Proč terapie nestačí (a co funguje víc): Zuzana Košařová o myšlení, emocích a realitě změny

Zdravím i diváky a jsem moc ráda, že tady můžu být. Zuzka si totiž prošla opravdu velkými věcmi, dostala se jednoduše na samotné dno, ale přesto se nevzdala a pokračovala.

Dneska se podíváme se Zuzkou i do míst, kam se běžně nechodí. Do míst za skrytou oponou koučování, za terapií, za NLP a za jejím osobním příběhem. Jednoduše tím, co tě vybudovalo a co tě možná tenkrát toho dne určilo tuhle cestu. Pojďme se podívat na tvůj příběh a jak z toho mít co největší inspiraci a naději pro spoustu našich diváků. Pojďme do toho. Taky jsem moc ráda.

Cesta od terapeutky ke koučce: Hledání komplexní péče

Pojďme se podívat na tvůj úplný začátek. Jaká byla tvoje první zkušenost s koučingem, NLP nebo terapií? Co se odehrávalo v tvém životě, že jsi hledala nějakou cestu? Co jsi chtěla změnit? Už delší čas jsem působila jako terapeutka. Pracovala jsem s lidmi s terapeutickými technikami, kde jsme se zaměřovali na to, co si lidé nesou z minulosti a co jim brání žít tak, jak chtějí – šťastně, uvolněně, v klidu, aby dokázali prožívat lásku nebo úspěch.

Po několikaleté praxi jsem pozorovala, jak sice zpracujeme traumata, která lidem brání cítit se dobře, ale ti lidé zůstávají na takovém neutrálu. Chybí jim impulz, dodání sebevědomí nebo větší lásky, takový ten náboj, aby se vydali dál. Kolikrát to byli lidé, kteří za mnou přicházeli, že nevědí, co chtějí, že chtějí změnit život, ale nevědí, co je to jejich. Chtěli to najít, ale nevěděli jak.

V tyhle momenty jsem pochopila, že mi chybí takový dílek k tomu, abych těm lidem nabídla opravdu komplexní péči a komplexní posun. A to byl právě ten koučing. Je to koučing, který nabízí vedení lidí, i když člověk možná neví, co doopravdy chce, ale ví, že něco chce změnit. Kolikrát se cítí být ztracený. Jsou to muži i ženy, co ke mně přichází, že se cítí být prázdní, ztracení, že možná i mají peníze, firmu, rodinu, ale něco tam chybí.

Ten koučing nám umožňuje zjistit, co to je konkrétně pro tyto lidi. Není to, že bych jim radila. Je to tím, že je dovedu k tomu, co oni doopravdy chtějí. Plus je dokážeme dovést i k tomu, aby dokázali už prožívat to, co chtějí, aby dokázali prožívat ten úspěch, klid, lásku nebo radost ze života a nemuseli čekat, až se něco změní. Aby už dnes, teď, klidně po jednom sezení se doopravdy cítili šťastní.

Osobní motivace a boj s nízkým sebevědomím

Co tě přivedlo na celou tuhle cestu? Co se odehrávalo dřív v tvém životě, že jsi začala hledat sama, jak se změnit nebo jak si pomoct? Od malička jsem měla velké cíle a touhy. Spousta těch tužeb bylo nenaplněných. Od malička jsem toužila po přijetí, větší lásce, po nějakém propojení, ale zároveň i po tom, abych si dokázala plnit cíle. Na druhé straně bylo od malička obrovsky nízké sebevědomí. Bála jsem se mluvit na veřejnosti a myslela jsem si, že sama nic nedokážu.

Byl tam velký rozpor. Chtěla jsem, ale moje sebevědomí mi to vůbec neumožňovalo. Psychologie mě od malička fascinovala. Bavilo mě zkoumat, co mi dodává sílu, co mi ji bere, co potřebuju, co mi chybí. Myslím, že nějaká ta moje cílevědomost mi nedala, abych nezačala sama na sobě zkoušet různé metody, později i ten koučing, k tomu, abych si mohla splnit to, co mě bavilo a zajímalo. Samozřejmě to otevřelo obrovskou cestu, kdy se mi odhalilo, co všechno musím překonat, co všechno potřebuju sama v sobě vybudovat. Pak tady byla ta cesta, kdy jsem hledala nástroje, které mi to umožní.

Překonávání strachu z projevení a budování úspěchu

Zmínila jsi sebevědomí. S čím dalším ses potýkala a chtěla to vyřešit u sebe? Určitě sebevědomí, strach z toho projevit se. Měla jsem obrovský strach být vidět, mít názor jsem měla, ale projevit ho, nechat ten názor zaznít, i když jsem chtěla. Byl tam strach i z veřejného vystupování. Naproti tomu, když srovnám tu cestu, dneska zpívám v kapele před lidma, letos jsme zpívali v O2 universum. Je to obrovský kus cesty, který se dá změnit, který jsem ušla a který vím sama na sobě, že jde změnit.

Měla jsem klienta, kde jsem pozorovala obrovskou změnu v sebevědomí během jednoho roku. Ten člověk přišel, vztah měl v rozpadu jen kvůli tomu, že se necítil být mužem, chlapem, neměl směr, necítil úspěch. Samozřejmě tím, jak neměl sebevědomí, nedokázal ten úspěch ani budovat. Pár sezení stačilo k tomu, abychom vybudovali efektivně pocit sebevědomí, aby si sáhl na to, jak to chutná, když zažije úspěch, a to jen během sezení. Tohle všechno změnilo jeho život. On je jedním z těch největších proměn, které jsem ve své praxi pozorovala.

Zlomový okamžik: Zdravotní krize a přehodnocení života

To zní krásně. Ale jaká byla tvoje osobní motivace, proč jsi vůbec šla na tuhle cestu terapie a koučingu? Co bylo to ono? Odmalička mě fascinovala lidská mysl. Byla tam tahle touha, ale co mě k tomu doopravdy přitáhlo, abych neodkládala tohle rozhodnutí, bylo, když jsem měla svou první práci a zároveň vysokou školu. Zvládala jsem toho víc najednou. Do toho jsem měla kariérní ambice a jela jsem na sílu. Tam, kde byl stres, jsem to na sílu tlačila a vydělala jsem super peníze.

