„Nejsem dost.“ Jak nás tlak na výkon ovlivňuje celý život | NLP koučka Daniela Rybářová

Věty, které v nás vyvolávají tlak

Věty, které slyší děti na hřištích, v tělocvičnách a u kuchyňských stolů po celé zemi. Věty, které formují vztah k vlastním dětem, ale hlavně vztah k sobě samému. A pak se jednoho dne probudíme vedle člověka, kterého milujeme, a v hlavě nám dál běží jedno: pořád to není dost. Můj dnešní host tomuhle rozumí hodně zevnitř. Vyrostla ve vrcholovém sportu, ale tohle není rozhovor o sportu. Je o jedné otázce: proč se chováme tak, jak se chováme?

Daniela Rybářová — koučka, NLP terapeutka a překladatelka lidského chování. Stovky sezení s klienty, kteří s ní zůstávají dlouhé roky. Danielo, vítej mezi námi.

Moc děkuji za pozvání. Ahoj Radku, ahoj diváci a posluchači. Ráda jsem tady.

Pojďme se do toho rovnou pustit. Přečtu ti postupně věty, které lidé často slyší, a ty mi řekni, co se v tobě odehrává. Nebreč, seber se. Ještě víc. Podívej se, jak to jde ostatním. Já jsem do tebe tolik investoval. Hlavně nedělej ostudu.

Strašný tlak. Mám z toho pocit sevřeného žaludku. Je v tom taková podmínečnost přijetí — přijetí toho člověka s tím, jaký je. A hlavně to první „nebreč“. Často se pak v dospělosti ukazuje, že dítě, které tohle slýchá, není schopné projevovat emoce, protože má pocit, že je to nežádoucí, že s tím není přijímané. Takže obrovský tlak, stres a pocit, že nikdy nejsem dost s tím, jaký zrovna jsem.

„Nejsem dost.“ Jak to můžu pochopit já jako ten, kdo tím prochází?

Neodpovídám představě toho druhého člověka. Když to vztáhnu ke sportu: když nevyhrávám, nemám hodnotu, a tak mě možná nebudou mít rodiče rádi. Ponesu si v sobě větu, že jsem zase zklamala, že nemám pocit bezpodmínečného přijetí — že takhle, jak jsem tady dneska se vším, i s těmi chybami, i s těmi prohrami, to stačí. A tenhle kurz si pak taháme do dospělého života. To „nejsem dost“ je schované v mnoha jiných větách. Třeba v tom, že se někdo snaží zhubnout, že si nepřipadá hezký. To řeším na sezeních velmi často, hlavně se ženami, které mají pocit, že jejich tělo je nedokonalé. Nebo v tom, že si ve vztahu musíme lásku zasloužit.

A kterou z těch vět jsi slýchávala ty osobně?

Rozhodně jsem hodně cítila to „musíš“ a tlak na výkon, to „vyhraj“. A měla jsem pocit, že do toho rodiče už tolik investovali — že v tom tenise máme utopený barák a tři rodiny dovolených. Přitom věřím, že to rodiče často nedělají vědomě. Ráno nevstanou a neřeknou si: tak já dneska ublížím svému dítěti a dám mu pocit, že není milované. A často to ani nemusí říct doslova. Stačí pohled. Stačí ticho v autě, když jedete ze zápasu. To všechno v tobě vyvolá otázku: tak já jsem zase zklamal?

A ve chvíli, kdy se tam vkrádá ta větička o tom, co všechno rodiče pro tvůj sport obětovali, tam dochází k tomu, že vlastně splácíš nějaký dluh. To ti sráží výkon na kurtu a bere ti to radost. Jedeš jako stroj a honíš se za výsledky, a i přesto, že výsledky máš, tak kde je to „až“? To jsem zažívala i v dospělosti. Kdyby se člověk podíval zpovzdálí, řekl by si, že zvládla spoustu věcí. Ale já ti můžu říct, že jsem ještě donedávna neměla pocit, že to „až“ už nastalo. Že si řeknu: super, tohle je dobrý.

„Já jsem v pohodě.“ Co to doopravdy znamená?

Říkáš si překladatelka lidského chování. Tak mi předlož větu, kterou v Česku všichni slýcháme, ale nikdo ji možná nemyslí vážně.

„Já jsem v pohodě.“ Za mě to znamená: nejsem v pohodě, ale nechci ti to říct. A co víc — nechci to říct nahlas, protože si to nechci přiznat já sám. Protože když nahlas řekneme, že se s námi něco děje, přiznáváme si, že je potřeba něco změnit. A ne každý do té změny chce jít. Někdy je bolestivé si říct: není to se mnou úplně OK a já bych možná měl něco udělat. Ta známá věta „jsem v pohodě“ mě drží v pohodlíčku. Ale růst vidím za tím: pojďme vystoupit z pohodlíčka, pojďme probádat, co všechno ti život nabízí, jak je barevný, jak chutná.

Nechci to nazývat čecháčstvím, ale jestli sis toho všiml, říkáme to strašně často. Jak se máš? Jak často ti někdo řekne: hele, teď to dobré není? Málokdo. A já si naopak nesmírně vážím lidí, kteří to dokážou říct a ukázat určitou zranitelnost. Někdo ji může považovat za slabost, já v tom vidím obrovskou sílu — protože ve chvíli, kdy se na svoji zranitelnost podíváš, máš schopnost s tím něco dělat. A máš k tomu všechny zdroje.

Protože říct „jsem v pohodě“ je vlastně: bojím se říct, jak to je doopravdy. Mám z toho strach a nechci si to přiznat, možná ani veřejně.

Přesně tak. Ti lidé nasazují masku, kterou pak mají pořád na sobě. A někdy je pro ně těžké to vůbec pojmenovat. Nebo mají problém říct, co doopravdy chtějí. A „co doopravdy chceš“ je skvělá otázka.

Když ti takhle někdo odpoví, jak reaguješ?

Cílím na energii. Energie toho člověka je pro mě nevědomý ukazatel toho, kde leží pravda. Když naproti mně sedí člověk, který řekne „jsem v pohodě“, ale je vyčerpaný, v noci nespí a není spokojený v partnerství, je to pro mě signál. Snažím se ho ale nestavět do pozice „ty mi lžeš“, spíš odlupujeme jednotlivé vrstvy cibule. Krásně k tomu slouží třeba kruh života. A on pak vidí černé na bílém, že to „jsem v pohodě“ je jenom fráze, kterou si sám sebe namlouvá. Ale první krok ke změně je právě to, že si to přizná.

Proč lidé neumí odpočívat bez výčitek

„Musíš. Ještě víc. Vyhraj.“ Kde všude hraje tahle trojice zásadní roli i v životě člověka, který nikdy žádný sport nedělal? Dej mi tři místa, kde by to nikdo nečekal.

Vztahy, odpočinek a rodičovství. Ve vztazích jsou to očekávání dokonalosti, to „musíš“ a to „vyhraj“ — touha, aby všechno bylo naprosto v pořádku. Překračování vlastních hranic, neumění říkat ne. A snižování vlastních nároků, neumění říct, co v tom vztahu potřebuju.

Odpočinek je pro mě parádní ukazatel toho, kde je výkon. Ty si ten odpočinek musíš zasloužit. Nemůžeš se ráno jen tak rozhodnout, že si dneska dovolíš celý den pečovat sama o sebe, číst si knížku nebo se dívat na seriál. Ne — já dneska musím uvařit, vyprat, musím být skvělá manželka a skvělá máma. A když si po deseti splněných úkolech sednu na gauč, po pěti minutách si řeknu: měla bych jít něco dělat, abych cítila svoji hodnotu. Spousta lidí dneska neumí odpočívat bez výčitek. Bez toho, aby si dovolili říct: tvoje hodnota není o tom, kolik dneska stihneš úkolů.

Na povrchu to působí jednoduše, ale má to velkou hloubku. Přijde mi, že tímhle způsobem uvažování ti život protéká mezi prsty. Neslyšíš svět okolo, neslyšíš, jak venku zpívají ptáci, protože se nezastavíš. Nevidíš barvu stromů a květin, které máš na zahradě.

