Proč se chlapi cítí prázdní, i když mají všechno: David Rosskohl nejen o mužských emocích

Úvod do světa mužské transformace s Davidem Rosskohlem

Vítám vás u další epizody podcastu Myšlení kouče. Dneska tady se mnou sedí člověk, který pracuje s tématy, o kterých se často mlčí, ale přitom je řeší obrovská spousta mužů. Sedí tady se mnou v modrém křesle David Rosskohl.

Jsem velmi rád, že jsi sem přijel a zavítal, Davide, protože se podíváme na tvoje zkušenosti transformačního kouče a dneska i mentora u nás v Coaching University ČR při práci s chlapy. Pokud jste chlap, tenhle díl vás bude hodně bavit. To, co se dneska dozvíte, bude možná mnohem víc, než jen povídat si o coachingu, ale co je za osobním rozvojem, co je za tím, jaký život žijeme, kam směřujeme, jak naše ženy, naše vztahy. Nechte se překvapit. Pojďme rovnou na to.

Davidova cesta k osobní změně: Od prázdnoty k naplnění

Davide, první otázka. Na tvých začátcích, když se hodně vrátíš o těch několik let nazpátek, co se dělo ve tvém životě, že ses chtěl změnit, že jsi přišel na ten impuls: „Hele, mně to nevyhovuje, mně to nesedí, uvnitř prázdno.“ A vydal ses na cestu koučingu. Co to bylo?

Dlouho jsem měl pocit, že jsem zamrzlý, že se nikam neposouvám. Navrch se posouvám, ale uvnitř tam je ticho. Hlavně jsem zjistil, že vůbec nevím, kdo jsem. Pak přišla možnost naskočit do tréninku transformačního kouče a to byl ten poslední šťouchanec do změny.

Najednou jsem zjistil, že se začínám v sobě vyznat, že nejsem v té mlze, kdy nevím, kam jdu a kdo jsem. Získávám čím dál větší obrysy, kdo jsem, co dělám, co chci dělat, co mě naplňuje, co mi dává tu energii, tu vášeň do života. To jen díky tomu, že jsem do té akce šel, že jsem se rozhodl stát transformačním koučem.

Hledání smyslu a vnitřní hodnoty

Davide, vzpomínám si, že už tenkrát jsi měl svoji firmu, měl jsi to docela slušně rozjeté. Dodneška jsi podnikatel. Přesto, co ti chybělo v tvém osobním životě, že jsi chtěl k té změně jít takhle čelem?

Navenek jsem byl sebejistý, s jasným záměrem, jasným směrem, s jasnou vnitřní hodnotou. Ale neustále jsem měl pocit, že potřebuji být oceněný, abych měl vnitřně tu hodnotu, že potřebuji mít pocit uznání, že to, co dělám, má smysl. Že ta práce, kterou dělám, má smysl, že i to, jaký jsem táta, partner, že to má všechno nějaký smysl.

Ten smysl mi chyběl. Už od dětství jsem hledal, abych byl okolím uznaný. Průšvih je v tom, že jsem dával to, v jakém jsem stavu, na okolí, aby mi to řeklo. Když to nemáš, jsi permanentně takový necelý. Nevíš, kam jdeš. Ještě v mlze. To je ten syndrom hodného kluka. Absolutně.

Rozhodnutí stát se koučem: Rána z čistého nebe

Mě hodně zajímá to rozhodnutí, ke kterému jsi dospěl: „Chci se stát koučem.“ Přišlo to jako z čistého nebe, jako rána, nebo jsi k tomu nějak dozrál?

Pro mě to byla asi rána z čistého nebe, protože jsem vždycky využíval příležitostí, které ke mně přišly. Jsem hodně komunikativní. Najednou ke mně přišla možnost jít do výcviku. Říkal jsem si: „OK, dobrý.“ Racionálně jsem si tehdy řekl, co mi to přinese. „OK, dokážu se doptat těch chlapů, proč to udělali.“ Říkám, tohle bude super.

Vůbec jsem ale nevěděl, co mi to v reálu přinese, že mi to otevře ne dvířka, ale vrata úplně do jiné oblasti, kterou jsem doteď vůbec nevnímal, že existuje. A to je osobnostní rozvoj, práce se sebou a následně práce s ostatními. Od té doby to sviští čím dál zajímavější rychlostí, ještě lepším směrem, než jsem vůbec myslel, že to může mít až takové následky.

Přijetí emocí: Klíč k barevnějšímu životu

Čeho se ti tak podařilo dosáhnout? Co jsi u sebe nejvíc změnil? Kde byl ten největší rozdíl? Starý David, nový David.

Pochopil jsem, že hlavou ten život jen tlačit nemůžu. Musím do svého života pozvat část, kterou jsem nikdy pořádně nepoužíval, a to jsou emoce. Zjistil jsem, že emoce jsou to základní, to koření, které nám život dělá barevnější, smysluplnější. Dokonce si z života mnohem více pamatujeme, protože si fakt posledních 15 let pamatuji jen střípky. Teď, jak život kořením, fakt hodně sypu těch emocí, tak je ten život bohatší.

Víc mě to baví a zajímavé je to vidět i na ostatních lidech. Sledovat, jaké jsou v nich emoce, proč, co je za tím. Trošku to klíčovat. Je super, že jsi k tomu dospěl, protože spousta chlapů jede na výkon. To je něco, co z 99 % k mužskému patří. Ale tak se odpojují od sebe, od těch pocitů, od prožívání, od emocí. A potom jim ten život připadá takový monotonní, stereotypní, že je to nebaví a jedou na dřeň, na sílu, za každou cenu.

Jak se naučit pracovat s emocemi a intuicí

Když jsi poznal emoce, jak ses naučil s nimi pracovat? Jaké to je pro chlapa cítit? Povídej.

Když to konečně přijmeš, že je to nedílná součást tebe, že to nemůžeš odříznout a říkat: „To je jen pro ženské a já nic, protože by mě to mohlo ohrozit.“ Je to, jako když z černobílého filmu uděláš barevný. Hodně, hodně barevný. Je to pestré. Nejen, že vnímám, jaké to je procítit emoci. Když chci být šťastný, jsem šťastný. Když se chci usmívat, usmívám se. Když chci brečet, brečím. A je to úplně v pohodě. Vůbec se nedívám na takový ten filtr, co si o mně kdo pomyslí.

Postupně ti to začne otevírat i intuici, protože najednou zjistíš, že aha, dobrý, cítím se nějak takhle, jsem v nějaké emoci, co to se mnou někde na těle dělá. A to je další brána, kterou se ti otevře, která ti neskutečně usnadní i rozhodování. Já to pak chlapy učím na svých restartách a oni jsou z toho úplně odvaření. Emoce a intuice, když to chlap nepoužívá a pak začne používat, to je velká brána do nového světa.

Osobní transformace a touha pomáhat druhým

Co se tak změnilo u tebe osobně v tvém aktuálním životě, když jsi tohle všechno poznal, začal to aplikovat, prošel sis tou velkou cestou vlastní osobní transformace? Co je tam teď, Davide, jinak?

Když jsem si prošel transformací z čistě racionálního chlapa na toho, kdo dokáže vnímat sebe, intuici, dokáže vnímat, kam chce jít, co ho více táhne, cítit takovou tu vášeň. A zjistíš, co jsi léta dělal zacykleně, hloupě. Neříkám blbě, ale hloupě, protože jsem nevěděl, jak to dělat. Nikdo nás to neučil, jak být ideální partner, ideální táta. Bohužel se učí jiné věci než tyhle. To se prostě ve školách neučí, a je to obrovská škoda.

