Syndrom hodné holky: Proč pořád říkáme ANO, když chceme říct NE? | Lenka Rellová

Co je syndrom hodné holky

Znáte ji. Když do ní v tramvaji někdo vrazí, omluví se ona. V práci je to ta, které se dá zavolat klidně pozdě v neděli večer — a ona ten telefon zvedne. Doma je ta, která jde spát poslední a ještě předtím uvaří večeři pro všechny ostatní. Všichni o ní říkají, že je to holka, na kterou je stoprocentní spoleh. Jenže když se jí zeptáte, co potřebuje ona, stane se zvláštní věc. Najednou je ticho. Ona neví. Za všechny ty roky, kdy byla oporou pro všechny kolem, možná zapomněla sama na sebe.

Můj dnešní host tomuhle tématu rozumí hodně do hloubky. Syndrom hodné holky zná od svých klientek a zároveň sama od sebe — prošla si tím vším. Dnes je celostní NLP koučka a učí ženy jednu důležitou věc: můžeš být dál hodná, ale ne na úkor sama sebe. Lenka Rellová. Jestli jste dneska zase všem vyhověla, tenhle rozhovor je tady opravdu pro vás. Vítej, Lenko, jsem moc rád, že jsi tady.

Přeju krásný den, Radku, děkuji za pozvání a zdravím i posluchače a diváky.

Mám na tebe rovnou první otázku, orientovanou do koučovny — pojď nás do ní vzít, protože to možná zajímá každého, kdo tyhle díly sleduje. Když k tobě přijde žena, co řekne jako první? Co na ní pozoruješ?

Většinou žena řekne: já vlastně nevím, co chci. Dlouhodobě cítím únavu, špatně spím a nevím, co s tím mám dělat.

A když se zamyslíš nad příčinou — je to skutečně to, co ona v tu chvíli říká, nebo je tam něco hlubšího?

Určitě je tam něco hlubšího. V první moment to vypadá tak, že ta žena má spoustu povinností a z toho je unavená. Ale když jdeme do hloubky, zjistíme, že kromě množství povinností, které je schopná dlouhodobě zvládat, tam je ještě něco: ona umí — bohužel, v uvozovkách — dlouhodobě potlačovat vlastní potřeby. Potřeby druhých jsou pro ni důležitější. Naučila se být takzvaná hodná holka, která chce všem vyhovět a sama sebe dává až na to poslední místo. A to dlouhodobě způsobuje únavu i takové odpojení sama od sebe.

Kdybys měla syndrom hodné holky trochu definovat — kde končí hezká výchova a kde začíná vězení? Jak poznáš, že už nejsi laskavá, ale hodná na úkor sebe?

Já říkám, že můžeme být hodné, ale ne na úkor sebe. Můžu být hodná a někomu vyhovět, ale jenom z toho důvodu, že chci a že na to mám kapacitu. Pokud jsem ale hodná, protože se bojím, že když něco neudělám, ten druhý mě odmítne nebo mě nebude mít rád — tam už je ta hranice. Tam už to pro nás není dobré. Tam začíná to vězení: začínám být hodná ze strachu, co se stane, když hodná nebudu.

Když nebudu hodná, co se stane? Co bývají ty největší strašáky, kvůli kterým žena raději něco udělá, ale ne pro sebe?

Ty strašáci jsou právě to, že mě někdo nebude mít rád. Že mě někdo odmítne. Že se nebudu cítit přijatá. A možná i to, že žena spojuje svoji hodnotu s tím, kolik toho udělá pro druhé — tím jí ta hodnota roste. Takže když pro někoho něco neudělá, cítí se podhodnocená. Proto pracujeme se sebehodnotou a s vírou v sebe sama, aby se ta žena měla znovu ráda, věděla, co chce, co jí dělá dobře, a aby se uměla napojit zpátky na svoje tělo. Tělo je náš velký pomocník: když mu umíme naslouchat, vždycky nám dá odpověď. My ale často hledáme odpovědi v okolí, u jiných lidí.

Já říkám, že je dobré se naučit řídit svou vlastní loď. Představte si, že sedíte na lodi nebo v autě, ale nevíte, co chcete a kde jsou vaše hranice. Ten řidič vás zaveze někam, kam bude chtít on, a vy spokojení ani nebudete. Když se ale naučíte opravdu dobře řídit — být dobrou kapitánkou své lodi — jedete si, kam chcete, a nedovolíte životu, aby vás převrátil. Stát se to samozřejmě může. Jde ale o to naučit se na tu loď rychle vyškrábat a jet dál za svým cílem. Nejde o to být pořád konstantně veselá a šťastná, to ne. Život má své moře, někdy jsme nahoře, někdy dole. Jde o to odpíchnout se ode dna rychle a vrátit se k sobě.

Jak to děláš ty, Lenko? Když to takhle poslouchám, zní to hezky. Ale jak to děláš?

Já vím, snadno se to řekne. Než jsem nastoupila do vlaku seberozvoje, četla jsem spoustu seberozvojových knih a tam bylo: mějte se ráda, věřte si víc. Jenže ono to nepomáhá. Mně pomohlo odstranit spoustu limitujících přesvědčení. Z dětství jsem měla přesvědčení, že nejsem dost dobrá, že si něco nezasloužím, nevěřila jsem si. Když jsem si každý den říkala afirmace, pomohlo mi to jen malinko — a když přišly složitější situace, nepomohly vůbec. Teprve když jsem na sobě začala pracovat a pomocí koučinku si ty věty, co jsem si o sobě myslela, rychle odstranila, začalo se to měnit. A to mi dnes velmi pomáhá.

Dává to perfektní smysl. Afirmace jsou položené logicky a racionálně, ale my tomu v tu chvíli potřebujeme sami uvěřit. Podvědomí se brání, protože tam je zatím něco, co to nepustí dovnitř, abychom to začali žít jako nový program. Nestačí si něco stokrát, tisíckrát přečíst, když tělo stejně reaguje: hele, to není moje.

Přesně. Takhle i pracuji s klientkami. Když nějaké přesvědčení není tak hluboko zakořeněné, dá se odstranit i afirmacemi. Ale když poznám, že to racionálně vědí, a stejně se chovají podle svého starého programu, musíme jít do hloubky. Tam používáme i techniky z neurolingvistického programování — a ty opravdu mají výsledky. Takže jak to dělám já? Já už to vlastně nedělám, protože v sobě takové bloky nemám.

Pojďme se podívat na takový slovník hodné holky. Řeknu ti věty, které možná každá holka říká každý den, a ty mi je přelož jako NLP koučka — co si doopravdy myslí a cítí, když je říká. „Jasně, já to udělám.“

Nechci to udělat, nemám na to kapacitu, ale bojím se říct ne.

