Když tě život srazí na zem, vstaneš ještě silnější: Martin Kubů o vyhoření i síle NLP

Úvod a očekávání od klientů

Pojďme se podívat trochu víc do tvýho života, do toho, co bylo tenkrát. Ale než se podíváme do těch zlomových okamžiků, pojďme začít možná od konce. Když ti nedávno přišel do tvojí pracovny, do tvojí koučovny klient, co bylo to první, co tě o něm napadlo ještě než se sedl?

U každého klienta je to stejné. Když přijde, otevře dveře, mám nějaké očekávání, protože nevím, s čím přichází. Někdo se objedná a dopředu neříká, s čím přichází. První, co mě napadá, sleduji, jak vypadá, jaký má postoj, jak stojí, jak dýchá, jak se tváří. Napadají mě přitom věci, co ho může trápit.

Nejčastější témata klientů: Sebedůvěra a limitující přesvědčení

Co se ti stává nejčastěji? Jaká jsou ta témata, ty věci, které ti lidé nedokážou sami vyřešit a právě proto tě vyhledali? Těch témat je spoustu, s čím lidé nevědí, jak se pohnout. Mohu říct, že 90 % mých klientů jsou ženy, což je zajímavé. Je to možná proto, že ženy chtějí něco řešit. Chlapi si to nechávají asi víc v sobě, nechtějí jít s kůží na trh.

Většinou řeší sebe, nebo na co přicházíme, je sebedůvěra a sebehodnota. To je to nejčastější téma, které ženám chybí, nevěří si. Pak se odsuzují, že nejsou dost pro něco, dost pro někoho, a to jsou další témata. Přicházejí se spoustou svých limitujících přesvědčení. Těch je spousta a nesou si je do života dál, nevědí, co s tím, nebo častokrát to ani nevidí. Když se jich otázkami doptám, tak si na to přicházejí, co je tam brzdí a jak by se mohli pohnout dál.

Martinova cesta ke koučování: Vyhoření za barem

Pamatuji si tě z úplně prvního běhu, tuším v Praze v Holešovicích. Tehdy jsi přinesl něco, co ostatní studenti neměli. Vzpomeneš si, jak tenkrát vypadal tvůj život a co tě tam nejvíc přitáhlo? Přitáhlo mě to, že jsem chtěl získat další zkušenosti, jak pracovat s lidmi, protože už jsem s nimi nějakým způsobem pracoval. Koučing mě táhnul přirozeně k tomu, abych s nimi mohl dobře komunikovat, klást jim otázky tak, aby to mělo úroveň a dostal jsem správné odpovědi, nebo aby si oni sami odpověděli na to, co potřebují.

Co jsem tam přinesl osobně já, to bys musel říct ty, co jsi ve mně viděl. Ale co jsem si tam přinesl já, bylo odhodlání. Když nastoupím do nějakého výcviku, dokončím ho a budu tomu věnovat maximální pozornost. Nemá cenu si něco zaplatit a jen tak tam projít, nebo ani neudělat zkoušky. Vím, že tam takoví s námi byli. Pro mě je to pak intenzivní práce na tom, co se učím, takže učit se všechny postupy, otázky, techniky a jít za tím a udělat závěrečnou certifikaci. Když něco dělám, dělám to naplno, abych z toho něco měl a aby to byl užitek pro další lidi.

Vzpomínám si, že jsi tam ne jednou, ale snad dvakrát, třikrát, když jsme hledali klienta, hledali nějaká témata, říkal, že už nic nemáš, že to máš vyřešené. To nebyl první výcvik, který jsem absolvoval. Hledal jsem, protože jsem v jedné fázi života vyhořel ve své práci. Dělal jsem za barem 17 let a pořád ty stejné obličeje, stejné příběhy. Do toho jsem za ten svůj bar zaplatil nehorázné peníze, protože jsem se dostal do složitých situací, kde jsem platil za někoho něco, co nebylo moje, ale musel jsem to všechno odřít. Ve finále jsem toho měl plné zuby.

Přestalo mě to bavit, přestali mě bavit ti lidé, platit za někoho něco, ale dodělal jsem to do konce. Pak jsem se rozhodl ze dne na den, že končím. Sedl jsem k internetu, našel jsem nějaký portál, kde pronajímali hospody. Tam jsem to hodil a za dva dny se mi ozval nájemník. Vůbec jsem si ho neprověřoval, jen abych se toho zbavil, hodil jsem mu to na hřbet a šel jsem pryč. Potřeboval jsem vypadnout. Odstěhoval jsem se na půl roku na chalupu a tam jsem manuálně celou chalupu zboural. Zůstal jen komín vevnitř a zas jsem to celé postavil.

Detox na chalupě

Samozřejmě pak za pomoci mého táty, který měl stavební firmu, mi tam pomáhali zedníci dodělávat zednické práce, štuky a nějaké věci. Ale jinak veškeré přípravy jsem udělal sám. U toho jsem si čistil hlavu, nepotřeboval jsem žádné lidi. Poslouchat každý den ty samé řeči, ty samé lidi, kteří si furt stěžují. Oni si opravdu stěžují, chodí si tam stěžovat. Každý den to samé, ale nikdo z nich nic nedělá proto, aby to změnili. To mě ubíjelo.

Únik z reality: Hospoda jako útočiště a past

Vždycky jsem si říkal, co ty lidi přivádí do těch hospod. Je to časté téma, že tam lidé chodí, aby si vypovídali, postěžovali na život. Nevím, jak je to dneska, ono se to trošku změnilo. Spousta hospod zkrachovala kvůli covidu. Ale v době, kdy jsem tam byl já, to dřív byla zábava. Měl jsem hospodu na vesnici, takže každý byl zvyklý po práci jít na pivo nebo večer se jít bavit. Někteří to měli rádi, že přišli do společnosti známých, s nimiž se mohli bavit. Ale někteří chodili vyloženě se utápět do chlastu.

Viděl jsem spoustu případů, které nedopadly dobře, že neřídili svůj život, podlehli alkoholu a samozřejmě potom hracím bednám, prosázeli celý plat. Ty osudy jsem tam zažil spoustu různých typů. Buď to byla zábava, nebo koníček, nebo únik. Častokrát říkali, že to je únik od nějaké reality, že ti lidé neumí řešit problémy možná jinak.

Osobní zkušenost s alkoholem

Měl jsem jedno období, když jsem byl v těch, nebyly to moje dluhy, ale když jsem si musel nabrat úvěry sám na sebe a viděl jsem, co před sebou valím, nebylo to pár milionů, tak jsem taky podlehl chlastu. Na chvilku to byla vždycky nějaká časová úleva. Vymyl jsem si hlavu, dobrý. Trvalo to nějaký čas a samozřejmě, když jsem chlastal, chlastal jsem nejlíp, protože cokoliv jsem dělal, chtěl jsem dělat nejlíp, takže nikdo mě neupil. Kdokoliv přišel, nikdo neměl šanci. Upil jsem je vždycky já. Dneska se tím nechlubím, protože na tom není nic chlubení, ale byl jsem hovado.

Bod zlomu a rozhodnutí pro změnu

Jak se to stalo, že z barmana, který 17 let slyšel tyhle příběhy, ses vydal na cestu kouče? To nebylo ze dne na den, byla k tomu delší cesta. Když jsem tam stál a už mě to nebavilo, hledal jsem cesty, jak z toho ven, co dělat dál. Vím, že tenkrát za mnou přijel můj kamarád doktor, s kterým máme velké přátelství do dneška, a řekl: „Teď jsem byl u jedné baby na semináři Reiki.“ Já nevěděl ani, co to je. Říkám: „Proč mě tam vzal?“ A on: „Nevím, že bys to chtěl.“ Já říkám: „Nevím, co to je, ale určitě bych to chtěl.“ A on: „Tak počkej, zvednu telefon.“ Druhý den jsem jel na Reiki ráno.

Reiki a mimosmyslový prožitek

Tak začala moje cesta nějakého hledání. Nevěděl jsem, co to je. Přijel jsem, bylo tam 15 lidí a já jsem mezi nimi seděl. Teď se nás ptala, co tam děláme. Já říkám: „Nevím, mě sem poslal kamarád, že by mi to možná pomohlo.“ Neměl jsem žádná očekávání, ale pak jsou tam nějaká zasvěcení při tom Reiki, což je zajímavé. A já jsem přitom prožil něco, co jsem v životě neprožil. Měl jsem nějaký mimosmyslový prožitek, který mi trval 14 dní. Byl jsem, jako kdybych byl v rauši. Něco se stalo, něco se tam zlomilo, najednou mi začaly ruce hřát.