Tohle teď trochu mluvím sama k sobě. Můj život byl někdy tak uspěchaný, že jsem svět kolem sebe začala vidět a slyšet možná až kolem třicítky. Začala jsem si všímat takových těch jednoduchých věcí, které ti dělají radost a které si za žádné prachy nekoupíš.

Dobrý rodič není totéž co dokonalý rodič

A rodičovství? Tam je tlak na to, abych byla skvělá máma. Abych nedělala chyby, které jsem si odnesla ze svého dětství. A je tam předsudek, že dobrý rodič je taky dokonalý rodič, ale ono to tak vůbec není.

Zase zabrousím do vlastního života. Moje nejmladší dcera bojovala s tím, že toužila být ve všem dokonalá. A já jsem se tehdy musela zastavit a říct si: holka, ona ti něco zrcadlí. A možná to není o ní, možná je to o tobě. Pochopila jsem, že já se před ní snažím být neustále dokonalá a neukazuju jí, že chybuju. A že ona ode mě, od dospělého člověka, potřebuje vidět, že chyby k životu patří.

Tak jsem doslova udělala to, že jsem si k ní každý večer na pět, deset minut lehla a vyprávěla jí o svém dni — ale se vším, i s tím, co se mi nepovedlo. A opravdu se to proměnilo. Dneska jí bude dvanáct let a je pro mě obrovským učitelem, protože svoji hodnotu je v těch dvanácti letech schopná rozpoznat bez ohledu na to, co jí říká okolí.

Je to hezký příklad toho, že to jde. Protože chyby dělá každý, ale někdo se je snaží zakrývat. A když dítěti ukazuje jenom tu druhou půlku, že je všechno perfektní, vzniká z toho perfekcionismus. Ve chvíli, kdy tohle člověk žije, je to extrémně destruktivní — když se něco nepovede, nese to velmi špatně. A dopady na vlastní sebehodnotu jsou pak obrovské.

Myslím, že mentální zdraví dětí a dospívajících je obrovské téma dneška. Vidím to i na svých dospívajících klientech, kterým je od dvanácti do devatenácti let. Ve chvíli, kdy jim ukážeš, že je v pořádku necítit se pořád dobře, že nemusí být pořád skvěle vyladění — tak z nich vychováváš emočně inteligentní lidi. Lidi, kteří se dokážou orientovat v dnešním světě plném informací a sociálních sítí a berou špatnou náladu nebo zklamání od kamaráda jako přirozenou součást života.

A když je tam ještě třešnička na dortu: pojď se zkusit naučit vidět, co ti to mohlo dát. Možná trochu přenastavíš ten prográmek na to, že všechno, co se ti v životě děje, ti něco dá a děje se pro tebe.

A to je v podstatě koučink, ne? Takže pokud s tím má někdo z diváků problém, že k tomu nebyl vychovaný, právě od toho by měl mít svého kouče.

Určitě. Já velmi často dělám to, že když se klientovi stane něco nepříjemného, vedu to v patrnosti. A když uplynou tři, čtyři měsíce, zeptám se ho: pojď na chvíli do kontaktu s tou nepříjemnou situací — jak se na ni díváš dneska, co ti přinesla? Tam ho vedeš k tomu, aby si uvědomil: to je něco, co jsem potřeboval, co pro mě bylo zásadní a díky čemu jsem dneska tam, kde jsem. I díky těm špatným věcem.

Když nemůžeš, zastav se a rozhlédni

V téhle souvislosti mi přišla do hlavy fráze z jedné známé české písničky: „Když nemůžeš, přidej ještě víc.“ Možná je to i mentalita Čechů a možná je to důvod, proč jsou na tom psychicky tak, jak jsou — statistiky v celosvětovém srovnání nejsou úplně šťastné. Jak to vnímáš ty?

Za mě je to strašně nebezpečná věta. Má samozřejmě dva kontexty. Jde o to rozpoznat linku mezi tím, kdy přidat můžeš — v momentě, kdy vystupuješ z pohodlíčka do nekomfortu a může tě to posunout. To je ale pořád jenom padesát procent celé té otázky.

Já bych tu větu přepsala na: když nemůžeš, zastav se. Rozhlédni se po tom, co se ti děje, a vyhodnoť si, proč nemůžeš a co ti v tu chvíli může sloužit víc. Jestli v tom okamžiku nejdeš proti sobě, proti své vnitřní ekologii. Jestli ve skutečnosti nezrazuješ sám sebe tím, že ještě přidáš a nerespektuješ svoje hranice. Jestli neříkáš ano ve chvíli, kdy chceš říct ne. Jestli se nenacházíš v prostředí, kde ti není příjemně, kde cítíš to svírání žaludku.

Je to nebezpečná věta i proto, že se vymezování hranic často zaměňuje za slabost, za prohru. Takže já bych řekla: když nemůžeš, zastav se, rozhlédni se, nádech, výdech a vyhodnoť si svoje proč. Proč nemůžeš? Co je ten důvod?

Kdybys vzala všechny svoje klienty — ženy, muže, manažery, sportovce — kolik z nich má pod vším ostatním právě tohle přesvědčení „nejsem dost“?

Je odvážné říkat procenta, ale u svých klientů to odhaduju minimálně na 80, spíš 90 procent. Klient ti nemusí na první dobrou říct „nejsem dost“, ale ty věty, za kterými se to skrývá, jsou v takhle vysokém procentu. U manažera to může být tím, že necítí uznání v práci. U maminky tím, že si nerozumí s dítětem. U partnera tím, že v tom partnerství překračuje svoje hranice. Skrývá se to i pod „nejsem hezká, a až budu štíhlá, tak budu dost dobrá“. Pak je fajn zjišťovat, kde se to vzalo.

To je podobné jako „lásku si musím zasloužit“.

Přesně tak. Cítíš potřebu si to zasloužit, podat zase nějaký výkon — jakýkoli, ale výkon. Přitom už jenom tak, jak tady sedíme, jsme dost. A to neznamená, že budeme ve všem skvělí. Je pak úžasné sledovat klientku, která není se svým tělem srovnaná. Na začátku vidíš, že sport a všechny akční kroky dělá kvůli číslu na váze. A po několika sezeních se dostáváme k tomu, že takhle, jak je, to stačí, a že sport tam přidá jenom pro svůj dobrý pocit. To je velký game changer — když to dělám jenom proto, aby mi bylo ve vlastním těle líp a aby mi bylo líp se sebou samou.

Vrcholový sport očima dítěte

Pojďme se podívat víc do tvého života. Vraťme se do tvého vrcholového sportu, protože ten byl tvůj život po velkou část — až do momentu, kdy ti v něm přestalo být dobře. Konkrétní den, šatna, kurt, cesta autem. Kde stojíš, co slyšíš, co cítíš?

Tenis jsem hrála třináct let, opravdu vrcholově. V jedenácti, ve dvanácti letech jsem byla součástí reprezentace České republiky, jezdila jsem na zahraniční výjezdy a jeden rok jsem byla i první v republice. A i přesto jsem měla pocit, že to pořád není dost a že já sama nejsem dost. Uvědomovala jsem si to už jako dítě, což mi dneska zní až paradoxně: objektivně jsem byla první v republice, a stejně jsem měla pocit, že to není dobré.

Kdybych měla říct jeden konkrétní moment, tak je to ten, kdy jsem byla na výsluní a něco se ode mě očekávalo. Naplnit cizí očekávání je něco téměř nesplnitelného a klade to na tebe obrovský tlak. Pamatuju si, že už když jsme se blížili k tomu městu, kam jsem jela na turnaj jako nasazená jednička, moje nervová soustava — u mě je to hodně kolem žaludku — začala hlásit: aha, tak teď tady zase budu muset vyhrát a nezklamat. Nezklamat rodiče, nezklamat trenéra, a zároveň dokázat, že to místo je moje. A protože jsem tam přijela jako jednička a byla jsem nejlepší, tak se se mnou nikdo nebavil.

Ten tlak je tak obrovský, že o prohře často rozhodne hlava dřív, než vůbec nastoupíš na kurt. To je základní myšlenka mentálního tréninku: když si připustíme, že jsme prohráli, tak stejně prohrajeme. Ale moje otázka je — bylo ti v tom vůbec dobře?

