Od psychického teroru k nové identitě: Jana Navrátilová o toxických vztazích a manipulaci

Představení Jany Navrátilové a Bod Zlomu

Dneska je tady se mnou Jana Navrátilová, koučka, ale také žena, která se prošla doslova několika životy. Byla v několika toxických vztazích, než našla tu sílu a odvahu z nich opravdu odejít. Před pěti lety zavítala na náš koučovací výcvik a začala svůj život stavět doslova od píky. Vyskočila z klece a dneska je královnou pro sebe i pro svoje dcery.

Vítej, Jani. Jsem moc rád, že jsi tady. Ahoj, já moc děkuju za pozvání. Jano, možná se pojďme rovnou pustit do toho bodu zlomu ve tvém životě. Já tě vrátím do té noci, kde jsi možná nemohla spát, přemítala, že se musíš někam přihlásit nebo něco změnit. Dokážeš si vzpomenout, co to bylo tenkrát? To byla hodně škaredá noc.

Eskalace Konfliktu: Incident s Brambůrkami

Byla jsem s tehdejším přítelem a už nějakou dobu jsem řešila, jestli ten vztah má smysl. Už to nebyl tatínek mých dcer, už to bylo následné partnerství. Měli jsme neshody kvůli malé dceři, které tenkrát bylo nějakých pět, šest let a byla hodně aktivní a živá, což ne každému sedí. Ne každý se s tím dokáže srovnat, obzvlášť v roli nového partnera, který působí i částečně na výchovu.

Už několik dní předtím jsme měli neshody i přes léto, přes dovolenou, právě kvůli tomu, že dcera je hodně živá. Ten den malá čekala na odměnu, pro ni vzácnou, kterou nedostávají každý den, jen ve výjimečných situacích. Byli jsme na výletě, za nějakými zážitky, a moc si přála trochu brambůrek.

Nevím proč, z jakého důvodu se tehdejší partner usmyslel, že ty brambůrky nedostane. Byla u nás i návštěva, tak i přes návštěvu ne. Když návštěva odešla a on šel vyprovodit, my jsme tam měli tři děti dohromady, tak jsem řekla: „Tak a já nebudu čekat do půlnoci, děti na to čekají celý den.“ Rozdělila jsem to do mističek.

Když přišel zvenku zpátky, zjistil, že jsem dala mističky bez jeho vědomí. Začala bouřat, začalo peklo a on šel po té mojí nejmladší dceři. Vyloženě vystartoval a já jsem vstoupila do cesty. V tu ránu jsem málem dostala ránu. Bylo to na přáhnutí. Jak jsem bránila tomu, aby na ni nevletěl, tak u toho rozbil i dveře. I moje starší dcera se stavěla do cesty.

Myslím si, že ten moment, který nás zachránil, bylo, že za mnou za ramenem seděl jeho syn. Když ho uviděl, tak se zastavil. Vůbec si nedokážu představit, co v téhle ráži by následovalo, kdyby on tam nebyl. Tam ho zamrazilo, když ho zbliknul a pochopil, že se na něj jeho vlastní syn dívá, a odešel ven.

Rozhodnutí Odejít: Strach a Vnitřní Síla

To už bylo docela hodně pozdě. Bylo léto, už padla tma. My jsme byli v zahrádkářské kolonii, auto bylo několik desítek metrů od místa. Já jsem v tu chvíli věděla, že takhle ne, protože co by bylo, kdyby on tam nebyl? Praštil by mě. Byl to dvoumetrový chlap. Začala jsem se bát.

Čekala jsem, co bude. Chvíli jsem si ještě něco vyslechla, než odešel ven. Pak šel ven, za několik hodin se vrátil. Jak když ho přepneš, tak naprostý ledový klid. To mi přišlo možná ještě nebezpečnější, než kdyby pokračovalo naštvání. V hlavě mi proběhlo spousta myšlenek: mám odejít, mám odejít teďka, mám jít sbalit věci a co holky?

Co když vyjdu z chaty teď v té ráži, něco mu sepne, něco nám udělá? Nebo já odejdu, vrátím se, holkám se něco stane, nedostanu se do chaty. Jak to udělat? My jsme byli stovky kilometrů od domova, takže to uprostřed noci odřídit všechno unavená po celém dni, jsem říkala, to nedám teďka. Zalezla jsem do postele. Asi jak jsem o tom přemýšlela, tak jsem vedle něj usnula. Cítila jsem, jak on je hodně naštvaný.

K ránu jsem se vzbudila, protože se mi o tom i zdálo. Jak jsem ležela, tak jsem si sedla a řekla jsem: „Takle ne a dost. Já už jsem si toho nechala za svůj život líbit opravdu hodně a už několik toxických vztahů za sebou.“ Nedovolím ani, aby uhodil holky, ani mě. Jestliže tohle se stalo, tak může přijít kdykoliv jindy, další okamžik a bude to takhle. To už je otázka času, kdy se stane něco vážného.

Takže jsem se rozhodla. Ráno, jak jsem vstala, tak ve mně byla malinká dušička, co bude následovat, ale říkala jsem: „Nezlob se, ale v tomhle já pokračovat nebudu.“

Hladové Srdce a Opakování Toxických Vztahů

Trvalo to dlouho, hodně dlouho, protože jak už jsem zmiňovala ty předchozí toxické vztahy, tak moje srdce bylo docela hladové. Toužila jsem po nějakém přijetí, po doplnění té lásky zvenčí. Už předtím jsem si částečně nastavila, co bych chtěla, jakého partnera bych chtěla, jaké mám já potřeby. Potřebuju být mezi lidmi, potřebuju komunikovat s lidmi, mě to hodně baví.