Do té doby jsem byl nevěřící Tomáš, vychovaný v tvrdé realitě. Na co si nešáhneš, na co si sám nevyděláš, neuděláš, to prostě neexistuje. Náboženství a takové věci pro mě vůbec nic nebyly. To se samozřejmě časem změnilo. Reiki byl vlastně odrazový můstek. Pak těch výcviků bylo x, prošel jsem všechno možné.

Od nevěřícího Tomáše k víře v nehmotné

Tahle zkušenost ti tenkrát úplně otevřela dveře do toho, že existuje něco jiného, než jen to, na co si můžeš šáhnout materiálně? Určitě. Pro mě to bylo něco nehmatatelného, ale bylo to pro mě tak silné, že jsem dokázal uvěřit, že něco existuje. Neříkám, že to je Bůh. Někdo to může říkat Bůh, ale vím, že něco prostě nad námi je, co možná může měnit realitu nás všech nebo nás nějakým způsobem řídit. Dneska vím, že něco takového je.

Kdybych tenkrát přišel za tebou třeba ve dvě ráno, když jsi byl ještě v té hospodě za barem, jakého Martina bych tenkrát viděl? Možná ve dvě ráno v podnapilém stavu a prostě hovado. Choval jsem se jako hovado. Dá se říct, že jsi se vydal na tuhle cestu, protože jsi viděl, jak to dopadá, jak to končí u těch hostů, takže ta tvrdá zkušenost ti otevřela to hledání, že prostě teď nechceš takhle skončit. To bylo ono. Byl jsem v tom chlastu. To je velice tenké a stačí už jen jeden krůček a už se člověk z toho těžko babrá. Vím, že tenkrát jsem měl problémy s manželkou, partnerské vztahy. Ono to nabourá všechno, že jo, tu rodinu. O to mi šlo asi nejvíc, protože když si to pak člověk uvědomí, tak co má vlastně.

Bod zlomu a rozhodnutí pro změnu

Jaký byl ten hlavní impulz, který tě dostal do bodu zlomu? Bylo to tak, že už jsem toho měl všeho dost. Měl jsem dost i toho, že jsem nejlepší ožrala, že všechny opiju. Už mi to nic nedávalo. Říkám: „OK, zvítězil jsem na těhle frontách, ale padám do díry, řítím se do díry, to nejde dál.“ Zdravotně, záda jsem měl špatná, nakládal jsem si na sebe hodně, jak jsem dneska říkal. Co záda, co sis naložil. To nebylo jenom mojí vinou samozřejmě. Najednou to přišlo, říkám, už nechci takhle daleko.

Vím, že jsem měl ještě úvěr dost před sebou a manželka říká, když jsem se té hospody zbavil ze dne na den: „Z čeho chceš platit úvěr?“ A já říkám: „Hele, já jsem se rozhodl, vím, že to půjde, že se o to nestarej. Nestaráš se o to, o tyhle finanční věci, já to zabezpečím.“ Věděl jsem, že to půjde. Dneska vím, jak se říká, že když se člověk rozhodne pro nějakou správnou věc, že ten vesmír je k tomu nakloněný nebo že mu přihraje nějaké věci do cesty, aby se dařilo. Myslím, že tenkrát se stalo i tohleto mně. Půl roku na chalupě jsem měl takový detox od alkoholu. Tam jsem měl čas přemýšlet o tom, co jsem dělal dobře a co špatně a co můžu dělat jinak.

Hledání a sbírání znalostí

Samozřejmě jsem studoval přitom nějaké knížky, byl čas a účastnil se různých výcviků, všeho možného. Byl jsem takový sběrač, který chtěl mít všechno. Furt jsem říkal, že toho mám málo, že ještě toho vím málo. Tohle je zajímavé, být ten sběrač. Vím, že spoustu lidí to tak mívá, že stále hledají. To je vyloženě i možná nastavení toho člověka. Ale co byl ten tvůj hlavní důvod, proč jsi ty hledal? Můj hlavní důvod byla změna. Chtěl jsem dělat něco jiného a jinak. Hlavně když jsem viděl ty lidi, kterým jsem dopomáhal k chlastu, tak jsem říkal, že bych mohl pomáhat něčím lepším v životě.

Práce s lidmi mě baví, bavila mě vždycky. Ale říkám, dokázal jsem dostat někoho do sraček možná. OK. Co kdybych mohl pomáhat jinak? Učil jsem se různé věci, jak pracovat s lidmi, různé techniky, jak jim pomáhat od strachu. Procházel jsem rozhovory, výcviky, hypnózu jsem dělal taky nějaký čas a postupně jsem se dostával dál, až jsem přišel na to, že potřebuji ještě komunikaci zlepšit trošku nebo otázky se doptat těm lidem, abych se dostal blíž. Takže jsem zvolil ten koučing. Pak následovalo samozřejmě NLP, o kterém jsem věděl dřív. Když jsem šel k tobě, tak jsem se taky ptal na prvním kurzu výcviku, jestli tam bude nějaké NLP nebo nebude, protože jsem si myslel, že to bude hlavně nabité tím NLP. Vlastně jsem pořádně nevěděl ani, co je koučing v té době. Věděl jsem, že jsou to nějaké otázky, ale mě zajímaly spíš ty techniky, jak potom pracovat dál.

Martinova proměna: Z barmana na kouče

Martine, jak by tě lidé popsali před 10 lety? Když jsem začal pracovat s lidmi, někteří byli takoví: „Jak může tenhle člověk, který do nás naléval kořalky, teď dělat něco jiného, chce pomáhat lidem jiným způsobem?“ Vím, že spousta lidí se nad tím pozastavila, dokud nevěděli, co s nimi dokážu dělat. Jak by mě popsali, nevím, možná ve fázi hledání jsem ještě byl před těmi 10 lety pořád. Ale v té době si myslím, že jsem byl už zodpovědný otec svých dcer a myslím, že i dobrý manžel v té chvíli. To všechno se změnilo vlastně od té doby, co jsem vypadl z té hospody.

Zdravotní krize: Operace páteře a autohypnóza

Byla to vlastně fáze, jak jsi říkal, toho vyhoření. Bolely tě záda. Kolik těch starostí jsi nesl do té doby? A pak tam byla ta nějaká operace páteře. Co se tam odehrálo vlastně a co se odehrálo potom, že jsi se ještě víc začal hledat tu cestu? Stalo se to, že jsem měl výhřez ploténky 9 mm, což mi hned řekli operace, protože to tlačí na míchu. Tím pádem kolikrát jsem byl nehybný, shodilo mě to na zem a nemohl jsem se hýbat nějaký čas. Takže operace. Šel jsem na operaci a vlastně necítil jsem celou levou nohu. Brněla mě, prsty u nohou jsem necítil, chodidlo. Takže operace.

Po operaci druhý den přišel doktor, co mě operoval, sáhl mi na nohu, říká: „Cítíte to?“ Říkám: „Jo, cítím, super.“ Pak nás samozřejmě vykopli z postele, velká bolest, ale hned se musí člověk hýbat, hned druhý den. Tak jsem začal cvičit nějaké cviky, takže všechno bylo dobrý, noha dobrá, nějak jsem se postupně uzdravoval. No jo, ale za půl roku nebo za rok najednou jsem byl na zemi znova, najednou šílená bolest a sestřelilo mě to zase dolů. Tak říkám, co to je.

Odmítnutí reoperace a hledání alternativ

Znova neurologie. Chtěli, že půjdu na reoperaci. Jenže v té době jsem měl kolem sebe x lidí, kteří šli na reoperaci páteře a bylo to pro ně ještě horší. Dopadli ještě hůř než předtím. Měli větší bolesti a blbě se hýbali. Tak jsem říkal, tohle určitě nechci podstoupit znova, protože s nějakým výsledkem, který není daný, že bude dobrý. Říkám, proč? Tak budu hledat nějaké jiné cesty.

Pak se stalo vlastně jednou, to už bylo v tom období, když jsem se rozhodl, že na tu operaci nepůjdu, tak mě to vlastně třeba dvakrát, třikrát za rok shodilo úplně na zem. Bylo to zrovna na chalupě, něco jsem potřeboval dodělat a už jsem byl přetažený. Skončil jsem na zemi, zavolali mi záchranku, odvezli mě do nemocnice a já tam čtyři dny jsem se nemohl vůbec pohnout. Nacpali do mě kapačky, nějaká analgetika, bolest. Dokud mi dávali něco na bolest, dobrý, ale hýbat jsem se nemohl.