Nad tímhle jsem přemýšlela často. Nerada bych, aby to vyznělo tak, že tenis byl hrozný. V mnoha ohledech byl skvělý. Ale síla těch negativních prožitků byla opravdu mocná. Představ si jedenáctileté dítě, které jede na čtrnáct dní od rodičů, shodou okolností s trenérem, o kterém si troufám tvrdit, že byl lehce despotický — kladl na mě ještě vyšší nároky než na ostatní. A ty jsi tam sám a teď si s tím poraď.

Takže ano, tenis mě naučil být samostatná. Ochutnala jsem, co to znamená být nejlepší, jaké je vítězství — to mě bavilo. A kdybych se podívala na tu malou Danielu, jak sedí v šatně, řekla bych jí: ty jsi teda fakt rvavá, možná nemáš takový talent jako druzí, ale dokážeš na tom máknout. Dneska už mi ale nejde o úspěch, jde mi o to, abych z toho měla dobrý pocit já. Takže tyhle momenty tam byly. Ale daleko častěji tam byl ten tlak.

Dá se vrcholový sport dělat bez tlaku?

Kladu si otázku, jestli vůbec lze absolvovat vrcholový sport bez toho tlaku.

Mně přijde v pořádku, když ty věty, které rodiče kladou, jdou říct jiným způsobem. Nejde o to, aby kolem dětí chodili po špičkách — já si v jedenácti letech těžko sama řeknu, že bych chtěla trénovat víc. Od toho tam jsou rodiče. Ale hodně záleží na tom, jak se to podá. Místo věty „my jsme v tom utopili barák“ to jde říct i takhle: je to naše rozhodnutí, že tě podporujeme, protože tě to baví, ale je důležité, abys myslel na to, že se budeš zlepšovat jen tehdy, když tam ty tréninky budou a když k tomu budeš přistupovat zodpovědně. Neberete dítěti zodpovědnost, ale zároveň mu nedáváte pocit, že vám splácí dluh.

Napadá mě ještě jedna klíčová věc: to dítě by to fakt mělo chtít dělat samo. Na tohle jsem při koučování sportovců narážel často — někdy to nebyla jeho vlastní cesta, ale cesta rodiče. Rodič chtěl mít úspěšné dítě, investuje do něj, vozí ho sem a tam, ale chce to on.

Děkuju, že jsi mi to připomněl. Připodobním to ke svému příběhu. Táta hrál ping-pong, hrál krajský přebor. A ty nenaplněné ambice a představa, že jednoho dne bude jíst jahody se šlehačkou ve Wimbledonu, byly mocné. Sportovci, kteří jsou dneska mými klienty, mívají dost často rodiče, kteří ten sport v minulosti sami dělali a z nějakých důvodů to nedopadlo. Nemyslím si, že to musí být nutně omezující, zase je to o přístupu. Ve chvíli, kdy se rodič zamyslí a dítě ke mně přivede, dává mi to signál, že to je rodič s otevřenou myslí, který nebere zpětnou vazbu jako výčitku, ale jako prostor pro růst. S takovými rodiči se mi pracuje rozhodně lépe než s tátou, který dá dítě v sedmi letech na hokej, vstává s ním v pět ráno a má čtyři tréninky denně.

A čím víc čuchám ke sportovnímu prostředí, tím víc mě překvapuje, jak velká díra to pořád je. Jak moc kluby — a nemusí to být vrcholový klub — nedomýšlejí, že největší součástí výkonu není to, že hodně trénuješ. Umí to většina z nás. Rozhoduje tam dost často hlava. I ti nejlepší hráči na Wimbledonu mají takzvaný blikanec — často prohrají naprosto vyhraný zápas nebo rozmlátí raketu na kurtu.

Myslím si, že každý sportovec, a nemusí to být vrcholový, by měl mít svého kouče. Někoho, kdo mu pomůže prožívat život v rovnováze, aby se nestalo, že nějaká emoce zůstane nezpracovaná a on ve chvíli, kdy se má soustředit, začne přemýšlet o něčem, co se stalo. A pohltí ho to natolik, že promarní tu vteřinu, kdy má reagovat.

Přesně tak. A s tím sportovcem neřešíš jenom sport a kurt. Je to i o vztazích a situacích okolo, a i ty mají vliv na to, jak se na kurtu cítí. Vzpomínám si na jednu klientku, sportovkyni, se kterou jsme řešili výkon, aby vyhrála olympiádu, aby byla tam, kde chce být. A stejně jsme narazili na osobní témata. Nakonec jsou právě ta osobní témata někdy to nejvíc, co člověk potřebuje v sobě vyřešit, aby tomu dokázal dát maximum, na které se připravuje celý život. Vrcholový sport není záležitost na dva roky, je to příprava od dětského věku.

Kde je to „až“?

A nejzvláštnější na těch vítězstvích je, že tam ten člověk stojí, má první místo, má medaili — a necítí naplnění. To je největší paradox: člověk o to usiluje patnáct let života, až budu na mistrovství světa, tak to bude. A ten pocit nepřijde.

To je to samé, co jsem říkala já — když jsem byla první v republice, tak si tu laťku toho „až“ neustále posouváš. A přesně stejné je to i v jiných oblastech života. Jenže ve chvíli, kdy si v hlavě nastavíš limit toho „až“ a že to není dost už teď, tak tam nikdy nedoputuješ. A může se ti stát, že budeš v posledním roce svého života a řekneš si: nikdy jsem nebyl dostatečně naplněný, protože jsem si svoje „až“ posouval do neuvěřitelných výšin.

Ta tenisová kariéra skončila, a je zajímavé proč. Byla jsem tak přetrénovaná, že se moje tělo totálně sesypalo. Protože jsem byla v reprezentaci a potřebovala jsem si udržet místo v žebříčku, jela jsem na turnaj kolikrát nemocná a přecházela jsem nemoci. Vyústilo to v mononukleózu, v únavový syndrom, dokonce v černý kašel, který jsem chytla, přestože jsem proti němu byla očkovaná. Na půl roku jsem z vrcholového tenisu vypadla a už jsem se do něj nikdy nedokázala dostatečně vrátit.

A teď co to udělalo se mnou. No, ty ses nevrátila, ty nejsi dost dobrá. A s tímhle jsem šla jako teenager dál. Na co to mělo vliv? Na vztahy. Co je pro mě dost? Co mám pro sebe cenného, když já sama nejsem dobrá? A pak se to ukázalo v práci. Když se mi nevydařilo první manželství, odešla jsem z našeho města do Prahy a začala jsem dělat v televizi. Po čtyřech měsících jsem se dostala na místo šéfreportérky zpravodajství. Ta funkce zní dobře. Seděla jsem doma a říkala si: tak možná nejsi tak špatná, jak si myslíš nebo jak ti druzí říkají. Ale stejně to pořád nebylo to „dost“.

A úplně upřímně: teprve teď, kdy jsem si v životě zvolila sebe, kdy jsem si řekla, že udělám ten krok do neznáma a překročím obavu a strach bez lpění — teprve teď tady se sebou sedím smířená s pocitem, že jsem dost tak, jak jsem, se všemi nedokonalostmi. A je mi třiačtyřicet. Takhle dlouho si člověk dokáže některé věci táhnout. A nemusí to být nutně ze sportu. Je to i o tom, že nás rodiče velmi výrazně ovlivňují. A vždycky je fajn se podívat na to, z čeho vzešli oni a z jakého prostředí.

Rodičům nikdo nedal návod

To je důležité, co říkáš. Protože někdo si to může vyložit tak, že takhle se rodiče neměli chovat, tohle měli udělat jinak.

Jenže kdo nás školil na to být dobrými rodiči? Existovala na to škola? Někdy do toho byli prostě hozeni a snažili se tu funkci zastávat tak nejlíp, jak v danou chvíli uměli. A už tohle uvědomění je hodně důležité — že za to možná nemohli, že se opravdu snažili. Zpětně se spousta věcí krásně hodnotí. A někdy je nejvyšší čas přijmout to, jaké to bylo. Nemít tam hněv, zášť nebo výčitky, ale spíš vděčnost. Co si z toho můžu vzít pro sebe, pro svoji výchovu? Jak se já můžu chovat ke svým dětem jinak?

