Selhání je osobní upgrade: herečka Magdaléna Bianka Ištoková o smrti, dětech a pomoci lidem

Vítejte v Myšlení kouče: Představení Bianky Magdalény Ištokové

Vítejte u dalšího dílu Myšlení kouče. Dnes je tady se mnou Bianka Magdaléna Ištoková, žena, která má v sobě tři životy. Byla vrcholovou sportovkyní v gymnastice, herečkou z DAMU, kterou mnozí znáte ze seriálu Ulice. Dnes provozuje studio Soullad v Kladně, kde pracuje s ženami, jejichž tělo a duše už nestíhají dohnat svůj život.

Na Biance mě fascinuje, že i přes všechny tyto zkušenosti se přihlásila na můj NLP výcvik. Tehdy jsem se jí neptal proč, ale dnes se to možná dozvíme. Magdo, vítám tě tady.

Bianka, Magda, nebo obojí?

Děkuji, děkuji, moc děkuji za pozvání. Jsem rád, že jsi dorazila. Možná, než se do toho pustíme, jak ti vlastně mám říkat? Někdo tě zná jako Magda, někdo jako Bianka. Mně je to úplně jedno, slyším na oboje. Spíš jsem zvyklá od klientů na Bianku. Je za tím něco? Kreativní rodiče. Prostě normálně v občance a rodném listě je Magdalena Bianka Ištoková.

Ranní rituály a životní optimismus

Mě zaujaly ty tři životy. Jak ti vlastně dneska ráno bylo? Mně je vždycky úplně skvěle. Mám svoje rituálky, ráno se nastřelím a vždycky se těším na ten den. Zpětně jsem o tom hodně přemýšlela, protože se setkávám s mnoha lidmi, kteří říkají: „Dneska to bylo hrozný, já to nechápu.“

Já jsem získala ten dar, že od roku 2010, kdy nastal velký zlom, se prostě těším. Těším se na každé ráno, na to, že se otevřu. Dneska na mě zasvítilo slunce do postele. Co si můžeme přát? Vzbudím se, svítí slunce, je vzduch, není válka. Nemám nic, na co bych si stěžovala.

Já rozhoduji o tom, jakou budu mít náladu. Nejsem rukojmím svého vlastního těla. Vzbudím se, tohle mě bolí, tohle se děje, tohle nedělám, takhle si neubližuju, to už ne.

Osobní upgrade: Znovu se narodit

Měla jsi to takhle vždycky, že sis takhle užívala ráno? Co se změnilo? Co se stalo v tom životě? No, umřela jsem. Měla jsem takovou jednu epizodku, já tomu říkám takový osobní upgrade, kdy mě v roce 2010 resuscitovali a znovu jsem se narodila. Tam jsem měla obrovské vhledy a od té doby je všechno úplně jinak. Byl to fakt osobní upgrade.

Diagnóza a probuzení v nemocnici

A myslíš vyloženě, že tě resuscitovali? Jo, jo, jo. Bylo to ze vteřiny na vteřinu, neměla jsem žádné varování. Šla jsem do lesa se psem a najednou do mě něco vrazilo. Lekla jsem se, pak mi došlo, že to byla moje ruka. Šla jsem hrozně rychle do vnitřní hysterie, protože jsem zjistila, že tu ruku necítím, že je to divná guma. Chtěla jsem zavolat na psa, ale nešlo to. Byla jsem rukojmím ve svém těle, nemohla jsem vydat hlásku ani se jakkoliv ovládat.

Probrala jsem se na JIPce. Bylo to taky veselé, otevřela jsem oči a tam modré světlo a všichni v pláštích. Moje první myšlenka byla: „Mě unesli mimozemšťani, co to je?“ Než jsem se zorientovala. Měla jsem šest útvarů na mozku, dvakrát dva krát dva centimetry, což je vtipné, protože si říkám, že mám malou hlavu, v tom je ještě menší mozek. Kde tam byl ten mozek, když tam bylo tohle? Krvácení do mozku, krvácení mozkových plen. Diagnóza byla herpetická encefalitida s meningokokem. Když mě propouštěli, říkali, že v této kombinaci se to zjišťuje většinou na pitevně, je to rychlé.

Cesta k uzdravení a vděčnost

Mám z toho ale fakt osobní upgrade duše. Byla to taková změna a jsem za to neuvěřitelně vděčná. Všechny ty prožitky, kdy je člověk rukojmím svého těla, leží tam ochrnutý, slintá, stydí se za to. Celou dobu v nemocnici jsem se vztekala, vnitřně jsem křičela a nadávala, protože jsem nemohla nic ovládat.

Byla jsem na nejhorším oddělení, protože se moc nepočítalo, že by to nějak vyšlo. Přišel doktor, vzal houbu u umyvadla, dal ji přede mě a říká: „Víte, co to je?“ Já uvnitř: „Ne, já si jasně, jsem vzteklá.“ A řekla jsem: „Umyvadlo.“ Došlo mi, že jsem řekla umyvadlo, že jsem to nedokázala spojit. Pak ta trpělivost s celým procesem, učit se chodit, mluvit, rozhýbat pusu. „Dobrý den, já jsem herečka.“ To je rok a půl donekonečna. Rok a půl se mi vypínala pusa, ruka, noha. Byl to velký upgrade.

Jsem za to vděčná, protože jinak bych dál žila svůj život, o kterém jsem si myslela, že je můj a že je v pořádku, ale nebylo to tak. Žila jsem něco úplně jiného.

Absolutní rozhodnutí a boření limitů

Co tě tahle zkušenost naučila? Že můžu všechno. A to je to, co učím klienty – naučit lidi absolutní rozhodnutí. To, že já se rozhodnu, že to takhle bude, a ve chvíli, kdy udělám to rozhodnutí, kdy překročím, už mě nic nemůže zastavit.

Pak byly další věci, kdy mi řekli nevyléčitelné autoimunitní onemocnění, že to nelze, nejde, nemůžete to přežít. Z pohledu západní medicíny to byly šílenosti. Ale mě to tak vytočilo a už jsem to znala z té nemocnice, z té hlavy. Takže po letech, když se stalo tohle, jsem jenom řekla: „No tak to ne.“ Udělala jsem to absolutní rozhodnutí a vím, že z toho mám cestu. Každá buňka umí zregenerovat, tak si to prostě udělám.

Je to jen moje rozhodnutí. Buď tomu budu věřit a budu tam mít ta limitující přesvědčení o tom, že tohle nelze, tohle nejde. „Už je mi tolik, kolik mi je.“ To slýchám od klientů. „Co chcete ve svém věku?“ To je věta, se kterou se setkávám. Co se týče zdraví a nemocí, je neuvěřitelné, kolik tam je limitujících přesvědčení. Je to živná půda pro NLP, zjistíš to v každé větě. Lidé jsou absolutně omezení v tom, co by mohli dělat se svým tělem. Nedovolí si odporovat systému.

Game Changer: Propojení těla a mysli

Bylo to to, co tě dostalo k orientaci na zdraví a celkovou harmonii? Jo, to byl absolutní game changer. Tam se změnilo absolutně všechno. Já jsem byla ta, která všechny tyto věci celý předešlý život považovala za ezo, za úplně „jasně, placebo“. Měla jsem to úplně mimo.

Baví mě, když mi pak přijdou takoví klienti, kteří to mají úplně od sebe, vůbec nemají propojené tělo a mysl. To jsou takové ty základy. Vysvětluji jim: „Když semka vletí magor se zbraní v hlavě, řekněte mi, že budete mít klidný dech, pohodovou tepovku.“ Vůbec to není propojené. Tělo reaguje dřív, než si uvědomím, že mám zbraň u hlavy, už mi jede srdce, nemůžu se nadechnout.

Baví mě celá ta cesta, kdy ke mně přijde člověk, který je absolutně nevědomý, má to za ezo, za něco úplně mimo, a teď začne chápat, jak on sám ovlivňuje absolutně svoje zdraví.

Odpojení od těla: Vědomá práce s NLP

Stává se ti často, že lidé jsou odpojení, tělo od hlavy? 99 % lidí. Hodně lidí přijde a myslí si, že jsou vědomí. Dlouho na sobě pracují, ale pracují v hlavě, na té analytické části, a mají tam vytvořených mraky konstruktů, s kterými je ještě víc práce. Vytvoří si vnitřní přesvědčení, že když už někdo na něčem pracuje, pracuje se svým stavem.

To je ta výhoda NLP, že jde do hloubky. Většina terapií, co znám, ti dovolí si to uvědomit. Vysvětlíš si celé trauma, pochopíš, proč se to stalo, a myslíš si, že je to vyřešené. Ale ta synapse tam je a spouští tu samou reakci. Na těle se děje furt to samé.

NLP je v tomhle skvostné. Tam vidím ten obrovský rozdíl. Lidé, kteří ke mně přijdou a myslí si, že na tom pořád musejí pracovat. Tam to není o tom, že na tom budu dřít. Hrozně moc lidí pracuje na svém stavu. Já vždycky říkám: „Vykašlete se na to. Udělejte jedno rozhodnutí, jednu práci, kdy to přepíšu.“

Opustit příběh a bořit výmluvy

Opusťte ten příběh. Plno lidí svou diagnózu používá jako štít, nebo ji používají k naplnění potřeby. Aby byli vidět, aby byli víc. Potřeba uznání, potřeba čehokoliv. Takže to vždycky řeknou: „To víš, to já nemůžu. Já mám ten vysoký tlak, víš, já to koleno.“ A to jsou tisíce výmluv, které nás furt drží v té komfortní zóně. To mě baví bořit, v tom se vyžívám.