„To nevadí, já počkám.“

Vadí mi to, ale tvoje potřeby jsou důležitější než moje, takže to udělám.

„Mně to stačí.“

Mně to nestačí, ale já vlastně ani nevím, co chci. A asi nemůžu ani chtít víc.

Jak se umět dát na první místo

Možná se teď posluchači a posluchačky v těch situacích a větách poznávají. A možná je právě nejvyšší čas říct si: chtěla bych se dávat na první místo. Každý z nás je důležitý, ne jenom potřeby druhých a třetích lidí, pro které to děláme. Jak jsi říkala, hodná holka cítí, že má hodnotu, když na ni ostatní nějak reagují — potvrzuje si ji u druhých. Jak to udělat, aby tohle dělat nemusela a dokázala se dát na první místo?

V první řadě si ta žena nebo muž musí uvědomit, že se jim něco nelíbí. Že cítí pocity, které nejsou jejich vlastní. Musí mít silnou motivaci něco změnit, protože nefunguje, abychom někoho někam dotlačili. Ten člověk musí sám chtít v sobě něco změnit. Druhý krok je pracovat na sobě — buď sám, což může být dlouhá cesta, nebo oslovit zkušeného kouče, který ukáže cestu a pomocí nějakých metod pomůže zpracovat, co je potřeba. Pak si člověk může sám dělat cvičení na zvýšení sebehodnoty. Já ze svých zkušeností doporučuji koučink, protože zkušený odborník vidí věci, které ten člověk sám nevidí. Mám ráda, když klientky zjistí, že jde vlastně o něco úplně jiného, než chtěly řešit — třeba o moment z dětství, který je limituje do dospělosti a který by samy nedokázaly odhalit.

Nevidíme to, co nám uniká. Kdybychom to viděli, mohli bychom to změnit. Problém je, že spoustu lidí ani nenapadá, co je drží na místě a proč jsou takoví, jací jsou. A i když nás něco napadne, je to pořád náš jeden úhel pohledu. Díky koučinku a díky dalším lidem můžeme získat komplexnější náhled na sebe i na situaci a pochopit začátky i důsledky.

Pojďme se podívat na příčiny. Přečtu ti věty a ty mi zkus říct, kde je jejich počátek. První: „Buď hodná.“ Co se muselo stát, aby to holka začala žít?

Napadá mě, že se to stalo nejspíš v rodině, v dětství. Zpočátku to nemusí znít nijak škodlivě — spousta rodičů řekne „buď hodná“. Musíme ale odlišit situace, kdy si malé dítě spojí, že když se ozve, znamená to, že zlobí. A řekne si: aha, tak já nemůžu říct, co chci, protože by mě rodiče neměli rádi. Tak budu raději hodná. A začne kolotoč: holčička se naučí dávat své potřeby bokem, aby ji maminka a tatínek měli rádi. Bude hodná, nebude říkat svůj názor, bude raději plnit očekávání rodičů. A tohle ji pak provází celý život.

V téhle souvislosti mě napadá jedna hodně nebezpečná věta, kterou u rodičů občas slyšíme: „Nezlob, nebo tě nebudu mít rád.“ Co to dělá s malým člověkem?

To je velká past na malé děti. Dospělí si to neuvědomí a možná to tak ani nemyslí. Ale děti si automaticky spojí: maminka a tatínek mě nemají rádi, když nebudu hodná a budu zlobit. V hlavičce si to přeberou tak, že musím být hodná, nesmím zlobit, a pak mě teprve někdo bude mít rád. To je cesta do vězení. Pokud ten člověk chce, musí s tím v dospělosti pracovat — a zbytečně mu to komplikuje život. Takže opravdu pozor na to, co říkáme svým dětem. Jsou jako houby: nic neříkají, ale všechno nasávají, hlavně ty malé. Líbí se mi heslo, že stačí hezky žít a děti se přidají. O co nám jde? Abychom z dětí nevychovali jen hodné holky. Můžou být hodné, laskavé — ale s nastavenými hranicemi.

K hranicím mě napadá další věta: „Nebuď sobecká, rozděl se.“

To je také past. Vzpomněla jsem si na jednu klientku, která díky koučinku zjistila, že mít se ráda a dát se na první místo není sobecké. Celý život si myslela, že když se dá na první místo, bude sobecká. Vůbec se s tím nemohla smířit — a pak najednou poznala, že je to přesně to, co chce. A že je to velmi důležité i pro její děti. Viděla to u své maminky, která se celý život takzvaně obětovala pro druhé, a ona to tak nechce. Když umíme říct ne, laskavě a s hranicemi, není to sobectví. Naopak je to i pro druhé lepší, protože se stáváme čitelnějšími. Jsme autentické. Když říkáme ano, ale uvnitř cítíme ne, je poznat, že nejsme opravdové. I proto je potřeba naučit se říkat ano, mít své hranice — a laskavým tónem umět říct ne.

Další zajímavá česká věta: „Co by tomu řekli lidi?“ Kde má příčinu?

To znám také. Jeden čas jsem řešila, co si o mně myslí ostatní. Je to past. Mě to tehdy hrozně svazovalo — nešla jsem svou vlastní cestou. Podle mě to je zčásti z rodiny, ale možná nám to prodává i společnost. Najednou se bojíme: ježíš, co by někdo řekl, bude mě soudit. Přitom to ani nemusí být pravda. Ale limituje nás to, drží na místě a my neuděláme krok do neznáma. Nedovolíme si projevit. Nevzniknou krásné věci, které by mohly vzniknout a někomu i pomoct — jenom kvůli tomu, co by tomu řekli lidi.

V české kultuře se to vyskytuje velmi často. Orientace na jejich názory, pohledy, soudy, hodnocení nás. Přitom proč se zbytečně trápíme kvůli lidem, které možná ani neznáme a s kterými nežijeme? Myslíme na to, co by řekla sousedka, co by si pomyslela paní profesorka. A podle toho programujeme sami sebe — děláme něco, co nám nesedí, kvůli všem, kteří ani nejsou součástí našeho života.

Přesně. A možná jim o nás ani nejde. Myslím si, že je to trochu i dědictví minulé a předminulé generace. Mluví se o tom v epigenetice — že máme v sobě limitující přesvědčení od našich babiček a dědečků, od válečné generace, a neseme si je dodnes. Možná i tady je prapůvod.

Několikrát jsem se setkal s tím, že klient nebo klientka měli přesvědčení, že nemůžou být bohatí nebo úspěšní, protože by je ostatní neměli rádi. Kdyby měli najednou úžasný dům a nové auto, ostatní by jim záviděli a oni by ztratili vztahy. Tak se raději sami zablokovali: že to nechtějí, že takoví nebudou, že se spokojí s málem. Lidé si k lepšímu životu někdy brzdí sami — jenom proto, že se tak moc bojí a strach je paralyzuje, že tu akci neudělají.