Tento partner se zdál ideální. Pracoval na sobě, dokázal pracovat i manuálně, dokázal vycházet s lidmi, dokázal pracovat v týmech, kde pracovaly ženy. Pro mě to bylo opravdu hodně silné a hodně důvodů, proč by to mohlo fungovat. I skrz ty toxické vztahy jsem začala pociťovat, že potřebuju pracovat na svém zdraví. Dlouhodobý stres, jak v dětství, tak potom i v těch vztazích a neustálý strach i o ty naše malé špunty, mě vyčerpával.

Tím, že to bylo pokaždé jiné, tak jsem se v tom nedokázala vyznat a nedokázala jsem to spojit. To jsem dokázala navnímat a uvidět až v procesu, když jsem byla u tebe v kurzu v koučingu, kdy mi to pak zacvaklo a já jsem říkala: „Ty jo, vždyť oni mají furt něco společného.“ To je opravdu ve mně. To mi přineslo to potvrzení, protože když se mi to pořád opakovalo, tak moje rozhodnutí jít do koučingu bylo, že jsem začala mít pocit, že opravdu musí být něco ve mně, proč já si ty lidi přitahuju. Vždyť jsou vztahy, kde to funguje. Jak je to možné, že mně to nefunguje?

To je zajímavá otázka, protože člověk by si řekl, že se mu něco děje zvenčí, co on nechce. Ale když se mu to opakuje hodněkrát, tak to vždycky něco znamená a je to nějaké znamení o něm samotném. To znamená, jakým způsobem sis možná ty přitahovala přesně tyhle typy lidí do svého života.

Hluboký Žal z Dětství: Ztráta Dědy a Přijetí

Vzpomínám si, když jsi přišla na ten náš první výcvik, výcvik transformačního koučování. Vypadala jsi úplně jinak než dneska. Měla jsi jiný výraz, jiné emoce. Dokázala bys to pojmenovat, co tehdy v tobě bylo, protože tenkrát jsi to nedokázala? Ne, nedokázala. Dlouho jsem to nedokázala a opravdu dlouho mi trvalo, než jsem to dokázala definovat v sobě.

V průběhu jsem zjistila, že to byl opravdu hodně hluboký žal, hodně hluboký smutek. To se nedá říct ani smutek, fakt žal, který jsem si v sobě nesla. Co mělo za následek výchova, kterou jsem si prošla, i úmrtí mého dědy, když mi bylo šest let. Pro mě to byl hodně důležitý člověk a tahle ztráta mě hodně zasáhla. Ani jsem si nedokázala uvědomit a zvědomit, jak moc mě to zasáhlo.

Odkrývali jsme to až v průběhu výcviku NLP Premier. Tam byly situace, že když jsme na tohle potom narazili, tak jsem utíkala přes půlku sálu pryč, a to několikrát, ne jen jednou. Co tě vedlo k tomu útěku od těch stavů, těch pocitů, od těch emocí? Hrůza, bolest. Spouštěl se mi pláč okamžitě a zase znova jako nezahojený ten žal. Žal a bolest neskutečná.

Kdybys tenhle žal, tuhle bolest k něčemu přirovnala, co to pro tebe tehdy bylo, abychom pochopili, co to znamenalo ve tvém světě? Pro mě to byla ohromná ztráta jediného člověka, který mě dokázal bezmezně přijímat v tu chvíli. Vím, že mě ostatní lidé z rodiny taky milovali, měli mě rádi svým způsobem. Možná dělali to nejlepší, co mohli, ale nedokázali mi to dát najevo takovým způsobem, jaký jsem v té chvíli potřebovala.

Když ten děda odešel, já jsem to nějak vycítila dopředu. Nevím jak, možná děti jsou mnohem líp napojené na intuici. Vím, že jsem tenkrát stropila hroznou scénu, protože měl jít na operaci srdce. Děda mě přišel uklidnit, že se určitě vrátí, a nevrátil. Na jednu stranu tam jsou nějaké pozůstatky, které se mnou nějakým způsobem rezonují, protože je to opravdu hodně hluboké, ale teď už o tom dokážu mluvit, dřív to nešlo.

I přesto, že táta měl hodně tvrdou výchovu, věřím tomu, že dělal, co mohl. Vůbec netuším, čím on si prošel ve výchově. Teďka si myslím, že to taky neměl jednoduché, ale v ten moment jsem potřebovala někoho dalšího, kdo mě bude přijímat. Mamka vedle něj se hodně bála, a i když tam nebylo žádné fyzické násilí, tak stejně z nějakého momentu dostala strach a od té doby žila v tom strachu zapouzdřená. Nedokázala přijít, obejmout, dát mi pusu. Dokázala to, když jsem byla maličká, ale když jsem byla větší, tak už ne. Pomáhala mi se vším, s čím mohla, ale tohle je taky hrozně důležité. Vím, že mě má ráda. Oba mě mají nějakým způsobem rádi, i když s taťkou je to těžší trošku pořád.

Život v Kleci: Izolace a První Vztahy

Jani, tvoje některá slova, která píšeš, jsou trochu jako kniha. Například říkáš: „Zbořila jsem klec, teďka učím létat.“ Co byla ta tvoje klec? To byla klec, ve které jsem žila nastavením výchovy, ale do ještě menší klece jsem se potom dostala s prvním těhotenstvím a s prvním vztahem. Byla jsem přes půlku republiky od rodičů, od svojí rodiny. Tenkrát jsem byla ještě zaměstnaná v zubní laboratoři, jsem zdravotník původem. Z tohoto důvodu jsem zůstala v těhotenství doma na rizikovém těhotenství a bez vycházek.

