně efektivnější pro člověka pracovat s podvědomím oproti vědomí? Když pracujeme s podvědomím díky třeba NLP, tak tam je okamžitá změna. A my vědomě, přesně díky tomu, jak jsem teď popisovala zkušenost z dětství, nejsme schopni najít ten prvopočátek, kde to vzniklo. Díky technice nám podvědomí umožní si tohle nahlédnout.

A zvědomit si to a změnit to trvale. Mě vždycky fascinuje, co podvědomí dokáže, jak chytré je. Jak někomu podávám ruku s jakou intenzitou, jakým tlakem, jak automaticky i ten druhý člověk díky tomu podání ruky může hned vyvozovat názor, jaký je ten člověk za osobnost a jak si věří nebo nevěří, jak se podceňuje.

Hodně znají obchodníci tahle pravidla a pracují účelově potom s tím, ale je to úplně ve všem, jak něco děláme, jak něco děláme a běžně o tom nepřemýšlíme. A to je klíčové, protože podvědomí řídí 98-99 % veškerého chování, které během celého dne děláme.

Zlozvyky a návyky: Případ čokolády a kouření

Nebo když to zase překlopím do zdraví, takové ty návyky, až zlozvyky, bych řekla. Můj případ byla čokoláda. Díky NLP tato závislost taky pominula.

A nechybí ti to náhodou? Nechybí. Ne, ne. Opravdu si to dám vědomě, že si řeknu: „Potřebuji teď energii.“ Tak si vezmu kostičku. Ale dřív jsem to dělala, že jsem si sedla k práci a takhle jsem měla tabulku čokolády a jedla jsem.

Takže pracuješ hodně někdy i s klientkami, s klienty, když jim měníš ty zlozvyky, návyky. Je zajímavé, že až teď to přichází, tak jsou kuřáci, takže nad tím teď budeme pracovat. Teď se objevil klient a tam se samozřejmě ukazuje spoustu dalších věcí. Jednak je samotné kouření, že to chce odbourat, ale jsou ty věci ještě za tím. Co mu to přináší, co mu to dává, proč to dělá, od čeho to vlastně odpoutává.

Tělo nikdy nelže: Fyzické projevy a skryté příčiny

Veroniko, říká se, že tělo nikdy nelže, i když pusa mluví, tělo říká pravdu. Když tobě klientka přijde a usmívá se, co tělo dělá první, co ti prozrazuje? Určitě to je ten postoj.

Postoj. Ramena hodně u žen, protože když ty ženy nepřijdou narovnané a mají tam tohle, a je to typické, že tam je tohle. Já jsem byla to samé, schoulená. A tohle je vlastně pro mě ta známka: „Jsem zraněná.“

Jsem zraněná. Jsem zraněná a potřebuji si tohle chránit.

Nejčastější potíže: Štítná žláza, ekzémy, vyhoření

Jaké jsou podle tebe tři nejčastější fyzické potíže, se kterými k tobě maminky třeba chodí, a pod každou z nich jaká je ta skutečná příčina, kterou ale samy ještě neslyší a postupně až s tebou ji vidí? Nejčastější, a je to i tím, že si to přitahuji, že mám tu osobní zkušenost, je ta štítná žláza.

A alergie, ekzémy. A pak je to nějaké vyhoření, vyčerpání, nedostatek energie. Co je pod tím, když bychom to kategorizovali? Vím, že se to nedá zevšeobecnit, ale nejčastěji štítná žláza. Jaký je ten původ, ta příčina, ten vznik toho stavu?

Co jsem vypozorovala a potvrdilo se mi to, je ta komunikace už od dětství, že ta žena neříkala své potřeby, bála se to říct, protože tam byla vždycky nějaká autorita a bála se říct nahlas, aby nepřišel třeba nějaký trest. To samé se pak projevuje ve vztahu, když je žena s partnerem, tak ona neřekne své potřeby.

Nekomunikuje je. A ruku v ruce s tím jde ta hlava. Že neodpočíváme v hlavě. Ona třeba jde běhat, ale přemýšlí nad tím, co bude vařit například.

A u toho vyhoření? U toho vyhoření, s nedostatkem energie, tam jsou vztahy. Protože když si to vezmeš přes orgány, tak když máme nedostatek energie, souvisí to s ledvinami, protože ledviny jsou takový zásobník naší energie. Ony přináší tu životodárnou, tu prenatální energii.

Pokud jsme v neustálém napětí, stresu, neustále jsme vystavovány nějakému tlaku, a většinou ten tlak si děláme samy na sebe, tak tam dochází potom k tomu vyčerpání až k vyhoření.

Co klientka nikdy nepojmenuje první: Emoce

Existuje nějaká věc, kterou klientka nikdy nepojmenuje v první větě jako první? Pokud ano, co to je? Určitě neřekne, jak se cítí. Emočně.

Emočně. Samozřejmě, že přijde a řekne: „Řeším ty a ty zdravotní problémy, mám takové kolečko za sebou, mám tuhle léčbu,“ ale neřekne, jak se cítí. Ale já už jsem si to nastavila tak, že když klient za mnou přijde, tak ano, uděláme nějaký zdravotní dotazník.