Zázrak autohypnózy

Vždycky jsem prosil, jestli mi něco nemůžou do toho dát. Nic. Měl jsem vedle tašku, tam jsem měl nějaké prášky na záda, tak ty jsem zkonzumoval bokem, abych si ulevil, ale stejně nic. Po čtyřech dnech už jsem volal tomu svému kamarádovi doktorovi, tak ho chtěl nechat převézt někam jinam, že mi zařídí nějakou jinou léčbu. A já jsem si vzpomněl, že mám nějaké knížky, které jsem vozil celou dobu s sebou. Vždycky rád jsem četl, když jsem se vzdělával. Tak jsem takhle na ten tévytáhl jsem si knížku jednu, koukám na ni, nebavila mě. Druhou, měl jsem asi čtyři, tak jsem vytáhl třetí. Začetl jsem se do ní.

Jmenovala se Dohoda s nemocí. Nějaký Rusák Valerij Sinelnikov to napsal. Dohoda s nemocí. Říkám, už jen ten název. Říkám, co se dá dohodnout s nemocí? Když jsem to četl, tak tam popisoval různé příběhy lidí, jak se uzdravovali z různých nemocí. Najednou jsem se tam dostal do nějaké kapitoly, kde byl návod, jak to udělat a přepsat si nějaké vzorce chování v sobě. V nějakém lehkém tranzu, což já jsem s tranzem už předtím uměl pracovat, takže jsem se dostal do tranzu. Tam sice na tom pokoji řvala televize, byli tam dědoušové, kteří na sebe hulákali, ale prostě už asi jak jsem už nemohl, tak jsem s nějakým vypětím se dostal do autohypnózy. Prošel jsem přesně ten postup, který tam byl popsaný v té knížce. Na hodinu jsem usnul.

Za hodinu jsem se vzbudil a ta bolest byla o 80 % nebo 90 % pryč. Říkám, to není možné. Tak znova jsem to studoval, co to je. Znova jsem na to koukal. Takže jsem vlastně po čtyřech, pěti dnech vylezl z postele, došel jsem si na záchod, došel jsem se vysprchovat. Říkám, co to tady budu dělat? Tady nějaký návod. Samozřejmě je to komunikace s podvědomím. To už dneska víme, protože v rámci tvého výcviku NLP jsme se dozvěděli a vlastně to byl popis enkrokovky, kterou ty dneska učíš. Takže tam jsem já poznal sílu vlastně toho, co člověk může dělat sám se sebou, že nemusí podstupovat nějaké další věci, ale že to jde i jinak. Pokud se naučíme komunikovat sami se sebou, tak si můžeme spoustu věcí vyřešit.

Síla podvědomí a NLP: Zázrak uzdravení

Pro spoustu lidí to nejspíš možná i některým divákům zní skoro neuvěřitelně, že to je prostě zázrak, který se stane. A co tě to naučilo? Co ti to ukázalo, když jsi tohle dokázal udělat pro sebe? Naučilo mě to, že to prostě jde, že se dá změnit realita, která je daná. I doktoři řeknou, že to prostě takhle je, že to je nevratné, takže i s tím se prostě dá pracovat. Od té doby, co mám to NLP u tebe, tak to zkouším na různé věci. Nejenom na bolest zad. Pracuji s tím hodně, pracuji s tím strašně rád s komunikací s podvědomím, protože vím, že to má velkou váhu a sleduji u svých klientů, že jim to pomáhá. Vidím, tenkrát jsem řekl, že je to zázrak, opravdu to je zázrak. NLP pro mě je zázrak.

Co je to komunikace s podvědomím?

Kdyby jsi možná jen laicky popsal trošku, ať to diváci víc pochopí, kteří třeba vůbec tu zkušenost s tím nemají, kteří nikdy nekomunikovali se svým podvědomím, ani možná nevědí, co to je. Jak bys to běžně řekl, o co se vlastně jedná? Myslíš tu komunikaci s podvědomím? Je to pro mě jednoduché. Je to uvést se do nějakého relaxačního stavu. Nemusím říkat do hypnózy, protože slovo hypnóza lidi docela děsí, mají různé představy o tom. Takže OK, budeme tomu říkat stav relaxu, nějaký meditační stav, kdy se uvolníme a můžeme jít vlastně sami do sebe, dovnitřku trošku víc.

Existuje vědomí a podvědomí. To lidé taky nevědí, že máme různé úrovně. To podvědomí vlastně řídí 90 % běžných věcí, co děláme za celý den. To podvědomí má zapsané v sobě všechno a jsou tam nějaké vzorce chování, podle kterých se chováme, které jsme se naučili. Zopakovali jsme x-krát něco, až se nám to zapsalo. My to vykonáváme automaticky. Někdy nám to slouží, ale někdy nám to neslouží.

Ta komunikace samotná je o tom, že když jsme v tom hlubším stavu, v nějakém meditačním nebo relaxačním, tak my vlastně můžeme požádat sami sebe, svoje podvědomí, aby nám poslalo nějaké signály na ano a na ne. Jsou to hezké nějaké signály přes tělo, aby si to dokázal divák představit. Může to být, že vám zaškubne oko nebo zabrní vám něco nebo se vám pohne prst, ale je to tak, že to musí být, necháte to zopakovat několikrát, aby to vědomě jste nemohli napodobit. Takže si stanovíte signály ano a ne a dáváte otázky, na které se dá odpovědět ano a nebo ne. Pak se můžete ptát toho podvědomí na cokoliv, protože ono je moudré a ví všechno. Takže na každou otázku, kterou se může takhle, tak vám odpoví. Někdo může říct, že má dobrou intuici, ale ono to je s tím spojené podle mě.

Psychosomatika a naslouchání tělu

Když dobře posloucháme sami sebe, tak to tělo vždycky ví, jak to má. To je to, co je dneska taky velké téma, když posloucháme sami sebe, protože dneska spoustu lidí pracuje díky výchově, díky spíš školskému systému, že prostě pamatovat si, logika, racionalita, že to je to důležité, to je to hlavní. Jsou ale někdy potom odpojení vlastně od svého vlastního těla, od toho prožívání, od toho cítění a díky tomu vlastně ten člověk nedokáže vnímat, co se v něm přesně odehrává. Protože i o tom je trochu ta psychosomatika, že prostě ty problémové stavy na tom těle jsou jenom ukazatelem toho něčeho, co se odehrává víc v tom našem vnitřním světě, v té naší vnitřní hloubce. A to je velmi důležité uvědomit si to včas.

Přiznání slabosti a hledání pomoci

Martine, co bylo pro tebe těžší? Ta bolest těch zad, nebo si přiznat, že nejsi v pohodě? Určitě bylo těžší si přiznat, že nejsem v pohodě. Ta bolest se dá snášet, to prostě člověk otupí. Dá se na to zvyknout, že to bere jako samozřejmost, že to prostě OK, tak to tam patří, mám to tam naložené, umím s tím nějak žít. Bylo pro tebe tak těžké přiznat si, že vlastně potřebuješ pomoct? Určitě. To přiznání nebo říct si o pomoc.

Takhle já jsem nebyl vychovaný, abych si říkal o pomoc. Byl jsem vychovaný tvrdě. „Jsi chlap, musíš všechno vydržet, chlapi nebrečí, všechno si musíš vybojovat, buď tvrdej.“ Ale na druhou stranu jsem zase byl vychovávaný pomáhat těm slabším. Což si vždycky vzpomenu. Vždycky táta: „Hele, chlapi, jste velký proti jiným.“ Měli jsme vždycky, já mám bráchu dvojče, my jsme byli vždycky dva stejní, velcí a proti nám byly ty ve třídě všechny malé. Vždycky říká: „Ještě vidět, že něco se děje, pomůžete těm malým nebo těm slabým.“ Takže jsme měli prostě takové nějaké, které jsme chránili, už na základní škole, co byli otloukánci.