Do toho ty vzorce, které máš pořád, jak máš fungovat, jaký máš být. Tak si řekneš: „OK, já jsem si už prošel nějakými kroky, které mě dostaly do stavu, kde jsem teď, kdy vnímám sebe, vím, co chci, vím, co nechci. Vím, že mě emoce cizích lidí nemůžou zranit, pokud se rozhodnu, že je nepřijmu.“ Tak zjistíš, že to chceš předávat dál. Že už to není jen o mně. A proto jsem začal pracovat s těmi chlapy.

Nejčastější obavy mužů: Změna, komunikace a ženské emoce

S čím se tak nejčastěji setkáváš? Z čeho se chlapi nejvíc bojí? To je docela drsná otázka, protože chlapi se to bojí někdy přiznat a bojí se o tom komunikovat. Co to je, čeho se fakt nejvíce bojí podle tebe?

Těch věcí je víc. V první řadě se bojí změny. Jak se nějak zacyklí, zajedou, jsou v tom v pohodě. Akorát nejsou v životě sami. Jsou v práci, jsou ve vztahu, jsou tátové. Neustále se to mění, ale oni tam jsou jak kostlivci. Bojí se té změny, dělat to nějak jinak.

Další věc, bojí se komunikovat o svých emocích. Když v nich něco bublá a žena na ně něco vychrlí, protože je hodně v emocích, tak oni mají vnitřně pocit, že to berou jako útok. A ne to, že mají být pro tu ženu oporou, jakože: „OK, komu ona to má ze sebe dostat ven, než tomu chlapovi?“ Pokud prostě není pevně sám sobě pevný, tak se tím rozhodí a oni se toho neskutečně bojí. Bojí se těch emocí ženy.

Hlavně se bojí přiznat si, že i oni mají ty emoce a že to potřebují nějak zpracovat a někam ventilovat. Takže se to bojí vůbec komukoliv říkat. Ženy jsou v pohodě. Ty si o tom pokecají, vyventilují, mezi sebou se vykoučují a jsou v pohodě. Ale ti chlapi to drží v sobě, nezpracovávají to, pak se to tam hromadí. No a pak přijde jakákoliv záminka, hádka doma a je průšvih. A hlavně to odkládají. Slovíčko „až zítra, já to někdy udělám“ jsem slyšel za poslední tři čtvrtě roku tolikrát, že to je jak přes kopírák. Myslíš si, že se to udělá samo?

Odvaha a vystupování z komfortní zóny

Co tobě nejvíc chybělo tenkrát, než ses vydal na tuhle celou cestu a začal jsi na sobě pracovat?

Odvaha. Protože já jsem si říkal, že se nebojím pouštět do spousty různých věcí, ale to byly ty věci, které dokážu mít pevně pod kontrolou, které se dokážu změřit, zvážit, racionálně. Jasný fokus, výkon. Ale odvaha to říct přítelkyni: „Hele, já to takhle cítím, já ti to potřebuju říct,“ a nečekat na to, že dostanu: „No, to je skvělý, žes mi to řekl,“ jenom to říct.

Jak dlouho ti to trvalo, než ses to naučil, než jsi tohle začal umět i ty osobně? Stalo se to ze dne na den, nebo jsi k tomu dozrál?

Stalo se to ze dne na den, díky tomu, že jsem začal řešit svoje kostlivce ve skříni, to bahýnko, co tam máme v sobě, nevyřešené. Díky tomu, že jsem byl u tebe ve výcviku, tak to bylo asi tak půl roku, tři čtvrtě roku, kde jsem postupně začal odlupovat ty vrstvičky dokonalého Davida, který všechno zvládne, a dostával jsem se k tomu jádru, které je takové zajímavé a taková objevitelská činnost.

To tak bývá, víš, když člověk musí vystupovat z té komfortní zóny, kde ví, že tam je bezpečnost, že tam je ta pomyslná jistota. A když začneme překračovat ty hranice, které známe, tak zjišťujeme, že jsou jiné možnosti, nový svět, nové obzory. A ono to někdy bolí dostat se z toho známého do toho neznámého. A to je něco, co k osobnímu rozvoji nedílně patří a bez toho to prostě jinak nepůjde.

Pokud bych celý život žil jen tady v České republice a nikdy bych nevycestoval do světa, nikdy bych se nepodíval, nikdy bych nepoznal ty lidi, tu kulturu a neobohatilo by mě to natolik, že bych možná nezjistil, že třeba chci žít jinde nebo že jsou jiné hodnoty, na kterých záleží. Než udělat něco známého, abych zjistil, jaké to tam může být, tak nikdy nepoznám, jaké to může být. Přesně jsi to řekl. Rozhodnutí. Nikdo ho nechce dělat. Obzvláště, když ještě neví, kam to povede.

Strach z neznáma a touha objevovat

Lidé se bojí neznámého, že jo. To je jeden z největších strachů. Strach z neznáma. Lidé by chtěli něco nového, lepšího, ale zároveň se bojí té změny, pustit to staré a přijmout to nové. A objevovat nové cesty.

Ale zase platí pravidlo, aspoň u mě: jakmile se na to jednou pustíš, tak zjistíš, co ti to dává, a chceš víc. Chceš hlouběji, chceš objevovat čím dál víc a víc. Takže objevitel se ve mně taky projevil.

Nejcennější objev: Funkční balíček pro muže

Co jsi objevil nejcennějšího ve svém životě nebo na téhle celé cestě, kdybys to mohl nějak pojmenovat, konkretizovat?

Objevil jsem to, že dokážu se naučit spoustu různých věcí, posbírat svoje životní znalosti, učit se neustále novým věcem a celé to pak zabalit do takového úžasného balíčku, který je funkční nejen pro mě. A vlastně těm chlapům, které provázím, jim to takhle předat, abych u nich pomohl to nakopnout, zrychlit ten proces a předat smysl úplně dopředu. To jsem objevil. A to ti najednou dává tu vnitřní jistotu. Víš, proč to děláš, máš ten smysl. Dává ti to i tu svobodu.

Co je transformační koučing?

Pojďme se teď podívat na to, jak ty s nimi pracuješ. Vydal ses na cestu coachingu a možná spousta diváků, kteří sledují tenhle podcast, tuhle epizodu, neví přesně, co je ten coaching, jak to funguje, jak to probíhá. Kdybys to měl trošku popsat svými vlastními slovy z tvojí zkušenosti, perspektivy jako transformačního kouče, co to je coaching, když se dělá pořádně?

Je to o tom neptat se povrchně. To je, když se jde pokecat do hospody. Ale doptávat se a vnímat hlavně ty vzorce, ty vzorce, které potom dělají, jaký ten člověk je. Ale vždycky je to, aby si ten chlap k tomu přišel vždycky sám. Já mu poskytuji ten prostor, hlavně bezpečný, aby se tam cítil v pohodě. Jít do hloubky, otevřít se a začít se bavit o tom, co tam má v sobě. Vytáhnout to ven, vyvětrat to, vyřešit to a díky tomu se mu začne postupně ulevovat.

Pravda jako katalyzátor změny

Co se tak stane podle tebe, když ten muž uvidí tu pravdu?