A na závěr si nechávám ty emoce. A to je velmi překvapí, že se vůbec na tohle ptám. Že se ptám na to, jak se vnímají, jak vnímají sami sebe, jak by sami sebe popsali. To je pro ně těžké.

Je to skvělá otázka i pro diváky na zamýšlení, kdybyste měli fakt popsat sami sebe. Jak byste se popsali?

Volání o pomoc a největší lež o uzdravení

Tabu otázka. Existuje typ klientky, kterou bys radši ani nevzala? Ne kvůli sobě, ale kvůli ní samé. Napadá ti něco takového? Napadá mě. Když přijde a řekne: „Tak se mnou něco udělejte.“

To znamená veškerou zodpovědnost hodit na tebe. Já samozřejmě toho člověka nebo tu ženu vyslechnu, ale narovinu jí řeknu, že já tu práci za ni dělat nebudu. Já jsem přesně ten průvodce. Jsem tady ten člověk, který jí ukáže ty způsoby a cesty, který jí s tím pomůže, ale to ostatní je na ní.

Když za tebou klientka přijde a říká: „Už nemůžu dál.“ Co se ti honí hlavou jako první? Tak mi tam přijde, že to je volání o pomoc.

Co v tu chvíli dělat? Já si ji vyslechnu, dám si ten čas pro ni a povídáme si. Dám jí ten čas, který ona potřebuje. Takže tam je pro mě základ nebo to důležité, ta priorita, vybudovat si s tou ženou důvěru.

Co je tak podle tebe největší lež o uzdravení, kterou si v Česku všichni opakujeme? Doktoři, pacienti, možná i jejich rodiny, tu, která nás fakt drží v kruhu a my si to ani neuvědomujeme. Je to to, že tam přenecháváme tu zodpovědnost. Já tomu říkám bílé pláště.

Že opravdu přijdeme k doktorovi a očekáváme, že on nám to všechno vyřeší, že nám léky pomůžou všechno vyřešit.

Poselství pro maminky a terapeutky: Zastav se a jdi do toho

Kdybys mohla na lednici každé mladé maminky napsat nějakou fakt důležitou větu. Jakou větu bys tam chtěla dát? Zastav se a otoč ten zrak dovnitř sebe sama.

Pokud poslouchá někdo, kdo řeší složitý zdravotní stav, řeší to dlouho, vidí, že se to jenom zhoršuje, co by měl udělat v tuhle chvíli, než jenom počkat, jak se to samo vyřeší? Zamysli se nad tím, co můžu udělat já v ten okamžik, co já pro to můžu udělat.

A hledat ty cesty. Hledat ty způsoby, popřípadě hledat ty odborníky, kteří mu s tím pomůžou. Kdyby jsi tak měla svůj příběh, svůj životní příběh až do téhle chvíle zrekapitulovat do tří vět, ale a proto. Jaké tři věty tě napadají?

Byla jsem zoufalá a nešťastná a chtěla jsem žít naplněný radostný život, ale byly okamžiky, kdy jsem si s tím nevěděla rady, a proto jsem hledala ty způsoby a cesty a odborníky.

Jak poznat, že ten nejvyšší čas, možná nejlepší čas něco změnit, právě nastal, že přišel? Podle mě to ta žena, když to vezmu podle sebe, už to cítí, že už dočerpala možnosti.

Že už je na dně svých sil. To je takové, ale to už je za pět minut dvanáct, jak já říkám. Já spíš učím klienty, aby sledovali ty signály, takové ty kontrolky, jako když se ti rozsvítí v autě kontrolka a říká ti: „Hele, potřebuji vyměnit olej.“

Veroniko, pokud třeba teď poslouchá nějaká terapeutka, která už nějakým způsobem pracuje s klientkami nebo s klienty a říká si: „Hele, to NLP zní zajímavě, láká mě to.“ Co bys jí řekla bez moralizování, zcela upřímně? Ať určitě jde do toho, ať vyzkouší NLP, protože nejenom že jí to dá nástroj, jak dál pracovat s lidmi a pomáhat jim, ale pomůže to i jí samotné v životě.

Závěrečné myšlenky a poděkování

Veroniko, blížíme se k závěru dnešního dílu a mě by zajímalo tvoje poselství. Co bys chtěla vzkázat z tvého srdce všem divákům, divačkám, jakou myšlenku, větu by opravdu měli slyšet? Milé ženy, dejte si ten čas samy pro sebe. Zastavte se, dejte se samy sebe na to první místo.

Děkuju moc, Veroniko, že jsi tady byla. Moc jsem si to užil a věřím, že to bylo plné inspirativních myšlenek o cestě ke zdraví, o cestě možná i ke zdravé psychice a něčím, co bylo i mnohem hlubším nad tím vším. Tak to byla Veronika Sofie Brahma. Děkuju moc, Veroniko. Já moc děkuju za pozvání.

A přátelé, máme za sebou další díl. Jak jste si ho užili? Pokud se vám tento díl líbil, sdílejte ho, pošlete ho všem těm, kdo by o něm měli slyšet a napište nám klidně i komentář i třeba právě Veronice a možná i právě na něj vám osobně bude moct zareagovat. Odebírejte náš kanál a já se na vás těším na viděnou u dalšího dílu Myšlení kouče.