Najednou z domečku se zahradou, z toho, jak jsme se hodně pohybovali s rodiči mezi lidmi, chovali jsme psy, jezdili jsme na výstavy, hodně jsme se setkávali s lidmi. I po téhle stránce jsme zaznamenali docela dost úspěchů. Ještě v momentě, kdy jsem takhle zůstala sama, nevím, jestli partner měl pocit, že mě má tím pádem jistou a že může cokoliv. Ty jsi zmínila, že ty toxické vztahy tě provázely i dřív, že to nebylo jenom o tom jednom vztahu. Můžeš trochu víc popsat ty detaily, co se odehrávalo?

V některých vztazích to byly postupně pokusy o izolaci mě vůči jiným lidem, abych si nenacházela kamarádky, abych se věnovala jen jemu. Postupem času jsem se hrozně, obzvlášť ze začátku, nechtěla vzdát. Nechtěla jsem se vzdát kvůli dítěti. Nechtěla jsem se vzdát, protože bych prohrála. Nechtěla jsem se vzdát, protože bych se musela vrátit domů pokořená.

Proč Tradiční Pomoc Selhávala: Zklamání z Poraden

Jak jsem zmiňovala, že jsem zubní technik, chtěla jsem jít studovat medicínu, chtěla jsem logicky pokračovat a být zubařka. Šla jsem na stomatologii. V určitý moment mi ta stomatologie přestala dávat smysl. To byl moment, kdy jsem pochopila, že léky na jednu stranu pomáhají, ale v té svojí podstatě buď blokují bolest nebo přenos nějaké látky, nebo omezují projevy určité nemoci, ale valná většina ulevuje, ale neléčí tu podstatu. To byl pro mě zlomový moment, kdy mi to přestalo dávat smysl.

Kam byly tvoje další kroky? Kam tě to směrovalo? Ke sledování psychologie, protože psychologie mě vždycky bavila. Chtěla jsem jít studovat a nechtěla jsem se vrátit poražená, protože jsem věděla, že v tu chvíli mě budou soudit. Z nějakého důvodu mi na tom záleželo, protože jsem všechny znala odmala. Pak jsem to začala studovat, dohledávat si články, odborná témata.

Zjistila jsem i po zkušenostech, že když jsem se snažila ty vztahy řešit třeba přes rodinné poradny, přes krizová centra, psychologii, tak mi to nepomáhalo. To je zajímavé, protože ono je toho spoustu, je spoustu různých poraden, které by těm lidem měly pomoct. Proč to nepomohlo tobě? Myslím si, že někteří tam projektovali svoje představy o tom, jak by vztahy měly fungovat.

I od jednoho lékaře jsem se dozvěděla, že i přesto, že z jiných zdrojů mám potvrzené, že už to hraničilo s psychickým terorem, tak mi tam řekl: „Nemlátí vás, drogy nebere, nebije, nechlastá, domů nějaké peníze přinese, co byste chtěla?“ Říkala jsem si: „A prosím, to je odborník?“ Přijdu pro pomoc a dostanu: „Co byste chtěla?“ Chápu. Takže takovéhle slova tě úplně odradily od těchto lidí, kteří tam seděli.

Od některých jsem věděla, že si musím začít dávat pozor a opravdu si vybírat. Jak byl můj pohárek bolesti naplněný, tak jak kdybych vždycky jenom ulila z něj. Ale ono se to doplnilo zpátky, nic jsem nezpracovala. Jen jsem si tam přišla, co se stalo, člověk povykládal, pobrečel si. „No tak o tom můžete popřemýšlet do zítra nebo do příštího sezení,“ a nic se neměnilo.

Léky jako Náplast: Skrývání Emoční Bolesti

To je bohužel zkušenost drtivé většiny lidí ze sezení u klasických psychologů, protože to není intervence, to je v podstatě jenom vyslechnutí toho člověka. I když ano, ono to uleví, ono to trochu pomůže, tak to ale nevyřeší tu podstatu. Proto existuje psychoterapie, proto existuje NLP a všechny tyhle metody vedou k tomu, aby člověk vyřešil tu podstatu.

I hodně lidí si myslí, že když jsou v těchto vztazích, že to vyřeší léky, že si zajdou k psychiatrovi, nechají si napsat prášky na úzkost. Ale tím, že člověk na sobě nepracuje, tak to v sobě skrývá pod koberec. Znova to tam zametu a znova to tam zametu a vezmu si prášky na úzkost a vezmu si prášky na bolest a na spaní. Ony jsou dobré pro první pomoc, když opravdu je zle, aby člověk znova načerpal energii, aby dostal znova sílu.

Ano, ale ne napořád, protože spousta lidí to nebere na vyloženě psychiatrické onemocnění, ale na následky traumatu. Neustále to zametat pod koberec, tak jednoho dne už se pod ten koberec nic nevejde. To je hezké přirovnání, co říkáš, protože ono to opravdu ukazuje na tu podstatu, že člověk místo toho, aby to bral jako SOS, teď potřebuju, abych mohl nějak fungovat, tak se z toho stává něco jako závislost. Díky tomu ten člověk dává ty svoje pocity a emoce pryč, protože přestane cítit. V tu chvíli, kdy přestává cítit, tak si myslí, že je vyřešeno, ale ono není nic vyřešeno. To je jenom jako když si dám náplast, aby mi to nekrvácelo, ale pokud tam ta rána je stále otevřená, tak to úplně nestačí.

Definice a Klíčové Indikátory Toxického Vztahu

Jani, co pro tebe znamenají toxické vztahy? Ať to trošku definujeme možná pro všechny. Co to je podle tebe? Za mě je to vztah, kdy jeden z partnerů začne ustupovat nebo je zatlačován, většinou vědomě, druhým partnerem někam za jeho hranice. Buď vědomě, nebo nevědomě, nebo možná tím, že chybí nějaké znalosti, si člověk tyhle hranice nedokáže uhlídat. Pak najednou zjistí, že je někde daleko za těmi hranicemi.