To je pravda, a je to velká škoda. Život si opravdu můžeme zkvalitnit. Nemusíme žít život svých rodičů, pokud chceme jiný. Můžeme si ho užít, zbavit se strachů — a to je úplně jiná jízda.

Lenčin příběh: vzorce z dětství

Pojďme se, Leni, podívat na tvůj příběh, protože i ty sama jsi bývala hodná holka — proto i dnešní téma. Vezmi nás s diváky do konkrétní situace. Co se tam tehdy odehrálo, když jsi řekla ano, ale tvoje tělo možná křičelo ne?

Když se ohlédnu zpětně, byl to dlouhodobý vzorec. Naučila jsem se, že moje potřeby nejsou důležité. Když teď pátrám v paměti, tak asi do svých šesti let jsem opravdu věděla, co chci, a dovedla jsem si prosadit svůj názor. Ale v těch šesti letech se doma mezi rodiči něco stalo a já jsem od té doby převzala na sebe starosti maminky. Pamatuju si událost, bylo mi asi sedm. Atmosféra doma už nebyla moc milující, rodiče se k sobě nehodili, ale tehdy byla doba, kdy se manželství nerozváděla — kvůli dětem, což je také past. Doma nebylo příjemně, proběhla nějaká hádka, a já jako holka jsem chtěla jít ven s kamarádkami. Ale vidím smutnou mámu, táta někam odešel. A tak ven nejdu. Řeknu si: máma je pro mě důležitější, já ji nějak potěším, rozveselím. To se pak se mnou táhlo celý život.

Třeba v prvním zaměstnání po vysoké škole: perfekcionistka, všechno v pořádku, nevyčnívat, ochotná, na dvě stě procent. Měli jsme test pro nové pracovníky, já ho měla perfektně. Šéf si mě zavolal a říkal: to máš všechno správně, ale to je podezřelé — vypadá to, jako kdybys měla otázky vypracované dopředu. Udělám ti tam dvě, tři chyby, aby to tak nebylo na oko. Zase hodná holka: dobře. A nic jsem neřekla. Měla jsem to tak dlouhodobě, takže mi to nepřišlo nenormální. Naučila jsem se takhle fungovat. Myslela jsem si, že to nejde změnit — že prostě taková jsem a že to tak bude až do konce života.

Řekla jsi krásnou větu: že to tak prostě mám a tak to bude do konce života. Tohle žije strašně moc lidí. Myslí si, že to jsou oni, že je to jejich povaha. Ale možná to nejsou oni — je to jen vzorec, který má kořeny v dětství, který jsme převzali nebo jsme se přizpůsobili z lásky k rodičům. Zformovalo nás to. Ale můžeme to změnit.

Ano, můžeme. Vzpomínám si na klientku, která přesně takhle řekla: ale já jsem taková. Ptala jsem se: jak poznáš, že jsi taková? A cestičkou jsme došly k tomu, že taková není. Má to jenom převzaté od někoho. Její podstata je úplně jiná — taková, která je s ní v souladu a která se jí líbí. Spousta lidí si opravdu myslí, že mají takovou povahu, a smíří se s tím, i když je to limituje. Ani nevědí, že to změnit jde.

Existuje krásná psychologická poučka: nejsme naše chování. To je velký rozdíl. Spousta lidí si plete, že když se nějak chováme a projevujeme, tak to vytváří naši identitu. Musíme pochopit, kdo doopravdy jsme, a oddělit chování od identity. Chování můžu vždycky změnit: to, jak se k někomu zachovám, jak na někoho reaguju. Když mě někdo o něco žádá, nemusím to vždycky odkývat. Když mi někdo volá v jedenáct večer a já už chci spát, nemusím to zvednout. To je chování, reakce — a tu se můžu naučit změnit.

Pojďme se vrátit k tvému příběhu. Jak se to propsalo do tvých vztahů? Vztahy a syndrom hodné holky, to je velké téma.

Propsalo se to velmi, a hodně negativně. Moje partnerské vztahy byly přes kopírák. Partneři byli — teď použiju výrazy, jak jsem to tehdy viděla — sobečtí. Jeli si svou vlastní cestu a jejich potřeby byly na prvním místě. Ale právě proto říkám, že dnes to vidím jinak: oni mi jenom ukazovali zrcadlo. Ukazovali mi, co jim umožním. Oni sobečtí nebyli. To já jsem si neuměla říct: chci tohle, chci jet tam. Neuměla jsem se ozvat, nebyla jsem ve vztahu autentická, pořád jsem se přizpůsobovala, protože jsem chtěla, aby mě někdo měl rád. Bála jsem se říct ne, protože mě někdo odmítne. A stejné to bylo v práci. I když jsem tam byla úspěšná a oblíbená, dnes vidím, že spoustu věcí jsem si nechala líbit, protože jsem se bála ozvat. Říkala jsem si: to se přece nehodí, aby se hodná holka ozvala a řekla svůj názor. Co si o mně budou myslet. A ještě mě nebudou mít rádi.

A co tě ta hodnost stála v životě — ne obecně, ale konkrétně? Co jsi kvůli ní odsouvala, jaké sny a plány?

Stála mě určitě část života. Nedovolila jsem si být jenom sama sebou. Dovolit si jenom být — a být šťastná. To jsem si nedovolila. Měla jsem strachy a obavy. Dalo mi to obrovské zkušenosti, ale vzalo mi to čas a lehkost. Možná i některé vztahy, třeba přátelské. Když se ohlédnu, inspirující lidé v mém životě chvíli byli, ale pak z něj vystoupili. Nedokázala jsem si je udržet.

A když se teď zeptám ne koučky Lenky, ale Lenky — co ti to naopak dalo?

Určitě obrovskou zkušenost. I víru sama v sebe, že opravdu zvládnu hodně věcí. Pomohlo mi to v tom, jak se vidím. A hlavně mi to dalo mého syna, což jsem velmi ráda, a nové vztahy. Ta životní zkušenost je nepřenositelná — a já to vidím i u svých klientek: rozumím jim o to víc, protože vím, čím procházejí, a vím, že se to dá změnit. Člověk nemůže mluvit o něčem, co neprožil. Nebo může, ale není to autentické. Takže zkušenost a nadhled.

Možná si diváci a divačky říkají: co bylo v tvém životě to nejtěžší, co jsi překonala?