Dokázala jsem si zajistit bydlení, i tu kariéru. Někdo by řekl, že jsem měla všechno, co mladá žena může chtít, ale uvnitř jsem se cítila neskutečně prázdná. Dohnalo mě to na zdraví. Takže pak to byla oblast zdraví, kdy jsem se sesypala psychicky, bylo tam pracovní vyhoření. Zdraví se zlomilo, všechno se sesypalo a já jsem byla nucená intenzivně hledat a pracovat na sobě. To byl ten největší zlom, kdy jsem zjistila, že všechno se odvíjí od lidské mysli a že doplňky stravy nebo chytré hodinky nás nezachrání, pokud nedokážeme ovládnout naši mysl.

To tě přivedlo k nějaké vnitřní konfrontaci se sebou nebo s tím, jak jsi žila do té doby a co jsi začala měnit? Přejdu k tomu nejtěžšímu momentu, který zároveň ale způsobil tu největší změnu. Střádaly se mi různé zdravotní onemocnění. Nicméně, když pak došlo na to, že mi týden po porodu dítěte diagnostikovali kostní nádor a já musela hned na operaci, zároveň tam byly předpovědi od několika lékařů, že už nebudu chodit, tak to bylo totální přehodnocení. Najednou si člověk uvědomí, že nejde o kariéru, že nejde o peníze, ale že jde o naše zdraví, o to, jak se cítíme.

Byl čas opravdu podívat se dovnitř do sebe a přijmout situaci, ve které jsem. Pro mě to znamenalo přestat se soustředit na všechno kolem, přestat se cítit jako oběť. Přestat říkat, že je to všechno kvůli stresu, kvůli tomu, že v práci je někdo takový a makový, nebo že můj partner dělá to a to, nebo že mám děti a kvůli tomu si nemůžu dělat čas pro sebe. To jsou všechno výmluvy. Ve finále jsem byla nucená být sama se sebou a začít budovat ten pocit klidu a naplnění sama se sebou tam, kde jsem.

I kdybych měla ten den dvě hodiny příležitost spát, tak během těch dvou hodin jsem si dala hodinovou meditaci, ve které jsem se soustředila na sebe a na ten pocit, který chci v sobě mít, což u mě byl klid, láska, spokojenost, to, že zase chodím, to, že jsem zdravá. To jsem každý den prožívala. Překvapivé na tom bylo to, že jsem ani nečekala, jaké dveře mi to otevře.

Síla víry a přesvědčení v uzdravení

Máš pravdu, že ty prožitky, kdy si člověk sáhne na dno, tak to bývá pro hodně lidí to probuzení, ta tvrdá realita, ta tvrdá facka doslova pěst do obličeje, kdy se proberou a začnou konečně. Když opravdu chtějí to nějak posunout a nechtějí se nechat semlít a zválcovat, tak začnou něco dělat. Pamatuju si na jednu studii, která byla o tom, jak moc záleží na té víře, na tom přesvědčení typu „uzdravím se“ versus „je mi to souzeno“. Stane se přesně to, čemu já vnitřně věřím.

To je obrovské téma pro lidi, kteří mají rakovinu nebo diagnostikované těžké věci. Pokud oni tomu uvěří a vezmou to jako pravdu, tak se stane to, že se do písmene splní ta diagnóza. Ale pokud oni vnitřně budou mít obrovskou touhu žít a popřou to, co jim někdo říkal, a začnou prožívat svůj svět jinak, tak možná to jejich tělo je právě poslechne.

Coaching jako nástroj pro nalezení cesty a sebevědomí

Co tě tak přivedlo ke koučingu? Byl to ten moment, kdy se člověk cítí ztracený. Ten moment, kdy už se vyrovná s minulostí, přijme ji a cítí se připravený jít dál svou cestou, ale zároveň neví, co ta cesta je. Ten člověk ví, a byla jsem to já. Jsou to ženy, které ke mně přicházejí na terapie, jsou to i muži. Oni mají už to odhodlání, možná chtějí změnit život, ale nejsou si jistí jak, nebo říkají, že nemají sebevědomí.

Chtěli by například vybudovat firmu, ale říkají: „Já ale nemám to sebevědomí, nebo mám ten strach, že to nezvládnu.“ V mém případě to bylo mluvení na veřejnosti, kdy jsem chtěla udělat další výstup z komfortní zóny, zasáhnout lidi ve větším měřítku, kdy je potřeba říct něco do videa, pustit to na sítě, a já jsem se na to necítila být připravená. V tomhle ten koučing, který nám zase umožní vidět, jakou máme další cestu, jaké máme možnosti, kam až to může jít, co ta naše cesta je, a hlavně jak to chutná, kdy my máme tu možnost zažít si ten pocit.

Když si na sezení například zažijeme ten pocit a zopakujeme to, náš mozek tomu začne věřit víc a víc. Tím pádem se to pro nás stává známější a známější. A my samozřejmě zase věříme v to, že je snadnější toho dosáhnout. Čím víc to pro nás je známější, čím víc my tomu věříme, tím jednodušší si myslíme, že to je. Takže ve finále stačí pár sezení, aby ten posun dotyčného byl veliký, aby si člověk najednou troufl na víc a nemusel se do toho tolik přemlouvat.

Původ nízkého sebevědomí: Dětská přesvědčení

Zmínila jsi sebevědomí už po několikáté. Jak se stane, že člověk nemá sebevědomí podle tebe? Jsem si jistá, že tohle pramení z místa, kde jsme vyrůstali. Naši rodiče, lidé, co nás vychovávali, nějakým způsobem k nám komunikovali jejich přesvědčení a my jsme je převzali. Často to byly nevinné hlášky: „Prosím tě, kdo na tebe bude zvědavý?“ nebo „Prosím tě, ty si radši najdi normální zaměstnání a přestaň tady blbnout, akorát zkrachuješ.“

Takovéhle podobné hlášky nás ale ovlivnily. My jsme je přejali, stalo se to naším přesvědčením, podle kterého jsme procházeli roky dospíváním a nějakým způsobem si ho roky zažili. Teď i když si člověk uvědomí: „No jo, já si nevěřím, protože od malička mi táta za všechno srážel. Ježišmarja, koukni, jak jsi to udělal. Teď to po tobě musím celé opravit.“ Nebo maminka taky hodně častý, kdy se dítě snažilo mamince pomoct, něco jí pomohlo uvařit nebo vytřít. Samozřejmě nebylo to dokonalý a maminka místo ocenění a pochvaly řekla: „Ježíš, koukej, támhle to nevytřela správně.“

To dítě si to přebere, že není dost dobré, že všechno, na co sáhne, pokazí. Tohle si pak neseme životem a pak i když si to uvědomujeme, tak kolikrát nestačí jenom to vědět a přepnout: „Tak od teď já si budu myslet, že jsem dost dobrá.“ To nestačí. Je potřeba víc popracovat.