Kombinace biorezonance a NLP: Převzetí zodpovědnosti

S čím tě nejvíc baví pracovat? Jak to děláš? Kombinuji tyto dvě věci. Pracuji s biorezonancí a u toho si rovnou vyčekovávám, že s člověkem mluvím, hledám ty vzorce, nastavení, limitující přesvědčení, co mu brání se vyléčit, proč to vlastně nejde. Děláme si to sami, není nic jako…

Hodně mě baví převést lidi do té zodpovědnosti za tělo. 99 % lidí přijde a řekne: „Vyřeš to.“ To dělají lidé, co přijdou k doktorovi a řeknou: „Mám vysoký krevní tlak, vyřeš to.“ A pak se ještě urazí, když jim člověk řekne: „Hele, a co jíte?“ Převzít zodpovědnost za to, že „to si dělám já, za to jsem zodpovědný já.“ Stejně tak jako mám autoimunitní onemocnění. OK, pojďme hledat, kde vzniklo, kde máme to traumátko, proč si nedovoluji se vyléčit. Každá nemoc je velmi funkční. Není to nesmysl, je to velmi funkční záležitost a my se ji snažíme potlačit. To je blbost.

Pro spoustu lidí je těžké si vůbec připustit, že tam leží ta příčina toho, co se jim projevuje v životě i na těle. Není to někdy jednoduché a zrovna s jídlem málokdo rád slyší, že by něco musel změnit, co má rád.

Hledání kořenů a trvalá změna

A to je to samé, ať už je to jídlo nebo vzorce, kdy člověk neustále hledá uznání, nebo cokoliv takového. Když to pak člověku vpálíš a řekneš rovnou: „Hele, co to uznání tam furt? Co tady furt řešíš?“ Tak hledám cesty, jak to tomu člověku hezky, aby si k tomu došel sám. Potřebuji, aby si prošel tím procesem, pochopil, co si dělá, jakým způsobem to dělá, aby k tomu došel a bylo to trvalé.

Vždycky vysvětluji klientům: „Hele, nebudu vám říkat hezké věci, nebudu vám říkat věci, co chcete slyšet. Budu vám říkat to, co potřebujete.“ A to bolí. Většinou člověk přijde a do 5 minut pláče. Ale tam vím, že jsme se pohnuli, že jsme udělali ten posun. A stejně odchází s úsměvem a je šťastný. To mě baví.

Soulad: Harmonie s duší

Na webu máš zajímavou větu: „Obnovte svůj vnitřní soulad.“ Co je pro tebe soulad? Co to znamená ve tvojí mapě světa? Soulad. Ten název jsem chtěla v tu dobu, kdy jsem byla hodně ovlivněná Klemensem Kubym, u kterého jsem studovala. Baví mě jeho příběh a já jsem byla po velmi podobném příběhu. Líbí se mi jeho věta, kterou jednou řekl, kdy řekl, že jeho duše, jak on dělal politiku, už s ním nemohla vydržet, tak ho prostě kopla z okna. Potřebovala jsem tam mít tu duši, ten „s“.

Soulad je vnitřní harmonie. Když jsme nemocní, je něco v nesouladu. Někde něco nehraje. Většinou je to přesně o tom, že mám odpojenou tu hlavu, respektive srdce. Takže dostat se do souladu se svou duší. Ve chvíli, kdy jsem plně napojená a dělám to, co mě baví, to, co mě naplňuje, tak je všechno v integritě. V tu chvíli vydělávám, jsem skvělá máma. Fungují všechny roviny. Ale ve chvíli, kdy pořád vyplňuji vzoreček maminky, tatínka a snažím se dělat něco, po čem oni byli uznávaní nebo co pro ně bylo důležité, tak nebudu šťastná, nebudu vydělávat. A vlastně se to odrazí ve všech rovinách.

V tu chvíli reaguje tělo. Ve chvíli, kdy jsem odpojená, reaguje tělo. To je to samé, co s tou zbraní. Ve chvíli, kdy jdu neustále proti sobě, tak se bude tady cholesterol, cukr, tlak. My furt hledáme za tím nějaké složitosti, můžeme si to rozebrat biochemicky, ale výsledek je furt stejný. Musím změnit biochemii v hlavě a fakt to otisknout do těla.

Biančin současný soulad a výzvy

Máš dneska ty ten soulad? 95 %, třeba bych řekla. Osobního života a takhle. Je zásadní, že vím, že je mi dobře. Žiju šťastný, naplněný život. Mám tam jednu jedinou věc, která není úplně podle mého vnitřního nastavení, ale možná ještě přijdu na to, že to není moje vnitřní nastavení a snažím se vyplnit nějaký společenský vzorec, takže nemám partnera. Ale vlastně mně je fakt dobře. Nedovedu si představit, že by to mohlo být… ne, může to být lepší. Nebudu se omezovat.

Je na tebe vidět, že si to užíváš, že záříš. I když jsi tady pod kamerami, přesto je vidět, že tě to baví. V práci jsem ve svém živlu. To mě naplňuje, když vidím ty posuny, ty pokroky. Nejvíc miluji, když mi tam přijde, já tomu říkám „zelí“. Taková ta úplně vypnutá troska, člověk, který odpovídá na půl pusy. Vlastně ho otravuju, všichni ho otravují, všechno je špatně, nikdo mu nerozumí. A stačí dvě hodiny a ten člověk odchází, podává mi ruku, dívá se mi do očí, je šťastný. To se vždycky děkuji Bohu, že jsem to vlastně celé udělala, že jsem úplně změnila svůj život a přešla do této roviny, kde jsem fakt šťastná.

Slovo „relax“ a vnitřní očista

To mi připomíná jednu větu, kterou jsi kdysi prohlásila v jednom rozhovoru, myslím, že je to víc jak 10 let. „Slovu relax vůbec nerozumím.“ Co to znamenalo? Jak jsi to teďka možná pochopila jinak? „Slovu relax vůbec nerozumím“ jsem řekla v devátém měsíci, kdy jsem měla diagnózu, že těžko říct, která z vás to přežije, hezky to nebude. Do toho jsem držela roční dítě a měla jsem v podstatě, co se týká západní medicíny, rozsudek.

To byla zatažená ruční brzda, absolutní hysterie. Tehdy jsem neznala slovo relax, vůbec to nešlo. Nemohla jsem si to dovolit. Bylo to tehdy moje nastavení, kdy jsem tomu takhle věřila a díky tomu jsem se dostala tam, kam jsem se dostala, celé to přežila a zpracovala, přežilo i moje dítě a vlastně to celé vyšlo. Ale nemyslím si, že to je dobře. Dneska už vím, že mít relax je důležité a nutné a mám ho.

Pro každého je to něco jiného. Pro někoho je relax jít si zaběhat. Myslím, že prioritní je mít tu vnitřní očistu, tu očistu hlavy a svůj prostor. To je taková základní věc, na kterou se zapomíná.

Rituály a flow v práci

Jak to děláš teď ve svém životě, že si ten prostor dáváš? Jedu striktně svoje rituály. Můj ranní proces, můj večerní proces. Ale musím říct, že v práci nemám potřebu mít prostor, tam jsem úplně ve svém živlu, ve flow. Spíš se mi stává, že skončí práce a jsem nabitá energií.

Bývaly doby, kdy jsem měla potřebu pětkrát denně dřít ve fitku. Teď už tuto potřebu nemám. Dechová cvičení jsou pro mě důležitá, na těch si ujíždím. Vděčnosti jsou pro mě důležité, taková ta moje vnitřní práce. To všechno zahrnuji do svých rituálů. Není to o tom mít na sebe hodiny času, ale mít ten svůj blok, který vím, že je jen pro mě, ve kterém se vymáchám, naplním, jsem spojená sama se sebou a pak můžu pomoct ostatním. To zní fantasticky.

Závislost na učení a hackování systémů

Tohle všechno se v tvém životě začalo postupně rozvíjet, ukazovat tehdy po té těžké životní situaci se zdravím, kdy jsi měla roční dcerku. Ono to začalo už v tom 2010, kdy byla ta hlava. Potom měla starší dcerka problémy. Potom jsem otěhotněla s mladší dcerou, tam byla diagnóza úplně kantáre, a to jsem říkala dost. A to vlastně začala ta největší vnitřní práce na sobě.

Odpojení se od toho, co se říká, že by to tak mělo být, a že bych měla umřít. Tam to začalo. Byl to takový tří, čtyřletý proces pekla. To je ta moje milovaná věta: „Když jsi v pekle, nezastavuj.“ Tam jsem fakt jenom jela pilu, abych se z toho vyhrabala. Od té doby zjišťuji, že jsem závislá na učení, na tom pořád to posouvat. Hrozně mě baví to hackovat, tyhle věci. Udělala jsem si NLP, ale implementuji si ho svým způsobem, jiným způsobem. Využívám jeho techniky, ale propojuji to se všemi technikami, které znám. Z toho vzniká něco úplně jiného.

To je to, co mě naplňuje. To je to, kde vidím ty postupy, protože to najednou můžu propojit mnohem hlouběji, mnohem dál. Dlouho jsem měla NLP jako absolutní rámec, přesně takhle to musí být, než jsem ho dokázala vidět trošku z dálky a začít si v něm hrát a začít ho tvarovat.