Jedno dlouhé období jsem se cítila opravdu osamělá. Že nikam nepatřím. Naši neměli hezký vztah — oba byli svým způsobem fajn, ale nehodili se k sobě. Mamka se rozvedla po skoro třiceti letech, na což měla odvahu, a to je obdivuhodné. Táta nás od té doby — mám ještě sestru — úplně odstřihl ze života. A pak jsem ve svých osmadvaceti letech přišla o maminku, zemřela na rakovinu. Zůstaly jsme se sestrou samy a ona na tom byla psychicky stejně špatně jako já. Dlouho jsem žila v takovém mraku, že nikam nepatřím. Záviděla jsem lidem, kteří mají rodinu. A o to víc jsem toužila, aby mě někdo měl rád — o to víc jsem byla hodná holka. V práci jsem si nedovolila někomu říct, že jsem smutná. Říkali mi, že jsem takové sluníčko, že se pořád usmívám a nemám žádné starosti. A to bylo krátce po tom, co mi umřela maminka. Nedovolila jsem si projevit cit, protože jsem si říkala, že tím projevím slabost. A bála jsem se, že to někdo zneužije.

Byla to velká osamělost a velká ztráta. Na druhou stranu mě to naučilo, že umím zvládnout spoustu věcí a postavit se sama za sebe. A vidím, že je škoda setrvávat ve stavu, kde ti není příjemně — život utíká. Když to jde zpracovat a nechat si pomoct, proč ne. Já jsem tehdy šla k paní psycholožce, protože koučink ještě nebyl tak známý, s nadějí, že rozebereme, co se stalo s maminkou. Byla jsem na pár sezeních, ale byla to skupina, kde někdo řešil rozchod s partnerem, a mně to tehdy přišlo nesrovnatelné se ztrátou blízké osoby. Tak jsem paní psycholožce řekla: nezlobte se, mně to nic nedá, nebudu k vám chodit. A ona řekla: dobře, ale musíte to ostatním vysvětlit. To jsem opravdu nebyla já.

Pak jsem ještě zapátrala a našla si někoho, kdo byl psychoterapeut a kouč. Šla jsem tam z úplně jiného důvodu a s úplně jiným výsledkem odcházela. Bylo to v roce 2017 — během asi tří sezení jsem zjistila, co chci. A v tom roce jsem udělala velký krok ke svému snu: ze severu Čech, odkud pocházím, jsem se přestěhovala na Moravu, kam jsem se vždycky toužila vrátit. Dala jsem výpověď, prodala byt a šla úplně do neznáma — na vysněném místě jsem neměla nikoho. A dodnes toho kroku nelituju. Říkám, že když vesmír nebo nějaká síla uvidí, že to myslíme vážně, tak nám trochu pomůže a všechno se začne skládat. Opravdu to jde. Ale nesmíme pořád jenom sedět na gauči a snít, že se to splní. My tam tu akci musíme udělat, musíme být aktivní. Bez naší vůle to nepůjde. Jsem příkladem, že když něco chceme, tak si pro to jde jít. Změní se i to, jak se cítíme, a většinou když se změníme my, změní se k lepšímu i okolí. A pokud se nezmění, je otázka, jestli takové vztahy v životě chceme mít.

Motivace ke koučovacímu výcviku

Přestěhovala ses na Moravu, uběhlo pár let a přihlásila ses do koučovacího výcviku. Co tě v tu chvíli motivovalo? Co se odehrávalo těsně předtím, než přišel impuls: jdu do toho, chci být koučka?

Když jsem se přestěhovala, našla jsem si koučku, která pracovala jiným způsobem. Bylo to dlouhodobější a výsledky nebyly tak rychle poznat jako s NLP, ale také jsme odstranily spoustu vrstev — cibule má své vrstvy — a odkryly důležité momenty mého života. Tehdy jsem zjistila, jaký má koučink obrovský potenciál. Velmi se mi to zalíbilo. Zažila jsem být klientkou a říkala jsem si: to by mě opravdu zajímalo. Ale jak se stát koučem? Pamatuju si, že to bylo v únoru. Buď e-mailem, nebo na Facebooku na mě vyskočila reklama, že ještě nabíráte do výcviku transformačního kouče, a bylo jen pár dní na rozhodnutí. Řekla jsem si: to je ono, tam půjdu. Ale zase vyskočil strach. Fakt tam půjdeš? Máš na to? Věříš si? Nebudou to vyhozené peníze, nebude to ztráta času? Ozval se ten čertík. Neposlechla jsem ho, přihlásila jsem se — a je to nejlepší rozhodnutí, které jsem v životě udělala. Opravdu toho nelituju, protože pak to byla jízda.

Takže tě nejvíc vedl smysl života, který jsi hledala, a chtěla jsi využít to, co ti bylo blízké — zájem o psychologii, o pomoc lidem.

Přesně. Fascinuje mě poznávat, proč a jak lidé myslí a proč se tak chovají. A pomáhá uvědomit si, že za každým chováním je nějaký pozitivní záměr. To dokáže zmírnit i napjaté vztahy, jak říkám klientkám.

Když jsi tenkrát seděla ve skupině a učila se koučovat, co pro tebe bylo nejnáročnější?

Zvládnout svoje myšlenky. Opravdu si věřit. Nebála jsem se naučit techniky, to ne. Ale říkala jsem si: můžu já být dobrá koučka? Můžu někomu pomoct? Mám na to? Pochybnosti o sobě, velká tréma. Chvílemi se mi do toho nechtělo — říkala jsem si, že na to nemám, někoho takhle koučovat. To bylo nejtěžší: překonat sama sebe.

A když se ti to po těch několika měsících povedlo, jaký to byl pocit?

Krásný. Na jednu stranu jsem tomu nevěřila, že to dokážu, ale byl to nádherný pocit. A byl to další krůček k tomu, aby se mi zvýšila sebehodnota. A motivace pokračovat, protože jsem chtěla ještě víc proniknout do lidského chování. Naučit se složitější techniky, které opravdu můžou člověku proměnit život.

Proto jsi pokračovala dál — se mnou i do NLP.

Ano. A ještě jedna věc pro mě byla důležitá: že jsem si to dovolila. Byl to čas investovaný nejen finančně, ale i čas, který jsem si dovolila pro sebe. To jsem do té doby neznala. Je důležité uvědomit si, že si to můžeme dovolit. Že si to hodná holka může dovolit. Ne zasloužit, ale dovolit.

To je hezká myšlenka. Brzy nato jsi otěhotněla, byla jsi na mateřské a teď se postupně vracíš ke koučinku. Jak to vnímáš po těch pár letech s odstupem? Kam tě to nasměrovalo, kde jsi dnes?

