Když mateřství bolí: Jak neztratit sama sebe | Dominika Šveráková o vyčerpání i strachu

Úvod do mateřských výzev a skupiny Mámy v háji ráji

Ahoj. Děkuju, že jsem tady. Jsem moc rád, že jsi dorazila a pojďme se tak dneska podívat na tohle krásný, složitý téma. Věřím, že mateřství a maminkování je nádherný období, ale dneska možná na tyhle „ale“.

Moje první otázka vychází z toho, co píšou ženy u tebe ve skupině. Co se odehrává v tobě, ve tvým těle, když ti řeknu tři jednoduchý jejich myšlenky? První: „Řekla jsem dneska ráno nahlas, takhle jsem si mateřství nepředstavovala.“ Druhá: „Už si ani nevzpomínám, kdo jsem byla před dětmi.“ A třetí: „Miluju svýho muže, ale když se ke mně v posteli přitulí, prosím v duchu už jenom ne dneska.“ Co se v tobě děje?

Je tam směs různejch pocitů. Je tam, že to znám, že jsem si to prožila, že to byla i moje realita. Na druhou stranu je tam i vděčnost za to, že ten prostor je a že ta žena to napíše nahlas.

To, že se to odváží říct, pomáhá spoustě dalším mámám, který to můžou číst. Jsou tam různý pocity a kolikrát si říkám, kolik je takových maminek, který to zažívají.

Kolik je maminek v háji?

Ve skupině nás je 3000. Nemyslím si, že všechny jsou v háji, protože ta skupina se jmenuje Mámy v háji ráji. Ale všechny bych řekla prožívají nějakým způsobem nějaký těžkosti toho mateřství. Kolik jich je v Český republice, to si fakt netroufám říct.

Proč ženy mlčí o těžkostech mateřství?

Hlavní důvod, proč to nekomunikují jinde, je, že se bojí reakce. Bojí se reakce manžela, rodiny, protože často je to odsouzení typu: „Na co si stěžuješ?“ Ony dost často bojují s tím, jestli vůbec to někomu říct, protože to kolikrát může být ještě přitížení pro ně.

Nedostanou to, pro co si přišly během rozhovoru, nedostane se jim pochopení. V té skupině, když to sdílí, už jen samotné sdílení v prostoru, kde nejsou za to odsouzeny, může samo o sobě působit tak, že se jim uleví nebo to přinese aspoň nějakou menší úlevu.

Hlavní důvod je strach z reakce okolí. V naší skupině kolikrát dostanou podporu od ostatních maminek a ty další maminky sdílejí, že to mají stejně. Ony poprvý v životě uslyší, že to má někdo stejně.

Ženy se hodně bojí reakce, že budou hodnoceny, souzeny, posuzovány, že to dělají špatně nebo že to vůbec takhle mají, že to takhle zažívají. Je tam ten strach z odsouzení. Nechtějí prožívat další bolest od okolí, které jim ještě přidá. Už toho mají dost, jsou v tom háji, mají toho plný zuby, a když si někomu postěžují, dostanou úplný opak.

Dominiky osobní zkušenost s mateřstvím: Zmatek a rozpad života

Pojďme se podívat trošku víc do tvého mateřství, co se odehrávalo tenkrát. Prozradila jsi mi, že to bylo náročný s prvním dítětem. Co se dělo v tobě tenkrát? Řekla bych, že absolutní zmatek.

Mám pocit, že po porodu se můj dosavadní život rozpadl jak domeček z karet. Ta představa, která tam byla o mateřství, se vůbec nenaplňovala.

Těhotenství vs. realita po porodu

Těhotenství bylo v pohodě, i když přišel covid, takže tam byly jiné náročnosti. Těhotenství jsem si užívala. Ani nebylo tak náročný jako třeba to druhý, tam jsem byla už hodně unavená.

Chodíme na předporodní kurzy, připravujeme se na těhotenství, kolikrát i na to, abychom otěhotněli. Dceru jsme plánovali, byla chtěná, takže všechno se zdálo v pohodě, že by to mělo takhle pokračovat dál. Pak porodem najednou jak kdyby padla závora na můj starej život a ta představa o mateřství se vůbec nenaplňovala.

Seděla jsem v ložnici a koukala na dceru s láskou a vděčností, že ji mám. Ale na druhou stranu tam byl i obrovskej smutek za ten starej život. Koukala jsem z okna a v myšlenkách se vracela k tomu, jak to bylo předtím. Zároveň jsem ale věděla, že už to tak prostě nikdy nebude.

Nerealistická očekávání a samota v mateřství

Očekávání bylo podle mě úplně nereálný, nerealistický. Říkám, že to je něco, na co se nemůžeme připravit, je to nepřenositelná zkušenost mateřství. Na porod jsou různé kurzy, ale na mateřství už nemáme nic. Nikdo nám neřekne tu pravdu, že je to sakra náročný.