Pro některé je to jako „wow“, když objeví Ameriku a říkají si: „Aha, tak tohle všechno ještě můžu, a tohle nemusím.“ Tak to je pro ně super. Pro některé je to zase úplně přesně naopak. Pro ně je to rozbití jistot, hodnot a přichází k tomu, že začínají chápat, proč jim v okolí pořád něco říká. Právě tihle chlapi dělají potom největší progres.

Protože sami dobrovolně narazí na tu zeď, se jim tam nějak rozsvítí a mají konečně chuť s tím začít něco dělat, protože zjistí, že: „Hele, pokud s tím něco nebudu dělat, tak to bude čím dál horší.“ A když jim začne to haprovat nejen v práci, hlavně ve vztahu, žena je nespokojená, s dětmi mají blbé vztahy, pak to přelije do práce, začne se všechno sypat. Jakmile ten chlap zjistí, že se mu začne všechno sypat, co poctivě skládal a budoval a s nějakým záměrem, to je velké špatné.

Vnitřní síla a autenticita

Musí být chlap pořád silný? Musí všechno vydržet, nebo jak to bereš ty?

Musí být vnitřně silný, musí být sám sobě silný. Dokud nenajde tu svou podstatu, tak nikdy ani nenajde ten vnitřní motor. Proč by měl být pro sebe silný? Když je vnitřně silný, tak ho spoustu věcí nerozhodí. Je více v klidu, je více v pohodě. Drží si svůj směr, svůj fokus. A jelikož si nemusí hrát na to, aby byl silný, jelikož je vnitřně silný, tak i pro okolí je silný.

Jaký moment v coachingu bývá takový ten zásadní, možná to aha, to silné prozření, kdy ten chlap si přijde na to jako „wow, takhle jsem to nikdy neviděl“?

U těch chlapů je to o tom, že přestanou sebe vidět nějakou optikou, na jakou jsou zvyklí. Najednou zjistí, že jak se projevují navenek, že to vždycky vychází z nich. Takže pro ně je to, že přestanou se dívat na to okolí, o kterém si myslí, že do nich hraje, že neustále trigguje. A pokud mají vedle sebe ženy, které nejsou úplně naplněné a nemají ty potřeby všechny tak, jak by měly mít naplněné, tak tam těch tlačítek je spoustu a tam se to začne cyklit. Utvrzovat, že oni jsou ti chudáci ve výsledku a klesá ještě dolů.

A ti chlapi, když si uvědomí, že to není o tom okolí, není to o tom ukazovat: „Ty jsi takový a makový a měl by ses změnit.“ Když budeme ukazovat, vždycky ukazujeme jedním prstem dopředu, ale třeba minimálně k sobě, protože to uvědomění, že to není o tom člověku, ale je to spíš o mně a co já si z toho mám odnést, jako to, že to mají najednou ve svých rukou.

Nejnáročnější situace v koučování: Odpor ke změně

Davide, s jakou nejnáročnější situací ses setkal při koučování?

Úplně nejnáročnější situace je to, když za tebou přijde klient, v mém případě většinou chlapi, a chce něco se sebou udělat. Ale on si to racionálně zdůvodnil. A teď máš pocit, že těmi otázkami střílíš na betonovou zeď. On očekává, že se něco někam pohne, ale vnitřně se toho bojí, tak nechce nic dělat. A to jenom zjistí, že máš pocit, že je to marné. On má pocit, že to nefunguje.

A to je, bych řekl, v rámci toho takový ten střet očekávání. Ale vždycky je o tom, že když něco chci, tak pro to musím něco udělat. Jinak v rámci těch životních situací, jakmile se u chlapů začneme v dobrém šťourat ve vztazích nebo ve vztahu k samotnému sobě, tak se otevře taková krásná pandořina skříňka, ve které je toho tolik, že to není na chvíli. A oni si většinou myslí, že to za jedno sezení a vlastně odchází úplně jiný člověk, jiný chlap a úžasný partner. A tak to není, že jo.

Nešťastné vztahy: Zapomenutá údržba

Davide, hodně mužů dneska řeší nešťastné vztahy. Co tě napadá jako nejčastější důvod, proč ty vztahy u mužů nedopadají? Co to je podle tebe?

Ten chlap, když jde do vztahu, dává do toho obrovské množství energie. Mám rád takovou tu metaforu, jak když ten rytíř jde dobývat hrad s princeznou, tak prostě musí fakt ukázat, že on je ten schopný, musí dobýt srdce té princezny. No, ale jakmile dobude hrad s princeznou, tak si tam někde natáhne. Potřebuje si odpočinout, protože vybral spoustu energie a zapomene, proč to vlastně vůbec dělal. Už si na to zvykne, že je to dobyto, je to všechno v pohodě a zapomene, že ten hrad, když už ho dobyl, tak potřebuje taky nějakou údržbu.

To není jen to, že jsem dobyl a teď už to mám a je to všechno v pohodě, je to všechno safe a už to mám napořád, do smrti. Takže on zapomene na to, že se musí taky stát z dobyvatele tím údržbářem a dávat do toho, aby to všechno fungovalo. Já říkám, ten vztah je ten hrad.

No a pak to taky může dopadnout tak, že třeba slyší takovou hlášku: „Hele, já mám pocit, že jsem stejně pro tebe jako skříň v obýváku. Vždycky tam budu. Jsem velká těžká skříň. Aspoň tak mám vnitřní pocit, že pro tebe jsem.“ Je to moje hláška mé bývalé ženy. Takže to bylo takové jako těžká sprcha si uvědomit, že to tak vlastně vůbec nemusí být, že taková ta jistota toho, že už to máš, neznamená jistota napořád.

Zamilovanost vs. realita: Investice do vztahu

Mně to připomíná ten princip chlapského, mužského myšlení. Jedou k nějakému cíli a cíl je na začátku, když tu ženskou nemají, získat ženskou. Super, vynaloží energii, sbalí tu ženskou, ale potom si myslí, že už to zůstalo něco jako když jdeš do obchodu, něco si koupíš, že ti to prostě zůstane. A pokud to nesníš… Přesně. No a oni prostě spadnou do té pohodlnosti.

Přesně. A v tu chvíli začínají problémy, protože ty ženské jsou v jiné energii. Ony fungují jinak, chtějí tu dynamiku ve vztahu. A když ta dynamika tam prostě není a je to statické a ten chlap si myslí, že to stále bude fungovat jako na začátku z prvního rande, z toho budou čerpat dalších 20 let, tak to prostě takhle není. A tam naráží možná na tu tvrdou realitu, že se opravdu musí investovat do vztahu, že se musí investovat do té ženské, a to nemyslím jen peníze, ale hlavně čas, pozornost, že jo. To je alfa a omega.

100% pozornost: Klíč k naplnění potřeb

Stoprocentní pozornost. Jak je to s tou pozorností doopravdy? My chlapi jsme tak zacyklení v tom, nechci to paušalizovat, aspoň vycházím z toho, co už jsem věděl i co já jsem sám věděl, že si myslíme, že když jsme s tou ženou fyzicky v té místnosti, tak už jsme tam. Ženy mají na to neskutečný senzor, kdy ví, kdy tam jsme a kdy jsme někde ve své hlavě, jak říkáš, v té krabici ničeho.