NLP: Z kazítka booster

Když zmiňuješ NLP, možná pro některé diváky, kteří o něm nikdy neslyšeli, jak to chápeš ty po tom všem? Co to je? Potom všem a budu to vykládat z mého pohledu. Vysvětlila bych to tak, že když se cokoliv děje v mém okolí, první mi reaguje tělo. Vždycky první zareaguje tělo, až teprve potom si uvědomím, co se děje, až teprve potom reaguji. Pokud chci řešit cokoliv v těle, tak musím najít ten okamžik, kdy se tohle spustilo. Najít si tu synapsi, která mi to propsala. Proč to tělo znovu a znovu jde do panické ataky třeba?

Dítě se narodí jako čistý list. A teď na tom vědomí vznikají mraky konstruktů. Mraky naučených věcí, které mu vyložili rodiče, společnost a podobně. Plno těch vzorců může být funkčních, ale většina z nich má v sobě, jak to říct slušně, takové ty věci, co nám to kazí. Kazítka.

Krása NLP je v tom, že si můžu najít to kazítko a z něj udělat baterku, z něj udělat přesně tu věc, kterou si otočím. Kdykoliv se vrátím k tomu, třeba prožiju šílené trauma, hroznou věc, která pokaždé ve mně vyvolá tu samou reakci a já to potřebuji změnit, tak se vrátím k tomu prvopočátku a vytvořím si z toho prostě baterku. Tu věc, že kdykoliv si vzpomenu na to trauma, to není o tom, že ho smažu, vědomě si ho pamatuji, ale na podvědomé úrovni je to pro mě energie, je to pro mě „wow, vím, proč se to stalo, vím, co mi to dává, díky tomu se dostávám tam a tam a je to pro mě hybná síla pro další můj život.“ Naopak to ve mně spouští to dobré. Z toho kazítka udělám booster pro to, co chci, pro to, co je pro mě funkční. Takže si můžu tyhle konstrukty vytvořit pro to, abych si vytvořila život, jaký chci.

To je, myslím si, velmi originální výklad NLP a nádherně kreativně podaný, protože běžně člověk slyší různé teorie, překlady, co to je. A tohle je opravdu ta podstata, o co jde. Takže jak na kazítka? Prostě smazat kazítka, udělat z kazítka to nejlepší, co mě kdy potkalo. A pak se nemůže stát, že ráno vstanu a mám blbou náladu.

Gymnastika: Létání a hledání sebe sama

Pojďme se teď podívat na tvůj život kdysi. Ta gymnastika, ten vrcholový sport. Co tě tam vlastně kdysi nejvíc táhlo? Být dobrá, nebo něco jiného? Hele, to je úplně mimo nějaké… Já jsem tím žila, ale to nebylo… Já jsem byla to nezvladatelné dítě. Soudružce Ištokové volali z JZD, ať si odvede to dítě. Nesměla jsem tam chodit, protože jsem skákala z klavíru a ostatní děti chtěly taky, ony měly zlámané nožičky. To není žádná hluboká věc.

Byla jsem přesně tou absolutní torpédou, co furt jenom skákalo salta, přemety naprosto přirozeně. Naši z toho byli hotoví, pak mě dali do školky, ze školky mě taky vyhodili. Takže místo abych chodila do školky, přišli na skvělou věc a chodila jsem na vrcholovou sportovní gymnastiku. A to jsem žila. Tím jsem absolutně dýchala. Milovala jsem přesně ten let toho salta. Spala jsem v provazu. Vždycky jsem si takhle lehla do postele, dala si všechny panenky do provazu, všichni takhle leželi. Já jsem si lehla do provazu a spala jsem a byla jsem blažená.

Myslíš, že za tím bylo něco víc, něco hlubšího, žes byla taková? Když jsem dělala tu gymnastiku, tam jsem byla plně napojená na sebe. Tam jsem byla plně se svou duší a dělala jsem absolutně to, co jsem já. Všude jinde jsem byla pořád strkaná do nějaké krabičky a pořád nucená k tomu: „Tohle nedělej, tamto ne, takhle se nechovej.“ Všude jsem byla moc. Pro všechny jsem byla moc. Pořád jsem byla moc. A tohle bylo jediné, kde jsem mohla létat, kde mě nikdo nezastavoval.

Pak bylo spíš horší najít to, kde, když jsem nemohla dělat gymnastiku, budu mít tohle, to co cítím v té gymnastice, kde budu mít to úplně „wow“, to kdy se mi tady srdce tetelí a jsem šťastná, to kdy tady tančím. Tohle najít. A to je další věc, ke které vždycky vedu klienty. Říkám: „U čeho jste tady šťastní? Kde tady tančíte?“ A když si budete denně jenom uvědomovat, kdy to je tady, kdy jsem takhle šťastná, tak se najednou začne všechno odvíjet. Když půjdete jenom po těchto zážitcích, tak vlastně najdete, co vás baví, co vás naplňuje, co vám bude vydělávat. A to je pak přesně to, že mi přijde klientka a řekne: „Proboha, já jsem prodala firmy, wow, co teď?“ „Já nevím, ale já jsem šťastná.“ A teď už víš, dějí se ty věci. Ale to je přesně to, jenom si dovolit vrátit se k sobě a opustit všechny tyhle konstrukty, které nám byly vložené pro to, abychom byli úspěšní, ale úspěšní jsme, když jsme my.

Bolest je nevyhnutelná, utrpení je volba

To mi připomíná hodně příběhů lidí, které jsem znal, kteří taky měli firmy a potom to prodali, koupili si farmu a dneska jezdí na koni a jsou konečně šťastní. A kolik života promrhali? Ale vlastně to není promrhání, to je nabírání zkušeností. To jsou další a další upgrady, kterými si člověk musí projít. A to prostě ta bolest. Bolest je nevyhnutelná, tu potřebujeme v životě. Ale utrpení si volím.

To je zajímavá myšlenka. Bolest je nevyhnutelná. Tou prostě projdeš bolestí. Ta je a je velmi fajn, protože tě vždycky posune. Ale jestli budu trpět, o tom rozhoduji já. Protože něco bolí. No, bolí. To je život. Tomu se nevyhnu.

Lidé mají vždycky tendenci, ve chvíli, kdy se jim něco podělá, se uzavřít. A já vždycky říkám: „Super, co teď?“ „Cože?“ Říkám: „No tak fajn, tak jsme v pekle, už víme, že jsme v pekle, jsme na dně, tak teď už se můžeš odrazit.“ To je dobře. Horší je, když člověk začne a nevíš, co se děje, padám, nepadám, děje se něco. Když už jsi v tom pekle, tak už máš jenom cestu nahoru. Co se tady budu stresovat? V tu chvíli skvělé. A teď jenom budu přijímat všechny ty zkušenosti a jdu si skrz to a jdu si to načerpat. Ano, bolí to, ale buď si tady budu fňukat, nebo si z toho posbírám všechny ty diamanty.

Máme tendenci se tomu uhýbat, té bolesti, což je v NLP nejvíc vidět, jak se nechceme vidět ty strachy. A já vždycky říkám: „Tak se na to koukni, pojď ještě víc, ještě víc. Co je za tím? Co je ještě za tím?“ A teď už pláčou a to. A říkám: „Ale to je to, že ve chvíli, kdy to uvidíš, když se opravdu koukneš a přestaneš tady hrát ty hry, ne, ne, ne, to ono to není, a koukneš se, tak vlastně to je taková úleva.“ Tam už vlastně není co, když už to vidíš, všechno pochopíš, tak si říkáš: „Aha, aha.“ A v tu chvíli vlastně můžu jít dál. Ale dokud je to ten strašák, který je takhle zastrčený, tak to je strašně tíživé.

Nejtěžší momenty a bolest z praskliny na stropě

Co pro tebe bylo nejtěžší v životě? Nejtěžší byly asi ty momenty v té nemocnici. To asi bylo nejvíc. Kdyby ses mě zeptal na největší bolest, tak největší bolest si vybavím. Největší bolest. Hele, já když jsem ležela v té nemocnici s tou hlavou, tak ten mozek furt krvácel a já jsem mohla denně otevřít oči maximálně na pět minut. A to vždycky přišla sestřička a už třeba jenom, když někdo promluvil, tak to bolelo.

Přišla sestřička, pohladila mě a říká: „Teď můžete otevřít ty oči.“ A já už jsem věděla, že přijde ta strašná bolest, když ty oči otevřu. Ale furt jsem šla do toho, to dám, a furt jsem byla v tom boji, že to teda ne a tohle dokážu. A já jsem otevřela oči a oni mě přesunuli na jiný pokoj. A já jsem otevřela oči a na tom stropě byla prasklina. Na té omítce v tom bílém stropě byla černá prasklina a ona byla takhle přesně, propojovala ti ty hemisféry, šikmo. Já jsem otevřela oči, teď jsem je zavřela. Jenom jsem začala křičet, držela jsem tu hlavu. Myslela jsem, že umřu v tu chvíli. To byla taková bolest jako nikdy. A ty samozřejmě zavřeš oči a furt vidíš tu černou na té bílé a nejde to smazat a jenom křičíš bezradně. Takže potom všechny porody a podobně, to bylo nic. Oproti tomu vidět prasklinu na stropě, tak to byla největší bolest.