Role kouče: Vidět slepé skvrny

Vidíš, to je možná i tenhle způsob výchovy, který ti byl předáván, možná i ten střípek té mozaiky, proč ses potom vydal na tu cestu toho kouče. Takže jak jsi říkal, nechat si pomoct a říct si o tu pomoc, to je obrovsky důležitá věc a není to rozhodně nic špatně. A to chci říct i našim divákům, že dovolit si to je zcela v pořádku, protože nikdo z nás nejsme všemocní, nikdo z nás nejsme žádný pán Bůh, který všechno ví, všechno zná a narodil se dokonalý, úžasný. My jsme vstoupili do tohoto světa jako velmi nepřipravení na to, co se tady v životě bude odehrávat a dít. Každá zkušenost nás nějakým způsobem formuje a v tu chvíli, kde prostě jenom něco nevidíme nebo nám něco nedochází, tak možná právě proto potřebujeme o to víc toho kouče, toho někoho, kdo nám dokáže ty odpovědi v nás vlastně vytáhnout na venek, abychom my to konečně viděli.

Co jsi vlastně dlouho neviděl, když jsi byl ten barman, 17 let, bolesti těch zad, potom ten hledač, co jsi neviděl a potom jsi to našel? Co to je? Neviděl jsem východisko tenkrát z toho. Neviděl jsem cestu. Všechno to na mě padalo a musel jsem, věděl jsem, že musím něco dotáhnout, že jinak se to všechno zbortí, takže jsem to tlačil přes moc všechno. Já jsem tenkrát vlastně byl i tak naučený, že jsem nechodil se s někým poradit nebo nedejbože žádat o pomoc někoho, pomož mi s něčím. To jsem neuměl ani. Takže jsem si to tak stáhl sám. Samozřejmě opora byla manželka, ale nemohl jsem si stěžovat furt na něco.

Z role oběti k tvůrci vlastního života

Vlastně jsem byl dost dlouhou dobu v roli oběti, když to dneska vidím, protože se mi všechno hroutilo. Říkal jsem, proč se to děje mně? Já jsem to nezavinil. To vidím dneska u svých klientů, co je v té roli oběti. Všechno. „Jen já mám tohle to nejhorší. To se děje jenom mně.“ Já dneska vím, že se to neděje mně, ale že se to děje pro nás, protože ono mi to spoustu ve finále dalo a že mi to vlastně učilo i to, co se mi dělo, tak mi to vlastně učilo vždycky být lepší.

Spoustu lidí i stále v dnešní době si na něco stěžuje. Stěžuje si na to, že nemají podmínky, protože jejich dětství, hází to na školu, na rodiče, na politiky, nebo na kohokoli jiného. Co je vlastně nejvíc potřeba si uvědomit, abychom přešli z té role oběti a začali my být ti, kteří řídí svůj vlastní život? Jak se ti to povedlo? Asi je nejdůležitější si to vůbec uvědomit, v čem jsem. Ti lidé kolikrát nevědí, že se v tom kolečku nějakém té oběti pohybují. Takže jenom si uvědomit, kde jsem. Aha, něco se děje špatně. Já v tom jsem. A chci v tom být? Nebo ne? To je dobrá otázka.

Uvědomění a rozhodnutí

Takže tam je to vlastně otázka. Chci v tom být, chci to nějak změnit a tam se potom teda rozhodnout. Pokud chci něco změnit, tak proto musím dělat nějaké kroky. Vždycky je důležité uvědomit si, kde jsem teď, zmapovat to. Takhle jsem, OK, je mi v tom dobře nebo neutrálně si to tak nechat. OK, tak to nech, jestli ti to vyhovuje, nech to být. Ale pokud mě tam přece něco trápí, tak je potřeba s tím něco dělat.

Spoustu lidí si někdy myslí, že se to samo změní, že to samo možná bude jiné. Ale ono to buď bude horší, když s tím nic nebudu dělat. A to jsou ty dopady, to je to, co to způsobí v podstatě, jakou cenu platím za to, že to nechám být stále stejné. A to spoustě lidí nedochází, že to nemusí být jenom tak špatné, jaké to je, ale může to být mnohem horší, pokud nezačnou s tím nic dělat. A to je to, jakou cenu za to platím. Od koho to rozhodnutí musí přijít: „Chci to změnit“? Od toho člověka, který to prožívá, který prožívá možná něco špatného nebo se blbě cítí, tak on se musí rozhodnout, že se chce cítit lépe nebo že chce s tou situací něco dělat a musí se rozhodnout on, protože když se já rozhodnu za něj, tak to ničemu nepomůže. Když mu budu radit, dělej to takhle, ne, on se musí rozhodnout a chtít to.

Problém nebyl v zádech, ale v hlavě

To mi úplně připomněla slova mnohých lidí, kteří říkali: „Hele, já bych Radku potřebovala ti poslat mého manžela, změň ho, nebo tady tohohle, pomož mu.“ Ale dokud ten člověk sám nepřijde, sám nezačne toužit, sám nezačne chtít, tak co my můžeme pro něho udělat, když prostě on nemá ten impuls tam právě sám v sobě. Kdy ti došlo, že vlastně v tom tvém životě ten problém s těma zádama, který jsi tak dlouhou dobu řešil, vlastně nebyl v zádech, ale byl v hlavě? Trvalo mi to, než mi to došlo, a bylo to docela dlouhá doba, než jsem na to přišel. Ale samozřejmě to bylo tím, že jak jsem se posouval a jak jsem hledal ty cesty různé, takže různé výcviky a různé semináře a knížky a všechno. Něco jsem si taky načetl o hlavě, jak funguje.

Vlastně jsem zjistil, z čeho to pramení. Dneska už to vím, z čeho to bylo. Jsou to prostě vždycky nějaké bolesti nebo emoce, vlastně těžké emoce, které si člověk nese, životní ztráty. Prožil jsem kdysi taky nějaké takové věci a to si myslím, že způsobilo ten počátek celý. Ale prostě to trvá, člověk musí chtít vůbec to objevit. Spousta lidí, ať už jsou naše služby koučovací nebo NLP a terapeutické nějaké věci, tak ti lidé, dokud to nevyzkouší, tak stejně nevědí nic. Spousta lidí ani z odporu nechtějí, ale jenom do té chvíle, než jednou to okusí. Zjistí, že se dá i na jednom sezení udělat něco, člověk přijde a odchází úplně jiný. To zažívám na každém sezení s klientem.

NLP jako přidaná hodnota ke koučování

Co teda dělá to NLP jinak oproti klasickému koučingu? Co tam přidává? To NLP vlastně dává tu možnost toho klienta hned tady na tom sezení něco, s čím přišel, tak to přeměnit na něco jiného a on odchází úplně jiný. Takže to NLP je pro mě to, že jsou to nějaké techniky, které když se udělají dobře, samozřejmě musí se naučit perfektní postup a vědět, jak to funguje. Já jsem dřív něco dělal mechanicky taky, a dokud jsem ale nepochopil vlastně sám pro sebe, jak ono to fungovalo i mechanicky, ale stejně já jsem potřeboval vědět, jak to tam je, ty principy, které jsou za tím. A o to víc mě to, když už jsem to pochopil, tak o to víc mě to baví. Vím, jak to funguje a jak to jde.

To NLP je taková obrovská přidaná hodnota k tomu koučování. Myslím si, že každý kouč by si měl tím NLPčkem projít, protože mu to dává možnosti, dává mu to vlastně arzenál další k těm koučovacím otázkám. Neříkám, že koučování je špatné, ale prostě narazí na nějaké limity v tom, že najednou klient bude mít strach a co s tím strachem on udělá? Že ho pojmenují. OK, tak se možná sníží intenzita trošku toho strachu. Ale on mu nedokáže přetransformovat něco na něco jiného. A to my můžeme s NLP technikami. Právě tam je ta super práce se strachy, s fobiema a další věci. Změna limitujících přesvědčení, s kterými přicházejí.

NLP řeší to, co koučing nedokáže

OK. Takže říkáš strachy, fobie, přesvědčení. Co je tam ještě, co vnímáš jakože to je velmi užitečné, na co klasický koučing jakoby nestačí a nemá k tomu vlastně ty možnosti, ty nástroje? Je tam spoustu věcí, které se díky NLP dají vyřešit na tom sezení. Nenapadá mě teď v tuhle chvíli úplně, já můžu říct, že na cokoliv se dá najít vlastně nějaká NLP technika, protože jich máme tolik v tom arzenálu.