Dnes jsem úplně jinde než před deseti lety. Když se na sebe podívám a vidím Lenku před deseti lety — kdybych měla možnost ji teď vidět, řekla bych jí: Leni, věř si víc. Máš v sobě obrovskou sílu, víš, co chceš, tak si za tím jdi, nečekej. Můj život se opravdu změnil a zkvalitnil. Mám kvalitnější vztahy, mám, co chci, a splnil se mi sen — vždycky jsem si přála mít syna. Teď jsou mu dva roky a dva měsíce. A jsem ráda, že díky koučinku jsem vědomější máma. Mateřství není jednoduché, nedá se na něj připravit a jsou tam velmi těžké chvíle. Ale kdybych byla maminka před deseti lety a teď, je to nesrovnatelné. Umím lépe pracovat se svými emocemi. Ne vždycky, jsou tam chvíle, jsem jenom člověk. Ale v devadesáti devíti procentech, když má syn období vzdoru, mi to nevadí — říkám si, že se učí ovládat své pocity a emoce. Já jsem dospělá, já přece umím ovládat své emoce. To není o něm, to je o mně. A tím, že to takhle mám, on se vlastně ani vztekat nemusí. Seberozvoj mi dal hodně. I nadhled.

Dá se říct, že ti koučink pomohl být lepší máma a být na to připravená?

Před koučinkem jsem měla spoustu limitujících přesvědčení o sobě: nemám na to, nejsem dost dobrá, musím si něco zasloužit, musím být perfektní. Představte si mámu s takovými větami o sobě. Mateřství je těžké — nejde mít pořád perfektně uklizeno, nejde pořád vypadat jako modelka. Ne. A mně to nevadí, protože si říkám: v tu chvíli to není podstatné, podstatné jsou jiné věci. Když syn usne, udělám jenom to nejnutnější, tak pět, deset minut, a jdu si lehnout na gauč s knížkou. Vyhradím si čas sama pro sebe. To mě obrovsky nabije, hodím se do klidu, je mi dobře. A když se Lukášek vzbudí, najde veselou mámu. O to jde. To bych si dřív nedovolila — před koučinkem bych, kdyby spal, všechno uklidila. Unavená. A on by viděl unavenou mámu.

Možná zvláštní otázka. Kdyby sis teď mohla sednout vedle té Lenky tenkrát, která říká „jasně, já to udělám“ a v duchu pláče — co bys jí jako NLP koučka řekla?

Řekla bych jí: opravdu to musíš udělat? Nemusíš. Nemusíš dokazovat svou hodnotu tím, kolik toho uděláš. A říkám to i klientkám, když neví: zeptej se, jak se cítím. Třeba unaveně. A co udělám, abych se cítila dobře? Odpočinu si.

Únava je symptom překračování hranic

Pojďme popsat obyčejné úterní odpoledne ženy, která je oporou všech. Stará se o všechny, ale zapomíná na sebe — a na sebe si vzpomene, až když všichni usnou. Kolik minut z toho dne patří jenom jí?

V řádu několika. Třeba jen půl hodiny. Většinou ta žena už ráno, jak se vzbudí, myslí na děti, aby jim udělala svačiny, na manžela, na domácnost. Pak jde do práce, tam myslí na úkoly a kolegy. Odpoledne přijde domů a točí další kolo: domácnost, děti, manžel. Večer, když už má čas pro sebe, je tak unavená, že ani neví, jak ho smysluplně naplnit. A když jí na sebe zbude půlhodina, stejně myslí na to, co musí udělat druhý den. Nedovolí si být jenom sama se sebou a udělat něco, co by jí udělalo radost.

Přicházejí za tebou klientky s únavou. Ale ty říkáš, že únava není skutečné téma — je to jen symptom. Co najdeš, když jdeš hlouběji?

Za únavou je dlouhodobé překračování hranic. Žena si zvykne dělat něco, co nechce, co s ní není v souladu. Nechá si překračovat hranice, protože ani neví, kde je má. A za dlouhodobou únavou je i to, že hlava nedokáže vypnout. Pořád je tam rej černých scénářů: co musím udělat, co jsem neudělala, co jsem řekla špatně, jak jsem to měla říct. Kolotoč myšlenek. V noci nemůže spát, druhý den je unavená, zacyklí se. Bez kvalitního spánku reagujeme hůř, přehnaně. A pak se k tomu bohužel můžou přidat zdravotní potíže. To už je signál těla, že je opravdu něco špatně a je čas se sebou něco udělat.

To je vždycky ten nejviditelnější signál — tělo prostě vypne. Buď se člověk zastaví a pochopí, co mu tělo říká, nebo jede dál a pak je to vždycky horší. Tělo si ten čas, který potřebuje, jednoduše vybere.

Znám to na sobě. Jak jsem takhle jela, objevily se mi zdravotní potíže — intolerance na lepek, celiakie to nebyla, ale věděla jsem, že ve mně něco není v pořádku. Klasická medicína mi nepomohla, došla jsem k tomu sama eliminační dietou. A když jsem se pak dostala do klidu, postupně to odeznělo. Nebylo to hned, ale dneska je to v pohodě. Tělo mi dávalo najevo, že dělám něco, co se mnou není v souladu. Proto se říká, že máme druhý mozek v žaludku. Posluchači si můžou udělat takový test: když něco nebudete chtít udělat, poslouchejte oblast žaludku. Někdy se sevře dech na hrudi, někdy cítíme zvláštní chvění v žaludku. Tam si nejspíš necháváme překračovat hranice.

Když se té ženy, která je oporou, zeptáš, co potřebuje ona — co se stane? A proč žena, která vidí potřeby všech kolem na kilometry, nevidí ty svoje?

Ona často neví, co potřebuje. Až když se zamyslí nebo ztiší, zjistí, že se jí třeba nelíbí v práci, nebo že není spokojená s nějakým svým chováním. Zjistí, co by vlastně chtěla. A svoje potřeby nevidí, protože se naučila je nevidět. Má je v mlze, schované pod pokličkou, v šuplíku někde v kuchyni. Řeší potřeby druhých — tím si přijde hodnotná. Byla tak naučená a přijde jí to normální.

Teď mám na tebe takovou tabu otázku. Co si tahle žena-opora zakazuje cítit?

Překvapivě si zakazuje cítit naštvání a vztek. Protože kdyby si hodná holka dovolila cítit vztek, znamenalo by to pro ni, že není hodná. Jenže to jsou zdravé emoce: když je cítíme, řekneme si — tady něco není správně, tady někdo překračuje moji hranici. Tudy ne. Je to červená stopka. Někdy je zdravé se trochu naštvat, když už to jinak nejde, a to naštvání cítit, nepotlačovat. Protože co potlačíme, to se nám někde propíše — třeba v nemocech.

Někdy si říkáš koučka hranic. Tak se přiznej: kdy naposled jsi řekla „jasně, to udělám“ a v duchu si přitom nadávala?

To bylo docela nedávno. Byla jsem celý den doma se synem, bylo to náročné, vedro, usínal snad hodinu. Těšila jsem se, že budu mít chvíli pro sebe, umyju si vlasy a natáhnu se s knížkou. A teď bylo potřeba zalít zahradu. Říkala jsem si: mně se nechce. Ale ozvala se ve mně hodná holka: ať manžel taky nemusí dělat všechno sám, půjdu. No a šla jsem.