Vlastně mu to ubližuje v tom vztahu. Jsou nějakým způsobem tam utlačovány, někdy vyloženě pošlapávány a bohužel i ubíjeny nějaké základní práva. Pojďme dát dohromady třeba takových pět hlavních indikátorů. Jak poznáš, že jsi v toxickém vztahu?

Ze začátku tam bývá hodně bagatelizace toho, co cítíš. „Jsi přecitlivělá, tohle jsem myslel jinak“ a podobně. Nastupují dost často různé narážky, urážky, určitě ponižování a velice snadno to začíná i takovou nenápadnou kontrolou. Rozumím tomu, že když máme o někoho starost, je fajn se domluvit, kam jdeš, kdy jdeš, kdy přijdeš. V těchto vztazích to dost často přerůstá v to, že se zdržíš o pět minut na nákupu, o deset minut, přijdeš pozdě a už máš doma scénu. I postupná snaha omezovat kontakty s rodinou. Nebo: „Proč bych já tam jezdil, moje rodina to není.“

Kdy Odejít? Šance a Podmínky pro Změnu

Teďka mě napadá docela důležitá otázka. Myslíš si, že vždycky jediné řešení z těchto toxických vztahů je opravdu to rozloučení se, ten odchod? Nebo se to dá řešit ještě jinak? Vždycky ne, ale záleží, jestli ten partner na sobě chce pracovat. Jestli je ochotný slyšet to, co mu my říkáme, jestli je ochotný komunikovat a něco pro to udělat.

Dost často ženy dávají šance, nové šance. I já jsem je dávala, ale když vidím, že po každé šanci se to posouvá, že zase já ustupuji a ta druhá strana furt nedělá nic pro to, aby nastal nějaký kompromis, jenom ti říká, že já ty kompromisy dělám, ale kde? Já je chci taky vidět. Domluvili jsme se na nějakých pravidlech. Já je dodržuju a ty je nedodržuješ. Tam je fajn si to i docela napsat, protože tam je potom černé na bílém, na kterých bodech jste se dohodli a můžete se k tomu vrátit.

Hele, teďka jsi řekla hezké slovo a to jsou ty šance. Pojďme se možná trochu víc na to podívat, protože je to zajímavé téma. Kolik šancí je akorát a kolik už je moc? Já bych řekla, že samozřejmě záleží na okolnostech, ale postupem času, po všem, čím jsem si prošla, tak mi přijde, že tak dvakrát a dost. Dvakrát a dost. Teď už asi jo. To se uvidí v dalším vztahu.

Proces Léčení a „Detoxikace“ po Rozchodu

Kolik času potřebuje člověk na to se zahojit a dostat z toho jednoho vztahu, aby mohl přijít kvalitně do toho druhého? Myslím si, že to je zase individuální, protože záleží na tom, co si člověk s sebou nese. I teď už máme prokázané, že si dědíme i nějakou genetickou zátěž, nějaké pocity. Vědecky je to dokázané. Tím pádem každý máme tu vnímavost jinou, takže určitě dát si tam ten čas.

V momentě, kdy mi tam přijde po vztahu, nejdřív tam může být nějaké naštvání, rozčarování, lítost, ale postupně tam přichází i takové období přemítání. V tomto momentě, když si to lidé neuzavřou a nedejbože, když se vrátí do toxického vztahu, tak tam se to násilí pak horší velice často a během chviličky. Když pokračují do nového vztahu, tak tam je taková fáze, mně to přijde jako detoxikace.

Že tam byl nějaký stupeň závislosti na tom partnerovi. Kvůli tomu přijdou i, nebo u někoho můžou přicházet i takové fyzické odvykačky v uvozovkách. Můžou přijít i stavy jako nespavost, zimnice, horečky, nebo že se člověk vzbudí zpocený, jak ty emoce působí, někdy to může být fakt silné. V téhle fázi si myslím, že je veliká pravděpodobnost, že když v téhle fázi si najdu nového partnera, takže si přitáhnu zase to stejné. Takže jaké je to číslo na tu odvykačku? Než to odezní, u každého to může být trošku jiné. Takže vůbec bych se nebála roku a déle.

Pocit Křídel: Transformace Díky NLP

Kdy jsi poprvé zažila ten pocit těch křídel? A nejenom jako metaforu, ale jako pocit, že opravdu je máš. Ve výcviku NLP, ve výcviku NLP v intervenci, kde mi fakt tam ty křídla narostly. Je to fakt krásné. To si člověk nedokáže představit, když se o tom mluví, pokud to nezažije. A říká to mnoho klientů, kteří jsme prováděli jak už ve výcviku, tak i v soukromých praxích, že ten pocit je nepopsatelný, když si to nezažije na vlastní kůži.

Změny v Chování: Hájit Své Hranice

Co se po té chvíli ve tvém životě tak změnilo? Asi jsem to musela zpracovat vyloženě na té nevědomé úrovni, protože pro mě to byl takový velký symbol a já jsem hodně přes pocity. Do NLP jsem si myslela, že jsem přes uvažování v obrazech a zjistila jsem, že dominantní je jiná stránka, a to, že hodně dominantní právě přes ty pocity. Potřebuju si to nacítit, navnímat, aby mi to prošlo tělem. A ty obrazy to doplňují.

Proces té intervence byla jedna věc. Odcházela jsem jiná. Rozhodně. Ale když si to pak to podvědomí schroupalo, tak najednou jsem zjistila, že v situacích, kdy jindy bych zařadila zpátečku nebo nic neřekla, nic neprojevila se, tak najednou obdobná situace a já jsem se třeba ohradila, šla jsem v uvozovkách do boje. Žádná rána nepadla, ale dokázala jsem se ohradit: „Tak stop!“ A zvýšit hlas.