Zuzčiny osobní limitující přesvědčení

Měla jsi, Zuzko, ty někdy pocit, žes nebyla dost dobrá jako dítě? Určitě, určitě. A nebylo to jenom jedno přesvědčení. Těch přesvědčení tam bylo víc, takže sama jsem si vyzkoušela na sobě, co to obnáší, změnit přesvědčení a také, že některá změna přesvědčení může jít z nás a některá nám může dát trochu víc zabrat. U mě to bylo určitě, že neumím mluvit, že se špatně vyjadřuji. Tím pádem jsem si pak ani nedovolila si to vyzkoušet. Úplně jsem se toho bála. Takových bylo několik.

Nejčastější limitující přesvědčení klientů: Strach z názorů druhých

Pracuješ s lidma už nějaké roky a mě by zajímalo z tvé praxe, z tvých zkušeností, jaké přesvědčení, které lidi obrovsky brzdí a limituje, je to nejčastější, se kterým se setkáváš na svých sezeních? Určitě se setkávám s tím, ať se to týká žen či mužů, že se velice dívají na to, co si o nich druzí myslí. Každému to brnkne na jeho strunu. Někomu to brnkne na to, že není dost dobrý a vezme zpátečku, nedovolí si vystoupit.

Někdo tam může mít něco podobného jako já. Třeba „já nejsem dobrý ve vyjadřování, nemluvím“ nebo strach, že se mi budou smát. Ti lidé hodí zpátečku. Často to může být, že se jim třeba i naskytne příležitost vzít nějakou práci, po které touží, ale jenom kvůli tomu, že mají ten strach udělat ten krok, že by se jim třeba někdo smál nebo že někoho zklamou, to je taky velice časté. Tak si to nedovolí a tím se ochuzují o to, co doopravdy chtějí, o to vzít tu příležitost.

Proč se Zuzka stala koučkou: Vášeň pro změnu

Proč ses doopravdy rozhodla stát koučkou? Je mojí velkou vášní pomáhat lidem, pomáhat lidem dělat ty změny, protože já věřím, jsem přesvědčená o tom, že ty změny možné jsou. Mám to vyzkoušené na sobě, mám to vyzkoušené na lidech a fascinují mě lidé, kteří se rozhodnou, kteří chtějí, oni mají ten drive, ví, že to chtějí změnit a jenom neví jak. To je pro mě obrovskou vášní pomoct těm lidem projít tou změnou, protože já vím, jak. Myslím si, že dokážu přesvědčit i je, že to jde. Jakmile tam vznikne i ta důvěra v to, že to, co oni chtějí, je pro ně možné, což je součástí toho sezení, tak ty změny jsou pak neuvěřitelně velké a to je za odměnu.

Kdy jsou lidé připraveni na koučing? Motivace vs. Krize

Dobře. Vím, co myslíš, o čem mluvíš a možná kde nebo kdy ti lidé jsou opravdu připraveni být koučováni? Kdy myslíš, že je ten správný čas nebo ta správná chvíle? To je dobrá otázka. Řekla bych, že tam jsou dva momenty. Buď ten člověk musí mít opravdu velikou motivaci, aby udělal to rozhodnutí: „Jdu na sobě zamakat. Dobře, něco chci. Možná si v tom nevěřím, ale má tam tu motivaci.“

Bohužel na té druhé straně se často stává, že ti lidé třeba i ví, když zůstaneme u toho zdraví, že jim chátrá zdraví, že by měli něco změnit, ale nedokopou se. Není tam správná motivace. Takoví lidé čekají na to, až přijde ta krize, až si buď sáhnou na to dno, nebo až se jim zdraví zhroutí. Nebo to nemusí být zdraví. Může to být vztah, může to být jejich osobní život, práce, cokoliv. V momentě, až když si sáhnou na to dno, tak tam teprve najdou tu motivaci něco s tím dělat a tam pak padne to rozhodnutí a pak už to jde, pak už to jde rychle.

S tím určitě souhlasím, protože to jsou takové dvě hlavní cesty nebo impulzy, které ty lidi přivádějí ke koučingu. Buď ten člověk chce něco víc v tom svém životě, nebo tam je ta bolest, tam je to něco, s čím si člověk nedokáže poradit, s čím opakovaně naráží, co se mu dlouhodobě děje. Díky tomu chce už s tím něco udělat, aby se cítil jednoduše líp a zažil víc toho příjemného, toho potěšení.

Coaching přesahuje techniky: Nalezení smyslu života

Pamatuješ si tak, Zuzko, někdy okamžik, kdy ti třeba došlo, že koučing není jenom o procesu nebo o technikách, ale že je možná o něčem mnohem víc, co ho přesahuje? Určitě jednoznačně. Nejenom koučing, ale i NLP koučing, kdy jsem tohle zažila opravdu intenzivně na vlastní kůži. Je to o tom, že my si někdy myslíme, že něco chceme a jdeme si za tím, ale pak jsou momenty, kdy my zjistíme, co my doopravdy chceme a kým doopravdy jsme. Co je opravdu ta naše cesta.

Někdo by možná řekl, co je ten jeho smysl života. Někdo by řekl, co je jeho poslání. A to jsou ty velké momenty, na které když si sáhneme, tak nás zamrazí, máme husinu, protože víme, že to je to naše. Tohle bych řekla koučing taky umí. A to mě fascinuje.