Čím dál víc si uvědomuji, nejen já, ale i ti chlapi postupně, kteří třeba ty vztahy nemají úplně super, že to je o té pozornosti, o té 100% pozornosti. Tam nejde o to, abychom s těmi ženami byli 24/7, ale když už jsme třeba s nimi fakt hodinu, tak ale na 100%. Absolutní napojení. Díky tomu ten vztah může fungovat. A když jsme tady a teď, tak vnímáme i ty potřeby té druhé strany, té ženy.

A co si budeme povídat, ty vztahy, které nejsou v pohodě, jsou taky díky tomu, že jak my jsme někde jinde, tak nevnímáme ty potřeby i ty vyřčené přání, potřeby. A když tohle nemáš, tak nevíš, co ta žena potřebuje a přestaneš to dávat. A najednou to sklouzne do toho, že to, jak to bylo ze začátku všechno úžasné, jak jsme byli zamilovaní, tak to všechno fungovalo. Druhý pro nás modla, pro něj všechno. Tak pak se to tak nějak zavrtí do toho, že to spadne do té, jak říkám, takové té nejběžnější úrovně bohužel, kdy neřeším potřebu té ženy, řeším to, co já hlavně potřebuji, protože já se potřebuji najíst. Přijdu z práce. Já jsem ulovil toho mamuta a teď očekávám splnění mé potřeby. Ale co ta žena celý den dělá a jak ji naplnit, to mě nezajímá. To je ten průšvih.

Jak skloubit práci a pozornost ve vztahu

Já třeba častokrát slyšel od těch chlapů, těch mužů, že říkali: „Jako já na to už nemám sílu, jako nemám energii. Prostě když přijdu po té náročné šichtě, po té náročné práci, chci mít klid, chci si odpočinout.“ Klid je běžné slovo, co slyším fakt opravdu až moc často.

Jak s tím ale pracovat, když prostě člověk pracuje, ať už podniká nebo je zaměstnaný, přijde domů. Jak to zmínit? Co tam udělat jinak, aby ta žena se cítila pochopená, vyslyšená a ta pozornost tam plynula? Jak to udělat?

On si musí v sobě říct, proč má tu ženu, proč má ten vztah, proč má ty děti, proč to celé má. Protože kolikrát na to „proč“ zapomenou. To „proč“ nahradí: „Donesu peníze a to je to, proč to dělám,“ ale to je jen další krok. Takže ten důvod, pokud oni ho nemají, tak jsou v tom stereotypu, už ho ani nevidí. Když sami sebe nevnímají, tak jak chtějí vnímat ženu vedle sebe? Jak se můžou napojit na někoho jiného? To nejde.

Tři důvody, proč ženy opouštějí muže

Jaké jsou tak v Davide nejčastější možná tři hlavní důvody, proč ženské opouštějí muže v dnešní době? Co to je?

Ženy potřebují, aby mohly růst, aby mohly kvést, tak potřebují od chlapa mít jasně bezpečí, jistotu a pozornost, že budou naplňovány jejich potřeby. Takže to je jeden důvod.

Další je to, že ten vztah sklouzne do toho, že fakt je to obchod win-win. „Já udělám, ty doneseš do práce, já ti automaticky uvařím.“ Je to plné očekávání, plné zklamání, že se to nepodařilo. Takže není to úplně naplňující a není v tom žádná vášeň, není v tom ta jiskra.

Třetí důvod, co jsem aspoň byl, je to, že ti chlapi, jak jsou úplně odpojení od emocí, tak se stanou takovými chladnými čumáky. A ta žena prostě nechce spát s mrtvolami. No tak jasně, protože ženské jsou o emocích. To je prostě jejich vlastnost, jejich přirozenost, prostě jejich palivo života, že jo. To je prostě ženská energie.

Až umrtvující, když to tak převedu do extrému na ty polarity, ale dá se s tím rozhodně pracovat a není to jen o tom, že prostě my jsme jako mužem s velkým M, my jsme ženou s velkým Ž, ale že prostě můžeme mít obě dvě ty kvality, když se s nimi chce naučit pracovat. Přesně. Kdy se s tím chce pracovat, kdy se to přizná, že třeba: „OK, tohle nemám.“ Co můžu od partnerky získat? Proč si uvědomí toho, že když třeba já jsem takový člověk, který se pro něco rozhodne, tak to jde do akce. Takový aktivista. Jde za tím a nepotřebuje vědět úplně, jak to dopadne. On ví, že to dopadne.

A najednou, když máš vedle sebe ženu, která je více strukturovaná, takže tě najednou doplňuje to, co sám nemáš a trošku to obrušuje ty extrémy mezi sebou a díky tomu to hezky ladí. A když si začne ten chlap uvědomovat, jaký poklad má vedle sebe, který mu pomáhá být lepším, to je pro něj zase další smysl, proč do toho vztahu začít více investovat.

Tři důvody, proč muži opouštějí ženy

Ať jsme možná trošku féroví i k těm chlapům. Já jsem ti před chvilkou dal otázku na ty tři věci, proč je ty ženy opouštějí. Jaké jsou tři věci, proč muži opouštějí ženy? Buďme féroví.

Hele, těch důvodů se vždycky najde víc. Pokud jsou fakt odpojení, najednou zjistí, že doma už to není takové, jaké to vždycky bylo, tak to hledají někde jinde a myslí si, že tam to najdou. Myslíš intimitu? No jasně. Pokud si na něco zvykli a ono to je jinak a nepochopí ty principy, proč je to jinak, co je za tím celé, celý ten background dozadu, tak to hledají někde jinde, aby uspokojili svoje potřeby, že jo.

Vychází to z toho, že jakmile ten chlap nemá někde naplněny svoje potřeby a neumí to řešit ve vztahu, tak to hledá někde jinde. Třeba potřeba uznání. No to je jasné, jako toho respektu. Jakmile to nemá. No a zase kolikrát se za to, že nedostává uznání, může sám, protože pokud fakt sklouzne do role toho hodného kluka, který chce pro tu ženu udělat maximum všechno, ale nedělá to proto, že chce naplňovat ty její potřeby, ale aby se pro sebe dokázal, že za něco stojí, tak ve výsledku se to brousí tak, že to uznání časem nedostane vůbec, protože ta žena ví, jak on to pochopí, koho má vedle sebe. A nebudeš někomu chtít mazat med kolem huby jenom proto, aby to všechno fungovalo.

Syndrom „hodného kluka“ a jeho dopady

Říkal jsi role hodného kluka. Pojďme se na to podívat, protože to je velké téma. Zaprvé, pojďme si trošku říct, co to vůbec znamená, jak se to projevuje, jak to možná poznat u sebe, že jsem v tom. A není to o tom, že bys byl špatný jako chlap, ale o tom, že je to nějaký projev, který můžeme nějak definovat a pracovat s ním. Tys to zažil sám, Davide. Takže co to je doopravdy?

Je to, kdy se pokoušíš naplňovat nějaká přání nebo potřeby druhého, aniž by to s tebou bylo v integritě. To znamená, že to neděláš, že tě to zároveň uspokojuje, že to děláš rád nebo s láskou. Děláš to s podvědomým kalkulem. A ve vztahu je to cesta do pekel, ale nejlepší na tom je to, že to vzniká už v dětství.