Odejít Kvůli Dětem: Největší Motivace a Manipulace

Co ti tak nejvíc pomohlo, když to shrneme do toho gro, jak se z toho toxického vztahu dostat? Hodně lidí říká, že nechtějí odejít kvůli dětem. Mně nejvíc pomohlo, že jsem to udělala kvůli dětem. Že jsem odešla, protože u nás se ten vztah zhoršoval postupně. Začal na mě být vyvíjen tlak na další dítě. Možná proto, že se od někoho dozvěděl, že když budu mít dítě, tak neuteču. To jsem se taky doslechla. S dvěma dětmi se hůř utíká. To bývá strategie.

Ano. A začal tam být potom i takový tlak. To jsme začali i řešit, protože tam to byl asi můj druhý nebo třetí takový opravdu zlomový krok, kdy jsem říkala: „Tak a dost a končím a odejdu.“ „Ne, já se polepším, ne, já na sobě zapracuju a to a koupíme ten domeček a pořídíme si to miminko.“ Říkám: „Hele, já se na to necítím teďka, máme problémy a miminko?“ „Malou, běž, běž, běž za maminkou, že chceš sestřičku nebo bratříčka během minuty.“ To už je manipulativní chování typické.

Vyloženě. Takže tam to šlo tak rychle za sebou, aby malá měla rodinu, abych se nevrátila poražená, tak do domečku. Ale když vidím, že tam nechtěl partner převzít tu odpovědnost za rodinu, za dítě, za nic, tak jsem to podmínila svatbou, což byla moje, bych řekla, největší chyba. Nicméně já jsem to asi i kvůli sobě potřebovala, nějaké potvrzení, že jsem fakt udělala maximum pro to, abych ten vztah udržela, abych udržela tu rodinu.

Nicméně po svatbě se to zhoršilo úplně a do roka jsem utekla, doslova utekla. Vracela jsem se k mamce, ale byly tam i snahy, že se musím přestěhovat zpátky. Chtěl toho docílit i soudně, ale naštěstí to tenkrát uznali. Teď je ta legislativa taková, že by to asi bylo podstatně horší.

Děti jako Zrcadlo: Vnímání Maminčiny Změny

Jani, pojďme už ven z téhle tmy do tvého restartu. Kdybych po tobě chtěl popsat možná ten nejabsurdnější moment tohoto nového začátku, nového života, co se tam odehrávalo, kdy to bylo? Možná mi přišlo v momentě, kdy ještě jsem byla na začátku té transformační cesty, ale už moje děti to začaly vnímat jinak a začaly vnímat to, že se mnou něco děje. Řekli ti něco nebo říkaly ti tvoje dcery něco?

No jo, právě, že přišly s tím, že já jsem jejich královna. „Mami, ale ty jsi královna.“ My jsme se o těchto tématech vůbec nebavili. Když ti to přijde říct sedmiletý špunt a starší to odkecá: „Jo, ty jsi.“ Tak to bylo hodně silné a já jsem se na to tenkrát ještě necítila. Ale ukázalo mi to, jak moc jsem pokročila a že má význam v tom pokračovat, protože ty děti to vnímají.

I to, že my na sobě pracujeme, nepřímo to ovlivňuje i je. Nemůžeme jim umést cestu úplně, to nejde. Můžeme zpracovat to, co ovlivňovalo nás, to, co se sešlo z mamky, z taťky ke mně. To můžu ovlivnit, můžu zpracovat, ale oni mají taky něco z mamky a z taťky. Takže já jim můžu pomoct to, aby ze mě se to nepropisovalo do nich, protože oni jak jsou napojení na možná univerzum, nevědomí, kolektivní vědomí, nevím, energie, nebo nějakým způsobem to ty děti vnímají, že se něco děje a začínají reagovat jinak podle toho, jak my na sobě pracujeme a co se s náma děje.

Oni stejně takhle vnímají i když jsme v těch toxických vztazích. Oni to na sobě pak nedají znát, oni nás chrání, oni se postaví za svoji zeď. Oni nedokážou to vyjádřit slovně, ale nacítí si to a učí se to od nás, co my si necháme líbit a co ne. I starší dcera byla na jednom tvém kurzu a když jsme jeli domů, tak ona říkala: „A teď to budu rozdělovat před kurzem a po kurzu. Já jsem vůbec netušila, že něco takového existuje a to je úplně neskutečné.“ Takové momenty, které mi fakt přišly na jednu stranu paradoxní, protože ještě tím, jak jsem to neměla zpracované tolik, tak jsem to neviděla, jak postupuju. Člověk na sobě to nevidí, ale okolí to vidí.

To je opravdu asi jeden z nejkrásnějších pocitů, kdy tvoje děti vidí v tobě něco, co se odehrává možná dřív, než si to člověk uvědomí. Protože tím, jak jsou ty děti extrémně citlivé, emocionálně velmi vnímavé a dospělí jsou takoví otupělí už ve vztahu k těm emocím, tak je to velmi, velmi silné.

Cesta Uzdravení: Hloubka NLP Masteru a Čas

Co se odehrávalo v tomhle restartu tvého života dál? Začaly se mi postupně, jak jsem na sobě pracovala, další a další témata, která jsem zjistila, že nemám zpracovaná. Šla jsem k tobě do Masteru, do NLP Masteru a tam jsme šli ještě mnohem hlouběji než Premier. Pracovali jsme hodně s věcmi, které jsou na té nevědomé úrovni. Tam bych řekla, že právě jak já jedu přes ty pocity, takže jsem si je ani neuvědomovala, ale mělo to pak velký dopad a každý trénink, každé sezení byl velký posun.