Aby se ten generační cyklus přerušil. Aby se nezopakovaly stejné vzorce, které jsme viděli u svých rodičů — protože jinak je pak děláme svým dětem. Ale já se můžu vědomě rozhodnout, že to změním.

Zároveň bych chtěla, aby zaznělo i tohle: vnímám, že se v rodičovství můžou dít věci, které jsou opravdu velmi vážné a pro které tohle přijetí nestačí. Nechtěla bych, aby to vyznělo tak, že tyhle věci zlehčujeme. A stejně tak je naší svobodnou volbou v takovém vztahu nutně nezůstávat za každou cenu. To, že někdo má nálepku rodič — nebo naopak dítě — neznamená nutně nic. Vnímám, že filtr tolerance je v každé rodině jiný, to je přirozené. Ale neznamená to, že ten člověk musí za každou cenu v našem životě zůstávat. Jen mi přišlo fajn říct i ten druhý pól.

Ráno u zrcadla ve třiceti

Teď otázka ne na koučku, ale na Danielu osobně. Co pro tebe bylo v životě to nejnáročnější?

Jedno ráno, když mi bylo třicet. Podívala jsem se do zrcadla a nebylo mi ze sebe fyzicky dobře. Dostala jsem se do okamžiku, kdy jsem se chovala jako lidé, které jsem ve svém životě nechtěla, kteří mi ubližovali. Kvůli tomu, co všechno jsem dovolila, kam až nesahaly moje hranice a jak moc jsem upozaďovala sebe samou a nevážila si sama sebe, mě to vedlo k zoufalému chování, na které jsem nebyla pyšná.

A nejnáročnější bylo přiznat si pravdu. Že za ten spackanej život nemůže nikdo jiný než já sama. Že se sice můžu vymlouvat na to, jaké mám kolem sebe partnery a jak se ke mně lidé chovají, ale taky se můžu podívat do sebe a říct si: chyba nebude v jiných lidech, ale možná v tvém nastavení, ve tvém výběru a v tom, co si dovolíš. Říct tu nahou pravdu nahlas a uvědomit si: jsi naprosto vyčerpaná, jdeš takhle příkladem svému dítěti a nejsi na to pyšná. Vystup z role oběti. Ty věci se ti nedějí proto, že si vesmír usmyslel, že to naskládá zrovna na tebe — pojď pochopit, proč se ti dějí, a začni tou změnou být ty sám.

To jsi pojmenovala přesně. Vystoupit z role oběti a převzít zodpovědnost za sebe, za svůj život. Rozhodnout se, že to chci mít jinak, a dostat se do pozice tvůrce. To jsou nejzásadnější životní okamžiky — že neutíkám a nevymlouvám se, ale postavím se tomu čelem. A tam se pak začínají dít velké věci.

Ten největší potenciál růstu se skrývá přesně v těch černých místech, která v sobě každý máme. A myslím si, že dna jsou k tomu přesně stvořená. Takže ano — sice to bylo nejnáročnější, ale jsem za to strašně vděčná. Díky tomu jsem dneska tady a děláme tenhle podcast. Vím, že jsem to přesně potřebovala, a neměnila bych na tom nic. A nelituju ani jediného svého špatného chování, protože to byla v tu chvíli obrana, ochrana, nebylo to vědomé rozhodnutí. Potřebovala jsem doputovat na svoje dno, od kterého se odrazím a budu režisérkou svého života. A je v pořádku, že člověk občas někde uhne. Už tam ale není to vyčítání, je tam otázka: co bych mohla udělat jinak?

Připomnělo mi to myšlenku, že člověk nejvíc roste, když se dostane na dno, aby se konečně mohl odrazit. Aby se z toho proměnil ve fénixe a ten život byl jiný. A vždycky, když slyším od lidí, že to je jenom dobré, tak vím, že to není ono. Protože když člověk opravdu chce růst, většinou to bývá v bolesti. Diskomfort posouvá.

Určitě. Růst můžeš i v tom pozitivním slova smyslu — třeba tím, že k sobě mluvíš laskavě. Ale i to je určitý diskomfort, protože pro nás dneska není snadné o sobě mluvit hezky. Spíš jsme zvyklí se snižovat. Ale ta opravdová transformace za mě vzniká v bolesti. Nebo v nekomfortu, v neznámém.

Cesta ke koučování a NLP

Kde se v bývalé sportovkyni probudila touha být koučkou? Kdy se to stalo?

Bylo to kolem té třicítky. Ještě ne ve smyslu, že bych se chtěla věnovat lidem, ale začala jsem se víc zabývat tím, co ovlivňuje moje chování. Když se mě někdo ptá, co mi tehdy změnilo život, tak to bylo tohle uvědomění — a knihy. Poprvé jsem přičichla k seberozvojovým knihám a začalo mě to bavit. A čím víc jsem pracovala na sobě a byla napojená na svůj vnitřní hlas, čím míň jsem se řídila hlavou a víc tím, co cítím, tím víc jsem si říkala: ty jsi tady něco odžila, vnímáš nějaký dar v tom, že se s tebou lidi cítí dobře. Co kdyby tohle byla tvoje cesta?

Bude to možná znít pateticky, ale řeknu to tak, jak to cítím. Mám pocit, že i kdybych ve svém životě pomohla jednomu jedinému člověku, tak to má smysl a dělám svět lepším místem. Jedním ze smyslů mého života je dělat práci, která mě naplňuje a která posouvá i ostatní.

Před čtyřmi lety jsem seděla s kamarádkou na kafi a povídala jí, jak mě tohle zajímá. A ona byla první, kdo mi nastavil zrcadlo: a kdy už to konečně začneš dělat a přestaneš o tom jenom mluvit? Ještě ten den jsem přišla domů, začala rešeršovat kurzy a našla jsem tvůj kurz, který mi byl sympatický. Ještě ten den jsem se zapsala a řekla si: nerozmyslím se, dělám to. Měla pravdu — mluvila jsem o tom roky, ale nic jsem pro to neudělala.

A když jsem začala koučovat, pochopila jsem, že tohle je přesně ono. Že je to moje, že tam můžu být sama sebou. Pak jsem pochopila, že k tomu potřebuju ještě NLP. Protože v koučování přijdeš na to, že spousta věcí leží v minulosti a odehrává se ti v mysli a v těle nevědomě. Slyším to nesčetněkrát: já to hlavou všechno vím, ale nemůžu si pomoct. A tohle ti neurolingvistické programování přepisuje velmi, velmi hluboko — něco, co vědomá část neumí vyřešit.

Deset let jistoty, které bylo potřeba opustit

Pamatuju si, jak jsem se na začátku, když jsme byli u tebe na kurzu, vnitřně bránila. Že to je pro mě jenom koníček, že se budu dál věnovat manažerské pozici a koučovat na půl. A tak to nějakou dobu vypadalo: dělala jsem svoji normální práci, do toho jsem koučovala a dělala NLP a každý den jsem končila v půl šesté večer. Mělo to vliv na moji energii, na vědomý čas s dětmi, s manželem a potažmo na čas na sebe. Až jsem přímo slyšela svůj vnitřní hlas: jestli něco nezměníš, já ti vystavím stopku.

Bylo velmi náročné po deseti letech opustit to známé. Tu jistotu i to přátelské prostředí — a vydat se na dráhu plnohodnotní koučky. Pořád si na to zvykám, pořád si to stavím a formuju, ale jsem šťastná, jsem naplněná a jsem ráda, že jsem tam, kde jsem.

Jak dlouho to trvalo, než jsi přešla na full time?

Myslím, že rok, rok a půl. A vůbec jsem si na začátku nemyslela, že to doputuje až sem. Baví mě na tom právě to, že ti život ukazuje, co máš dělat. Neřešila jsem to dopředu, poslouchala jsem vždycky v ten aktuální okamžik sebe. Kdybych tehdy hned po NLP řekla, že to jdu dělat naplno, vím, že by to načasování nebylo dobré. Nebylo by se mnou v souladu.