A druhá půlka otázky. Když už máš tu hodinu jenom pro sebe — bez syna, bez klientek, bez výčitek, bez manžela — co uděláš?

Dovolím si to užít tak, jak chci já. Vezmu si knížku, protože moc ráda čtu, a lehnu si. Mám ráda květiny, tak si jdu natrhat květinu do vázy — to mi taky udělá dobře. Nebo si dovolím zajít ke kadeřnici nebo si zaběhat. Není to často, ale dovolím si to. Opravdu si už dovolím čas jenom sama pro sebe, ne čas pro syna, manžela a domácnost. To mě vyživí, nasytí — dám pozornost i sobě a obnovím síly. Únava pak není taková, jaká by byla, kdybych jela v kolečku domácnost, rodina, práce.

Čas pro sebe je velké téma. Spousta lidí je v takovém zápřahu a dlouhodobém stereotypu, že jim ani nedochází, že ten čas nemají, nedávají si ho a nemají ho kde vzít. Jedou jako mašina, a až když se něco stane, dojde jim, že ho potřebují. Chtít být úspěšný — super. Něco to stojí, čas i úsilí. Ale když jedeme jenom v byznysu, v práci, v podnikání a nedáváme nic zpátky sami sobě, možná přijde okamžik, kdy člověk vyhoří. Bere si půl roku, rok, dva roky volna, odjede na Bali, začne meditovat v ášramu — aby možná našel cestu znovu zpátky sám k sobě. Jak se tedy pojistit, abychom na sebe nezapomínali? Jak to děláš?

Dovoluju si chvilky sama se sebou. Mám svoje rituály, takové nabíječky, jak jim říkám. Hodně zapojuji do života vděčnost — když mi není dobře, vděčnost opravdu pomůže. Každý den si připomínám svoje cíle, protože mám cíle, kterých ještě chci dosáhnout. Dřív, když jsem měla víc času, jsem měla ráda meditace; teď na ně tolik času není, ale občas ke mně zase přicházejí a taky mě vyživují. Zdravá strava, dostatek vody. Detox od mobilu večer. A večerní vděčnost: řeknu si, co jsem dnes udělala pro to, abych se přiblížila svému snu. Malé krůčky, nemusí to být nic velkého. Když děláme každý den jedno procento, za měsíc, za půl roku, za rok je to obrovská věc.

To je dobrá otázka, kterou jsi teď řekla: co jsem dnes udělala, abych se přiblížila svému vysněnému životu? Kdyby si diváci z tohohle podcastu odnesli jen tuhle otázku a zavedli ji denně, ráno nebo na konci dne, může to způsobit velké věci. Kam jde pozornost, tam jde energie.

Přesně. Když zaměříme pozornost na něco negativního, jenom to naroste. Ale když si dáme za cíl, že se budeme mít rády, a večer si žena řekne: co jsem dnes udělala malého pro to, abych se měla víc ráda? Dvě, tři minutky večer před spaním nebo ráno. Není to časově náročné, ale ve výsledku to dělá velké věci.

Jak bez výčitek říct ne

Pojďme k hranicím prakticky, Leni. Žena, která nás poslouchá, zítra dostane v práci úkol navíc a doma prosbu, kterou nechce splnit. Dej jí rovnou tři věty, jak to vykomunikovat a to svoje ne říct bez výčitek.

Poradila bych: „Děkuji, ne.“ Jenom tak. Nebo: „Děkuji, dnes to za tebe neudělám.“ Anebo: „Potřebuji si to rozmyslet a ozvu se.“ Svoje ne nemusíme sáhodlouze omlouvat ani vysvětlovat, proč jsme ho řekly. Můžeme ho ale říct laskavě, bez agresivity nebo tvrdosti. Prostě: ne, nemám na to kapacitu. Ne, jsem unavená. To je ta laskavá stránka — říct druhému ne neznamená, že ho neberu nebo nerespektuji. Mělo by to být oboustranné: i druhá strana by měla respektovat naše ne. Když je někdo zvyklý, že pořád říkáme ano, a najednou řekneme ne, může okolí zareagovat zvláštně — jsou překvapení, protože byli zvyklí, že to vždycky odkýváme. Může to vyvolat napětí. Ale na druhou stranu si řekněme: chceme vztahy, které naše ne neunesou? Co jsou to potom za vztahy?

To je dobrá otázka. Myslím, že bude znít v mnoha hlavách žen, možná i mužů. Pokud reakce protějšku není respektující, nerespektuje člověka, se kterým ten vztah má.

Přesně. Položme si otázku, jaké vztahy chceme mít.

Další otázka — to, čeho se každá hodná holka bojí nejvíc. Řekne ne a někdo se na ni naštve. Dává jí sežrat, že se s ní nebude bavit, že ji nebude mít rád. Co to o tom vztahu vypovídá?

Že to není vyvážený vztah. Druhý člověk prosazuje svoje potřeby a zájmy na můj úkor.

Co s takovým člověkem?

Vždycky si nejdřív říct, co to ve mně vyvolává. Jestli mi to nevadí, je to v pořádku. Ale jestli to ve mně zabolelo, něco zarezonovalo, tak si to zpracovat, vyřešit sama v sobě. A pak si říct, proč ten člověk takhle reaguje — nedívat se na něj přes prsty. Třeba nebyl zvyklý, byl zvyklý, že pořád říkám ano. Ale pokud je to dlouhodobé, je opravdu ke zvážení, co je to za vztah: jestli mě respektuje, jestli mi vědomě nepřekračuje hranice — a jestli takový vztah v životě chci. Já osobně chci mít vztahy, kde se člověk neurazí a naopak to uvítá: jo, máš to tak, beru to. Kde jsme oba čitelní a autentičtí, nehrajeme si na nic. Přetvářku nemám ráda. Mám ráda jasné, čitelné vztahy.

Když to shrneš jednou větou — jaký je rozdíl mezi být hodná a být hodná na úkor sebe? V čem se to láme?

Být hodná znamená, že si pořád uvědomuji, kde mám hranice a jaké mám potřeby — a jsem laskavá. Ale když jsem hodná v tom smyslu, že udělám něco, co nechci — řeknu ano, ale nechci — nechávám si překračovat hranice. A to už je hodná na úkor sama sebe.

Pojďme do koučovny. Jaké téma pro tebe bylo nejnáročnější — kdy ses pořádně zapotila a myslela na to ještě večer po sezení?