Od gymnastiky k hudbě a herectví

Hele, a potom po tom sportu, skončila jsi s tím asi kvůli zdraví. Co bylo potom? Co bylo potom? Pak jsem šla na hudbu. Pak jsem vlastně zpívala, hrála, nebo hrála až potom. To byl vedlejší efekt, ale hodně jsem zpívala. To jsem šla hodně po hudbě. Hrála jsem na housle, flétnu, klavír, kytaru a dělala operní i sólový zpěv. Tam jsem to cítila. Tam byl ten tanec.

Pak jsi šla na DAMU. Ale to se stalo, to se událo. Byla to vedlejší věc. Říkám: „Hele, mohlo by to být zajímavý.“ No tak to zkusím. Jak se to stalo tohle? Nebyl to vůbec záměr. Nikdy jsem nechtěla být herečka. To se prostě událo. Jak jsem zpívala, potřebovala jsem se posunout dál. Jednou jsem jela plakát, že Bára Basiková hledá doprovodné zpěvačky. Říkala jsem si: „Ježíš, to by bylo fajn, konečně z toho maloměsta se dostanu do Prahy.“ Bylo mi čerstvých 18. Hrozně jsem si říkala, ty jo, to by bylo skvělý a je to muzika.

Šla jsem na konkurz a ten konkurz jsem vyhrála. Samozřejmě jsem nic nečetla. Bára Basiková, polobůh, mi podala smlouvu. Já jsem to podepsala, nic jsem nečetla. Nikdy to nedělejte. Vždycky to říkám všem, nikdy to nedělejte. Takže jsem podepsala smlouvu a stalo se, že aniž bych to tušila, vůbec nešlo o to, že bych byla doprovodná zpěvačka Báry Basikové, a vznikla z toho popová záležitost, New Golden Kids. Ale já jsem chtěla dělat tu muziku a tohle nesplňovalo to, co jsem já. Byl to šílený koloběh. Najednou jsem se v 18 dostala do Prahy. Tam byly všechny ty bulváry a esa. Styděla jsem se, protože nás oblékli do zlatých hadříků. Bylo to úplně na záznam v televizi, strašné.

Všechno to, čím jsem tehdy pohrdala, všechny ty zlaté mříže a estrády na Nově, tak najednou v těch 18 jsem tam byla furt. Potřebovala jsem z toho utéct. Ta smlouva byla podepsaná natolik nevýhodně, že jsem se z toho nemohla vyvázat. Až sedmý právník přišel na to, jakým způsobem. Že mi vlastně nemůžou zakázat studovat. Takže jsem hledala školu, kde budu od rána do noci. A kde je člověk od rána do noci, když třeba hraje představení? Takže já, aniž bych někdy dělala divadlo, vůbec. V životě jsem nebyla na dramaťáku ani jako dítě. Nikdy mě to vůbec nenapadlo. Ani to nebylo moje.

Takže takhle. Z té nouze jsem šla na přijímačky na DAMU. Tam se hlásí tisíce lidí a berou deset. Říkám si: „Hm.“ A teď jsem to řekla tátovi, říkám: „Hele, já se přihlásím na DAMU.“ „No, ty jsi hodně drzá.“ „Hele, nouze, musíme to nějak vyřešit.“ A ono to vyšlo. Takže takhle jsem se dostala na DAMU a vůbec k herectví, aniž bych ho chtěla dělat. Ale vlastně mě to hrozně bavilo. Byla to obrovská zkušenost. A co je skvělé na herectví, že je to obrovská vnitřní práce sám se sebou. Práce s emocemi. Takže teď zase vidím všechny ty benefity, které mám k NLP díky tomu, že jsem si prošla roky herectví, které byly fajn, ale nebyla jsem to já, nebyla to moje duše.

Ulice: Stabilita a práce s emocemi

Pak vlastně potom, co jsem už se rozchodila, rozmluvila, začali se mě snažit hodit zpátky do herectví a já jsem zjistila, že ne, že mě to vlastně nenaplňuje. Stála jsem na place 12 hodin a říkám si: „Ty jo, tohle ne.“ Pak ses objevila v seriálu Ulice. Jak se to stalo? To jsem byla, to jsem byla právě, to bylo snad ještě na DAMU. Normálně jsem šla na casting, dostala jsem se do Ulice. A Ulice byla pro mě fajn. Mně to hrozně vyhovovalo. Ještě předtím jsem tím hrozně opovrhovala, potřebovala jsem být umělec a ne tady hrát v Ulici. Naopak to pro mě bylo úplně skvělé.

Většina lidí si vůbec neuvědomuje, co znamená herectví, že neustále chodí člověk po castingzích a pak přijde, podá ruku, když to vyjde, vyhraje castingy, tak jenom přijde, podává ruku od jednoho k druhému člověku na tom place. 40 lidí, člověk nikoho nezná, tak se tam člověk fakt necítí dobře. A když už pak s nimi začne pracovat, tak pátý, šestý den už to začne být fajn a projekt končí a já jdu zase tuto cestu. Takže tohle mi fakt nevyhovovalo. Takže Ulice pro mě byla skvělá, protože jsem tam byla sedm let, ty samé týmy, ti samí lidé, stejné vtipky, stejné nastavení. Člověk tam chodil jako domů. Pak jsme spolu jezdili na dovolené, takže pro mě byla Ulice úplně skvělá.

Jaké to vlastně pro tebe bylo být takhle stále na očích? Stále na těch obrazovkách. Já jsem se třeba na sebe nikdy nekoukala. To mi přijde odporné. Teď už to mám trošku lepší. Už jsem si prošla NLP. Nemám to nějak, že by mě to… A já jsem to ani nikdy tak nevnímala. Já jsem to víc vnímala u toho zpěvu, protože to byl obrovský bum. Najednou v 18 z maloměsta Praha a bulvár a neustále na očích a nepravdy.

Tvůj pohled na to herectví, co je to nejvíc, co tě na tom bavilo, nebo co možná způsobilo, že ses v tom našla tou dobou tehdy? Přesně ta práce s emocemi, že si to můžu ochutnávat, že si můžu vyzkoušet, jaké to je a vlastně zkoumat, co se ve mně odehrává, což je zajímavé potom právě teď v mojí práci. Kdy se na to i člověk kouká zpětně, že třeba tři roky hraje nějaké představení v nějakých emocích, které tři roky pořád opakuješ. Vždycky se to otiskne na tom těle, je tam ta diagnóza, už se to táhne k tomu.

Takže pro mě zpětně tohle je obrovská studnice zkušeností. Ale mě to bavilo hlavně hrát si s tím, jaké to je, když jsem úplně vzteklá, jaké to je, když jsem vrah, jaké to je, když mám výčitky. Nebo prostě přesně jako úplně v sobě najít tu sílu a vyrubat, když mi třeba vnitřně není dobře, vyrubat to absolutní štěstí a být tam tři nebo dvě hodiny na place úplně nabitá energií. Tak je to fakt jenom o té sebekontrole, o té kázni, o té disciplíně vnitřní. To mě bavilo. Byla to sranda.

Pamatuji si správně, že tam byl díl v Ulici, kde jsi hrála sebevraždu? Jo. Hele, ale já jsem nikdy nehrála nic normálního. Já jsem vždycky byla úchyl. Buďto jsem si podřezávala žíly, nebo jsem já někoho zabila, nebo já nevím, jsem takový typ asi. Prostě vždycky jsem měla takovéhle role. Bylo to náročné tehdy tohle? Ne. Měla jsem parťáka nejvíc Martina Hoffmana. Martin vždycky přepisoval scénáře, je velký freestyler a on mě v tom bavil. Hrozně mě baví jeho smysl pro humor. V tom jsme si hodně vyhovovali.

Vždycky mi přišel text a já jsem říkala: „Ježíš, to je taková kráva. No to snad…“ A teď už jsem z toho začínala být špatná, protože to bylo dlouhé a ona fakt byla úplně šílená ta Majda. A Martin si to vždycky říkal: „Ježíš, to je super. Tak ještě přidáme, ještě uděláme tohle.“ A on ji ještě víc zhoršoval. Takže pak ještě vždycky přišla Lucka, co to psala, a říká: „Hele, už trošku brzděte, už je fakt na škrtnutí, už je to fakt velká trubka.“

Jaroslava Adamová: Ikona slova

Vlastně říkáš o Jaroslavě Adamové, že je ikona herectví. Co konkrétně ti řekla, co si pamatuješ celý život? No takhle, ono by těch plno věcí bylo nepublikovatelných. Ona byla neuvěřitelná. My s ní máme takových historek, že když se sejdeme jako ročník, jsme schopni celý večer mluvit jenom o tom, co ona všechno říkala. Byla tvrdá a byla neúprosná. Ale ona tak neuvěřitelně. Nezažila jsem nikdy nikoho, kdo by tak ovládal slovo.

Když řekla slovo, tak to bylo úplně jako… A pak když viděla v televizi nebo na jevišti nějakou mladou herečku, která mluví, říkala: „Co to? To vůbec, to prostě jako, že neumí mluvit.“ Ale ona když řekla slovo, tak je to zasáhlo. Okamžitě. Když promluvila v místnosti. Takhle ovládat slovo, to byla krása. To už se neumí a nevidí tohle.