Kluci zjistí: „OK, tak když budu ten krásný, když budu ten zlobivý, tak se na mě rodiče budou hněvat. Já chci být od dětství milovaný, přijímaný, mít tu lásku. OK, tak teď budu dělat víceméně to, co se mi řekne, protože to je ten efektivní způsob, jak to získat. Nejjednodušší.“ No jo, ale vznikne vzorec, který ti v dětství pomáhal. No, ale v dospělosti se stane to, že ty jsi stále ten hodný kluk, který dělá všechno proto, aby dostal to uznání, tu lásku, ale není to to hlavní, co ve vztahu má fungovat.

A proč je to v tom, že ty ženy to cítí a dávají tomu chlapovi najevo, že to není tak úplně ono, jak by měl, ale on, co on udělá, začne dělat ještě víc a ještě víc a ještě víc. No a časem už ani to uznání nechodí a pak je z toho frustrovaný, že on se tak snaží, on všechno dělá, všechno, všechno možné, on je tak hodný, ale ta ženská se v důsledku pře kolo, kdyby mohla. Ty ženy potřebují chlapa, který nestojí na místě, který se chce posouvat a chce růst a hlavně stojí sám ve své síle. A díky tomu, že on je sám v sobě pevný a on je emocionální, tak na koho to má všechno nasypat? Na toho pevného chlapa. On to všechno zvládne. On to unese. A najednou řekne: „Aha, dobrý. Tak já mu to můžu všechno vynakládat a on je v pohodě.“

Nejčastější problémy dnešních mužů: Autopilot a chybějící vzory

Jaké jsou podle tebe nejčastější problémy dnešních mužů?

Vztah k sobě. Oni jedou na autopilota. Oni jedou na ty vzorce tak až moc, že už to ani neřeší. Takže se odevzdají, nějak to je. Začnou paušalizovat: „Já už jsem takový.“ Tím se ještě utvrdí, že jsou takoví. Nemají tu odvahu vůbec v sobě. Odvaha už je něco víc než jen já, ego. To už dot. Ale jakmile mám odvahu i říct té ženě, že se mi něco nelíbí, tak se cítím víc v pohodě.

Čím si myslíš, že tohle je? Co to způsobuje?

Celou dobu si čím dál víc uvědomuji to, že si chlapi převezmou vzory v rodině. Teď si budeme, teď je čím dál více necelých rodin, takže ty vzory kolikrát se nemůžou převzít. Takže když ti malí kluci jsou hodně jen se ženami, tak přebírají ty vzorce více ženské, chlapské jim tam chybí, pak to přenášejí do vztahu, nebo jsou de facto uhnětení tou společností. Těmi názory, co je dobře, takhle by ses měl chovat, tohle je dobře, kluci nepláčou, ty to zvládneš.

Od dětství je maminka. Pak přijdou do školky, tam jsou zase ženy. Ve školském systému jsou většinou ženy. Takže jsou tak krásně masírovaní těmi, co bys měl, co bys neměl. Takhle se to dělá. A teď takhle opracovaný chlap má přijít do vztahu a má se tam chovat jako chlap.

Absence mužských vzorů a sdílení

Hele, to je zajímavé teďka, co jsi říkal, protože to je pravda. Většinově se setkávají s ženami, než dospějí. No jasně. Ale jak mají mít ten vzor chlapa, když ho nemůžou potkat? No přesně tak.

A teď ještě další věc, ti chlapi se nenaučí sdílet to, co je v nich. Oni nemají s kým. Proto cítím tu obrovskou přidanou hodnotu, když ti chlapi se můžou někde setkat, sdílet si v kruzích a každý tam něco řekne, něco tam vypustí ze sebe. A ostatní mu dají zpětnou vazbu a jenom to vidí jinak. Může to pustit, může to zpracovat a to ho neskutečně posouvá dál, protože ten chlap se začne konečně měnit a pak ty ženy koukají, co se jim to vrací najednou. Jo, on mě najednou cítí.

A nemusí to být na živých restartách, co dělám. Může být jenom to, že když už koučuji a najednou koučuji chlap chlapa, tak pro něj to je úplně něco jiného, než kdyby měl koučku. A když se ještě do toho hodí to, že jak to všechno je na výkon, tak pak zjistíš, že už nestíháš, že nejsi dobrý, že nejsi rychlý, že tohle neumíš, tohle bys měl a teď jsi pod tím tlakem. A když je chlap pod tlakem, tak přestane vymýšlet alternativy, jak to řešit.

A teď chlap pod tlakem z práce přijde do rodiny, domů, a žena, která ho neviděla celý den, tak to na něj všechno nasype a má pocit, že toho tlaku ještě přibylo. Tak se chce radši ideálně někam schovat a mít klid. A mít alespoň nějakou dobu hájení, jak tomu říkám. Minimálně: „Na mě ani nemluv.“ Ale ona chce s ním mluvit. Vždyť ho celý den neviděla. No samozřejmě. Chce sdílet. Ano. A proto těm chlapům třeba pomůže, že si uvědomí: „Hele, OK, musíš taky představit to, že přijdeš domů a ta žena tě chce vidět, ona s tebou chce mluvit, tak se na to mentálně připrav.“

Prázdnota navzdory „všemu“ a iluze soběstačnosti

Hele, stává se ti, že za tebou chlap přijde a on má rodinu, on má dobrou práci, ale přesto uvnitř se cítí prázdný, nenaplněný?

Většina. Fakt většina. Protože si mysleli, že celou dobu, jak to dělají, je dobře. Oni jsou v takové té bublince, že tam je to všechno OK, dělám to skvěle. A nejsou. Oni jsou naplnění proto, protože když nenaplňují ani sami svoje potřeby, tak můžou být celý. Nejhorší je, když to většinou začnou řešit nejrychlejší cestou, že se snaží na to nějak zapomenout, že se to nějak vyřeší, takže se budou někam opít. A nebo že to vyzkouší někde jinde, že tam to bude rovnou vyřešené. A nevyřeší nic. A ta díra se tam zacelí sama.

A ještě největší lež, kterou si fakt dokážou říct: „To zvládnu sám.“ Já jim říkám: „OK, hele, dolů do tohohle stavu ses dokázal dostat sám, ale když nevíš jak nahoru, prostě potřebuješ někoho, aby tě tam popotáhnul.“ Hele, to říká ohromně moc lidí: „To zvládnu sám, na to si přijdu,“ nebo „Budu na tom pracovat.“ Jenomže když se topíš, buď se utopíš, nebo tě někdo zachrání, pokud tě ale vidí. Jasně. A spoustu lidí si neumí ani zavolat o tu pomoc. No jasně. Protože jim to přijde blbé, že se to nehodí, nebo že by ten chlap a to je mužské ego nebyl dost silný přece si to sám vyřešit. No jasně. To ego je tam hodně silné.

Výzva mužům: Nebojte se říct si o pomoc

Co bys tak třeba vzkázal mužům, kteří sledují tuhle epizodu, upřímně na tuhle myšlenku, na tohle téma, jak s tím pracovat, aby opravdu začali něco měnit, něco se začalo dít v jejich životě, než jenom: „Já si to sám vyřeším, do toho mi nekecej“?

Přiznat si to, že říct si o pomoc je úplně v pohodě. To je vlastně to nejlepší, co můžeš udělat. Nemusíš být ten hrdina, co všem ukáže, že to dá. Může to dát, ale za jakou cenu? Vždycky si musíš říct: „OK, klidně si to všechno vyřeš sám. Ale uvědom si, co ti to bude stát, o co přijdeš.“ Jestli se teď dokážeš přiznat, že ti s tím někdo pomůže, popotáhne tě nahoru, tak ty toho čtvrtě roku nebo rok prožiješ úplně jako jiný člověk.