Hodně zakořeněné strachy, které se v ženě drží jako klíště a nechtějí ji pustit. Třeba strach z nemocí. Vidím, že klientku to hodně tíží, ztěžuje jí to život, trpí. A pak je krásné, když se to koučinkem uvolní a zlepší. Pro ty ženy je hodně už to, že mají prostor, kde je někdo vyslechne a nesoudí. A že zjistí, že to nejsou ony — že je to jenom převzatý vzorec chování a ona je ve skutečnosti jiná. Už jen to, že si dovolí o sobě myslet jinak, je pro ně velká úleva.

Vzpomeneš si na sezení s obrovským rozdílem před a po? Popiš nám ho.

Před: přijde žena, nevěří si. Když se zeptám, kdo jsi, neví. Kam jdeš? Také neví. Má o sobě spoustu přesvědčení — že není dost dobrá, že si něco nezaslouží. Jsou tam limitující rozhodnutí, která ji sabotují. Po: víc si věří a dokáže v klidu — to je důležité, v klidu — někomu říct, že se jí něco nelíbí. Vzpomínám na úžasnou klientku, která mi řekla: „Leni, šla jsem po chodníku s dcerou a jel tam cyklista. V první chvíli jsem se mu omluvila, ale pak jsem si řekla: vždyť on nemá jet po chodníku, má jet po silnici. A v klidu jsem mu to řekla — vy máte jet po silnici, já se vám nemusím omlouvat. A byla jsem u toho v klidu.“ To je důležité. Když už se umíme ozvat, často se úplně rozvibrujeme, cítíme napětí v těle, zpotíme se. Ale když žena dokáže v klidu říct, co se jí nelíbí, to je wow. To je krásná změna.

Tohle má obrovská spousta lidí: když už se ozvou, není jim v tom dobře. Tělo se třese, nervozita, nejistota, špatný pocit i potom. Jak to udělat, aby to bylo úplně jiné — z nadhledu, z klidu, ze soucitu?

Moje zkušenost je podstoupit jednu úžasnou techniku z NLP Master — komunikaci s podvědomím. Jak jsem říkala, tohle chování, byť je pro nás škodlivé, nás pořád před něčím chrání. V nějaké době, třeba v dětství, jsme v sobě zaseli rozhodnutí, že se takhle budeme chovat. Tehdy nás to opravdu chránilo, ale v dospělosti nám to škodí. Touhle technikou nastavíme úplně jiné chování, které ten pozitivní záměr pořád splňuje — ale už nebudeme rozklepaní. Je úžasné, že přes podvědomí se dá změnit spousta takových reakcí.

Pracuješ s technikami na podvědomí hodně? A má to efekt?

Ano, často. A má to efekt, je to úžasné. Nejlépe se to ukáže v praxi. Nemusí se to projevit hned po ukončení techniky, ani druhý den — může to být za týden, za tři týdny. Ten klient si najednou všimne, že reaguje jinak. Vždycky jim říkám: teď si všímejte, jak budete v běžném životě reagovat. A opravdu — něco, co by žena před tou technikou udělala jinak, najednou udělá jinak. A je to pro ni dobré.

Koučování vs. NLP

Když srovnáš klasický koučink skrze otázky a tenhle intervenční styl s NLP, kdy vedeš klienta do procesu, do jeho vzorců a podvědomí a měníš to — v čem je největší rozdíl pro laika, který to nikdy nezažil?

Rozdíl je v rychlosti a v účinku. Otázkování používám také, položit dobrou otázku je umění a dá se tím dosáhnout různých uvědomění. Ale u hodně zakořeněných problémů techniky, které používají komunikaci s podvědomím, pracují rychlostí blesku. Zasáhnou jádro a změny jsou rychlé a trvalé. U otázek je riziko, že se to zase vrátí — je to trochu na vodě. Tyhle techniky mám velmi oblíbené, protože vím, že fungují. A jsou v souladu s tím člověkem, jsou hezké, klient si je užije. Klientky mi říkají: to je tak hezké, vůbec jsem netušila, že to tak bude. Je to prožitkové, ne jenom racionální — chápat a kývat. Vedu je svým hlasem, pracujeme online, takže jsou v pohodlí domova a nemusí dojíždět. A výsledky tam jsou.

Dokážeš si představit, že bys NLP neznala a nepoužívala?

Ne, nedokážu. Myslím, že bych byla trochu průměrná koučka — nic proti, určitě. Kdybych nevěděla, že ty techniky existují, asi by mi to stačilo. Ale když vím, jaké jsou a jaké proměny v lidech dokážou probudit, tak to je pecka.

Pojďme si nalít čistého vína. Řekni nám i divákům, co se změnilo u tebe — díky těm technikám, díky sebeaplikaci. To nejzásadnější.

Umím říct ne, a v klidu. Vím, co chci. Dělám práci, která mě opravdu naplňuje — a teď se k ní po mateřské zase vracím, což je pro mě důležité. Vždycky jsem si myslela, že práce je jenom to, že tam jdu od-do a mám jistotu peněz. Ale jistota je v uvozovkách. Vracím se k práci, která má smysl, baví mě, a vidím, že se dá krásně skloubit s rodinou. Nemusím makat od pondělí do pátku, mám čas pro rodinu i pro sebe, cestovat, navázat kvalitní přátelství — mám kolem sebe kvalitní lidi. A víc si věřím. Vím, že to dokážu, už mě tolik nelimitují věty jako nemáš na to, buď doma, nic neříkej, nikoho nezajímáš. Naopak si řeknu: jsem dobrá. Fakt si to říkám. Leni, ty jsi dobrá.

Kdyby se měla mávnutím kouzelného proutku vymazat z hlavy českých žen jedna jediná věta, která je nejvíc limituje — jaká by to byla?

„Musím všechno zvládnout sama.“

Proč zrovna tahle?

Protože za ní je schované: musím to zvládnout, nemůžu si říct o pomoc. Moje hodnota je spojená s tím, že musím všechno zvládnout. Když nezvládnu, jsem neschopná.

A co by se v jejich životech změnilo, kdyby tuhle větu z hlavy opravdu vymazaly?

Dovolily by si říct o pomoc. Mohly by projevit svou slabost. Spousta žen je v takovém mužském nastavení, že musí — tlačí na výkon. Okolnosti je k tomu třeba donutily, to chápu. Ale je dobré se víc přepnout do ženské energie a říct si o pomoc. Říct: já to neumím. A když jsou v partnerství, umožnit muži, aby se projevil jako muž. Nemusíme tahat těžké tašky, když máme vedle sebe někoho, kdo to udělá rád. Ale dovolit si o tu pomoc říct.

Zmínila jsi zajímavou větu — umět si dovolit projevit slabost. Někdo zastává teorii, že žena musí být v dnešní době silná, musí to vydržet, doba je náročná. Umět si dovolit slabost jde trochu proti tomu. Jak to myslíš?