Konkrétní případy NLP: Léčení bradavic a rodinné vzorce

Pojďme se podívat nějak víc konkrétně na ty tvoje klienty. Jaké jsou třeba ty situace, které si vybavuješ z posledních třeba dvou let, kdo opravdu přišel s něčím složitým a právě díky NLP mu dokázal opravdu zajistit ten posun a tu celou změnu, ten výsledek. Co to přesně bylo? Těch klientů bylo spoustu samozřejmě a těch okamžiků je obrovské množství. Ale vzpomenu si teď třeba na klienta, byl to můj kamarád letitý. Ten se potýkal sám se sebou. Bylo vidět, že nebyl nikdy oceněný. Od svého táty, který ještě žije, že si něco nese.

Případ nechtěného dítěte

Takže jsme udělali techniku s časovou osou z nějakého pocitu jsme couvali dál zpětně. Dostali jsme se až před početí, do dne početí. Což je zajímavé, že se dá takhle couvat. Já dál už nechodím než do tohoto okamžiku. A on tam jenom slyšel, co se odehrávalo mezi jeho otcem a matkou. Oni se mezi sebou hádali a otec nechtěl to dítě vůbec, které mělo vzniknout nebo vznikalo nebo co se dělo. Takže měl pocit, že je nechtěný. Ten pocit nechtěného tam měl obrovský. To si uvědomil. To bylo pro něj velice silné, protože nevěděl, proč se co děje. Přitom ho má tátu rád.

V téhle technice je dobré, že se tam potom můžou uložit tomu klientovi věci, které vlastně potřebuje na to, aby zvládal ty situace v životě lepším způsobem. Celkem jsme našli, co potřebuje. Takže tam byla nějaká láska a zjistil, že zažíval lásku u babičky jediné. Nikdo jiný. Ani u mámy, ani u táty jinde. Takže jsme tam dodali zdroj lásky. On se vlastně s těmi zdroji potom vrací zpátky do současnosti. A všechny ty situace, ve kterých se cítil špatně, tak se mění, protože tam těch situací vůbec se hledají.

Co se u něho změnilo potom? Co jsi na něm viděl, pozoroval? Jak on se jinak cítil? Byl to pro mě docela emocionální zážitek jenom ho sledovat, protože on je silný chlap. Samozřejmě známe to, jsme si podobní. Ten velký chlap, jak vlastně z toho byl úplně na dně, jak byl emočně, brečel jako malé dítě, když si to všechno uvědomil. Samozřejmě, když jsem s ním prošel potom cestu zpátky, prošli jsme ho celý, tak u něho došlo k obrovskému uvolnění všeho. I ten vztah se změnil mezi tím otcem a jím. To je hlavní, to je to důležité, protože ať po něm on chtěl cokoliv dřív, tak to nefungovalo. Je to zajímavé, že tady ty věci, když se dělají, tak to funguje podle mě na energetické bázi, takže když se někde něco změní, tak se to změní u něj. Takže oni k sobě mají teď lepší vztah ten otec.

Fascinace NLP a léčba bradavic

Kdybych se tě tak zeptal ještě na něco, co tě fakt překvapilo v těch intervencích, které jsi vedl s klienty, s klientkami. Překvapuje mě a fascinuje mě vlastně to, co všechno se těmi NLP technikami dá vyřešit a dá vyřešit to vlastně v jednom sezení, že to nemusí být x-krát za sebou, že vlastně na tom jednom sezení, když se to dobře provede ta technika, takže se ta změna stane v tom sezení. A to je pro mě vždycky úplně to nejvíc, když vidím ten člověk, jak je úplně jiný, než když přišel, když si odnáší vlastně ani možná si pro to nepřišel. Samozřejmě chce něco změnit. Většina lidí, kteří za mnou chodí, tak vždycky už vědí, co chtějí, nebo že chtějí na sobě pracovat a když pak odcházejí, tak jsou nadšení. Mě baví to nadšení těch lidí. Kolikrát samozřejmě hned potom po těch technikách někdy jsou zmatení, což je v pořádku, když se pracuje s podvědomím, že tam nějaké zmatení je, někdy jsou unavení, ale pak se mi většinou ozývají třeba druhý den a jsou úplně: „To není možný. Jste kouzelník, co jste to se mnou udělal?“ Neudělal jsem to já, udělali to oni sami. Já jsem k tomu jenom pomohl jako průvodce.

Není to krásný pocit slyšet, když ti někdo řekne: „Jsi kouzelník, co jste to se mnou provedl?“ Samozřejmě, je to takové, každý máme nějaké ego, takže to potěší, pochlácholí to trošku. Říkám, tak je to fajn. A taky nás to žene potom dál. Mě teda aspoň určitě. Jak jsem říkal, že rád pracuji s podvědomím. Mně se strašně dobře daří léčit malé děti s bradavicemi. To je zajímavé. Mám kamaráda doktora, on je chirurg, takže k němu chodí na vypalování těch bradavic. Většinou maminky s dětmi. A on vždycky říká, někdy to vypálí a pak vždycky říká: „Víte co, já vám dám telefon na mého kámoše. On je takový šaman. Možná by vám pomohl s tím.“

To je skvělá spolupráce. Takže se mi ozvou nějací lidé. „My jsme od pana doktora.“ A říkám: „Jo, co potřebujete?“ „No, syn nebo dcera má tohleto, tohleto.“ Přijedou a je to otázka 20 minut, půl hodiny. Odcházejí. A bradavice. Někdy to trvá týden, někdy měsíc, někdy dva měsíce. Stalo se mi jednou, že jsem to dělal dvakrát, jinak to většinou odejde. A dělám to vlastně enkrokovkou. Vyprávím pohádku, nějakou pohádku. A oni jsou v tranzu, když jsou do těch 10 let, tak stačí jenom s nimi chvilku mluvit, použít ericksonovský jazyk, trošku. Ale já oni v tom tranzu jsou a představy mají ty děti krásné, rychlé na skokové obrazy, takže to jde velmi, velmi rychle. Jenom si něco představují a ono to probíhá a podvědomí to zařídí. A oni prostě úspěšnost mám 98 %, když jsem to počítal.

Práce s dětmi vs. dospělými: Brzdy ke změně

To je moc pěkný výsledek. Takže jsi vlastně opravdu takový v uvozovkách léčitel bradavic pro ty malé děti a funguje ti to pěkně a chirurg ti je vlastně posílá. A ty to s nimi uděláš, použiješ NLP. Přesně tak. A je tam výsledek. A to je fakt nádherné, když ty maminky zavolají a já se chci jenom ozvat, že ty bradavice už jako nemá.

Jak se ti tak pracuje s těmahle malýma dětma? Někdy jsou, záleží, někdy ty děti přijdou a bojí se samozřejmě, mají strach. Proč? Já říkám, můžu pracovat sám s ním. Byl bych rád, kdybyste u toho nebyla. Nebo rodič, když je to, když ho to není, je to pro mě lepší. Tak oni to vysvětlí a většinou stačí, když ti rodiče řeknou, že se nemusí bát, je to v pořádku. Říkám: „Nebojte se, nic se dělat nebude, to budeme jenom tady vedle v místnosti nebo něco.“ Tak. A oni jsou většinou v pohodě. Většinou to přijmou v klidu a řeknu jim: „Hele, nemusíš se ničeho bát, prohodím s ním pár pohádek.“ Který je tvůj oblíbený hrdina a prostě si je něčím získám. Sněhurkou, panenkou, čím. A oni jenom poslouchají. Říkám: „Hele, nebudu chtít nic po tobě jiného, jenom mě poslouchej. Poslouchej můj hlas, já ti budu něco vyprávět a jenom na to reaguj. Jenom to vnímej, co bude.“ Takže jenom poslouchej. Můžeš si u toho zavřít oči, ať se víc uvolníš. Šup, zavřou oči a někteří jsou okamžitě projevy tranzu. Už jim blikají oči a kývou se různě. Je to prostě jenom chvilková práce a je to úžasné.

Ty malé děti vlastně tolik nepřemýšlí, jsou v tom stavu tranzu pořád ještě, takže se s nimi lépe pracuje. Ti dospělí většinou používají už hodně tu hlavu a brání se vlastně. Oni s tím mají nějaký obranný mechanismus. Tak říkám, půjde to? Říkám, půjde. Pokud se uvolníte a budete následovat moje pokyny, tak to půjde. Ale pokud se moc kontrolujete, tak to nepůjde.

Dospělí a jejich odpor ke změně

Hele, tos teďka narazil na skvělé téma, kolik lidí si brání sami vlastně k té změně dojít. U těch dospělých oproti těm dětem, tak opravdu oni někdy nedovolí sami sobě jít do toho na 100 %. Jak kdyby trošku nevěřili, že jsou možní a že nebo že ta změna v nich je možná, že ostatní ano, ale ne pro ně. Je to prostě možná obrana, nedůvěra, pochybnost, prostě něco v té racionální většinou rovině to tam hlodá. Pořád jim prostě nedovoluje jít full in do toho. Někteří si prostě nedovolují se uvolnit. Někteří prostě musí všechno mít pod kontrolou a tam to nejde.