Intenzivní prožitky a „husina“ v koučování

Použil jsi krásný výraz „dostat tu husinu“. Vzpomeneš si na nějaké momenty z tvých sezení, kdy se tohle přesně odehrávalo a ty ses takhle cítila jako ta koučka, která toho klienta provází? Určitě, bylo jich několik a mám tu husinu znova teď, když na to jenom myslím. Přichází ke mně lidé, kteří jsou často na dně, jsou vyčerpaní, chtěli by víc, ale už říkají: „Vyzkoušela jsem všechno, online kurzy, sezení, docházeli někam a nic se nezměnilo.“ Oni jsou prázdní, jsou nešťastní a nevidí tu cestu ven.

Pak stačí jedna dobře provedená NLP technika, kdy ten člověk si sáhne přesně na to, o čem jsme se tady bavili. On si sáhne na to, kým doopravdy je a co doopravdy ten člověk v životě může, co je ta jeho cesta. On tam má takový vnitřní moment, kde prožívá, kde se možná cítí být velký a prožívá, že opravdu ať je to láska, ať to jsou vztahy, ať je to naplněný život, klid, štěstí, spokojenost, že to může mít a on to v ten moment cítí, jako by to měl právě teď.

Jsou to ty momenty, kdy to už poznáš, když vidíš toho klienta v té pozici a vidíš, že to prožívá. Často jim tečou slzy dojetím a ti lidé nic neříkají. Jsou minutu, dvě, tři zticha, prožívají to. Pak se jenom na tebe podívají a ty víš, že to zažil. A to je ten prožitek, který člověk už nedovolí vrátit se zpátky do toho pocitu, že nemůže nic a že to nejde a že je prostě ten člověk v háji, když to tak řeknu, protože s tímhle prožitkem ono už ho to nějakým způsobem změní.

„To je moje cesta!“ – Okamžik uvědomění

Kde byl ten impulz, ten okamžik, že sis opravdu sama v sobě řekla: „To je moje cesta?“ Tohle už bych řekla od malička nějakým způsobem narůstalo. Mě odmala bavilo poslouchat lidi, jejich příběhy a byla tam nějaká touha jim pomoct, nějakým způsobem je opečovat. Protože jsem také o sobě pochybovala odmala, to bylo jedno z těch mých limitujících přesvědčení.

Ale ten moment, kdy jsem tomu začala věřit, bylo, kdy jsem sama hledala pomoc, kterou mi bohužel tenkrát medicína nedokázala nabídnout tak, jak bych si představovala. Takže jsem byla nucená hledat dál alternativní způsoby. Pak jsem pozorovala, jak mi to pomáhá, jak se věci mění. Začala jsem to pak zkoušet na mých nejbližších, kteří chtěli, a pozorovala jsem ty změny a tam jsem uvěřila, že každý, kdo si vybere se mnou spolupracovat, tak to změnit můžeme.

Největší proměny: Od vnitřního boje k naplněnému životu

Jaké největší změny se ti podařilo u kohokoli v tvém životě i u tvých klientů dosáhnout? Řekla bych, v první řadě jsem to byla já, u koho jsem pozorovala ty nejvíc fascinující změny, protože kolikrát my vidíme lidi, kteří na první pohled vypadají silní a že jsou v pohodě, že nic neřeší a často to zdání klame. Ale my sami na sobě moc dobře víme, co nás trápí a jak třeba vypadáme večer, kdy sundáme ty masky, které nám umožňují být v práci, ve skvělé pozici a podobně.

Když tohle my sami zvládneme, když my se vyrovnáme s tím, co nás trápí, s nějakým smutkem nebo strachem, obavou, nebo i to sebevědomí a najednou začneme být v pohodě a reagovat na svého partnera v klidu, na svoje děti v klidu, reagovat v práci úplně jinak, nebo dokonce třeba z práce odejít a najít si v pohodě tu, která nás opravdu naplňuje, což dřív by třeba bylo nepředstavitelné, tak my vidíme, jakou cestu jsme ušli. Pak nejde pochybovat, že něco nefunguje, a to se týká i toho zdraví.

Ale pak určitě to byli i lidé. Zmínila jsem toho muže, který přišel velice nesebevědomý, kde se mu hroutil vztah a práce, a tam jsme během pár sezení udělali obrovskou změnu. Zároveň možná ještě zmíním, byly to i vztahy, kdy jsem měla ženy, přišli i muži, řešili vztah. Měla jsem i oba dva z páru, ne dohromady, ale zvlášť. Oni ten vztah byli schopni dát dohromady jenom tím, že sami v sobě udělali tu změnu, že se vyrovnali s něčím, co je trápilo a najednou byli schopni reagovat jinak, užít si přítomnost druhého jinak a hlavně třeba cítit i lásku, kterou předtím nedokázali prožívat nebo cítit nebo dávat.

Boj s rolí oběti a síla vnitřní změny

S čím si myslíš, že většina lidí nejvíc bojuje? Myslím si, že většina lidí pořád je nějakým způsobem v té roli oběti. Ono je to takové klišé říct „role oběti“, ale lidé často neví, že se můžou cítit třeba v klidu a v lásce a v pohodě, i když třeba někdo kolem nich zrovna v lásce není nebo není v tom klidu, nebo třeba i v práci. Oni prožívají stres a věří tomu, že nemůžou být v klidu, protože zase v té práci je to tak a tak.

My se díváme na ty okolnosti, pořád se díváme, co se odehrává okolo nás. A věříme často tomu, že když to takhle je, když je to v práci takhle špatné a jsou tam ty stresové podmínky, nebo když partner chodí pozdě večer domů, nebo když mám ty děti, které se doma pořád hádají, tak se nemůžu cítit šťastná. Tohle je něco, s čím my pak pracujeme. My hledáme to, jak se cítit šťastná a v klidu a v pohodě, i když mám práci, kterou teď mám, i když můj partner chodí třeba pozdě z práce, nebo i když zrovna mám malé děti, které se teď hádají.