Jak poznat kvalifikovaného kouče

Jak Davide poznat člověka, od kterého by takový chlap, muž, který tyhle situace, témata, problémy řeší, opravdu měl nechat pomoct? Kdo je vlastně ten kvalifikovaný podle tebe?

Racionálně zjistíš o tom člověku, co má za sebou, jak dlouho to dělá, jaké má reference. To je takové to racionální, že si ho tak proklepneš, abys nesvěřil někomu plně, aniž bys o něm něco nevěděl. A další věc, musíš, když se s ním chvilku bavíš, tak něco v tobě říká: „Hele, to mi dokáže pomoct.“ Mně taky nějakou dobu trvalo si říct, kdo mi dokáže pomoct a kdo by spíš sám potřeboval pomoct.

I to, jak mluví, kolik do toho dává energie, nebo jaký do toho dává zápal. Protože jestli dělám něco, že chci lidem pomáhat a nejen že vím, proč to dělám, ale jde to ze mě, takové to, že sice mám znalosti, prošel jsem si výcviky, mám už spoustu hodin odtrénovaných, odkoučovaných, ale jakmile poznáš člověka, se kterým se bavíš a z něho to jenom sype, že ti řekne i poradí i tak mezi řečí, tak si řekneš: „Jo, hele, to je ono.“ Tam nebudou jen takové ty naučené hlášky, takové suché, jenom se budeme doptávat a: „OK, dobrý a tak a tím pádem dostaneme se někam.“ Tak to není ono. To musí z toho člověka jít. Musí to jít z něho.

Přesně tak. Jsem teď dospěl k tomu, že když to dělá člověk tím, že to žije, že to je on, že to je jeho identita. Moje identita je, že pomáhám chlapům přestat chrápat v životě a ve vztazích a dostávám je do jejich vnitřní síly, do toho směru, do jistoty. A díky tomu se probudí jak v sobě, tak i v životě a změní to všechno. A tady s tímhle to dělám. Protože sis s tím sám prošel. Ano, prošel jsem si tím, vím, co to všechno dokáže a jsem to já.

A zase se to třeba i ukáže, kolik si třeba za tu práci bere. Jestli mě bude chtít někdo koučovat za 1500 Kč na hodinu, buď nezná svoji hodnotu, nebo neví, ještě neví, proč to dělá, nebo se to teprve učí. Je to prostě ukazatel a i veškeré ceny jsou vyjádřením určité hodnoty a pokud ten člověk komunikuje malou hodnotu, tak pravděpodobně sám má malou hodnotu, když to tak převedu.

Síla NLP: Zkratka k trvalé změně

Ty jsi zažil náš výcvik certifikovaného transformačního kouče. Zažil jsi následně potom i NLP, zažil jsi potom Premier, zažil jsi Master, dneska i mentoruješ v našich řadách našim dalším studentům, kteří se to teprve učí. Co ti to ukázalo a jak to vlastně to koučování na tebe působí? Jak to využíváš při té práci s chlapy?

Když máme třeba sdílecí kruhy, tak už automaticky, jak už to dělám, dělám, dělám, tak čtu mezi řádky. On ten chlap něco řekne a já mu to otázkou vrátím zpátky, aby si něco uvědomil. Takže pak mají pocit, jakože tahám za slova. Ale já už to čtu. Takže každý je pro mě otevřená kniha a to, jak mluví, jaké používá slova, jaké používá slovní obraty, s jakou energií to dělá, jak moc tomu věří, jak na koho hází odpovědnost, už dokážu směřovat svoji pozornost na ně, aby si uvědomili, co říkají, co jim to přináší, co jim to bere, proč to vůbec dělají.

A jenom zjistí, že to není o odpovědnosti. „Ta ženská mě naštvala a já jsem teďka naštvaný.“ A když se to zkombinuje ještě s NLP, tak o to více funguje, protože já ty svoje chlapské restarty mám protkané celou dobu NLPčkem. Já nepotřebuji, aby si odnesli informace, aby to nebylo jen o tom, že se doptávám, ale aby se to celé prožili, abych šli do těch emocí, do toho těla a aby se to stalo jejich součástí a díky tomu se jim začne měnit ta identita. Odchází jiní, jiný chlap, jiný život, jiné vztahy.

To jsi řekl perfektně. Změna té identity. Ono to na tom obrovsky stojí, protože to, co nás vytváří, to kým jsme dneska, kdo jsme dneska, kým se cítíme být dneska, jak fungujeme, tak vychází jasně z naší minulosti, vychází z toho, co jsme zažili, s čím jsme se setkali, jaké návyky děláme dodneška. Jenomže spoustu věcí nás v životě limituje přesvědčení o sobě samých, kým si vůbec myslím, že jsem. A stále mám pocit, že musím, protože tenkrát tohle a spoustu lidí si neuvědomuje tyhle vzorce, které nás stále pohánějí a já je musím najít, musím je uvidět, musím s nimi pracovat, musím je rozbít, abych potom mohl být tou jinou verzí sebe sama. Přesně tak. V podstatě verze 2.0. Používám to dost často.

Co je neurolingvistické programování (NLP)?

Co to vlastně je to NLP pro lidi, kteří se k tomu vůbec dostali k tomuhle videu náhodou nebo kteří ani nemají ponětí o tom, o čem teďka mluvíš?

NLP nám otevírá mnohem větší možnosti než v klasickém coachingu. A to NLP je o tom, že je to zkratka neurolingvistické programování. To znamená, má to něco společného s hlavou, něco se slovy a něco programujeme. Já to vždycky přirovnávám k tomu, že my máme ten hardware, to je ta naše hlava, a aby ta hlava fungovala, tak máme nějaké ty vzorce, to je ten software.

A my díky tomu NLP a tomu způsobu, jak pracujeme s emocemi, s tělem, se vzpomínkami, celým prožitkem, všechno to máme někde v těle zapsané, tak dokážeme v té hlavě přeprogramovat ty cesty, ty vzorce, podle kterých se celou dobu chováme. Ne, jako když vždycky strčíš to CDčko do toho Jukeboxu a teď hraje tahle písnička, tak to je ten vzorec. A pak se kolikrát divíme, že jsme se takhle chovali, protože jsme tam měli ten spouštěč, pustilo se CDčko a jedeme. A my to dokážeme přepálit, přetočit, vyšlapat novou cestu, nové dráhy v té hlavě a díky tomu se začneme chovat jinak, tak, jak chceme, jak je to prospěšné, aby nás to přestalo brzdit, začalo nám to otevírat ty možnosti. A to je na tom úžasné.

To je velmi důležité, protože spoustu lidí si myslí, že přece když už tenkrát nějak vyrostli, už dneska jsou dospělí, tak nemůžou tolik ovlivnit to, jak se to dál bude odvíjet ten život. Ale zkušenosti ukazují a to jsou prostě dneska tvrdá data, tvrdé výzkumy, že my můžeme hodně moc ovlivnit i to, jak funguje interně náš celý mozek. Nádherným příkladem toho jsou i těžké nehody, že ten člověk prostě dostane třeba nějakou mozkovou příhodu nebo přijde o nějakou končetinu, že určitě mozek má tu schopnost, že jiná centra postupně převezmou zodpovědnost za ty jiné obvody, když to tak hodně zjednoduším a začne přetrénovávat ten svůj mozek a je schopný úplně úžasných věcí.