Takže hodně ses naučila od ní. Jo. Byla tvrdá. Byla tvrdá, neúprosná a vždycky nás dostala na úplné dno. Pamatuji si, my když jsme měli první hodiny herectví, tak jsme seděli v té třídě. Nás bylo devět nebo deset. Seděli jsme v té třídě a včetně kluků jsme všichni brečeli. My jsme se tak báli herectví, nebo jsme na záchodě. „Mami, mami,“ úplně vyřízené. My jsme věděli, že přijde absolutní peklo. A pak… No, takže to jsme si fakt první půlrok probrečeli, ale bylo to skvělé.

Odchod z Ulice a hledání nové cesty

A pak jednoho dne jsi z té Ulice odešla. No, to bylo to, že jsem ochrnula. Takže to byl ten hlavní důvod. Takhle. To jsem šla prostě jenom ven se psem a pak už jsem nešla. Takže to nebylo tvoje rozhodnutí, že bys chtěla. Ne, to se prostě takhle stalo.

Co tě přesvědčilo, že prostě chceš jít jiným směrem, že herectví už je uzavřená kapitola? Měla jsem poměrně těžké období. Bylo toho fakt hodně, hodně jsem natáčela. Do toho mi umřela máma. Fakt velmi těžké období a hodně pod stresem. Jela jsem na otočku. Ráno jsem odtočila Ulici, myslím, pak jsem sedla pro jistotu na vlak, aby to všechno vyšlo. Jela jsem do Olomouce pro potvrzení od lékaře, které jsem potřebovala zpátky do Prahy, abych večer stihla odehrát představení a muselo to celé klapnout. Kdyby to neklaplo, tak pokuty, kdesi, cosi, průšvih. Takže jsem tohle potřebovala udělat.

Zastavovala jsem se u pana doktora Restlera, což byl jeden z prvních lékařů v Čechách, který pracoval s přístrojem, s kterým pracuji. A já jsem tam vešla, jenom jsem klepla, protože jsme byli domluvení, že přijdu, razítko a utíkám zpátky. On se tak otočil a říká: „Hele, ty se mi nelíbíš, pojď si sednout.“ A říkám: „No, na tohle nemám čas, to je nějaké ezo, to tady nebudu řešit.“ A on mě rychle jenom projel a říká: „Fajn, máš něco v hlavě, seber se do nemocnice hned, vím, že tomu nevěříš.“ Já úplně: „Tak jo, mějte se hezky.“ A on mi to řekl v březnu 2010.

V březnu 2010 mi tohle řekl a já jsem se mu vysmála. Nebolela mě hlava, nic se mi nedělo. Ano, byla jsem unavená. Ano, bylo hodně stresu, ano, bylo to těžší období, ale já jsem nebyla nemocná, nebolela mě hlava, nic se mi nedělo. No a v srpnu se tohle stalo. Takže to bylo první, co jsem si říkala: „Ty jo, ono to možná funguje. Hm, blbost.“ Takže jsem to zase potlačila. Pak jsem o tom furt přemýšlela. Furt jsem byla jako: „Jak to, že to viděl půl roku dopředu a kdybych se tam zastavila, tak by se třeba nic nestalo?“ A teď se mi to takhle cyklilo.

Druhá zdravotní krize: Těhotenství a „atomové rozhodnutí“

Pak měla starší dcerka po očkování encefalitický křik. To už jsem zvedla telefon a volala jsem právě panu doktorovi, on okamžitě: „Přijeď.“ A dostal mi Máťu zpátky. No a pak bylo to druhé těhotenství s Laurou, kdy mi bylo strašně zle. Opravdu jsem 30 týdnů v kuse lezla po čtyřech, zvracela a nebyla jsem schopná fungovat vůbec. A furt jsem říkala: „To není normální.“ Furt jsem čekala, že už to přejde, už to budeme mít za sebou první trimestr, už to bude fajn. A furt nic. A jenom se to zhoršovalo, zhoršovalo, až to prostě došlo do fáze, že jsem ve spánku měla klidovou tepovku 160. Tak to už jsem říkala: „Prosím vás, tohle není normální.“ Tak se začalo hledat, hledat, hledat, až mi řekli, ať okamžitě přijedu do Prahy.

Říkám: „Teď to teda počká, já nemám hlídání, nejedu, mám tady roční dítě.“ Nakonec jsem jela a tam mi oznámili, že jsem těžce otrávená. To bylo ve 30. týdnu a že těžko říct, která z nás to přežije a že to teda hezké nebude, že musejí být plně připravené dva týmy. A teď já jsem byla úplně v šoku a říkám: „Tak ji vyndejte teď. Ve 30. týdnu to přece zvládneme. Vy mi říkáte, že já každou chvíli umřu, ona každou chvíli umře.“ Výsledek byl ten, že mi řekli, že ne, to musíte vydržet, co to půjde. Říkám: „Takže teď mě pouštíte domů, já mám před sebou 10 týdnů, kdy já můžu každou chvilku umřít, ona může každou chvilku umřít a nic nebudeme dělat?“ „Tady máte.“ A teď mi dali Egilok proti infarktu. Říkám: „Ale tím budeme zpomalovat srdce Laury.“ Říkám: „Takže jsem s každým tím práškem jsem se jenom modlila. Co mám teď dělat? Mám to polknout, nebo nemám?“

Já ji tady nenechám. Já tady neumřu. Moje dítě neumře a já tady nenechám to svoje roční dítě. Já prostě v tu chvíli jsem byla schopná čehokoliv. A já jsem prostě, a teď ten doktor mi tohle řekl a já jsem byla úplně v šoku, že se mi jenom takhle zvedala ta mlha. Teď jsem nevěděla vůbec, co dělat a jenom jsem řekla: „Ale já ji cítím.“ To bylo jediné, co jsem byla schopná v tu chvíli tupě říct. „Ale já ji cítím.“ Když mi říkal, že ona asi každou chvilku umře. „Ale já ji cítím.“ A on mi řekl: „No to byste cítila i mrtvý plot, jak narážejí na stěny dělohy.“ A já jsem se takhle zvedla a vešla jsem. Dlouho jsem ho za tu větu nenáviděla. Já ho za tu větu miluju. Děkuji Bohu za tuto větu. On mě tak, že tehdy on mě naučil moje atomové rozhodnutí. Tomu říkám, to se prostě tak vytočíš a úplně tam zlomíš všechno. A já jsem se tehdy rozhodla, že to přežiju a moje dítě to přežije a moje druhé dítě, já tady prostě já je tady nenechám a já to dám. A tehdy jsem to udělala.

Cesta k biorezonanci a NLP: Hledání hlubších řešení

Všechny prognózy byly špatné, všechno vypadalo špatně a nikdo mi nenabídl nic. A já jsem věděla, že já tu cestu najdu a teď jsem prostě jenom začala hystericky hledat po internetu, co mám dělat. Nikde nic. Tak jediné, co jsem tehdy udělala, tak já z absolutního všežravce a masožravce jsem přešla ze vteřiny na vteřinu na raw stravu a byla jsem tehdy dva roky čistě raw. S tou stravou se hodně mění myšlení a všechno. Takže to byl další velký upgrade. Pak jsem si tohle dotáhla biorezonancí. A vlastně pak to celé pokračovalo. To už bylo, že už jsem na biorezonanci viděla, že to funguje. Tohle mě hodně zajímá. Už jsem měla hodně zvědavé oči a jsem hodně analytický člověk. Takže já to potřebuji mít všechno logicky vysvětlené. Potřebuji pochopit princip, systém, řád. Pochopit to ze západní medicíny. Nedovolila bych si nikdy dělat něco, čemu nerozumím.

Takže jsem opravdu přešla z toho herečka, že jsem fakt začala studovat medicínu a opravdu začala studovat fyziku. Potřebovala jsem pochopit, jak tam tu vlnu poslat, jakým způsobem přepočítat pásmovou, všechno. Potřebuji to pochopit a pak to teprve můžu dělat. Takže to bylo tohle. No a pak vlastně proč jsem došla k NLP, bylo to, že když ke mně přijde klient, tak vím, že to, s čím přišel, já to vyřeším. Já ten systém prostě vím, kudy a dotáhnu to tam. Ale samozřejmě jsou tady věci, kdy mi on tam do toho hází svým nastavením, svým mindsetem. Ale začalo se mi stávat, že právě autoimunity, onkologie, které jsem vyřešila, tak se mi po pěti, sedmi, osmi letech začaly vracet s recidivou.

Říkám a já potřebuji jít hlouběji. Já to prostě nevyřeším jenom na té hmotě, já to nevyřeším na těch buňkách. Potřebuji jít opravdu vyřešit ta traumata a tyhle hluboké věci, abych a stejně tak naučit toho člověka jinak myslet, naučit ho fungovat v tom systému, v jakém je.

Chybějící dosah a „peklo“ jako diskomfort

Co ti tak tenkrát chybělo vlastně, že tě to dovedlo právě k NLP? Právě mít ten dosah. Mít ten dosah až do té duše nebo do toho podvědomí, do těch reakcí, které já tam sice frekvenčně změním, ale ten člověk mi to svým, pokud já nezměním jeho nastavení, tak on to začne znovu opakovat a ten stejný způsob myšlení ho dovede ke stejným výsledkům. Potřebuji změnit to, aby to nedělal. To je jako dokud já to budu rovnat jenom po povrchu, tak leju vodu do nebo zasypávám studnu. Furt to není kam. Furt mi to někde utíká.