Jakmile my tohle zvládneme, protože to zvládnout jde, tak my zákonitě pak pozorujeme, že se najednou ty věci kolem nás začnou měnit. Protože my, když reagujeme jinak a chováme se jinak, my když se cítíme jinak, tak my odpovídáme jinak, my děláme jiná rozhodnutí, my si vybereme jiné příležitosti jít třeba s někým na schůzku, kde z toho klapne třeba nějaká úplně jiná spolupráce nebo jiné přátelství. Takže jakmile my uděláme tu změnu u sebe, že začneme pracovat na tom, abychom se cítili v klidu, ne až se změní práce nebo partner nebo až vyrostou děti za 20 let, ale už teď, tak se pak začnou měnit všechny ty věci okolo nás. A to je taky fascinující pozorovat, protože se to děje i u mých klientů.

Klíč k naplnění: Mít vizi a vědět, co chceme

Je to mít nějaký svůj cíl. Já říkám vizi. Jakmile my máme vizi a víme, kam směřujeme, my si tam najdeme, jak my se chceme cítit, kým chceme být. Jakmile tohle máme, tak už s tím pak jednoduše popracujeme, protože to je to, co umí krásně NLP udělat. My ten pocit vybudujeme, kdy budeme už teď.

Pokud jsme byli u těch žen, pokud tady máme vyčerpanou ženu, která zvládá stresovou práci, doma se jí hádají děti, k tomu manžel přichází pozdě večer domů, ona se cítí být na všechno sama, pod tlakem, ve stresu, vyčerpaná, my zjistíme, co ona by si přála, co je ta její vize, protože ona se jinak bude točit v začarovaném kruhu pořád v tom samém. Ale jakmile člověk, kdokoliv, stráví tu chvilku se sebou a stanoví si, co chce, co je ta jeho vize. A může to být: „Chci být uvolněná, šťastná žena, která se cítí skvěle, která kolem sebe rozdává příjemný pocit, která má doma harmonii, která i do práce chodí ráda.“

Tak my už v tom najdeme, jaký pocit tam je. Každý tam může mít trošičku jiný pocit. Může to být pocit klidu, radosti, uvolnění, naplnění životního. Jakmile tohle my víme, tak už my to pak umíme vybudovat technikami. Takže tohle bych řekla je ten klíč. Chodí ke mně často klienti a říkají, co všechno nechtějí. Že už nechtějí ten stres v práci, že už se nechtějí hádat s partnerem, že už se nechtějí cítit každý večer tak vyšťavení a smutní.

Když jim řeknu, že tohle můžeme zpracovat, to zvládneme, ale co je tedy to, co chtějí namísto toho? Tak oni řeknou, že neví. Oni neví, ale jakmile oni neví, tak se budou točit pořád do kolečka v tom kruhu. Takže za mě tohle je ten klíč. Mít nějakou vizi, vědět, co chceme, protože pak jakmile podvědomě víme, co chceme, nebo vědomě, ideálně, tak se to tam bude pomaloučku stáčet.

Probuzení z autopilota: Lekce ze smrtelné postele

Určitě. To je vždycky začátek. Proto koučing je koučingem, protože pomáhá jít k tomu cíli, ale hlavně si uvědomit, jaký ten cíl chceme. Díky tomu je celý ten průběh a ta cesta mnohem efektivnější. Je to pravda. Já s tebou naprosto souhlasím. Je to ten moment, kdy my uvízneme v takové té rutině, kde jsme otrokem té rutiny a tam nezáleží na tom, co nás baví, co my chceme, jak se chceme cítit. Lidé to často ani nevědí, nenapadne je nad tím přemýšlet.

To jsou ty momenty, kdy se říká, že čas plyne. My otáčíme kalendářem, plynou měsíce, roky jako lusknutím prstů. A to je jenom to, že my jedeme na autopilota, ten náš život. Pak když se ohlédneme v 80 letech, jak jsme ten život prožili, tak často až tam nám dojde, a já jsem to měla na té smrtelné posteli taky, nám dojde, co všechno jsme mohli, když jsme mohli a jak jsme ten život prožili. Určitě nějaký moment probuzení. Někdy to může být inspirace někým, kdy si řekneme: „Ty jo, takhle bych chtěl taky žít, jak to ten člověk dělá.“ Možná pak nás to nutí k zamyšlení, jak my žijeme. Možná, že bychom taky mohli žít takhle, ale že k tomu bychom potřebovali něco, ať už je to to sebevědomí, nebo překonat strach z opuštění nebo být sám nebo cokoliv.

Pojďme se vrátit k té tvojí smrtelné posteli. Co byly ty uvědomění, které tě opravdu probudily? Čeho bys nikdy nechtěla litovat, když si vzpomeneš tenkrát, co se odehrávalo v tvém životě, co se v tobě dělo? Co to bylo? To byl obrovský moment, který tím, jak jsem ještě po operaci několik měsíců nemohla chodit, tak jsem s tím momentem, s tím pocitem byla dlouho v posteli a opravdu jsem přehodnotila.

Já jsem z té pozice, kde jsem byla, se dívala, bylo mi 30 a dívala jsem se na svůj život, jak jsem byla zdravá a mohla jsem být úspěšná, uměla jsem jazyky, mohla jsem cestovat, byla jsem bez závazků, mohla jsem vystupovat nebo dělat věci, které jsem chtěla, které by mě bavily. Bylo tam spousta přání. Vždycky jsem chtěla zpívat v kapele, chtěla jsem si vyzkoušet, jaké to je natáčet film. Chtěla jsem se radovat s přáteli. Třeba i takováhle věc, která pro někoho je jasná, tak pro mě já jsem si tyhle věci nedovolila, protože jsem se bála něco říkat před lidmi, stahovala jsem se, uzavírala jsem se do samoty a nic z toho, co jsem chtěla, nedělala.

Žila jsem takový život, který se očekával. To znamená mít dobrou práci, což tehdy jediné, co jsem si dokázala představit, je chodit do kanceláře, vydělat peníze, které jsem měla. Ale tam člověk, když je mladý a zdravý, je ochoten obětovat zdraví, aby měl ty peníze. Ale když pak už nemá to zdraví, tak je ochoten obětovat všechny svoje peníze, jenom aby měl zpátky své zdraví. A já jsem tam, tam jsem byla a teď jsem to všechno pozorovala, co všechno jsem si nedovolila dělat, jak jsem si nedovolila žít život naplno jenom proto, že jsem se bála, co si budou říkat druzí, že se mi někdo bude smát za názory, které mám, že se mi někdo bude smát, když třeba na veřejnosti začnu zpívat. A tam jsem si dala takový slib, že tohle přežiju, že se znovu postavím na nohy a že pak začnu žít naplno.