Výzvy v koučování a role mentora

Z druhého soudku, jaký byl tvůj nejnáročnější klient? Samozřejmě, když má někdo rakovinu. To vlastně byl můj první klient, ale to jsem nedělal NLP, to jsem dělal něčím jiným, s čím ještě pracuji. A ještě dělám rekonektivní léčení. To jenom, že to je mimo náš podcast. Tak vlastně i ty rakoviny jdou vyléčit, je to zajímavé a to prostě mě pak dostává úplně neskutečným způsobem. Mám jich za sebou x klientů vyléčených. Ale zase na druhou stranu i já sám mám furt otázku, proč u někoho to jde a u někoho to nejde. Někdy to opravdu takhle lusknutím prstů je to pryč. A někdy to prostě nevyjde.

Když se teďka podíváme na nějaká témata, která pro tebe byla opravdu náročná, která jsi vedl ať už NLPčkem, ať už koučingem, co ti přichází na mysl? Kdy to pro tebe bylo fakt výzvou? Mohu říct, že každé sezení je pro mě výzva, protože nevím, co se na něm odehraje, nevím, kam se úplně dostaneme. Mohu říct, že výzva je pro mě někdy, když je klient zasekaný, jakože se nechce uvolnit nebo že a já to poznám, že to drží. Tak někde je výzva prostě pro mě dostat ho do té fáze, aby se uvolnil a aby pouštěl konečně, aby si dokázal dovolit vlastně najít v sobě ty věci a připustit si konečně něco, co tam je zásadního. S těmi zkušenostmi, které už za ty léta mám, tak kolikrát vidím, co ten člověk, dám mu otázku a říkám: „Už mi to řekni.“ A pak když na to přijdou a říkám: „Ty jo, to už jsme měli mohli mít předminulé sezení.“ Ale to je pak takové. No, to není možné tohleto. Proč jsem na to nepřišel už dávno? A říkám, no někdy to prostě my to vidíme dřív než oni, ale nemůžu mu říct, hele, to je to, musíš si na to přijít sám. Takže to je pro mě někdy trošku ze začátku vlastně to byly pro mě výzvy, když něco vidět, tak to a neradit.

Koučing vs. Mentoring

To je prostě rozdíl mezi koučingem, mezi mentoringem. Plný Instagram prostě lidí, kteří se tváří jako koučují, jako ti, kteří ano tě provedou do těch tvých odpovědí, ale vlastně jejich sezení vypadají direktivně. Dávají tam prostě sebe, dávají tam svoje poznání a vlastně není to ani o tom klientovi. A to je právě to, o čem je opravdový koučing, že on si na to musí přijít, protože když to řeknu laicky, co je pro mě užitečnější, když mi někdo něco hned poradí a vlastně já jsem si na to nepřišel, nebo když prostě mi to možná chvíli trvá, ale prostě dojdu si k tomu sám a pochopím to. K tomu dojdu sám, tak aha, tak to pochopení jasné. Když ti někdo poradí, tak OK, ale tak je to rada od tebe, je to z tvého světa. Já to můžu mít jinak. Teď kolikrát my si něco myslíme o něčem a on to vidí úplně jinak. A musí si na to přijít jinak, jiným způsobem, než to vidíme zrovna. Hele, tohle by se takhle by to takhle by to nemělo být. To jsou ty naše mapy světa, z kterých my mluvíme. Ale každý máme mapu světa jinou a on si musí přijít na to z té své. Přesně tak.

Důležitost hlubokých otázek a akce

Ono to obrovsky souvisí i s motivací, protože když si na něco přijdeme sami, tak spíš s tím chceme začít. Chceme sami s tím něco udělat. Kdy jsi se, Martine, setkal s tím, že třeba ten koučing úplně moc nefungoval, nebo jestli tě napadají nějací klienti nebo témata vlastně, kde to fakt bylo takové špatně uchopitelné a vlastně ten klient nevěděl. Co sleduji vlastně na těch výcvicích, které děláme, když se ti kouči vlastně učí ze začátku, takže vlastně oni neumí pořádně se zeptat. A nebo znají nějaké otázky, ale neumí pořádně použít. Spokojí se vlastně s prvotním nějakým zadáním, co přijde klient, ale většinou to znáš i ty ze své praxe, že klient přijde s nějakým zadáním a řešíme úplně něco jiného, protože když se dobře doptáme, no, co jsou krásné sady otázek, když se doptáme, tak ten vlastně sezení je úplně jiné téma, úplně jiný cíl, než jsme začínali.

To si myslím, že třeba to, jak to učíš ty, tak vlastně tam je tam mě je kdo vlastně se doptat na začátku, co vlastně chci. OK. Takže přišel jsem s něčím. OK, ale proč už to nemáš? Jako další otázka. Co proto můžeš dávat tam ty bolestivé otázky na bolest použít? To jsou tvrdé otázky, ale myslím si, že obrovsky potřebné, protože spoustu lidí, a když to tak řeknu, semináře, knížky, spoustu informací, ti lidé někdy 10, 20, 30 let života hledají, akumulují nějaké poznání, ale ten jejich život vypadá pořád stejně a ten posun tam prostě není, protože prostě oni nejsou schopni to reálně zavést, reálně změnit, nedošlo k tomu vnitřnímu rozhodnutí a vlastně nedošli do té hloubky, do té podstaty častokrát v tom, co se jim děje a proč to chtějí. A ne, že možná se to stane, možná štěstěna mi jednoho dne přinese ten lepší život, toho lepšího partnera, ty lepší vztahy, ten úžasný barák a všechny ty peníze, všechno to spadne z nebe, protože tolik lidí čeká a oni čekají, až umřou.

Nekonečné „až paky“ a perfekcionismus

Čekají, že se něco stane bez nich, bez jejich přičinění a to se nestane většinou nebo spíš stane, ale k horšímu. Přesně tak, k horšímu. A to je obrovské zjištění, že prostě tolik lidí odkládá svoje sny, až potom zemřou s těma snama v té rakvi. A i když to možná teďka zní tvrdě pro některé diváky, tak je to obrovsky pravdivé to, co se děje, kolik lidí odchází potom z tohoto světa s tím, co nezažili, co se nesplnili. Vlastně nechali to ležet ladem, protože se tenkrát nerozhodli. Spousta lidí žije v nějaké křivdě nebo si myslí, že jsou. A jsou schopni s tou křivdou umřít. Ale nenapadne, že by se mohli zastavit a říct si, hele, a bylo to vlastně vůbec takhle podívat se na to z jiného úhlu pohledu a zjistit vlastně, že ta situace, která se odehrála, možná jak říkají křivda, že to možná mohlo být jinak.

Spousta lidí sjíždí semináře, ví, čte, má spoustu znalostí. No jo, ale dokud to nedají do praxe. Ano, já jsem byl takový, že jsem měl spoustu věcí a říkám: „A proč už to nedělám?“ Pak jsem jenom říkám: „Začni to dělat, nemusíš být stoprocentní.“ Ale ono dneska to vidím, že spousta lidí to má, já musím mít všechno dokonalé. To je taky dneska skvělé téma. Když to neudělám takhle na 100 %, tak to já nemůžu žít bez toho. Takže to je právě já to vidím to na spoustě klientů. To je to, že oni dneska extrémně lidé tíhnou k perfekcionismu, že dokud to není dokonalé, nemám o tom první poslední, tak nebudu dělat nic. Jenomže někdy není lepší začít dělat něco, než nedělat nic.

Pamatuji si na výcviku kouče, když jsme se bavili nebo jsi tam mluvil o NLP, zmiňoval jsi tenkrát a přesně. Tony Robbins, když se učil u svého učitele. Říkám, naučil se techniku a hned ten den šel na ulici a zkoušel to na lidech nebo dával to lidem. Takže to hned trénoval. On to neuměl přece, teď se to učil, ale šel prostě a začal to dělat. To je přesně ono. Přece když to dělám jednou, tak vím, že něco pokazím nebo to neudělám 100 %, tak ale si uvědomím, aha, ty jo, tak příště bych měl přijít a tohleto a tohleto a můžu to udělat lépe. Ale když nezačnu, tak budu furt čekat, až to bude 100 % a ve finále to nebudu dělat nikdy. Takže i to je velmi, velmi silné uvědomění, silná myšlenka, že je někdy lepší začít dřív, než prostě čekat na věky, až bude ten správný čas. Já tomu říkám prostě až paky nekonečné hory, kdy se nic neděje a nic se nestane. A i kdyby s tím málem ten člověk měl někomu fakt pomoct a prospět, tak je prostě lepší to udělat pro pár lidí, než prostě to neudělat pro nikoho.