Když si dovolíme projevit slabost, ukážeme tím, jak jsme silné. Je to paradoxní. Když se pořád usmíváme, i když nám je do pláče, když všechno zvládáme, i když nás bolí záda a jsme unavené — tím projevujeme slabost, že si o to neumíme říct. Síla ženy je, když umí říct: ne, já teď opravdu nechci, nechte mě chvilku, nemám na to kapacitu. To je ta síla.

Jakou lež podle tebe ženy zbytečně žijí?

Že svou hodnotu odvozují od toho, jak umí plnit potřeby a přání druhých. Kolik toho zvládnu udělat, kolik toho vyluxuju, umyju okna, uklidím, navařím, a ještě jsem skvělá máma a skvělá partnerka — teprve pak jsem hodnotná. To je největší lež.

Teď jsi máma, žiješ svoje poslání a máš malého syna. Hlídání skoro žádné. A přesto jsi řekla, že koučování je tvoje cesta a jdeš si pro ni. Hodná holka by možná počkala, až bude vhodná doba, vhodný čas — až potom, až pak. Nekonečné hory, nikdy se to nestane. Co bys řekla ženě, která svůj sen odkládá, protože teď se to prostě nehodí?

Zeptala bych se jí: a kdy se to bude hodit? Jak víš, že ten perfektní čas někdy nastane? A řekla bych jí, že to nemusí být perfektní, aby začala něco dělat. Pokud je to tvůj sen, začni. Nedozvíš se, jestli to funguje, dokud to opravdu nezačneš dělat. Na čekání si můžeme zvyknout a čekat celý život.

Bohužel to tak spousta lidí dělá. Čekají, až bude lepší čas, až budou mít toho správného člověka. A postupně stárnou a čas skončil. To je to nejtěžší: odžili život, ale ne tak, jak ho chtěli odžít.

Čas se nevrátí. Nemůžeme ho žít znovu.

Pravda, nebo mýtus?

Pojďme si zahrát rychlou hru. Budu ti dávat tvrzení a ty mi rovnou řekni, jestli je to pravda, nebo mýtus — a proč. Říct ne je sobecké.

Mýtus.

Když odmítnu, přijdu o lásku.

Mýtus. Proč bych o ni měla přijít, když řeknu ne? Pokud je ten druhý ten pravý a má o mě opravdu zájem, naopak to přijme.

Hodní lidé se obětují.

Ano i ne, záleží, jak to vezmeme. Hodní lidé se obětovat nemusí, ale musí mít nastavené hranice. Řekla bych to tak: hodní lidé bez hranic se obětují.

Hranice ničí vztahy.

Naopak. Vztahy zjednodušují.

Nejdřív všichni ostatní, potom já.

Mýtus. To je zase dávání potřeb druhých před sebe samu.

A teď dokonči typické věty. Hodná holka vyroste v ženu, která…

…bude plnit očekávání druhých, zapomene sama na sebe a nebude vědět, co chce.

Hranice není zeď, hranice je…

…jasné vymezení toho, co se mi líbí a co akceptuji.

Můžeš být dál hodná, ale…

…ne na úkor sebe.

Co je podle tebe to nejdůležitější, co by si žena se syndromem hodné holky měla z tohohle dílu odnést?

Můžeš být dál laskavá a hodná, ale ne na úkor sebe. Vždycky si vzpomeň na to, co chceš ty, co ti udělá dobře, a dej se na první místo. To není sobectví. Naopak.

Kdybys měla zrekapitulovat svůj životní příběh — co se ti stalo, co ses naučila a co dnes děláš — třemi větami, které začínají na „a“, „ale“ a „proto“?

Byla jsem hodná a hodně jsem se přizpůsobovala. Ale v nějaké fázi života jsem začala cítit, že to chci jinak. A proto jsem začala na sobě pracovat a měnit svůj život.

A teď pár posledních myšlenek závěrem. Tvoje slova patří ženě, která dnes zase všem vyhověla. Večer si v koupelně umyje obličej, podívá se do zrcadla a na vteřinu ani neví, na koho se dívá. Jedna věta pro ni — ne rada, ale věta, kterou dnes opravdu potřebuje slyšet.

Milá ženo, můžeš být dál laskavá, hodná a pečující. Ale mysli v první řadě sama na sebe. Dovol si říct ne, dovol si něco chtít a dovol si zaujímat v životě místo. A nezapomínej, že tvoje potřeby mají stejnou hodnotu jako potřeby ostatních lidí. Věř si a jdi si za svým snem.

Krásné poselství. Když zrekapituluješ to nejcennější, co ses během své cesty naučila — co ti život dal, co jsi překonala a zvládla — co by to bylo?

Že každý máme v sobě odpovědi na své otázky a máme obrovskou sílu. A je jenom na nás, jestli si tu sílu probudíme a půjdeme za svým snem, nebo budeme sedět na gauči, snít, a život nám proklouzne mezi prsty. Určitě za to stojí jít si za svým snem, plnit si sny a zkvalitnit si život.

Co na koučinku a na téhle cestě miluješ nejvíc?

Proměny lidí. Když přijdou s nějakým přesvědčením nebo problémem a zjistí, že se s tím dá pracovat — to už je pro ně velká naděje. A když to pak opravdu zpracujeme, jak se jim ohromně uleví, jak se to mění v jejich životě. A že si i rodina všimne, že jsou jiní. To je super.

Leni, blížíme se k závěru a poslední slova, jak už to v našich podcastech bývá, patří tobě. Tvůj vzkaz pro ženy, které možná dnes všem vyhověly, ale zase zapomněly na sebe. Ne jako rada, ale jako lidské, upřímné sdílení.

Milá ženo, chtěla bych ti vzkázat, že můžeš být pečující a hodná, ale ne na úkor sebe. Dovol si cítit sama sebe. Dovol si říkat ne, když to tak cítíš. A dovol si opravdu myslet sama na sebe — protože je to důležité a nikdo jiný to za tebe neudělá než ty sama.

Moc ti děkuji, že jsi tady byla, a těším se na viděnou někdy příště.

Děkuji za pozvání, Radku. Ahoj.

To byla Lenka Rellová. Jestli vás tenhle rozhovor něčím chytil a něco vám dal, sdílejte ho ženám a lidem, kteří ho potřebují slyšet. Pokud se nacházejí v syndromu hodné holky, o to víc potřebují tenhle odkaz — aby se v něm našli, pochopili se a mohli změnit svoje návyky i svůj život. Dole v komentářích je prostor pro otázky, klidně se ptejte, Lenka je postupně projde a velmi ráda vám odpoví. A pokud se vám podcast líbil, odebírejte kanál, sdílejte ho dál a pošlete ho všem, kdo by o něm měli vědět. Těším se na viděnou u dalšího dílu Myšlení kouče.