Zuzčin život dnes: Fénix, který si vybírá, kam letět

Jak je to dneska v tvém životě? Slyšel jsem tu kapelu. To už jsi říkala, že zpíváš. Co je tam ještě jinak v tvém životě teď? Je tam spousta věcí, některé jsou větší, některé jsou menší a skládají můj život. Vedu kroužky pro děti, vedu kroužky pro ženy, kde vystupuju, kde jsem tam já nahatá se svým názorem, samozřejmě oblečená, ale ten můj názor tam zaznívá a já tam čelím tomu, že se někomu nemusí líbit.

Jsem vidět ve videích veřejně a samozřejmě člověk vyčnívá, když nejde v tom proudu a není schovaný, tak vyčnívá a setká se s názory. Takže je potřeba odprostit se od názorů. Zpívám v kapele, jak jsi řekl. Vyzkoušela jsem si, jaké to je natáčet film, ale hlavně jsem si i troufla dělat práci, která mě baví, což ze začátku třeba někteří mí nejbližší nechápali, snažili se mě odradit, že mě to neuživí, že nebudu mít peníze. Takoví ti strašáci, které my jako malí už posloucháme, se pak můžou objevovat i v průběhu života. A my pokud nemáme tu vizi nebo tenhle zážitek, kdy jsme přehodnotili, kdy jsme si řekli, že opravdu si chceme jít za tím, za čím chceme, tak je jednoduché, aby nás to strhlo zpátky.

Emoce a láska: Od potlačeného vzteku k otevřenému srdci

Pamatuješ si na to období ještě vůbec, než ses setkala s koučingem a NLP, jak tě třeba ovládaly tvoje emoce? Protože emoce je takové velké téma nejenom pro ženy, ale někdy i pro ty muže, aby je dokázali naopak zase vyjadřovat. Někdo je vyjadřuje v přehnané míře, někdo naopak je nevyjadřuje vůbec. Jak si vzpomínáš, že to pracovalo tenkrát v tobě? To jsi řekl moc dobře, že některé emoce my vyjadřujeme až moc, možná i přehnaně a některé emoce my naopak neumíme kolikrát vyjádřit.

Já jsem se setkala s obojím a já jsem od malička bojovala s nějakým potlačeným vztekem. Byl tam ten potlačený vztek, který se mi dařilo skrývat a možná by to do mě spousta lidí neřekla, ale když se mi narodil první syn, tak tyhle emoce, kdy člověk nemá chvilku klidu, tak to z nás vylítne. Tam jsem si sáhla na to, jak ty emoce nedokážu ovládat. Takže tam to byla pro mě velká motivace s tímhle začít pracovat. Tam právě teď třeba vidím ten pokrok, že to jde, protože děti mám pořád. Mám dvě děti. Sofince je dneska pět let a někdy člověk, když přijde vyčerpaný z práce a nejradši by si odpočinul, tak ty děti tohle nechápou. Takže ty výzvy tam jsou a já vidím ten pokrok. Dřív bych tak, jak reaguju dneska, dřív bych to nezvládla.

Na druhé straně tam je láska, po které já jsem od malička toužila, aby třeba byla vyjadřovaná víc. Ale tak, jak to od mala u nás bylo, tak já jsem ani neuměla tu lásku dávat. Já jsem ji neuměla přijímat, neuměla jsem ji dávat a byla jsem dlouho taková ta ledová královna a přitom jsem po ní toužila. Proto dneska chápu ty ženy, které jsou možná často i v takové té mužské energii, jedou v té práci, tu kariéru, ale nejsou uvolněné, nečiší z nich taková ta láska, taková ta ženská energie. A já jsem tam byla taky.

Tohle se změnilo, když jsem byla, jak jsem říkala, na té smrtelné posteli a pak jsem každý den meditovala a soustředila jsem se na oblast srdce. Byla jsem několik a to byly dynamické meditace s hudbou. To nebylo jenom v tichu, ale když jsem se soustředila ne na to okolí, ale sama na sebe. Byla jsem sama za se sebou a poté jsem se soustředila na ty pocity, které jsem chtěla prožívat a láska a vděčnost tam byly taky. Tohle mě změnilo v tom smyslu, že pořád samozřejmě buduju nějaký byznys, pořád jsem nohama na zemi, ale to srdce mám víc otevřené. Dokážu najednou přijímat lásku, dokážu ji dávat a jsem za to hrozně vděčná, protože si myslím, že to ocení hlavně moje děti. Když si představím sama sebe před několika lety, tak si myslím, že bych hlavně svoje děti ochudila o strašně moc a pak samozřejmě i partner, ale v té první řadě i sama se sebou se v tom cítím mnohem líp.

Největší life shift: NLP a posun v životě

Když se tak podíváš zpětně na celou tu cestu, kterou jsi s námi prošla v rámci koučingu, v rámci následného NLP, co byla pro tebe ten největší life shift, taková ta nejvýraznější životní změna nebo posun? V čem tě to změnilo? Radku, ty si možná pamatuješ, že na začátku kurzu jsem byla skeptická k tomu NLP, protože jsem prošla různými výcviky terapeutických metod, které se víc šťouraly v té minulosti a pořád se tím zabývaly. A já jsem na to byla taky, možná bych řekla tak zaměřená, pořád pracovat s tím, co bylo.

Teď ty jsi přišel s tím NLP a říkal jsi: „No, ono to ani není tak potřeba. Souhlasím s tím, že stačí pochopit. Je potřeba vědět, proč jsme, jací jsme, co nás zformovalo, ale pak, že už budujeme skrz ten cíl a vizi.“ A já jsem určitě polovinu kurzu, polovinu toho výcviku byla skeptická, ale v té půlce, asi jak jsme se už naučili komplexnější techniky, se to začalo lámat, protože tvoje kurzy jsou specifické tím, že to není jenom pasivní poslech, ale my to všechno praktikujeme na sobě a člověka to ohromně mění.