Teďka už jsi vlastně několikrát řekla slovo peklo. To je fakt zajímavý. Není to tolik časté slovo. Co to je to peklo pro tebe a kde je to nebe? Tak peklo, to je taková velká zkratka pro nějaký diskomfort a vyčerpání sil. A nebo jsme my, když jsme ve své podstatě, když děláme to, co nás naplňuje a baví. Přece kdyby každý dělal to, co ho baví, kdyby každý naplňoval sám sebe, můžeš se v tu chvíli s někým hádat? Můžeš v tu chvíli mít nějaký problém s někým, s něčím? Můžeš jít za něco bojovat, když jsi naplněný. Bojuješ, když nemáš. Bojuješ z nedostatku, bojuješ ze strachu, bojuješ z těchto věcí. Ale ve chvíli, kdy se opravdu zacílím a já jsem vnitřně naplněná, tak přece jak člověk ztrácí neustále energii ve vnitřním boji s nějakými démony nebo s někým, s něčím.

Role maminky a výzvy dospívání

To teďka hodně vidím u své dcery, která je v osmé třídě. Je neuvěřitelné, co jsou schopné ty holky žít za drama. Jak si staví vlastní identitu teďka, to je poprvé, v těch osmé, deváté třídě. Je neuvěřitelné, jak ony jsou ochotné si vymyslet, co si o nich ona myslí určitě a žít ten strach, co o nich ona určitě řekne. Ale to je, já jenom vnímám, že ony najednou začaly přebírat vzorečky, které jsou v televizi, ve všech seriálech a je to pořád to plnění se neustále něčím, co vůbec neexistuje a není.

Bianko, jaká je pro tebe teďka ta role maminky? Vlastně dcera v osmé třídě, jak to zvládáš? Mně je dobře. Pro mě je zajímavé fakt vidět tohle, to, že najednou přebírají ty vzorečky a že jsou ochotné se trápit kvůli něčemu, co neexistuje. Že se dostávají poprvé do toho kolečka těchto iluzí, které vůbec nemusejí. Já vlastně nemám problém někoho vést, cokoliv dělat, sama sebe nakoučovat na to, co potřebuji, ale zjišťuji, že když se děje něco s mým dítětem vnitřně, tak to teda trpím a jsem schopná v tu chvíli zabíjet pomalu. Ale víš, že vlastně vím a znám tu cestu, vím, že potřebuji, potřebuji, aby si na to přišla sama, aby si tímhle prošla, aby si prožila tuhle věc nebo tuhle bolest. A je to teda bolavé to vidět.

A že jí necháváš tu vůli, tu svobodnou vůli tím projít a trpíš za ní. Tak to je asi taková největší výzva. Ale jinak my máme hrozně krásný vztah s holkama. Možná jediné, s čím mám asi o čem já poslední dobou trošku přemýšlím problém, tak je, že jsme hodně kámošky, což je skvělé, že to máme úplně otevřené, ale potřebuji si tam ještě víc chytit ten status té mámy. Tak tohle je pro mě asi teďka největší výzva. Udržet se na piedestalu matky. Nesklouzávat do toho, že jsem kámoška.

Učení od klientů a síla prožitku

Dokážeš si vzpomenout třeba na svoji první klientku, která za tebou tehdy přišla do tvého studia, která ti přijde do mysli, co tě naučila nebo co sis ty možná vzala i z toho samotného sezení s ní? Kdo ti nejvíc tak jakoby přišel do hlavy, kdo prostě tě opravdu na tom sezení možná něco naučil? Každý klient mě učí. Není to o tom, že to tam, když zůstanu s těma zvědavýma očima, pořád pracovat s tím klientem v plné přítomnosti, tak mě učí od začátku do konce. Mě neuvěřitelně baví našroubovávat si tu tradiční čínskou medicínu na ty vzorce chování.

Kdy se něco zlomilo, něco se v té místnosti stalo, možná se změnila energie mezi vámi, možná v ní samotné. Máš nějaký takový moment třeba, kdy jsi klientku prováděla a vzpomeneš si na to? Hele, těch je mraky. Mě neuvěřitelně baví časovka. Ta osa. To já vždycky říkám klientům, že jdeme do kina, že si člověk prochází ten jeho život. A mě baví, když se vede a ten člověk opravdu ty věci vidí, cítí, prožívá, když jsou takové ty hodně jako… A teď jsou nadšení, teď se na to koukají. Pamatuji si, jak mi tam klientka úplně šťastná pištěla, že drží pomeranč, že vidí sebe jako dvouletou holčičku, jak sedí tomu dědovi na klíně a ona věděla, tak voní, cítí ten pomeranč, jakou to… A najednou byla strašně šťastná. A tyhle momenty jsou krásné.

Vybavím si taky klientku, která neuvěřitelně analytická ženská, byznysmenka, totálně v hlavě. A byl problém s ní trošku pracovat s emocemi, protože měla absolutně všechno uzavřené, tak jsem si říkala, tak půjdeme do Newkovských her. A tam to bylo trošku výzva, protože to, co ona vydržela, to bylo neuvěřitelné. Měla jsem co dělat, se udržet. Ale tam to bylo krásné, protože zpracovali jsme, co jsme potřebovali a postavila jsem ji zpátky do té situace a ona vyprskla smíchy. Teď tam vyprskla smíchy, ale 20 minut se řezala takovým způsobem, že jí tekly slzy. Teď nemohla přestat. Úplně záchvat. A pak to přešlo plynule v pláč, kdy další půlhodinu plakala. A fakt to obrovské uvolnění, uklidnění, jak jí to celé došlo. Tak to jsou takové ty, to je prostě za odměnu v tomhle. Já NLP miluju, že vidím ten obrovský posun, který ten člověk udělá. Velmi často vůbec ani neví, co se stalo. Vždycky říkám: „Hele, to dojde, jenom si to vnímejte.“ Ale vím, že prostě ten člověk, který přišel, tak odchází někdo úplně jiný. A to je k nezaplacení. Tohle prostě miluju.

Miluješ tenhle pocit. Je to možná to naplnění, co ti to dává? Jo. Když jim pomůžu jít zpátky k sobě, když prostě jsou znovu sami sebou, když cítí tu vnitřní sílu, když cítí radost, když cítí vděčnost, když je dostanou vůbec do toho, že cítí pocity. Kolik lidí je dneska úplně absolutně odpojených.

Práce s dospívajícími: Rychlé výsledky a kotvení

Stává se ti to často, že ti lidé jsou odpojení? Jo, úplně. A teď to teď jsem docela v šoku, protože za poslední půlrok mám extrémně hodně puberťáků, jako 15 až 19 let, absolutní deprese, totální propady, úplné odpojení. Ale tam je to zase rychlé. Tohle mě dostává, jak rychle jim stačí, jak jim stačí fakt. Myslíš, že je to jednodušší s nimi pracovat, než s dospělými? No, oni jsou ještě fascinovaní tím, ten rozdíl toho, že je jim pomůžeš dostat se zpátky do své síly a oni ji zažijí a úplně je to… A teď oni zažijí tohle, že se to stalo a z toho jsou šťastní a vlastně se k tomu vracejí a já jim to většinou ještě rovnou nakotvím, aby si tohle pamatovali.

Aby kdykoliv, kdy mají tu tendenci si tady scrollovat a dostávat se do tohle, tak jenom ať se zmáčknou a ono je to prostě kopne. Aby měli fakt tu možnost se z toho pravidelně vystupovat a vědomě vystupovat. Protože prostě nám tady vyrůstá generace, která tohle nikdo nezažil, to tělo na to není konstruované a teď jsme tady pod palbou světel, pod palbou internetu a všeho toho srovnávání. A ty děti ještě v době toho dospívání byly zavřené doma, takže byly jenom odkázané na tohle, tak tady mají obrovský deficit.

Koučovací přístup k úzkostem a depresím

Jak pracuješ s takovými situacemi, kdy prostě přichází v úzkostech, kdy přichází s depresemi, kdy přichází vlastně odpojení možná od sebe, od svého těla? Od sebe, absolutně odpojené od sebe. Jak s tím pracuji, já vždycky vycházím fakt z toho daného člověka. Ono je to pokaždé jiné. Není to jako, že bych měla tady jeden mustr, který vytáhnu a zopakuji.

Tak jednak já to kombinuji, takže já si je nejdřív rovnou zharmonizuji, abych si je vypnula z těch stresových módů. A já si vždycky hledám přesně to, ať mi… že si jdeme po tom, kdy jsou šťastní. A vedu si je přes to uvědomění toho: „Kdy jsi byl fakt šťastný s tím mobilem? Opravdu kdy? Stalo se ti to někdy, že ti tady tančí duše, že jsi úplně wow, děje se to?“ Aha. Oni to vůbec neví. Takže jdeš do toho trošku jako koučingově. No jasně. Musejí trošku pochopit to, co se děje, protože takový puberťák tě ze začátku vůbec nepustí do toho, aby něco prožil.