Co pomáhá studentům v Coaching University

Co tak vlastně možná, Martine, ty jako už dlouholetý člen celého i našeho mentorského týmu, lektorského týmu, vlastně vidíš, že těm studentům fakt pomáhá? Musí pochopit, co dělají. To je důležité, aby pochopili, proč to dělají, co dělají. Musí pochopit, že koučování je nějaký postup, že ty postupy mají nějakou následnost. Proto se to učí, takže by měli dodržovat to, co mají dělat. A vlastně když se to učí, tak to mají trénovat, trénovat, trénovat, trénovat. Důležitá věc, si myslím, že to mám ve výcviku nebo důležitá, což je super u tebe, že tam jsou ti mentoři vlastně, kteří vlastně už tím prošli a už mají nějakou praxi a vědí, co se tam děje. Takže stojíme u nich a když něco dělají špatně, tak je dobré. Já třeba je zastavuji hned a řeknu: „Počkej, možná to špatně pochopil, řekni mi, co děláš vlastně teď.“ Je dobré, že se mají koho zeptat.

To jsi řekl důležitou myšlenku, protože když já si vzpomenu i tenkrát před 16 lety na jeden z prvních svých výcviků koučingu, tak já jsem tam neměl ty mentory. Neměl jsem tam ty další lidi, kteří by mi tu zpětnou vazbu dávali kromě toho trenéra samotného, toho lektora spíš než trenéra. A obrovsky mi to chybělo a to mi postupně ukazovalo, že tudy vede ta cesta. A přál jsem si vybudovat potom i koučovací školu, která je právě postavená na lidech, kteří prostě dělají ty věci, vidí ty věci, aby ten student nemusel narážet na ty chyby, na tu vlastní cestu toho dlouhého procesu poznávání, co dělám špatně, co mi nefunguje a učit se na klientech.

Největší lež: „Nejsem dost dobrý“ a její kořeny

Co je největší lež, kterou si lidé říkají sami o sobě? „Že nejsou dost dobří.“ Slyším to na neřeknu každodenní, ale na týdenní bázi. Ti lidé prostě říkají: „Nejsem dost dobrej.“ Každý to o sobě říká. Odkud tohle nastavení pochází? Z výchovy, prostě od rodičů, škola, trenéři někde. Většinou nejvíc od těch rodičů. Takže tam vlastně nebylo nikdy ocenění toho, co ty děti dělají. Takže byly neoceněné a oni chtějí, aha, tak já jsem asi udělal ještě něco špatně, tak já musím přidat. Tak přidají a ono to stejně nepřijde. A takhle si to táhnou celý život potom vlastně s sebou. „Já musím zabrat víc. Nejsem furt dost. Nejsem dost v očích toho svého táty, té své mámy nebo toho svého toho.“ A táhnou si to sebou.

Je to klíčový vznik, protože co chtějí děti nejvíc? Chtějí lásku. Lásku od rodiče, od maminky, od tatínka. V tu chvíli udělají první poslední, aby to dostali, aby ji měli. A oni prostě jdou podle toho, co chce rodič, kým se má stát to dítě a jak se má chovat a tak dále a tak dále. Chce se jim zavděčit, v podstatě chce tu lásku. Takže i to nejhorší, co ten rodič v podstatě může udělat, je neprojevovat mu vlastně to uznání a možná nedávat mu ten prostor k tomu, co chce teda to dítě.

Generační vzorce a audit přesvědčení

Každý z nás vždycky říká, když se mu dělo něco nebo táta dělal takhle: „No to se mi nelíbí, to dělat nebudu.“ A pak se přistihneme, že v některých situacích děláme něco. Teď říkám, hele, vždyť jsem, vždyť jsem stejný, jako dělám. Takže ono to není úplně jednoduché. Vědomě to zpracovat, to není jednoduché, ale na úrovni podvědomí, když se to zpracuje, tak to má pak jiný výsledek. A na to NLP je fakt skvělé, protože prostě my máme tendenci jet v zajetých kolejích, prostě dělat ty stejné věci, jako dělají naši rodiče. A i když někdy si říkáme, to bych právě nikdy neudělal, takový já nebudu, tak potom oni mají pak taky svoje děti a najednou oni jedou to stejné, ten stejný program prostě jak přes kopírák. A je to absurdní, jak moc je to tam někde zakořeněné, jak to podvědomí nás prostě řídí a my jenom běžíme za ním.

Teď vlastně takhle o tom mluvím, tak jsem si uvědomil, co těch přesvědčeních ti lidé si táhnou, ti klienti. O penězích. Jak se dřív, kde je peníze, tak je zloděj. Nemůže mít peníze, to musel nakrást. Hele, to jsou situace. Teďka mi jedna bleskla hlavou, to si nezasloužím, na to nemám, to nedokážu, to se nedělá. Takovéhle různé generalismy, které prostě vypouštěly někdy ti naši rodiče, ne jejich rodiče a generačně se to různě předávalo. Nebo vzpomínám na slova třeba babiček některých, které říkaly, no s tím chlapem to prostě musíš vydržet. Každý chlap je stejný a podobně. Ne, není. Je to prostě její zkušenost, je to projekce její zkušenosti a bohužel potom se to stává ale nastavením i třeba té ženy nebo toho muže, která prostě podle toho žije. A někdy je nejvyšší čas udělat si audit našich vlastních přesvědčení, které nám brzdí, které nám brání, limitují nás a nedovolují nám žít život, který bychom chtěli žít. Takže pojďte si udělat, diváci, audit svých přesvědčení, čemu věříte, čemu ne. Je to tak a s tím jim zase pomůže dobrý kouč.

O tom je koučing a to je něco, co spoustě lidí nedochází, že bez toho to nepůjde, že prostě do té doby, dokud tam nevstoupí ten jiný element, to prostředí a nebo někdo, kdo má ty nástroje k dispozici, tak tě to nepřivede k absolutnímu přehodnocení tvého života, tvého fungování, protože běžně to člověk prostě sám nevidí. Nevidí ty slepé skvrny, ty slabé místa. A právě proto potřebují Martina nebo někoho podobného, kdo prostě má ty nástroje. Je to přesně tak. Protože lidé nevidí, někdy nechtějí vidět, ale častokrát, že jich chtěli, ale nevidí, protože si nedokážou dát tu správnou otázku, aby vydolovali teprve tu správnou odpověď.

Proč lidé nežijí svůj život a brání se změně

Martine, jak poznáš, že člověk nežije svůj život, ale život ostatních lidí nebo jenom přežívá? Tak já to poznám na první pohled na tom klientovi, na těch klientech hlavně, když se bavíme o těch klientech, tak to, jak přijde, jak fyziologie, jak chodí, jak je. Většinou jsou ti lidé schoulení samozřejmě. Nedívají se do očí. Stisknutí ruky, podání mrtvá ryba. Nebo znám některé z okolí nebo jejich život jako okolní, takže člověk ví, že něco říkají a přitom to nežijí. Lžou si sami sobě do kapsy, jak se říká.

Co podle tebe člověku nejvíc brání změnit svůj vlastní život? Myslím, že každý člověk sám sobě brání. Ten člověk si sám sobě brání, protože a těch důvodů, protože může být víc, protože nechce opustit svoji komfortní zónu. Víme, jak to je. Komfortní zóna. Sice se nám tam nelíbí, něco stereotypně opakujeme tam, ale když máme udělat ten krok ven z té komfortní zóny, tak musím udělat nějakou změnu. A ono to tam je najednou jiné. No, tady zpátky vím, že tam je trošku smrádeček, teplíčko. Sice to není moc útulné, ale prostě když udělám ten krok z toho ven, tak ono najednou se to mění a mně se tam teď se někde zaškobrtne a ježíš, tak já se možná vrátím zpátky a udělám ten krok zpátky, protože tam to známé, protože je to známé prostředí. Ten krok dopředu je neznámé prostředí. A vlastně většina lidí nevytrvá, aby šli dopředu. Mají tendenci sklouznout zpátky do toho smradu. Takže výstup z komfortní zóny je velká brzda pro některé lidi.