Já jak ráda experimentuju, tak tohle jsem vnímala, zaměřovala jsem se na to. Teď jsem vnímala, co to se mnou dělá, jak najednou já se opravdu posouvám. Možná tenkrát z nějakého třeba na škále od neutrálu do desítky, možná z nějaké čtyřky, kde jsem si myslela, že jsem v klídku, což pro mě bylo tehdy plus, jsem najednou začala objevovat, že to jde posunout výš do šestky, do sedmičky, do osmičky. A viděla jsem před sebou i tu desítku a začala jsem to cítit, jak to ve mně narůstá ta energie, to sebevědomí ve smyslu, že to, co chci, tak přece můžu, že tam není překážka a že vím, jak s tím popracovat. Takže někdy v půlce toho kurzu se to zlomilo a já jsem měla obrovský wow. Takové to jo, takové to uvědomění, poznání sama na sobě, jak mě to změnilo.

Máš něco konkrétního, co tě napadá? V čem přesně tě to změnilo? Kde bylo to wow? Myslím, že to bylo sebevědomí. Ne, že bych tenkrát neměla sebevědomí třeba už říkat ty názory, co jsem měla, ale takové to odhodlání, to sebevědomí třeba věnovat se podnikání. Ačkoliv jsem žena, která vychovává děti a chodí do práce a starám se o dům a podobně, což pro spoustu lidí jsou takové ty výmluvy, bych řekla, že nemůžou. „No víš, já bych chtěla, ale nejde to, protože mám děti.“

Tak já jsem v tomhle našla obrovskou dávku síly a energie a víry v to, že opravdu můžu třeba i co se týká toho byznysu. Takže mně bych řekla to odstartovalo úplně nový level života, kdy jsem si začala jít víc za tím, co si myslím, že jak jsi už zmínil ten přesah, že to není jenom o tom být tady třeba jako dobrou matkou a dobrou ženou, což samozřejmě u mě tu hodnotu má, ale že pokud chci, tak tam můžu přidat ještě něco většího. Možná to je nějaký smysl, že můžu pomáhat naplno, že můžu být víc než jenom třeba terapeutka jednou za čas někomu, ale že to měřítko, jak třeba pomoct lidem může být větší. A v tom mi pomohlo to NLP.

Metafora proměny: Vystrašené kuřátko se stává fénixem

Podle čeho jsi ale ty osobně poznala, že jsi na té správné cestě, že naplňuješ svůj smysl, svoje poslání? U mě to je ten momentální pocit. Já mám momentálně ten pocit, že tohle, co dělám, když opravdu tu pozornost stáhnu do sebe a když si představím, když to znásobím, představím si, že to je 10krát větší, stokrát větší, tak z toho mám takový ten naplňující hřejivý pocit.

A kdyby si ten tvůj život, tu tvoji proměnu měla popsat nějakou metaforou, jaká tě napadá? Já bych tam, já tam vidím to vystrašené dítě, takové vystrašené kuřátko, které dlouho bylo ve strachu a nedovolilo si lítat. Pak jednou přišel ten moment, kdy si to kuřátko mohlo vybrat. Buď budu dál ve strachu a všechno bude pořád stejné a možná umřu a nic se nestane. Nebo když už teď o nic nejde, zkusím roztáhnout ty křídla, protože v ten moment, který se mi přihodil, tam už fakt o nic nešlo. Tam už bylo všechno jedno.

Takže tam to kuřátko roztáhlo ty křídla a zjistilo, že když chce, tak může letět a že je jedno, jestli se někdo bude smát nebo někdo bude něco říkat. Už to bylo jedno. Od té doby to kuřátko lítá a hledá způsoby nebo hledá místa, kde se mu bude lítat líp. Už to není kuřátko, už je to možná nějaký fénix třeba, co se vznáší elegantně a už si sám vybírá, kde chce letět a jak chce letět.

Zuzčina vize: Smysluplná práce a svoboda

Krásně řečeno. Jaká je tak tvoje vize, kam bys chtěla letět? Moje vize a já tu vizi stavím spíše přes pocit, že moje vize toho, kam chci letět, je, že dělám to, co mě baví. Dělám věci, ve kterých zároveň spatřuju nějaký smysl. To znamená už to není práce o penězích, že chodím do korporátu, kde mám fajn výplatu, ale co s ní, když mi nedává ten smysl? I kdybych si koupila dovolenou jednou v roce nebo dvakrát v roce, když ale nedělám to, co má pro mě ten smysl, tak nemá smysl tam chodit.

Kdy je čas na změnu práce?

Představ si, že teďka nás tady sledují někteří naši diváci z korporátů, z firem a možná i oni sami nemají určitý pocit, který by sami v sobě chtěli cítit. Jaký je podle tebe ten prvotní náznak toho, že je nejvyšší čas změnit tuhle práci, tenhle obor, tuhle profesi, jít na to, co je to něco dalšího, vyššího, smysluplnějšího? Tam se máš pravdu. Často se setkávám třeba s ženami, které jsou v korporátu a už tak nějak ví, že by chtěly se pustit do něčeho jiného, možná do podnikání, ale kvůli tomu strachu, že se tím neuživí, zůstávají v tom korporátu, čímž pádem nemají ten prostor na to rozvíjet to podnikání víc.

Ono je to takový trošku začarovaný kruh, protože to bylo trošičku i můj příběh, kdy já jsem po 16 letech opustila korporát, abych se tomuhle mohla věnovat naplno. Kdy člověk se vyrovnává s nějakým svým strachem, přijme něco, vyrovná se s tím, že dobře, uživím se, bourá nějaké své limity, posouvá se víc, je tam to sebevědomí, ta víra v sebe. Ale když se to pak stane, tak vlastně může i zjistit, že na to, aby se opravdu mohl posunout a vybudovat ten větší přesah, to větší měřítko, které ho pak třeba uživí, tak je potřeba zbourat další ještě limity. Možná neschovávat se tolik v kanceláři, v terapeutovně nebo ať to podnikání je jakékoliv jiné, ale nebát se být vidět, opravdu vystoupit, přestat hledět na to, co si druzí myslí v tom velkém měřítku. Protože to někdy může mít velký dopad i na naše přátele.