Takže nejdřív mu vysvětlím: „Hele, co se děje. A teď jako chceš být tohle, nebo tohle? O tom si rozhoduješ ty, co budeš.“ O tom nerozhoduje nic jiného. „A kde ti je líp? Tady, nebo tady?“ No a pak už se na tom můžeme začít pracovat. Ale ty Newkovské hry, ty mě baví, protože do toho jde ochotně každý, zvláště, protože zrovna třeba kluci těch 16, 17, 18, tak jim není úplně komfortní přede mnou prožívat nějakou emoci. To jsou chlapci, jsou automaticky uzavření. Ale v tom tohle je sranda. Tam mají záchvaty smíchu, vůbec nechápou, co se děje. Ale pak jsou v šoku, že říkám: „Hele a teď když si na to vzpomeneš, na co?“ „Vůbec si to nepamatuji to, co jsme zpracovávali.“ Říkám: „Tak super, tak tohle si pamatuji a je to to nejlepší, co jsme mohli udělat.“ A miluji přesně pak, když mi píšou, že to není možné.

Teď jsem tam měla přesně 15, 16letého kluka a to mě dostalo, že já tomu říkám přesně, přišlo Zelí, úplně naštvaný, máma ho tam donutila, co tady budu dělat, tak si tam takhle sednu, počkám si. A tenhle kluk za půl hodiny, tři čtvrtě hodiny měl živé oči, fungoval se mnou. On mě poprosil, to se mi stalo poprvé v životě, že mě poprosil, jestli mu můžu dát tužku papír a on si to začal zapisovat. A já jsem říkala: „Wow, cože? To je posun.“ A teď mi volala maminka, že měl úplně doma hysterák, že nemohl najít ten papír. Potřeboval se k tomu vrátit. A tohle, že se k tomu, že s tím pracuje, že se posouvá. Takže ono tady je generace, která má drive a chce se sebou něco dělat. Jenom neví vůbec, že může. To nikdy nezjistili. Oni na to neměli vůbec tu příležitost. Tak za tohle jsem fakt vděčná. Tohle jsou ty nejkrásnější momenty.

Mozek jako zaměstnanec: Neovládat se, ale ovládat

Napadá tě, Bianko, co běžně třeba lidé si neuvědomují? Na co potom přichází na těch sezeních s tebou? To jsou spíš ty starší generace. Absolutně neví, že emoce a prožitky se otiskují do těla. Oni vůbec neví tohle, pořád to mají za přesně za nějaké to ezo, že to je něco mimo, že to takhle není.

Já se vždycky snažím to těm lidem vysvětlit, aby pochopili, kde vlastně jsou ty nejčastější chyby. Tak to je to, že oni neovládají mozek, oni se nechávají mozkem ovládat. Přišel mi tam třeba klient s ulcerózní kolitidou. Já mám na ty klienty čas, takže já si s nimi povídám. A teď si s takovýmhle člověkem povídáš a povídáš si s ním o všem. On ti tam vytáhne politiku, cokoliv, takže už slyšíš a já vnímám, co kde se co děje. A když ti tenhle člověk pětkrát za sezení, desetkrát za sezení řekne: „To bych se z toho…“ Poslouchejte se. Slyšíte, co říkáte? Jaká je vaše diagnóza? Kolikrát to je prostě to, že mozek je nejlepší zaměstnanec. Prostě co mu dáš za příkaz, on to udělá. On se tě nebude ptát, jestli je to dobré nebo špatné. On to jenom udělá.

Pomáhat versus zachraňovat: Svobodná vůle

Mě by teď zajímalo, když bychom se podívali o něčem, o čem se možná v tomhle oboru moc nemluví, kdy se z pomáhající profese začíná stávat nějaká závislost, vlastně kdy začínáme pomáhat versus zachraňovat. Jak to vnímáš ty? Tohle je velké téma asi pro mě poslední půlrok, rok, kdy hodně přemýšlím o nebo žiju, přemýšlím, nevím, nechávám si zrát v sobě myšlenku svobodné vůle.

Víš, do jaké míry, když ke mně prostě přijde klient s tím, že mám tuhle a tuhle diagnózu, vyřešte to. Říkám, tak to je první. Ale do jaké míry já tam můžu zasahovat? Ale vlastně snažím se nepáchat dobro.

A dokážeš poznat i u sebe, jestli máš tu tendenci zachraňovat toho člověka, jeho příběh, jeho život a jeho stav, nebo mu opravdu pomoct k tomu, aby se zachránil sám? Hledám v tomhle balans, snažím se fakt nezachraňovat. Tam prostě já potřebuji, já si hlídám to, aby ta změna, kterou vedu, aby byla vědomá z jeho strany.

Stává se ti, že ten člověk s něčím přijde a pak nakonec skončí, že vlastně těch sezení je třeba 20, spoustu, že otevíráte další a další a další vrstvy nebo témata? To v tom NLP je krásné, že prostě uděláme něco, jdeme něco řešit, my to vyřešíme a já neobjednávám na další sezení. Já to nedělám. Buď si ten klient řekne, nebo ok, nechávám to být, přesně tahle svobodná vůle.

Jsou klienti, kteří si chtějí vybukovat dopředu. Já říkám: „Hele, můžu dát jednu, ale prostě uvidíme, kam se dostane, co se bude dít.“ Ale prostě tohle nechávám a baví mě, že se ozvou po roce, po roce a půl a pak je to takové to: „Tak co se stalo?“ A já jenom žasnu, co se všechno změnilo jedním sezením, jaký obrovský game changer to pro ně byl a jak oni to obrovsky vnímají, protože pro mě to třeba není natolik velké, protože už to znám, ty cesty, jak to půjde. Tak tohle mě baví, jak se to posouvá. Ale že bych dělala takhle systematické sezení, to ne.

NLP: Rychlost, účinnost a vnitřní posun

Co ti dalo, co bys předtím třeba u sebe ani nečekala a co ti to naopak vzalo? A myslím tím, že jsi vlastně nastoupila na NLP, naučila ses víc pracovat s tou myslí, s psychikou, s těmi vzorci samotnými. Jak to vnímáš? V něčem tě to obohatilo, posunulo i tebe samotnou? Jasně. Věci, které jsem tušila, mám pojmenované a jako kdybych dostala kulaté razítko: „Můžeš.“ Naučilo mě to líp samozřejmě pracovat a pochopit některé věci. Propojit přesně tyhle systémy té mé školy, těch mých škol a z toho mého pohledu zdraví naroubovat na to NLP, takže mě to úplně otevřelo ruce, co se týká práce s tělem, ať už s klienty nebo se sebou, za mě úplně krásná práce.

A je něco, co tě překvapilo i u sebe, když jsi to začala používat? Ta rychlost, ta účinnost, ta údernost. To, že prostě si tady nebudu o nějakém traumatu povídat 20 sezení po hodince a budeme si tady vybírat traumátko, ale prostě jdu, vyřeším to a hotovo.

Vzpomeneš si, Bianko, na nějaký moment, kdy ti fakt něco hodně silného doklaplo na nějaký celkový vnitřní posun po výcviku? Co se stalo? Co se ti v životě možná změnilo? Mně došlo, co mám všechno v rukách, co všechno teď můžu udělat, jak extrémně rychle můžu těm lidem pomoct, jak extrémně rychle tohle můžu posunout a že se nemusím v těch věcech patlat. Prostě, že jdu, změním. Já jsem ten výsledkář. Já potřebuji mít okamžitý výsledek, takže jdu, změním a hotovo.

A baví mě ten proces těch lidí, jak rychlou mají tu změnu, ten prožitek. To, že odchází ode mě s tím prožitkem toho: „Wow, to bylo hustý, co to bylo?“ Nerozumím tomu, protože vlastně nejsou vůbec zvyklí se zažívat, prožívat vnitřně, vnímat, co prožívají. Nejsou zvyklí. Oni prostě jedou. To je bohužel většina lidí. A že pak najednou to mají jako kdyby šli fakt do kina nebo do divadla, že odchází se zážitkem a ještě se k němu vracejí a prožívají to. To mi přijde úplně super.

Rada pro ženy: Změň to a žij

Co bys poradila ženě, která třeba tenhle podcast teďka poslouchá někde v autě, ale vnímá, cítí, že už takhle dál nemůže? Nemůže dál v tom svém životě. Tak to změň. Ale já vím, že to je blbé, ale to je přesně to, má to celé smysl tohle, to čím si vždycky člověk prochází. A prostě musí přijít na tu hranu toho, kdy už dojde k tomu rozhodnutí, nebo prostě ať si najde někoho, kdo s tím pomůže a najde tu sílu, odvahu vykročit.

Co je skvělé a používám to ráda. Když se člověk nedokáže rozhodnout a nemůže se posunout, mám to udělat, nemám to udělat, takové to, když si člověk vaří ve vlastní šťávě, tak za mě prostě nejlepší je fakt si jenom sednout, zavřít si oči a prostě představ si, že jsi tam, kde jsi. Za pět let, za deset let a pořád jsi tam, kde jsi. Znáš to. Tam není co. Dobře. A pak tady máme druhou variantu, kterou chceš. To je ono. To je prostě tak jednoduché. Jenom když si člověk představí, že by to trvalo dlouhodobě, až potom si dokáže uvědomit, jak mu teď je, že dlouhodobě zažívá diskomfort, který je pro něj nesnesitelný, ale my si to omlouváme a říkáme si: „To je ještě dobrý, ještě to…“ Ale vlastně když se na to koukneš z dálky, tak najednou pochopíš, že wow, tohle nechci. Tohle je můj život, můj čas, který mi teď utíká. Tak sakra, zvednu zadek a jdu něco udělat.