A co ti nakonec řeklo: dej výpověď a jdi do toho?

Neměla jsem energii. A protože na koučování nebyl čas, říkala jsem si, že v uvozovkách nejsem věrná před svými klienty. Vnímám velkou pokoru v tom, že jim jdu příkladem. A cítila jsem, že se dostávám do pokrytectví — něco kážu, ale něco jiného sama žiju. Věděla jsem, že kdybych seděla na tom svém křesle, byla bych ideální klient na to, aby se to odkoučovalo. Klientům jsem to na první dobrou nevyprávěla, ale nějak se to dozvěděli: ano, vy jste tady se mnou jako klienti, ale i pro mě je to pořád cesta a i já na sobě pořád pracuju.

Co ti dal koučovací výcvik?

Co tě na výcviku zaujalo, kromě technických věcí jako struktura sezení?

Má to strašně moc rovin. Jednak jsi tam s lidmi, kteří na sobě chtějí pracovat, což je inspirativní prostředí. Pak zjistíš — a myslím, že to můžu říct za nás za všechny — že tu svoji kárku starostí a problémů táhne úplně každý z nás. Někdo to má možná mnohem horší. A zároveň pro mě bylo důležité uznat svůj vlastní příběh, že to nebylo úplně snadné.

Ale to úplně nej bylo, že jsem tam poprvé okusila práci s podvědomím, pohled do minulosti. Tam jsem pustila něco, co jsem v sobě nosila strašně dlouho. A nestačilo mi jenom smíření — potřebovala jsem přepsat přesvědčení. Pamatuju si to jako dneska: touhou po dokonalosti jsem to přepsala na to, že odteď to píšu já a že nedovolím minulým příběhům a větám, aby mě ovlivňovaly teď a do budoucna.

Při jedné technice, kterou jsme shodou okolností dělali spolu, při té časovce, jsem se dokázala vrátit až do momentu porodnice. Přišlo tam absolutní smíření a ulevilo se mi i fyzicky, protože NLP je i o dechu, o pocitu. Je o tom, co nejen vidíš, ale i co slyšíš a co cítíš. Pochopila jsem, že mě rodiče strašně milovali. Jenom v některých momentech nevěděli, jak na to, ale dělali svoje maximum. A když jsem se tam sama sobě koukala do očí — to byl hodně dojemný okamžik — viděla jsem krásné dítě, které se právě narodilo, které je čistý nepopsaný list a které má všechno, co v životě potřebuje. A to jediné, co jsem tam cítila, byla touha po lásce. Pochopila jsem, že to špatné, co si dneska o sobě myslím, jsem jenom posbírala cestou. Tak si to pojď vrátit. To je ten návrat k sobě.

Kolik už jsi od té doby odkoučovala klientů? Kolik bylo sezení?

Nepočítala jsem to, ale budou jich opravdu stovky. Co mi přijde poměrně výjimečné je, že někteří lidé čekali, než ten kurz dokončím. Věděli, že ho dělám, a už předtím mi dali důvěru, že až budu na konci i toho NLP, budou ke mně chtít chodit jako klienti. Od té doby uplynulo dva a půl roku a ti lidé tady pořád jsou.

A já pozoruju, jak z lidí, kteří na začátku seděli doma mezi čtyřmi zdmi a jejichž zadání znělo „já se chci zase radovat z malých věcí, já teď vůbec nevidím smysl svého života“, jsou dneska třeba kouči. Jak se z analytických lidí, kteří dělají v korporátu, stávají lidé, kteří bravurně zvládají emoční věci a inspirují ostatní. Jak lidé, kteří neměli žádné sebevědomí a cítili, že nejsou dost, si dneska umějí nastavovat hranice a umějí říct ne. Tohle je pro mě nádherné sledovat. Dneska to mám složené tak, že jsou to manažeři i ženy, je tam i pár mužů, těch je méně, a jsou tam sportovci.

Autenticita a důvěra: proč klienti zůstávají

Dva a půl roku mít stále stejné klienty je výjimečné, něco to ukazuje. Jak to děláš?

Nebudu používat to slovo sama za sebe, aby to neznělo, že si ho dosazuju. Řeknu, co říkají klienti. A oni opakují jedno slovo: autenticita. Zřejmě z mého projevu cítí to, že nepotřebuju před nimi sedět jako dokonalý člověk. A když s tebou někdo jde dva a půl roku, neubráníš se tomu, aby s tím klientem nevznikl trochu jiný vztah. Nikdy jsem jim nedávala pocit, že je potřebuju opravovat, že je s nimi něco špatně. Že cokoli řeknou, je naprosto správně, pokud je to jejich. Že je tam nikdo nehodnotí a že jsou v prostředí, kde necítí žádný tlak na výkon — že tam, kde jsou se mnou, jsou dost.

A pak je tu ještě něco, co neříkají oni, ale co na nich vidím já. Přijdou většinou s nějakou věcí, kterou chtějí vyřešit. To, že se na to nabalí další témata, je věc druhá. Ale po nějaké době se dostáváme do momentu, kdy by se chtělo říct: tak teď jsem si ty kamínky přerovnal, a co teď? A tam přichází to kouzlo. Oni si dovolují žít život, o kterém se před dvěma lety nedovolili ani snít. To je to, proč se z nespokojených lidí mezi čtyřmi stěnami stává někdo, kdo dneska dělá kouče a posouvá ostatní. Tohle musíš odžít, na začátku bych si to nikdy neřekla.

Zrekapituluju pár slov pro lidi, kteří přemýšlejí, že by chtěli kouče. Nesoudíme, nehodnotíme, veškerý obsah tam nese klient. Nejsou to rady ani nápovědy. Klient tam je sám sebou, kouč by měl být sám sebou. A vedeme klienta z místa A do místa B.

Přesně tak. A ta práce není moje. Tu práci udělá klient, já ho jenom navedu. Jsem přesvědčená, že když posloucháš sám sebe a jdeš tomu naproti, tak není nic nemožné.

A když by se někdo chtěl taky stát koučem — co to dává tobě?

Pro mě je to filozofie života. Jsem k sobě mnohem laskavější a proměnilo mi to pohled na to, co se nepovede. Chybu vůbec nepovažuju za chybu, umím se na ni podívat z úhlu: to je super, že se ukázalo, že jsem chybovala, protože to můžu udělat jinak. Troufám si tvrdit, že to zkvalitnilo všechny moje vztahy. A nejvíc můj vztah k sobě samé. Protože i když jsem s něčím mohla být u druhých nespokojená, stejně to bylo o mně. Nikdy tam přitom nemusíš používat slova — lidé kolem tebe cítí tvoji energii. Cítí, jestli tam jsi vědomá si vlastní hodnoty, nebo jestli tam jsi jako nejistý člověk, který se v sobě necítí dobře.

Baví mě objevovat tu tvoji větu: co nevím, že nevím. A co se snažím klientům dávat najevo a co je tam možná taky drží — nikdy jim nezapomenu říct, že to sezení nebylo jenom pro ně, ale i pro mě. Že věci, které tam zazněly, zazněly z nějakého důvodu. Cítím ten vzájemný koloběh. Protože v koučování a v NLP platí víc než jindy, že cíl není konec. Cíl je ta cesta. A mě baví, že mě ta cesta přivedla k tomu, že bude do konce života. Není v ní dokonalost. Není v ní výkon. Není tam to „až“.

Koučink je skvělý i v tom, že každý kouč roste. Můžu se učit z každého sezení, z každého tématu. Ale aby byl člověk kvalitním koučem, musí nejdřív vyřešit sám sebe. A to je někdy to nejtěžší, protože to není jenom naučit se techniku a naučit se ptát. Je to projít vlastní transformaci, změnit ten příběh, který jsme si o sobě vykládali, a nepadat do příběhů a emocí klientů.