Podnikání v koučingu a „Lítostivka“

Je tak možné podle tebe úplně v pohodě rozjet podnikání v koučingu a souběžně s nějakou prací třeba v tom korporátu? Za mě to možné je. Za mě to možné je, ale zároveň si myslím, že čím víc člověk bude pracovat na sobě, to znamená, bude bourat i ty svoje limity, bude víc žít tu svojí vizi, tak přirozeně možná ztratí ten smysl toho pracovat v tom korporátu, nebo to nějak uzpůsobí, pokud samozřejmě v tom korporátu ho to nějakým způsobem taky nenaplňuje. Bavíme se o tom, že ho to nenaplňuje, ale znám lidi i částečně mě to nějakým způsobem bavilo.

Kdybys měla dát svému hlasu uvnitř, který tě držel zpátky, nějaké jméno, jak by se jmenoval? U mě to byl určitě ten strach, hodně velký strach, kdybych mu měla dát jméno. Já jsem si dala jméno pro takový ten program, pro takové to chování, které mě napříč celým mým životem do nějaké doby donedávna drželo v šachu. Drželo mě zpátky. A to byla taková ta Lítostivka, taková ta holčička, co pořád po něčem touží, ale furt to není. Pořád to nemá, i když je tou hodnou holkou tolik snaživou, dělá všechno nejlíp, jak by dokázala. A furt to není ono. Furt se cítí být tak sama a že sama to nezvládne. Zároveň chtěla být víc součástí něčeho a nebylo to, protože to nemohlo být, když ona sama to nevybudovala.

Jak nebýt „Lítostivkou“ a najít svou vizi

Jak nebýt tou Lítostivkou? Jak nebýt tou Lítostivkou? Určitě je potřeba nějaký nadhled a uvidět to, že člověk má své slepé místa. My spoustu věcí vidíme u druhých. „Jo, ten upadá do svého smutku, smutní,“ ale najednou sami u sebe to nevidíme. Pak přijde moment a to se taky často děje v koučingu, že my se najednou dostaneme do jiného úhlu pohledu, do jiné perspektivy, se kterými sami sebe vidíme, jak se chováme a do čeho vždycky upadneme, kde se vzdáme, kde dáme tu zpátečku.

To, když jsem uviděla, tak jsem si to pojmenovala a zároveň jsem si vybudovala ten nový program. Takže jsem si řekla, kým já chci být, jak se chci chovat jako ženská, která zvládá tu rodinu skvěle, dělá, co ji baví, naplňuje ten svůj smysl a je šťastná. To je moc pěkná koučovací otázka. Možná pro mnohé diváky třeba i hluboká otázka: „Kým chci být, jakým člověkem, jakou bytostí?“ Protože spoustu lidí má tendenci to zaměňovat za ty role. Takže my jim dáme tuhle otázku a oni nám říkají: „No já bych chtěla být hodnou holčičkou nebo být dobrou matkou.“ Ne, ale kým doopravdy chceš být jako ta matka, jako ta žena?

A oni začnou přemýšlet a začne to v nich postupně pracovat. Někdy to trvá minuty, pak z nich něco úžasného vypadne a najednou si uvědomují, jak děsně omezeným typem myšlení mysleli o sobě. V podstatě jenom přejímali ty role, které mají hrát v té populaci nebo v tom životě a že možná se mnohým limitovali nebo omezovali, žili v malém, když můžou být mnohem víc. A to je velké uvědomění. Takže však tu techniku i znáš, kde máme tyhle otázky zastoupeny potom trošku s přesahem do toho NLP a ono to hodně souvisí s tím něčím vyšším, s tím smyslem, s tím přesahem. V podstatě to, co nás vede a pohání. Jakmile najdeme to svoje nejhlubší, nejsilnější proč, tak v tu chvíli spoustu věcí nám docvakne a víme, jaká je ta naše cesta.

Klasický koučing vs. NLP koučing: Hloubka a nástroje

Já bych k tomu říkáš to skvěle a já bych to možná dodala, že jak jsi říkal, že hrajeme ty role. Já bych to nazvala i jako takový polovičatý cíl, kdy my uvěříme, že být dobrou matkou a milovanou ženou je přece to nejvíc, co můžu chtít. Mít spoustu peněz k tomu ještě. No paráda. Být úspěšná v práci. Ale jak to není to, co ty říkáš, to není to pravé, to opravdové naše, tak pokud my dosáhneme tohohle cíle, o kterém si myslíme, že je náš cíl, tak my zůstaneme prázdní.

To NLP, ten koučing, mně přijde, že pokud oni sami neznají ty techniky a neví, co by byl ten jejich cíl, takže s tím nedokážou pracovat, tak vyhledat někoho, nějakého transformačního kouče, ideálně NLP kouče, který jim s tím pomůže. Možná řada našich diváků nemá úplně jasno. Teďka jsme tady použili nějaké směry, nějaké označení, nějaké pojmy. Jaký bys jednoduše, uchopitelně, laikovi přiblížila rozdíl mezi klasickým koučingem a tím víc NLP koučingem nebo transformačním koučingem?

Já tady mám názor svůj trošičku ovlivněný tou terapií, se kterou pracuji už několik let. Já jsem totiž sama viděla několik koučů, kteří si udělali kurz, ale nebyla tam taková ta pokora a možná i zkušenost práce s lidskými traumaty. Takže kolikrát jsem slyšela už názor těchhle třeba koučů bez té zkušenosti terapeutické, že když rozbijeme člověka a dotkneme se jeho traumatu, tak máme přístup do jeho nitra. A třeba si i tihle lidé mysleli, že to je důkaz něčeho, že jsou dobří. Ale dotknout se slabého místa člověka je hrozně jednoduchý, ale co je ten um, je vyvést ho člověka, pomoct mu to zpracovat a vyvést ho do ještě vyššího plusu, než byl předtím.

Takže za mě ten NLP kouč oproti koučovi, který má pouze koučovací kurz, tak už má k dispozici i techniky. Kdyby se třeba ať už omylem nebo cíleně dotkli nějakého traumatu, něčeho, co možná člověk dlouho skrývá a občas je i těžký odhadnout, co to může být.