Byly teda i období, kdy jsem si přišla, že mám hlavu úplně vymetenou. Jak už jsme měli v průběhu výcviku hodně intenzivních intervencí za sebou, tak jsem tam fakt potřebovala delší období, aby to podvědomí to dokázalo zpracovat. A je to i proces uzdravení, takový. Potřebuje to čas. Potřebuje to čas.

Hodně to v debatách přirovnávají lidé, že když si zlomíme nohu, je to vidět, vidíš to na rentgenu, ale to když je to v té psychice, že to vidět není, ale potřebuje to obdobný čas.

Vnitřní Vůle a Poselství pro Matky

Co ti dalo tu vnitřní vůli, sílu, schopnost se z toho bláta, z té tmy zvednout a vstát a jít za tím světlem? Nevím, jestli to dokážu úplně přesně definovat, ale i kvůli sobě to je hodně důležité. Řekla bych, že to bylo spíš takové půl napůl kvůli sobě i kvůli dětem. Protože právě tím, že oni čerpají to, jak já se zachovám, jakým způsobem na sobě budu pracovat, tak jim nemůžu udělat to, že bych to vzdala.

Je i hodně maminek, i někteří tatínci po takových vztazích propadnou třeba do velkých depresí a přemýšlejí i nad ukončením života. Ale tady bych jenom chtěla říct opravdu, že ty děti to vnímají a pro ně je hrozně důležité, aby my jsme tady byli pro ně, protože kdo jiný?

Příběhy Klientek: Vyčerpání a Pocit Nedostatečnosti

Když se podíváš na tvůj celý minulý život, na všechny ty vztahy, kde jsi byla. Čemuž dneska se fakt můžeš smát? Jak jsem to neviděla možná. Jak jsem si v určitých fázích myslela, že to mám zpracované, ale až tou prací na sobě jsem zjistila, že nemám. Pojďme to posunout trošku dál a teď se podívat na tvoje situace z tvých klientek, z tvých sezení s klientkami. Mě by zajímalo, když si vybavíš některou z nich, že žena třeba z toho toxického vztahu přichází za tebou. Co je první věc? Co ti tělo o ní říká ještě mnohem dřív, než promluví?

Dost často jsou ženy vyčerpané. Vyčerpané tou snahou, zacyklené v myšlenkách. Vzpomeneš si na nějakou z klientek třeba, kdy ty jsi potom nemohla večer spát nebo usnout? Příběh, který mi nedávno nedal spát, kdy jsem vyloženě viděla video, jak se exekučně odebírají děti od pečujícího rodiče. To jsem teda fakt nespala. Mně se v noci do toho promítlo to, co kdyby to byly moje děti. A vůbec co kdybych já byla to dítě. Když chceš bytostně někde s někým být a je ti upíráno to právo být s tím, kde se cítíš v bezpečí, s kým chceš být, tak to je průšvih.

To je pak velké téma, jak jsou soudy, rozhoduje se, komu přidělí děti a někdy to dostane ten jiný rodič, než ke komu to dítě chce. Myslím, že je důležité říct, že je tady spousta soudců, úředníků, kteří jsou fakt na svém místě, že opravdu pomáhají, ale bohužel někde jsou lidé, kteří možná nemají zkušenosti, možná se tam promítají jiné věci. Když pak to dítě je svěřeno násilníkovi, tak je to průšvih veliký. A bohužel je to hodně časté.

Co si třeba ženy častokrát říkají, které jsou v těch vztazích, které jim nevyhovují, nesedí, možná samy o sobě, samy k sobě? Je to něco, co bys dokázala popsat? Tam je toho hodně, každá samozřejmě tam má trošku něco jiného, ale z valné většiny se opravdu v tom jádru dostaneme k tomu, že nejsem dost dobrá. Někdo nasadí ty věty jako: „Kdo by tě chtěl? Vždyť už si nikdy nikoho nenajdeš. Co když je tohle to nejlepší, co se mi mohlo stát? Co když to nezvládnu finančně? Co když budu sama? Co když mi někdo nepomůže?“ Spousta strachů tam je, spousta limitů, které vyvěrají z té minulosti.

Nebezpečí „Zůstat Kvůli Dětem“

A ta nejvíc nebezpečná věta, kterou si člověk říká v těchto vztazích: „Udržím to kvůli dětem.“ Ale co to způsobí, když to udržím kvůli dětem? Co je tím naučím? Naučím je to, že je v pořádku, aby někdo někoho mlátil. Naučím je tím, že je v pořádku, že někdo někoho šikanuje, špiní, haní, že se k sobě chováme škaredě. Opravdu chci tohle pro svoje děti? To je velmi dobrá otázka k zamyšlení.

Stalo se ti někdy, Jani, že jsi viděla u klientky verzi sebe, té sebe, kterou jsi nechala daleko za sebou, že se nacházíš v jejich příbězích? Často. A je hodně příběhů, které jsou i podstatně horší. Že tam fakt je i opravdu násilí fyzické, sexuální a hodně škaredé příběhy kolikrát.

Konec je Začátek: Nové Vize a Sny

Pojďme teďka zase na chvilku na druhou stranu. Co dělají klientky? Co tě opravdu baví a jaký moment třeba v koučovně tě naposledy vyloženě rozesmál? Na jednu stranu je to možná těžší, ale je tam takové to cvaknutí, když dojde, že ten vztah opravdu není v pořádku a že má právo mít vztah, který je v pořádku, že je v pořádku mít se ráda. V momentě, kdy to dojde a zapadnou ty správné kolečka, tak najednou naskočí vize, co by teda mohla i jaké další sny.