Tohle se mnou strašně souzní. Koresponduje to s tím, že jsem svůj web spustila až po dvou letech. Když jsem kurz dokončila, měla jsem klienty a říkala jsem si: jasně, potřebuju koučovat. Ale cítila jsem velkou pokoru a nesoulad v tom, abych se jenom tím, že si dodělám kurzy, veřejně vystavila jako odbornice. Potřebovala jsem si to odžít a zjistit, co to se mnou dělá. A stejně tak bych to brala jako pokrytectví, kdybych neměla z větší části vyřešená nějaká hodně bolavá místa a postavila se před klienta. Je to takový můj vnitřní kodex — že jdu příkladem. A myslím, že tohle klient pozná, že ho nepřečůráš. Když jsem pak ty texty psala, psal je už někdo, kdo měl něco za sebou.

Co (ne)říkat dětem, když prohrají

Kdyby sis na chvilku sedla do té šatny vedle holky, která si právě vyslechla, že to zase nestačilo — co bys jí řekla? Ne dnešním klientkám, ale jí.

Tu Danielu bych objala a řekla bych jí, že je naprosto skvělá tak, jak je, a že ji miluju bezpodmínečně. Že nemusí nic dokazovat, že nemusí vyhrát, abych ji měla ráda, a že ji budu milovat i tehdy, když někdy klopýtne nebo udělá chybu. Že ji přijímám takovou, jaká je.

A když sportovec sedí po zápase a brečí, že to nevyhrál — je to opravdu pláč z prohry?

Někdy může být opravdu z prohry, ve smyslu, že už má tak málo energie, že pláč je jenom nástroj, jak ze sebe emoce dostat. Ale často to bývá to ostatní: já jsem zase zklamal. Co si teď vyslechnu? Co na to řekne táta, co na to řekne máma? A co bude říkat trenér? Nesplnil jsem očekávání — budou mě mít vůbec rádi, když jsem prohrál? Takže za tím pláčem často není vůbec to, co se odehrálo na kurtu, ale to, jaké na to budou reakce.

Místo toho by tam klidně mohla přijít zpětná vazba tak, jak ji používám i v partnerství nebo v rodičovství: pojďme si nejdřív říct ty skvělé věci, to, co se povedlo. A pak se zeptat, jestli se o tom chce bavit teď, nebo se k tomu vrátíme potom. Často stačí i to, že mlčíš. Rozhodně nemáš dítěti, které brečí, říkat „nebreč, to nic není“ — to je zlehčování jeho emocí. Prostě jenom přijmout a říct: chápu, že tě to teď trápí, a chci, abys věděl, že tě mám rád bez ohledu na to, jak to dneska dopadlo. Tuhle větu slýchá jako dítě málokdo. Průšvih nastává ve chvíli, kdy je to už za hranou a dítě si to neužívá — jde z kurtu a zkoumá, jaká bude atmosféra.

Kde to hrotíš ty sama?

Ty vlastně učíš lidi nehrotit. Kdy jsi něco vyhrotila ty?

Hrotím někdy svoje děti, třeba za to, že nemají uklizeno. A odhalím teď věc, na kterou nejsem v rámci rodičovství pyšná: mám pocit, že jim někdy dávám najevo, že pro ně dělám tolik a oni si toho neváží. Takový ten klasický prográmek — já vidím, co všechno pro ně dělám a jak velká je moje láska, a něco od nich očekávám. Ale právě v tenhle okamžik si uvědomuju: ne, je to tvoje rozhodnutí. Nečekej nic nazpátek, oni ti to nejsou povinni vracet. Někdy mi to ale ujede.

A co musím taky přiznat — někdy pořád hrotím tlak na sebe. A nevadí mi to, jsem s tím dneska v pohodě, spíš mě baví to zkoumat. Kde zase to na mě vylézá? Je to zažité tak dlouho. Už si neříkám „to už máš vyřešené“, protože je jasné, že se to někde ukáže. Vnímám to jako to svoje „nejsem dost“, které bylo součástí mého příběhu. Takže někdy hrotím to, aby to bylo dokonalé. Abych byla skvělá koučka, abych byla skvělá máma. Ale baví mě ta cesta v tom, že si to uvědomím hned. Baví mě s tím pracovat a zároveň to přijmout — že se za to nesekám, i přesto, že pracuju s lidmi.

Teď jednoduchá otázka, žádný chyták. Co miluješ ty osobně ze všeho nejvíc na světě?

Miluju naši rodinnou dynamiku. Miluju to, jaké jsme si v rodině vytvořili vztahy, svoje manželství, svůj vztah s manželem, i to, jak to máme nastavené s dětmi. Miluju svoji dceru, kterou jsem sice neporodila, ale přesto ji jako svoji dceru vnímám. Miluju svého dvacetiletého syna, který sedí naproti mně v kavárně, pijeme spolu kafe a on mi říká: mami, já bych chtěl jednou vedle sebe někoho, vedle koho budu růst, kdo mě bude posouvat. A v tu chvíli všechny ty telefonáty mojí mamce s brečením, že jsem špatná máma, padají. Poklepu si po rameni a řeknu si: jestli tohle takhle cítí ve dvaceti letech, tak je to skvělé. A miluju svoji nejmladší dceru, která mě často učí sebedůvěře.

A miluju to, že se ve vztahu, ve kterém jsme, cítím svobodná. Že tam můžu být plně sama sebou a že je tam pro mě bezpečí a klid. Musela jsem projít hodně pády, abych zjistila, že bezpečí a klid jsou ty pilíře, které ke svému životu potřebuju. Protože já jsem si hodně dlouho myslela, že láska musí bolet. Že to musí být boj. A miluju i to, že to není vždycky dokonalé — je to i nedokonalé, ale je to opravdové. Na to jsme s manželem obrovsky pyšní, protože my jsme tím vzorem a děti vidí daleko víc než slova naše činy.

Rezonuje mi v hlavě tvoje myšlenka, že to nemusí být dokonalé, ale důležité je, že je to opravdové. To je silná zpráva pro každého, kdo tenhle podcast slyší. Hodně to ukazuje o tobě, o tvých hodnotách — a je to možná něco, k čemu člověk postupně dozraje. Ne tlak a výkon, ale být sám sebou.

Ano. Ty už jsi tady dneska několikrát zmínil, že nejsme stroje. Nejde být neustále vyladěný a dobře naladěný. Je super, když umíme klíčovat, kde se to bere. Ale pro mě je tohle asi ten úplně největší posun: že samu sebe přijímám i v těch dnech, kdy o sobě pochybuju. A to neumí každý.

Vztahy jako zrcadla

Pojďme na vztahy. Tvoje přednáška se jmenuje Vztahy a jejich zrcadla. Vysvětli mi to na větě, která zazní v každé domácnosti: „Ty mě štveš.“ Co partner ve skutečnosti zrcadlí?

Může zrcadlit několik věcí. Někdy mi zrcadlí to, co já sama nemám. Když si partner nastavuje hranice nebo si dovolí ti říct ne, možná je to jenom něco, co ty sama neumíš. Zároveň je důležité říct, že touhle větou nebereš druhému zodpovědnost: když se k tobě někdo chová opravdu ošklivě, neznamená to, že by za to neměl přijmout zodpovědnost. Ale je fajn se při hádce zamyslet: co je to, co se mnou uvnitř hýbe? Co je to za pocit, na co by se mě ten pocit zeptal? Když je tam strach, co mi říká — no, ty budeš sama. Aha, tak já budu sama. A co bych já chtěla říct jemu?

A pak to často bývají staré bolístky. Něco, co si neseme z předešlých vztahů, kde nás štvou věci, které zabrnkají přesně na to, co jsme zažili předtím. Typický příklad je důvěra. Jestliže tě předešlý partner podvedl nebo tvou důvěru zradil, tak v tom následujícím vztahu s důvěrou docela problém máš. Do momentu, než tě někdo otázkami navede k tomu, že důvěra je rozhodnutí. A co potřebuješ k tomu, aby ses rozhodl tu důvěru dát? Nebo je odpovědí, že se ji dát nerozhodneš? Případně toho člověka přivést k uvědomění, jak moc mu slouží to, co žil v minulosti a co ho tady teď ovlivňuje.