A je to obrovsky potřeba, protože když se člověk stále bude jenom držet v tom, co zná, tak co chce nového objevit, co chce nového zjistit, co chce nového v tom svém životě, když prostě zůstane jenom u té jistoty, která prostě je spojená vlastně už podle Maslowovy pyramidy hierarchických potřeb s bezpečím a my ho instinktivně vyhledáváme, abychom přežili, ale na té druhé straně možná život není o tom přežít, ale o tom žít. A v tom je ten rozdíl mezi komfortní zónou a opuštěním té komfortní zóny. Tam je to zase ta variabilita, ta nejistota. Udělám krok dál. Ale právě, co mi to zas může přinést? Právě. Takže i to možná může být takovou výzvou pro naše diváky z tohoto podcastu, dovolit si vykročit z toho neznámého nebo do toho neznámého, dovolit si vykročit ze známého do neznámého, aby se něco nového mohlo v životě stát.

Poselství pro muže a ženy po 40: Nebát se změny

Kdybys mohl mužům po 40 říct jednu brutálně upřímnou větu, jaká by to byla, Martine? „Buďte k sobě upřímní. A nebojte se změny.“ Když to sleduji, tak spousta chlapů k sobě upřímní nejsou. Každý se vidí jako lepší, než je. A nebo je v nějakých hovínkách třeba, ale bude si stěžovat a nic s tím neudělá. Takže prostě nebát se žít. 40 let je mladý věk a pokud se mi něco v tu chvíli nelíbí, tak začni, rozhodni se, že chceš něco začít dělat jinak a pojď to dělat. Nejenom o tom mluvit, ale musíš udělat nějaké činy. I s tím, že to bude bolet, protože každá změna přináší nějaké, nevím, nekomfortní chvíle, situace. A pokud se zalekneme, tak zas bude krpky. Zase budeme zpátky v té své komfortní zóně a zas už to neuděláme. Takže i přes tu bolest prostě vydržet. Když něco chci jít, tak si dát ten cíl a ty kroky nějaké, které k tomu vedou a dodržet to. Někdy ta změna trvá dlouho, ale někdy může být lusknutím prstu.

Co by si poradil naopak ženám? Je to podobné jako s těma chlapama, i když ti chlapi jsou víc zabednění, si myslím, ti moc těch věcí nechtějí řešit. Většinou si říkají, že si vyřeší všechno sami sobě. Takže to je chyba. Dneska vím, že to je chyba. Ty ženské to mají jako nebo nevím, jestli to mají jednodušší, ale vím, že jsou odhodlanější, když je něco štve, když něčím jsou, tak jsou schopny si říct o pomoc. Dneska to sleduji, že spíš jsou i ochotné nezůstávat v těch, ale vykročit a jít dál. Takže co bych řekl jim jako ženské, máte ještě taky celý život před sebou. Pokud se vám něco ve vašem životě nelíbí, tak pojďte to změnit. Protože ty nástroje na to jsou nebo jsou na to lidé, kteří vám s tím pomůžou a prostě se jenom nebát. Samozřejmě strachy přijdou vždycky nějaké. Jak říkal Erik Pearl, tak když máš z něčeho strach, tak pojď a udělej to. A nakonec vlastně zjistíš, že to vůbec nic nebylo.

Martinův vzkaz sobě a cesta neustálého zlepšování

Když se tak ohlédneš sám za sebou, za tím tvým životem tenkrát k tomu barmanovi úplně na ten začátek, co by sis dneska chtěl vzkázat, kdyby sis něco vzkázat mohl tomu tenkrát Martinovi? Vím, co prožil, takže vím, že to je potřeba zažít, že to všechno, co se dělo, mělo nějaký smysl. S těmi vědomostmi, co mám dneska, tak bych samozřejmě si ulehčil spoustu věcí. „Byl jsi borec v tom, co jsi dělal a že jsi to vydržel, že jsi to nějak dokázal i sám změnit a šel jsi prostě za nějakým jiným cílem, kterého jsi dosáhl a máš další cíl, který chceš dosáhnout, tak se nezastavovat.“ Úplně nic špatného bych mu neřekl, protože všechno souviselo se vším a všechno mi něco dalo.

Dneska, Martine, jsi člen našeho týmu. Prošel jsi NLPčkem, premiérem, masterem, transformačním koučingem. Dáváš zpětné vazby dneska už studentům, absolventům výcviku. Co ses musel vlastně naučit i ty sám o sobě za tu celou cestu, celou dobu vlastně, abys byl dneska tady oproti tomu, jak to bylo dřív? Že když se rozhodnu, tak že můžu dělat cokoliv budu chtít. Že většinou jsem šel vždycky za svým cílem i přes nějaké, když jsem měl prostě nějaké překážky, tak jsem je dokázal překonat. Vždycky jsem se zakousl a nedal jsem tomu prostě šanci, aby to bylo jinak. I tady vlastně jsem rád, že jsem člen toho týmu a co jsem musel změnit i sám u sebe prostě zase se zdokonalovat trošku, vystupovat jinak, jinak začít komunikovat, učit se prostě i té komunikaci. A i když to chci přidávat dál, tak se učit mluvit, takže vzdělávat se v těchto věcech.

Shrnutí Martinova poselství

Kdybys tak měl shrnout ten tvůj příběh vlastně ve třech větách, jaké tři věty by to byly? „Buďte lepší, než jste byli, ale nikdy se nevzdávejte, protože můžete být lepší. Stále lepší a lepším. A s tím vlastně pomáhat. Kdybyste pomohli jednomu člověku, tak je to vždycky něco skvělého, než neudělat nic.“

Co ty tak osobně nejvíc miluješ na koučingu, téhle práci s lidmi a na NLP? Co to je? Prostě ta variabilita těch různých klientů, že každý je jiný, s každým se dá pracovat jiným způsobem a vždycky najít na tom vždycky nacházet vlastně to, co potřebuje právě on, ten klient, který zrovna teď přišel. Takže ne vždycky, že bude dělat všechno stejně. Takže to, co vlastně, že pokaždé to je jiné, pokaždé jiným způsobem se dostaneme k nějakému cíli. Na to mě vždycky baví, že člověk přijde s něčím, co chce a my jsme schopni vlastně k tomu pomoct nějakými kroky dovést a aby se to naplnilo.

Závěrečné poselství: Žít lepší život a pomáhat druhým

Pojďme to tak zakončit ve velké energii. A když se tě zeptám na úplně poslední otázku, kdyby jsi, Martine, teď měl celou tvoji moudrost, tvoje zkušenosti shrnout do jednoho poselství dnešním divákům, co by jsi vzkázal? „Pojďte si udělat ten život lepší, než máte teď a jakýmkoliv způsobem. Ne na úkor někoho jiného, ale prostě pojďme žít lepší život, než jsme měli včera. Pojďme pro to udělat cokoliv, jakýkoliv malý krok, který to pomůže nejenom nám, ale i těm ostatním kolem nás, podívat se i kolem sebe. Nemyslet vždycky jenom na sebe. Spousta lidí myslí jenom na sebe, aby oni se měli dobře. Nevšímají si toho okolí. Trošku ta ekologie by měla hrát asi mezi námi velkou roli taky. Když můžu, tak můžu pomoct i tadyhle. Takže buďte každý den lepší, než jste byli včera a když můžete, pomožte i těm ostatním.“

Děkuji ti moc za rozhovor. Bylo to nesmírně inspirativní, obohacující. Věřím, že to bylo nesmírně užitečné i pro naše diváky a divačky a užili jste si celý díl Myšlení kouče a zároveň moc díky za všechny ty uvědomění. Já tobě Radku moc poděkuji, žes mě pozval do tohoto podcastu a že jsem tady mohl být a sdílet svoje zkušenosti ze své praxe. Díky. Tak to byl Martin Kubů, kouč, terapeut a zároveň mentorský člen našeho Team of Coach University. Moc díky, Martine, že jsi tady byl. Moc jsem si to užil. Věřím, že se to líbilo i dnešním divákům a divačkám. A pokud ano, odebírejte tenhle kanál, sdílejte ho, posílejte dál a napište nám také komentáře dolů pod tohle video nebo pod tenhle podcast na Martina nebo i náměty na další díly. Díky moc za pozornost a užívejte život, který jde a měl být tím vaším směrem. Na viděnou u dalšího dílu.