NLP vs. čistý koučing: Rychlejší a trvalejší výsledky

Myslíš si, Davide, tak kdybys znal třeba jen čistý koučing, samotný koučing, že bys měl ty stejné výsledky u těch lidí, nebo by to bylo nějak jinak?

Určitě ne. Koučing ti dává možnosti se doptat, někam směřovat, něco objevovat. Ale to NLP je obrovská zkratka, je to mnohem rychlejší, efektivnější, přináší to rychlejší výsledky a mnohem trvalejší. Protože to, že si člověk uvědomí, že musí začít dělat něco jinak, tak OK, ale pokud ty kroky nebude dělat, tak pořád pojede ve starých vzorcích.

A tím, že to NLPčko nám dává možnost přetavit ty vzorce, rozbít je na základní kostičky a poskládat jiný vzorec, jinou cestu, tak to je jak když bys chodil po hladině a z NLPčka se dostaneš prostě až úplně na dno toho rybníka. A tam se začne tavit to budoucí já.

Rychlost a hloubka transformace

Myslíš si, že ta změna života, chlapa nebo lidí obecně, trvá dlouho, nebo může být i velmi rychlá? Jaká je tvoje zkušenost?

Ta změna většinou trvá velmi rychle. Pokud je tam ten záměr tu změnu provést. A to vidím na tom NLP. To vidím na těch svých chlapských restartách. Oni za dva dny na sobě udělají tolik práce, jak za půl roku. Protože do toho fakt jdou. A jak je to prokombinované ještě s těmi emocemi, s prožitky. Díky tomu, že jsem pochopil na tom Masterovi, že to není jen o těch technikách, že se to člověk může poskládat tak, aby dokázal fakt dobře zacílit na to, co ten člověk nebo ta skupina nejvíc potřebuje, tak o to máš větší tu intervenci, větší výsledky.

A pak se o to rychleji dokážou otočit ty vzorce, které tě brzdí, v ty, které tě začnou pohánět. A hlavně ti to začne měnit to, jak myslíš, jaké emoce s tebou začnou fungovat a to celé začne tavit tu novou identitu, tvoje nové já. To jak to popisuješ, jak to říkáš, možná pro mnoho lidí to zní skoro jako neuvěřitelně. Jak je možné, že tobě se daří za ty dva dny s těmi chlapy udělat tolik víc, než by zvládli za půl roku třeba?

Hele, je to o tom, že se o tom nejenom povídají. My tam hodně sdílíme. Je to o tom, že je zaprvé dostávám z hlavy do těla, takže pro ně je to nové, něco „wow“. Ale díky tomu, že to mám hodně protkané celou dobu tím NLPčkem, aniž by o tom vůbec věděli, tak aktivují sami v sobě to, co tam mají. A prostě říkám, rozpálí ten oheň a najednou začnou tomu věřit, že to jde, protože pokud řeknou: „Hele, to je blbost,“ tak tam s nimi neudělám vůbec nic.

Velká změna není nikdy v racionální rovině. Nikdy, nikdy nepřijde. Je to jen velká iluze, že naše mysl si myslí, že když něco pochopíme, tak že se to změní, ale ta změna sedí v těle, sedí v emocích. Tam jsou prostě ty naše mechanismy, podle kterých fungujeme, protože emoce způsobují nějakou změnu chování a to způsobuje nějaké konání, nějakou aktivitu, nějaký výsledek ve výsledku.

Indikátory změny a největší brzda

Davide, jak poznáš, že dochází u těch chlapů ke změně, že se fakt něco posouvá, že se něco mění? Co to je jako nějaký první indikátor?

Poznáš to na nich. Já dělám fotky před restartem a po restartu a to poznáš na tom, v jaké emoci jsou, jak stojí, jakou mají fyziologii. Plus 20 mm. Takže to vidím. Ten první půlden jsou takoví hodně, tak nevím, jsou tam zacyklení v těch svých problémech a vidíš, jak se postupně narovnávají, jak ti, co nejméně mluví, začínají nejvíc mluvit, jak o to více sdílí. Ti, co říkali: „Do studené vody nikde nepůjdu,“ tak jsou první, co jdou druhý den ráno do vody. A objevují sami sebe. A najednou zjistí: „Aha, proč to je vlastně skvělý, proč to nedělám celou dobu.“ A to vidíš, jak se to v nich ten oheň začíná rozhořívat úplně každou hodinou, to jenom jede a jede a jede.

Co si myslíš, že většinu lidí nejvíc brzdí?

To je hlava. Prostě život. Já říkám, život je neskutečně jednoduchý, úžasný, skvělý. Akorát my se dokážeme neskutečně komplikovat.

Převzetí zodpovědnosti: Probuzení na dně

Co se tak musí stát, aby muž převzal zodpovědnost za sebe, za svůj život?

No, tak bychom to říkali. Ale pokud nepřijde sám k nějakému uvědomění, že změní tu lokalitu, že někam vycestuje, něco nového pozná nebo změní tu malou úzkou smečku lidí kolem sebe a začne sám díky tomu růst a objevovat možnosti. To je jedna cesta. No a druhá cesta je, že prostě narazí a zjistí, že OK, tak tahle cesta jsme zjistili po pěti letech nebo po 20 letech, že je slepá, tak holt se musíme otočit a musíme jít na začátek a musíme hledat nějakou jinou cestu.

Takže to probuzení přichází na tom dně, když to tak řeknu, jak to říkal kdysi jeden slavný herec v tom filmu. Hele, platí pravidlo, že čím hlouběji spadneš, tím jednodušší se od toho dna odrazíš. A víš, že pokud se neodrazíš, tak to nebude dobré. Máš fakt už potřebu s tím začít něco dělat. Takový ten bod: „Teď už musím a není cesty zpátky.“

Jak poznat, že je čas na změnu

Jak poznat, že teď je ten čas?

Podívat se do sebe a popovídat si sám se sebou, jaký mám vztah k sobě, jaké emoce mám nejčastěji, jestli jsem věčně naštvaný, napružený. OK, dobrý, napsat si to, co mě teď definuje. A říct si: „Jsem s tím v souladu? Je to v pohodě? Chci být takový?“ Kolikrát říkám chlapům: „Hele, když nevíš, napiš si na A4, kolikrát i na dvě A4, co tě v životě vyštve.“ Co tě prudí, co tě fakt úplně, to nechci. Napiš si to. A pak si dej vedle toho šipku, co musíš udělat jinak, abys to tam neměl. To je jen takový feedback v sobě.

To je silné, protože spoustu lidí si nechává ty svoje věci jenom v hlavě. Oni dokud to nevidí, tak to nevnímají, protože ten život dnešní, ano, každý má spoustu povinností, spoustu možností, co můžeš sledovat a jak se zabavit a utéct. Tolik lidí utíká, že jo. Sociální sítě jsou toho velkým důkazem a nádherná věc, jak utéct z reality pryč. Ale takových věcí je spoustu. Různé závislosti, alkohol, to je všechno útěk. Kouření. Je to útěk. A když ten člověk prostě pořád utíká, tak je možná na čase se zastavit. Před čím utíkám a dát si možná tuhle otázku sami sobě.

Já mám v životě tři takové věty, které mi hodně pomáhají a když říkám chlapům, tak jim to otevře oči. Správný čas je teď. Správné místo je tady a tou správnou osobou jsem já. Nikdo jiný to za mě neudělá. Musím jít do té akce a neodkládat to.