To jsou moc pěkné koučovací otázky. Jak moc to slouží — a pak i to, co ti v tom brání. A miluju ještě jednu otázku, kterou občas musím vysvětlovat dvakrát, protože není snadná: co se nestane, když se to nestane? Není to „co se stane, když se to nestane“, tam jdeš do negace. Ale co se nestane, když ty neopustíš vztah, ve kterém už doslova jenom přežíváš? Nestane se možná to, že budeš žít spokojený život, že se budeš cítit naplněná, že budeš cítit nějakou hodnotu. I když ta hodnota se objeví ve chvíli, kdy zjistíš, že není závislá na druhých lidech.

Když je najednou klid

Jak miluje v dospělosti člověk, který si v dětství musel lásku zasloužit? Výkonem, jedničkami, poháry, hodným chováním. Jak to vypadá v jeho partnerství — a co dělá, když ho partner miluje jen tak?

Když vyrůstáme v tom, že láska je podmíněná, tak vesměs přijdeme domů a rozpoznáváme, jakou masku si dneska máme nasadit, aby vyhovovala tomu člověku, se kterým tam jsme. Vůbec nejsi napojený sám na sebe, nenastavuješ si žádné hranice a děláš všechno proto, abys nikdy neslyšel kritiku. A jakmile nastoupíš do toho krysího kolečka posouvání hranic, je až neuvěřitelné, co jsme schopní ve vztahu obětovat pro jeho zachování.

A pak je hrozně zajímavý ten druhý efekt. Do třiceti let jsi byl zvyklý jenom na těžké vztahy a najednou přijde někdo klidný, kdo ti lásku dává jenom proto, že chce, a ty si ji nemusíš zasloužit. A já jsem to neuměla přijmout, když jsem poznala teď už mého manžela. Na začátku to pro mě bylo — ne že nuda, ale měla jsem tendenci to testovat. Když mi chtěl otevřít dveře od auta: proč to dělá, to si mě tady snaží získat? Když mi koupil dárek: to si mě chce kupovat. Dneska si řekneš, že to je bláznovina. Ale nesla jsem si s sebou tu nedůvěru. Chtělo to čas a zamyšlení nad tím, že i takhle to může vypadat.

A vždycky tvrdím takovou tu vztahovou nulu: pokud se s partnerem shodujete na základních pilířích a je tam klid a bezpečí, je to super základ, na kterém se dá stavět. Protože myslet si, že láska není práce, je trochu blbost. Láska ve vztahu sama nestačí. A leckdy možná moc brzo utíkáme od toho, abychom na tom mákli.

A jak se stavíš k tomu, když dneska lidi zkoušejí různé vztahy a po týdnu mají pocit, že to není ono? Vyzkoušejí jich osm, deset za sebou, a pořád to není dost dobré.

Že tomu nedali čas. U mě byl zlomový okamžik, kdy jsem klid přijala do svého života, naprosto triviální situace. Manžel mě odvezl do lékařského zařízení na obyčejnou preventivní prohlídku. Tehdy jsme ještě nebyli úplně spolu, ale nějakým způsobem už v mém životě figuroval. Řekla jsem, že nazpátek do Prahy dojedu sama. A on mi řekl: ne, já tady na tebe počkám. Vím, že to zní jednoduše, ale najednou tam byl poprvé někdo, komu záleželo na tom, abych já pořád všechno nezvládala. Kdo mi poskytl oporu a klid. A já jsem si řekla: není tohle přesně to, co potřebuješ a co celou dobu hledáš?

Tenhle vztah je diametrálně odlišný od všech mých předchozích a svého manžela po třinácti letech miluju možná ještě víc. Ta láska nevznikla z prvotní jízdy na horské dráze, byla to příjemná flow, kde je bezpečí. A má to za mě daleko větší potenciál dlouhodobosti. Takže pokud někdo ze vztahu odchází po týdnu, řekla bych mu, aby tomu zkusil dát čas.

S čím za tebou klienti nejčastěji chodí, když jde o vztahy?

Strašně často narážím na to, že se lidé vzájemně necítí pochopení. „On mě nechápe.“ Nebo prosba: „Já bych chtěla, aby mě pochopil.“ A co to vlastně znamená, aby nás druhý pochopil? Je důležité vědět, že každý náš filtr je jedinečný a to, co ty vidíš nějak, nemusí druhý vidět stejně. Kam se snažím klienty otázkami dobrat, je: pojď říkat svoje potřeby a pojď začít otázkou na partnera — co potřebuješ ty, aby ses ve vztahu cítil líp? Takže zásadní je komunikace.

Ale k tomu mám ještě jeden předkrok, protože to mi ukazuje praxe. Partner může sebevíc chtít komunikovat, ale pokud tam nemáš spoluhráče ve smyslu vytvořeného bezpečného prostředí pro tu komunikaci, tak nikam nedoputuješ. Spousta lidí totiž ve chvíli, kdy jim něco řekneš, slyší ve tvých slovech jenom „nejsem dost“ nebo výčitky. S klienty si takový těžký hovor projedeme v rámci techniky, kde ho postavíš do role pozorovatele. A pak se vracíme na začátek: co můžeš udělat pro toho druhého člověka, aby se s tebou v tom hovoru cítil víc v bezpečí?

Na druhou stranu — pokud se snažíš, aby se partner cítil vyslyšen, zkusíš to několika způsoby a odezva tam vůbec není. Ta odezva přitom nemusí být slovní, poznáš ji na činech. Někteří lidé neradi říkají „promiň“, ale je super, když to člověk vidí na jejich činech. Ve chvíli, kdy odezva nepřichází, nastává ta velmi těžká otázka, kterou si člověk napoprvé možná ani nepoloží nahlas: je tohle to, v čem chci zůstávat?

Zároveň se nezříkám toho, že za to stojí na vztahu pracovat. Mám klienty, kteří se dokázali dostat z hluboké vztahové krize tím, že na tom oba mákli a oba chtěli. Ten muž to vnímal jako prostor pro růst. Ale aby se změnil jako partner, musel nejdřív proměnit vztah sám k sobě. A opravdu z nich mám dneska obrovskou radost.

Jakou nejsložitější vztahovou situaci jsi řešila? Kdy to v tobě fakt šrotovalo?

Asi nevěru. Nebudeme kolem toho chodit, patří to nějakým způsobem do našich životů. Byla to nevěra, kdy bylo potřeba oddělení k tomu, aby se to pak spojilo — kdy jeden z partnerů potřeboval z toho vztahu na den odejít a zažít ten pocit, aby to pak mohli začít stavět znova. Tam jsem si říkala: teď se to bude lámat. Ale pořád jsem měla pocit, i když to pro oba bylo velmi náročné, že jsme se dostali tam, že ať to dopadne jakkoli, důležitý je pro ně vztah sám k sobě a vždycky si z toho něco odnesou. Možná právě tohle je udrželo s otevřenou myslí a nakonec si šli naproti a překonali to.

Síla podvědomí a řeč těla

Stalo se ti někdy, že jsi po sezení nemohla usnout? Že jsi přemýšlela, co jsi mohla udělat jinak?

Kdybych ti řekla, že se zavřou dveře koučovny a já si některé věci nenesu s sebou ven, nebyla by to pravda. Myslím, že i tohle je autentické. Na druhou stranu jsou pro mě úžasné okamžiky i úplně drobné kroky — když klient poprvé řekne ne, když si poprvé nastaví hranici. A já najednou vidím, jak se to projeví na fyziologii jeho těla.

Na to jsi narazila důležitě. Jedna stránka koučinku je to, co člověk říká — to jsou slova. Ale druhá strana mince je, jak to říká a jak se to projevuje na jeho těle. Jak s tím pracuješ?

Já to miluju. I když jsem o sobě hodně dlouho pochybovala a spoustu věcí na sobě neviděla, vždycky mi přišlo, že umím docela dobře číst v lidech. Neznamená to, že jsem se nikdy nespletla. Ale když mi člověk zavolá nebo když ho poprvé vidím, tak ještě nemusí mluvit a už ke mně promlouvá.