To je někdy pro ty lidi to, co si musí přiznat, co se musí připustit v podstatě, co to způsobí, když zůstanou tam, kde jsou. A tahle otázka je tvrdá, bolí, ale vede k tomu, že začnu něco měnit, něco začnu dělat, protože ono se to samo nestane, nebo respektive takhle, ony se změny dějí pořád, ale někdy jdou proti nám a ne úplně tím směrem, kde my bychom chtěli. Přesně. A to je přesně, když jsou rukojmí toho svého života. Prostě převezmi tu zodpovědnost sám za sebe, za svůj život a jdi a žij.

Takhle jednoduché to je. Prostě jenom jdi a žij a dělej to, co ty chceš. Ale já nevím, proč jsme furt všichni přesvědčení, že musíme dělat tohle a potom tamto. A prožívat takhle. To je ještě vtipné, že vlastně hodně lidí má vnitřně pocit, že něco nějak musí prožívat, že vlastně my pořád se dostáváme do škatulky toho, jak máme co cítit. Já to je věc, kterou si myslím, že by se teďka, a to zažívám s tou dcerou, že si říkám, že tohle je předmět ve škole, který by měl být. Dneska, jak se ta doba extrémně mění, tak a ty děti prostě asi už nikdy nebudou psát, nebudou dělat tyhle věci a oni se furt učí v tom starém systému. Úplně nesmysl. Ale co s nástupem AI a z toho, co všechno se digitalizuje a co všechno se převádí, ty děti by podle měly mít předmět spolupráce, normálně předmět spolupráce, předmět prožívání.

Spolupráce a lidství v době AI

Aby věděli vůbec, že je normální, že já něco vidím takhle, ty něco vidíš takhle, já zažívám tohle a ty zažíváš tohle a že to každý máme jiné a že v tom je ta krása, že to je to naše lidství, že prostě když ti řeknu, jak vidíš jablko, tak ty ho vidíš černobílé 3D nebo já nevím, a někdo tam má prostě strom, pak je tam takhle, a cítí vůně a vidí tohle. Ale to je to, z čeho, že když já vím, že ty to vidíš takhle a já to vidím takhle, wow. Co čím my se obohatíme? Co spolu můžeme vytvořit? A tohle je to lidství, které tady jediné zůstává a co bude mít tu hodnotu: práce, ruce, spolupráce a lidství. Přece nic víc.

Spolupráce je extrémně důležitá a člověk by měl být veden k tomu, aby spolu interagoval, protože když si každý hraje na svém písečku, tak v tu chvíli se snaží sám něco vymyslet, sám něco posunout, ale ono to je prostě ano, vymýšlí znovu kolo a je to prostě nadlouho. A mně to ještě, jak teďka o tom povídáš, připomíná tu souvislost, jak to školství funguje. A že ta levá hemisféra, ta racionální složka, ty data, ty fakta, musíš si to pamatovat a z toho tě vyzkoušíme. Tak jako něco víc než ta pravá. Jenomže ta pravá, ty emoce, to je stejně důležité a prostě víš, že jedno je vyzdvihované oproti tomu druhému a potom ti lidé jsou nešťastní, protože vlastně to nefunguje, ale ten mozek má dvě stránky. A já si myslím, že právě tím, jak je furt potlačovaná tahle, že ty emoce prostě to je to jediné, za co se přece platí.

Nebojte se začít: Láska versus strach

Co bys ještě tak závěrem možná poradila třeba ženám, jako jsi ty, které třeba možná byly herečkou, možná jsou herečkou, možná jsou manažerkou, personalistkou nebo někým jiným, kdo by chtěl pomáhat taky takhle lidem, mužům, ženám, ale vlastně bojí se nebo má pochybnosti. Co bys jim řekla? Ale nikdy nebude ten vhodný okamžik. Nikdy nebude člověk připravený. Nikdy nenastane ten moment, kdy je člověk hotový. Nikdy to nikdy to může úplně na to zapomenout. To prostě není. Prostě jděte a začněte to dělat. Ty zkušenosti stejně člověk musí nabrat. On to člověk prostě musí prožít. A to je ta cesta. To je to, jak se k tomu dostat. Je to začít to dělat. Nic víc.

Prostě a strach bude vždycky a strach není přece špatně. To, že mám strach, tak ho přijmu, super, dobrý, díky za pomoc a jdu dál. Prostě je to jenom varovná nějaká, vím, že se mě mozek snaží chránit. Tak od čeho? Stejně se mě jako od bolesti, od selhání, od čeho? Ale jako to je to samé, jako když to dítě se učí chodit, prostě když třikrát spadne, taky neřeknu: „Debil už nikdy nebude chodit.“ Prostě musím milionkrát spadnout, abych začala chodit, tak stejně tak prostě budu dělat chyby. Prostě budu tam jako za mě asi jediné, co tak fakt si hlídat, z jakého popudu to dělám.

Víš, že prostě ve chvíli, kdy se rozhoduji, máme dva popudy. Buďto konám z lásky, nebo ze strachu. A pokud prostě nevím, mám to udělat, nemám to udělat, když bych to udělala, proč to takhle dělám? Aha, to je strach. OK, tak tuhle možnost můžu úplně vypustit a jdu udělat to druhé. To je úplně takový jednoduchý návod, že vlastně ve chvíli, kdy jednám z lásky, že chci pomoct nebo sobě pomoct nebo cokoliv, tak vlastně to je dobře. Ale ve chvíli, kdy to je ze strachu, tak to bude vždycky slepá ulička, ono to neklapne. Ale prostě jít a dělat. Dělat a prioritou je pro mě vždycky hlídat si tady ten pocit a dělat to s láskou a s chutí. Nic víc asi.

Vzkaz mladší Biance a posluchačům

Co bys co bys třeba vzkázala té mladší Biance tehdy před 15 lety, kdybys jí něco mohla říct? Ona byla silná. Ona to dala tak i tak. Já bych jí asi jenom řekla: „Jo, jdi do toho, jdi do toho.“ To dáš. Víš, jakože vlastně já bych ji asi jenom objala. Já bych jí asi jenom řekla: „Hele, good luck. Užij si to.“ Asi bych řekla: „Užij si to.“ Víc to, víc to vnímat v průběhu toho, ne až potom zpětně si z toho vyzobávat ty diamanty, ale možná i to začít víc vnímat, víc být v tom přítomném okamžiku všech těch věcí.

A dnešním divákům tohoto dílu, co bys chtěla vzkázat jako to poselství, co by si měli nejvíc odnést, ne možná jenom jako myšlenku, ale jako pocit? Já to je furt furt to samé, víš, jako fakt hledat, kdy jsem šťastná. Co mě naplňuje. A to jsou malé okamžiky. My máme občas tendenci, když člověk fakt je úplně odpojený, tak má tendenci říkat: „Tak to byla jenom sranda, nebo to bylo takhle.“ Ale opravdu se usebrat a cítit, že hele, teď jsem šťastná, když sedím s tím dítětem na tom pískovišti. Hledat ty malé momenty toho osobního štěstí a snažit se je rozvíjet, vnímat se vnitřně, kdy je mi fakt fajn a pak tyhle věci opakovat, protože pak už tě ta duše navede k tomu, co vlastně máš dělat, co chceš dělat. Pak prostě a vnímat to, že hele, tady fakt šťastná nejsem, tak prostě jít a opravdu to opustit.

Životní příběh ve třech větách: Zodpovědnost a autenticita

Kdybys tak měla shrnout svůj životní příběh ve třech větách, co tě to nejvíc naučilo, posunulo, dalo? Ve třech větách shrnout svůj život. Ty jsi zábavný dneska. Být zodpovědná k sobě. To je absolutní priorita, protože prostě když nebudu zodpovědná k sobě, tak vlastně tím ničím celé okolí. Tohle je asi za mě úplně největší poznání toho, že vlastně všichni mají pořád tendenci pomáhat v okolí, ale dokud nejsou absolutně zodpovědní k sobě a nežijí vlastní vnitřní autenticitu, tak jim vlastně nejvíc ubližují. To je ten největší dopad, když vlastně udržuješ ty lidi ve lži, ale on často ten člověk sám žije v té lži, kterou si vystavil. A to jsme zase u těch konstruktů.

Napadá tě ještě nějaká poslední myšlenka? Kdyby každý člověk na světě sešel těch 20 cm odsud sem a žil sebe a svoji vnitřní autenticitu, tak se přece… tak se vám všichni krásně tady přece by ne… Kdybych opravdu jednala tak, jak já chci, tak když semka někdo přijde a dá mi do ruky zbraň a řekne: „Jdi do války“, tak řeknu: „Ne.“ Prostě ne, protože já nepodrazím samu sebe. Tohle je prostě moje zodpovědnost. Já se tohle nebudu účastnit. Kdyby tohle udělal přece každý, tak co tady bude? Že jako opravdu dělat to, co chci já.

Děkuji. Já děkuji mockrát. Tak to byla Magdalena Bianka Ištoková, úžasná žena a věřím, že dneska jste si i tenhle díl opravdu užili. Zaznělo tady spoustu úžasných myšlenek z návratu z hlavy do těla a taky jak možná vnímat do srdce. Těch 20 čísel z té hlavy do srdce, to je prostě klíčová cesta za mě. Je, je. A možná tancovat i sami v sobě s tím štěstím. A pokud vás to oslovilo, pošlete tenhle díl dál těm lidem, kteří to potřebují slyšet a sdílejte, lajkujte a odebírejte tenhle kanál. A já se na vás těším na viděnou zase příště.