Už se s tím dá pracovat a směřovat dál, že vlastně tím, že se ten vztah rozpadl, to nekončí, ale právě začíná. Jaké možnosti tam přichází. Hele, to se mi moc líbí, to, co říkáš. Že vlastně ten vztah se rozpadl, že to nové začíná, ono to může být pozitivní. To pro spoustu diváků i teďka to může být obrovská motivace, že konec něčeho je začátek něčeho nového. To je hodně, hodně důležité.

Dokážeš už třeba dneska rozpoznat na tom začátku třeba u prvního sezení, kdo zůstane v té kleci a kdo se z ní vysvobodí a vyletí? Řekla bych, že asi ve většině případů už jo. Samozřejmě ta výjimka může přijít vždycky, si myslím. To bych asi lhala jinak nebo nebyla bych úplně pravdivá, kdybych řekla, že úplně na sto procent to poznám. Ale co ty lidi nebo ženy spojuje? Ty, které zůstanou v té kleci a ty, které vyletí. Co to je?

Ty, které zůstanou, většinou mi přijde, že je to jak kdyby měli klapky na očích nebo špunty v uších. Že sice přijdou, že tu změnu chtějí, ale nejsou ochotné pro to nic udělat, nejsou ochotné se nad tím ani zamyslet. Ale může to být taky jenom tím, že si třeba nesedneme z lidského pohledu, že si třeba nemusíme sednout energeticky. Jí může pomoct někdo jiný třeba, protože myslím si, že je i hodně důležité vybrat si svého kouče, svého terapeuta nebo kohokoliv, kdo má pomáhat tak, aby člověku sedl, aby se s ním cítil dobře a bezpečně. Je úplně v pořádku, že jsme každý úplně jiný, každý jsme jinak nastavený a nikde není psáno, že nám musí povahově a energeticky sednout úplně každý.

Hloubka a Intenzita Transformačního Koučování

Jani, když se tě zeptám, když si vzpomeneš na tvůj první výcvik se mnou, jak jsi přišla tenkrát na transformační kouče, co jsi ani nečekala, že tam najdeš a co jsi tam našla doopravdy? Takovou hloubku vědomostí, protože když jsem přišla a ze začátku viděla jsem skripta, kde bylo spousta místa pro naše zápisky a já jsem v minulosti jezdila opravdu hodně seminářů, školení v různých oborech, ať už to bylo zdravotnictví. Tak jsem koukla do těch skript a říkala jsem si: „Ty jo, to je málo, ne? Co se budeme učit?“

V závěru jsem se teda hluboce omlouvala, hluboce klaněla, protože spoustu věcí jsem si ani nestihla zapsat a teď už vím, proč to tak je. Abychom si to dokázali už rovnou při tom psaní navnímat a propisovat do našich hlav, protože ty máš ty kurzy tak nabité těmi vědomostmi a dovednostmi, že mezitím to stihnout trénovat a ještě si to přepisovat někdy je náročnější. Ale dá se to i při práci, když člověk chce. A pak ještě natrénovat, to je taky hodně zajímavé a hodně důležité opravdu trénovat už od začátku, protože už i ty samotné puclíky na začátku se nám potom složí do celého toho obrazce, do celého toho procesu a ten výsledek je úžasný.

Co tě třeba překvapilo na některém z mých výcviků, ať už to byly kouči, ať už to bylo NLP? Je tam něco takového? Překvapila mě ta intenzita i samozřejmě i těch zážitků a naprosto úžasné jsou třeba i vizualizace, které tam do toho vkládáš, protože spousta lidí takovéhle vizualizace i meditace nezažili. Je to příjemné, velice příjemné zpestření a zároveň je to i pro naši práci s dalšími lidmi.

Hodně mě překvapilo, že tam dbáš i na ty výstupy z komfortní zóny, které ze začátku hodně lidí hodně štvou. Mě taky ze začátku a právě třeba teď už se jim směju a je to pak docela takové zábavné pozorovat, když tam něco takového potom uděláme praktikantům, aby ten výstup z komfortní zóny byl už jenom to, že si třeba změnili místo. Ale zase vidíme na druhou stranu, jak veliký vliv to i jenom tahle banalita má v tom výcviku, že ten dopad je veliký.

Od Studentky k Trenérce: Srovnání Minulosti

Jani, prošla jsi se mnou transformační kouče, NLP Premier, NLP Master a dneska patříš i jako členka celého našeho týmu a společně trénujeme ty další kouče a koučky. Co se v tobě muselo srovnat, abys mohla dneska být tady oproti tomu být jenom tím studentem a jenom se to učit? Mě to hodně baví, takže chtít, ale musela jsem si srovnat i tu minulost, protože i pracovat s lidmi pro mě bylo těžké právě po těch toxických vztazích.

Kdo je Připraven Být Koučem?

Jak je třeba člověk připravený nebo jak poznáš, že je člověk připravený, kdyby někdo uvažoval, kdo tenhle díl sleduje třeba o cestě kouče, že by taky jako ty chtěla pomáhat, pomáhat lidem žít lepší život, mít lepší vztahy. Jak ten člověk pozná, že je to pro něj? Myslím si, že ho to přirozeně přitahuje a jedním ze znaků možná je, že se mu svěřují i jiní lidé, aniž by už měl nějaké vzdělání, že vzbuzuje tu důvěru v ostatních lidech. A zároveň, že ho těší posun ostatních, protože za mě, když někdo někoho vede a závidí tomu druhému ten posun, tak ho nemůže vést.