A na co jsem opravdu přišla až v NLP: miluju pozorovat dech. Dech je i taková první záchrana ve chvíli, kdy se necítíme dobře. Když mluvíš o emocích a jsi v negativním rozpoložení, je dech krátký a přerývaný. Takže hodně pozoruju dech a hodně s ním pracuju i ve sportu — tam se u dechu začíná. A pak si všímáš toho, v jakých situacích se člověk schovává, jak kříží ruce, jak se choulí, jak je narovnaný. Sleduju i tu jiskru v oku, to, co dělá s rukama. To všechno ti něco říká i bez slov — v momentě, kdy on ti říká nějakou věc, ale ty na jeho těle vidíš, že to tak úplně není. Tak se pak zeptám na otázku, u které vůbec nepozná, že ho pozoruju.

Pro mě jako pro kouče je neverbální komunikace nesmírně důležitá. A všímám si i toho, jestli se mi daří získat důvěru klienta — právě v tom, že on nevědomě kopíruje moje pohyby, že jsme v souladu. Po dvou a půl letech to poznáš i tak, že to prostě cítíš. Takže tím trochu kontroluju i samu sebe — jestli jsem v tom vědomá a jestli jsem stále přítomná.

To je extrémně důležité, protože tohle nezná a nedělá zdaleka každý kouč. Práce s fyziologií je přitom možná ještě pravdivější než to, co člověk říká.

Úžasné je to i při vizualizacích, což je kapitola sama pro sebe. Ve chvíli, kdy klienta dostaneš dovnitř jenom skrz dech — dýcháš s klidem, dýcháš s bezpečím, dýcháš s láskou — tak to dokážeš vyhajpovat do obrovských výšin. Dech a celková fyziologie jsou bonus, který máme možná trochu navíc oproti ostatním lidem, kteří pracují s lidmi.

Máš za sebou dva a půl roku od výcviku, dva a půl roku koučuješ a z toho šest měsíců na plný úvazek. Jaký je to pocit mít za sebou stovky změněných životů?

Když to takhle říkáš, tak je to strašný vděk. A zároveň obrovská pokora, protože to odmakali ti lidé. Já jsem jim jenom dokázala pootevřít nějaká dvířka, která oni v sobě vždycky měli. A za těmi dveřmi byla další dvířka — to jsou ty vrstvy. Potřebovali položit tu správnou otázku, aby se odvážili za ty dveře vykročit. Když říkají „kdyby nebylo tebe, tak se to nestane“, vždycky jim připomenu, že ten, kdo se rozhodl tu změnu udělat, byli oni. A nebojím se jim říct, že jsem na ně pyšná. Je to skvělé, ale ani tohle neurčuje moji hodnotu.

Co bys řekla lidem, kteří přemýšlejí nad tím, že se vydají na cestu kouče nebo koučky?

Že jestli se na tuhle otázku už zeptali, tak už odpověď mají. Někdy je síla v jednoduchosti.

Vše, co potřebuješ, už máš

Pojďme si zahrát malou hru. Na tvém webu a na tvých sítích jsem narazil na pár frází. Přečtu ti je a ty mi je rozbalíš — klidně natvrdo, narovinu. „Kolikrát jsme si spletli klid s tím, že jsme ve skutečnosti zradili sami sebe?“ Kdo si nejčastěji plete klid se zradou sebe?

Často je to v partnerství, ve chvíli, kdy překračujeme svoje hranice. Nejsme tím, kým jsme, nevyjadřujeme svoje pocity, neumíme říkat ne. Často se zmenšujeme jenom proto, aby se druzí lidé cítili dobře. Nevyčníváme nebo nerozvíjíme svoje dary jenom proto, abychom do té společnosti zapadli. A v tu chvíli, kdy neslyšíme svůj vnitřní hlas a nejdeme si za tím, zrazujeme sami sebe.

V tvém bio najdu otázku „nevím, že nevím“.

To jsou pro mě dvířka, která jsou otevřená. A naprosto přijímám, že budou otevřená pořád. Je to pro mě nekonečná nevědomost a zároveň poznání, uvědomění, prostor — prostor, do kterého když nakouknu, je to úžasné. Kde ještě můžu hledat to, co mě obohatí a co mě posune? Takže je to otázka, na kterou nemám potřebu hledat odpověď.

„Všechno, co potřebuješ, máš v sobě.“ Taková věta se dá vylepit na plakát. Obhaj mi, proč právě tahle.

Kdyby přišel člověk, který je na dně, a já mu řekla tuhle větu, odpověděl by mi: nemám. Nemám peníze, nemám vztah, nemám lásku. A já bych řekla: ano, to je sice pravda, ale ještě jsem na světě nepoznala člověka, který by neměl schopnost udělat krok k tomu, aby to bylo jinak. Tuhle schopnost máme všichni. Ty zdroje máme v sobě, narodili jsme se s nimi. A otázkou je, proč je dneska necítíme — jaké hlasy nám je odbarvily a zešedly. Když jsem se dívala na malou Danielu v porodnici, ta Daniela tam se všemi těmi zdroji byla. Jenom postupem let a slov vyšedly a já nevěděla, že tam jsou. I tohle je ten návrat k sobě.

Pár vět na doplnění

Dám ti k závěru pár větiček, které mi doplníš. Dítě, které neuspělo, nepotřebuje hodnocení. Potřebuje…

Lásku a objetí. Přijetí.

„Nejsem dost“ nevznikla v tobě. Vznikla…

V hlasech a v mysli druhých lidí.

Výkon ti dá potlesk, ale vztah k sobě ti dá…

Hodnotu. Přijetí.

A když jsi překladatelka lidského chování — když ti řeknu „já jsem prostě líná“, co to znamená?

Nechce se mi to dělat, nemám na to teď energii, nebaví mě to. A nebo to „já jsem líná“ může znamenat: nechci se podívat pravdě do očí a vidět, z jakého důvodu to je. Hledat tam ty vrstvy — to je to překladatelství.

A věta „mně už je to jedno“?

Tu bych přeložila jako: tím víc mi na tom záleží.

Pojďme k poselství. Kdybys divákům měla říct vzkaz — něco ze svého života, ze svých zkušeností — co by to bylo?

Možná si myslíš, že si lásku, uznání a svoje místo musíš zasloužit. Ale tvoje hodnota nikdy nemůže být trvalá, pokud je daná do rukou druhého člověka. Proto bys měl opustit představu, že máš někam doputovat, abys byl dost — a přestat žít v tom, že nejsi dost právě teď.

A kdybys měla dát jakoukoli radu — i když kouči neradí — co tě život naučil?

Vrátím se zase k autenticitě a k roli pozorovatele, o které jsme se tady bavili jen okrajově. Ve chvíli, kdy se shazuješ nějakými větami, sedni si sám se sebou do klidu, zavři oči a fakt si představ, že se sám na sebe díváš zpovzdálí a nemáš se sebou nic společného. Nebo si dokonce na svém místě představ někoho, na kom ti hodně záleží. V tu chvíli se ta tvoje mluva promění. Moc bych lidem přála, aby se na sebe dokázali dívat s tímhle nadhledem a uvědomili si, jestli by k někomu, koho mají strašně rádi, mluvili těmi stejnými slovy.

Sama to taky někdy dělám, když mám den, kdy mám pocit, že něco nezvládám, že jsem neupekla chleba tak jako druzí — a zase to „nejsem dost“. Tak odstoupím a řeknu si: ona dneska zvládla tohle a tohle a tohle. A okamžitě mi tam naskočí jiná perspektiva. Čím častěji tohle člověk opakuje, tím víc přepisuje to, jak o sobě smýšlí. A pohled pozorovatele je strašně důležitý i v hádkách, ve vztazích, v přátelstvích. Takže tohle bych lidem přála jako praktický nástroj, který si můžou z dneška odnést. A pak jim jenom říct: teď takhle, jak tam sedíte, s jakýmkoli vaším pocitem — jste dost.

Tak to byla Daniela Rybářová, koučka a překladatelka lidského chování. Jestli vás tenhle rozhovor oslovil, pošlete ho dál lidem, kteří teď soutěží, závodí nebo jsou někde na kurtu — anebo řeší vztahové situace a chtějí mít svoje vztahy lepší. A jestli se vám díly Myšlení kouče líbí, sdílejte je, odebírejte kanál a já se budu těšit u dalšího dílu.