Nejčastější vzorce a co Davida baví na práci

Jaké vzorce, Davide, vidíš u mužů, které se objevují nejčastěji? Máš nějaké konkrétní příklady, kdy to konečně klienti opravdu plně pochopili, kdy si to uvědomili, které ty vzorce drželi v té hrsti jako vrabce a nedokázali s nimi sami něco udělat?

Jeden vzorec už jsme tady několikrát řekli, to je ten hodný kluk. Ale další vzorce: nevěří si vůbec. A pak to dohánějí nějakým výkonem, aby jim to nahnalo tu sebedůvěru, tu víru v sebe. Nejsou dost. Kolikrát zjistí, že pořád nejsou dost na něco. To je oblíbené slovo. Na něco. Nejsou na to dost připravení, nejsou na to dost mladí. Pak zjistí, že jsou na to už zase dost staří. Pořád něco dost. Pořád si potřebuje něco dokazovat. A díky tomu zjistí, že se v tom tak krásně cyklí, že nebudou nikdy dost.

Pak je ten vzorec toho, že věřím v nějakou tu identitu, jakou mám. A už ji beru jako stabilní, že napořád. A díky tomu nemají chuť něco dělat jiného, protože si to tak říkají pořád. Když pak ještě začnou používat taková ta úžasná slovíčka: „Já jsem ale blbec,“ a takhle začnou slovně ještě krásně programovat, tak v tom se úplně krásně dokážou utvrdit a vždycky je o tom, jestli to teda přijmu, že to tak je fakt a nic s tím nedělám a nechám si tím ovlivňovat celý život. Nebo jestli řeknu: „OK, no tak prostě to není ono. Je potřeba začít dělat něco jinak.“

Co tebe, Davide, nejvíc baví vlastně na téhle práci? Proč ses vydal na to měnit životy, pomáhat lidem, být koučem, pracovat s chlapy?

Mě tam baví, kdybych měl teďka čistě na mě, mě tam baví být, já se na ně napojím, vnímám, co který potřebuje. Okamžitě cíleně mu poskytnu podporu. Vidím tu změnu, ten progres okamžitě, funguje to. Takže to mě naplňuje v tom: „Jo, hele, zaprvé to děláš dobře, má to výsledky.“ To je to chlapské. Ale vidím i to, že ti chlapi, jak fungují, jak do těch emocí najednou, tak že se mi to zpátky vrací zase emocemi zpátky. Přidaná hodnota. To je čistě za mě.

A když vidím, že ta moje práce, to, jak je provázím, jak to mám celé postavené, tak vidím, jak jim to mění životy. Když je mám dál v podpoře měsíc, dva, tři a vidím, jak to, že to jsou úplně jiní chlapi. To je neskutečné palivo do toho to dělat dál a lépe a sám se ještě rozvíjet, zlepšovat, procházet dalšími tréninky, výcviky, jít více do hloubky, abych to dělal ještě lépe.

Život bez koučingu a Davidova vize

Kdyby ses jako nevydal na tuhle cestu kouče, co by nebylo v tvém životě?

Nebylo by toho spoustu. Možná bych byl stále ve vztahu, který bychom udržovali tak jako jenom kvůli dětem. Jako pacienta v klinické smrti a hráli bychom si, jak to máme skvělé a zavřeli bychom si všichni možnosti. Já bych dělal stále střechy a pořád bych přemýšlel nad tím, proč spoustu věcí, možná bych ani nad nimi nepřemýšlel. Jel bych pořád podle těch vzorců. Ten život by byl mnohem plošší, černobílejší. A co by nebylo, no nebyl bych takový, jaký jsem teď a jsem šťastný na to, jaký jsem a kam se posouvám. Neměl bych ty cíle, které mi teď dávají fakt tu energii. Nepomohl bych už tady desítkám chlapům najít sami sebe. Nevytvořil bych AI parťáka, který v tom taky dokáže pomoct. Nemohl bych ani mentorovat, protože bych k tomu nikdy nepřišel.

Co tě tak nejvíc baví vlastně na tom, co děláš, co žiješ?

Baví mě předávat to, co mám v sobě, nejen ty moje životní zkušenosti, ale i ty dovednosti. A předávat to těm chlapům, abych jim pomohl s tím životem někam fakt se pohnout.

Jaká je tak vlastně vůbec tvoje vize, kam bys to chtěl dostat? Kde se vidíš za několik let?

Hele, ten můj program Buď medvěd, já ho beru už jako národní program. Jako to, že ti chlapi se nebudou bát si říct o pomoc. Budou to brát jako standard, jako normu. Jako úplně přirozené. To cítím, že to je ta moje message. Otevřít co nejvíc chlapů samým sobě a díky tomu, že si změní vztah samých k sobě, tak to ve výsledku změní vztahy v rodině. A to udělá vlastně to, že silný chlap a spokojená žena je úžasné spojení.

Závěrečná výzva k akci

Blížíme se tak k závěru a já mám na tebe úplně poslední otázku. Jsi připravený? To je jasné. Co bys vzkázal muži, který si říká: „Já nevím, musím to ještě nějak vydržet.“

No chlape, pokud tohle říkáš už dlouho, tak si řekni: „OK, jak dlouho už to teďka děláš, jak dlouho v tom jsi?“ Řekni si fakt na rovinu: „Jsem s tím spokojený, jak to mám?“ A pokud to nemáš na desítce, že v tom jsi spokojený, pokud fakt cítíš, že to není ono, tak se vůbec neboj říct si o pomoc. Zastav se hlavně a řekni: „Kdo mi s tím může pomoct?“ Protože není hrdinství to všechno utáhnout sám. Pro mě je ten chlap hrdina, který fakt sebere tu odvahu a řekne jinému chlapovi, který k tomu má kvalifikaci, k tomu fakt dokáže pomoct: „Hele, kámo, já potřebuju pomoct, protože cítím, že tady už to dál nezvládnu.“ Takže nebojte se jít do akce, seberte odvahu a co to, co přijde, všimnu na vás, jestli to fakt uděláte nebo ne.

Davide, já ti moc děkuju za tenhle rozhovor. Pro mě osobně to bylo velmi inspirativní, protože jsme šli mnohem dál, než jenom do coachingu a do poznání toho, jak coaching funguje. A tím, že ty se specializuješ na ty chlapy a vedeš tyhle restarty, tak my jsme šli ještě víc než ten osobní rozvoj, ale šli jsme do toho, co možná ty chlapi ničí a trápí, aby mohli být tím, kým vždycky chtěli být. Moc ti za to děkuju.

Já tobě taky. A chlapi, seberte tu odvahu, běžte do akce, protože akce udělá výsledky a chcete mít skvělé výsledky, doma na gauči to fakt neklapne. Pokud se vám líbila tahle epizoda, dejte nám do komentářů zpětnou vazbu, jakékoli otázky, co byste se možná chtěli zeptat i právě dnešního hosta Davida Rosskohla a zároveň třeba i náměty na další díly a rozhovory. A budeme velmi rádi, když budete sdílet, lajkovat i tenhle pořad, tuhle epizodu. Pošlete to dál, protože jenom tak se o tom více a více těch správných lidí může dozvědět. Odebírejte tento kanál a já už se moc těším na viděnou u dalšího dílu. Mějte se. Ahoj.