Jana Dnes: Hájit Hranice a Jít za Sny

Když se teďka ohlídneš za tvým životem, co dneska Jana Koučka dělá oproti té Janě zdravotnici, kde se? Rozhodně si víc stojím za svým, víc si hájím svoji hranici. Jsem ráda, že jsem nepodlehla těm radám a omezením, co bych měla a co bych neměla, že jsem si navnímala, co mě baví. A protože i to mě zároveň naplňuje. Bez toho si myslím, že bych neměla ten život tolik šťastný. Samozřejmě ano, mám na čem pracovat. To si myslím, že bude vždycky, ale že je to právě i důležité i pro ty moje dcery.

Protože vidím i, že oni si začínají vybírat podle toho, co je bude naplňovat, co je bude bavit. Že nejdou za každou cenu za to, že musím vyloženě dělat tohle a tohle, protože to jinak nejde. Kdo říká, že to nejde? Proč by to nemohlo jít jinak? Co když jenom potřebuju najít tu svoji individuální cestu?

Závěrečné Poselství: Pryč z Toxických Vztahů

Žena, která tě třeba teď poslouchá někde v autě, možná doma, možná ve vaně a zároveň se nachází v tom toxickém vztahu a možná dneska, třeba večer udělá to rozhodnutí. Co bys jí k tomu řekla? Odejt, zůstat? Co nejrychleji pryč.

A teď mám k závěru pro tebe ještě poslední otázku. Když si představíš nějakou personalistku, pomáhající profesionálku v jakékoli profesi nebo manažerku, která přemýšlí o téhle cestě, že se stane taky koučkou jako ty a začne ženám pomáhat, ne možná jenom ženám, ale i mužům, to záleží už na ní. Co možná potřebuje vědět o téhle profesi, o téhle celé cestě být opravdu tou transformační koučkou? Že je to úžasná cesta, protože transformační coaching není obyčejný coaching, je jiný. Už tady dokážeme začít měnit životy už v průběhu toho koučovacího sezení. Naši koučové se ptají jinak a posuny u klientů jsou. To vidíme na každém sezení.

Za mě coaching by se měl učit jako základní dovednost pro jakoukoliv profesi, pro jakékoliv jednání i v rámci rodin, protože nám to dává i pochopení, proč druhá strana jedná tak, jak jedná. Že může být jiného typu, než jsme my, že může ten svět vnímat trochu jinak než my a může to velice usnadnit komunikaci.

A tvůj největší motiv, proč sis vybrala tuhle cestu a dneska pomáháš druhým a koučuješ, co to je? Mně se hrozně líbí celkově rozvoj žen a za mě je hodně důležité, aby i ženy se dokázaly o sebe postarat i o svoje děti. Pro mě oblast, jestli podnikání nebo toxické vztahy, je pořád jedna a ta veliká skupina, protože i spousta podnikatelek se dostává do toxických vztahů nebo řeší něco ze své minulosti.

Pořád tady máme docela vysokou nerovnoprávnost v platech mužů a žen. Celkově na ženy bych řekla, že jsou kladené leckdy větší nároky, co se týče postarat se o všechno, rodinu, děti, kariéra a tak dále. Chci, aby se jim to i usnadnilo, aby si líp dokázaly vybudovat svoje podmínky nebo aby byly v bezpečí, aby si dokázaly postavit ty hranice, aby dokázaly vylézt z té své klece a začít si plnit sny, dělat to, co je naplňuje, aby to učili i ty děti svoje. Protože děti je náš ohromný potenciál a pojďme je učit to dobré.

Kdybychom teď, Jani, měli shrnout tvůj celý příběh jenom ve třech větách, ale proto, co je tvoje poselství? Mnozí si myslí, že nás děti nevnímají, ale vnímají, a proto bychom na sobě měli pracovat. Co si lidé z dnešní epizody můžou nejvíc odnést? Jaké hlavní myšlenky bys teď chtěla vypíchnout, zdůraznit?

Rozhodně nezůstávat v toxickém vztahu, pokud tam není domluva. Když vidím, že není žádná odezva, ten partner na sobě nechce pracovat, tak pryč. Čím dřív odejdu, tím dřív se uzdravím, tím dřív si to můžu zpracovat, tím dřív budu v mnohem lepším vztahu. A ty základy toho zdravého vztahu můžu postavit i pro naše děti. Zároveň je důležité na sobě zůstávat, pracovat, protože mozek nás má tendenci zamotávat do vlastních myšlenek. Když na sobě budu pracovat a aspoň čas od času si dovolím spolupracovat s někým, kdo mě dokáže nasměrovat, tak to může hodně urychlit moji cestu vpřed, ať už v osobním životě nebo i v podnikání. Obzvlášť pro ženy bych řekla, že je to hodně důležité.

A když teďka ve velké energii motivačně zakončíme celou epizodu, co bys jim chtěla poslat do toho éteru k těm ženám? Co to je, co dneska jim bude rezonovat v jejich hlavě? Ženský, nevzdávejte se, pracujte na sobě a uvědomte si, že jste vzorem pro svoje děti. To, jak na sobě pracujete, oni vnímají, učí se od vás a to je veliký dar, který jim můžete předat.

Díky moc, Jani. Já už nemám dneska další otázek. Jsem velmi rád, že jsi tady byla dnešním hostem téhle epizody. Bylo to obohacující, bylo to hluboké, bylo to i plné náročných zvratů, momentů a emocí. A tohle, dámy a pánové, byla Jana Navrátilová, koučka, žena a zároveň dneska i členka našeho týmu. A pokud už opravdu cítíte, že nechcete být v té kleci a mít ty křídla a možná, pokud jste žena i být pro sebe tou královnou, ten nejlepší čas je právě teď. Na viděnou u dalšího dílu. A pokud se vám tahle epizoda líbila, tak sdílejte dál tohle video, lajkujte ho, odebírejte náš kanál a pošlete ženám, které se v těchto situacích také nachází.