Připravíme výbavičku, všechno máme připravený, načančaný, těšíme se. A pak najednou přijde ta realita, kdy sedíme u té výbavičky a říkáme si: „Ty jo, tohle je to mateřství? To je to, co všichni říkají, že je skvělý, na co jsem se měla těšit?“

Kdy Dominika byla „v háji“?

Řekla bych od porodu tak do tří let dcery. Během toho období se začalo sypat za mě fakt úplně všechno, včetně mě, včetně vztahu. Nedokážu vypíchnout jednu věc, ale možná je to ta samota.

Samota s dítětem a nepochopení okolí

Samota je to nepochopení okolí. Třeba muži, já jim to nemám za zlý, žijou v uvozovkách jiný život a je těžký se na tu ženu nacítit, zvlášť v době, ze které jsme přišli. Tam se to prostě často vůbec nepotkává.

Je to i fyzická samota, že jsme doma ty tři roky víceméně sami s tím dítětem, a to je fakt náročný. Poprvý v historii jsme na to takhle strašně sami. Vždycky tam byli nějaký další lidi kolem, a to je to, na co nejsme připravený.

Dřív byly velké rodiny, komunity, tetičky, babičky, pořád se někdo staral o děti, když žena potřebovala vydechnout. Dneska všichni žijou v krabicích, oddělený život od sebe, někdy ve velké vzdálenosti od rodiny, a potom se s tím ona sama musí poradit.

Prázdnota a nenaplnění v mateřství

Byla jsem sama ztracená v sobě. V té době bych to takhle nepojmenovala, ale za mě tam byla taková hrozná prázdnota. Máme rodinu kolem, babičky, lidi tam byli fyzicky v dojezdové vzdálenosti. Ale ta prázdnota vevnitř byla: „Jsem tady s tím dítětem sama a nebaví mě celej den skládat kostičky.“ Chybělo tam to naplnění.

Ono se říká, že mateřství by tě mělo naplňovat. Ale k tomu je za mě potřeba ještě něco k tomu, a to jsem neměla. Je to těžko popsatelný, protože ti lidi tam jsou, ale je tam nepochopení. Snažíme se to dělat jinak než generace před námi, a tak se to často nepotkává nebo sráží. Hledat tu cestu je docela náročný.

Zraňující věty a uzavírání se do sebe

To mi připomíná fráze jako: „Měla bys být šťastná, máš dítě, měla bys si užívat to, že si hraješ s ním.“ Ale ty cítíš tu prázdnotu. Můžu říct, že tě to nebavilo? Jo, fakt tam byly chvíle, kdy mě to nebavilo.

Ty věty: „Užívej si to mateřství,“ jsou strašně zraňující. Když je máma v háji, na dně, slyšet tohle je další věc, která fakt bolí a posouvá nás dál do samoty. Pak to radši nebudu říkat nic, radši zůstanu sama ještě víc a nebudu říkat nic nahlas. Maminky se hodně uzavírají do sebe, a to je ta samota, že jsme sami v sobě.

Klíč k novému světu: Čas sama pro sebe

Co ti tenkrát chybělo nejvíc? Kdybys to tam mohla přičarovat, co by to dokázalo změnit? Mně tam chyběl čas sama pro sebe. To je podle mě ten základ, který dokáže otevřít dveře do nového světa.

Když mám čas na sebe, byť 5 minut ve sprše, je to takovej refresh. Ten mozek, já to vnímám sama na sobě, stačí mi 5 minut být sama v té sprše, kde na mě nikdo nebuší, neslyším nikoho brečet. Je to fakt takovej refresh pro tu mámu a je to klíčový. Nemusí to být, že odjedu na den pryč.

Jsou to chvilky, které ti chybí. Chvilky pro sebe. Do té doby jsme měli všechen čas pro sebe, pro partnera. Najednou je víceméně všechno, hlavně ze začátku, to dítě. Ono to tak nějakým způsobem má být, ale jak tam nejsou ti lidi kolem, kteří by chvíli aspoň to dítě vzali, aby si ta máma ulevila, tak jedeme furt, furt, furt celej den. Pak je z toho přežívání. Přežíváme den ze dne na den a tím, že se nemůžeme zastavit, je to hrozně vyčerpávající.

Mateřská dovolená: Mýtus a realita nespavosti

Mateřství má někdy víc strastí než radosti. Proč se to nesmí říkat nahlas? Za mě je tam zase to, že by přišlo nějaké odsouzení. Ve společnosti se táhne myšlenka mateřství, kde je ta spokojená máma, spokojený dítě, spokojená rodina. Jakmile to řekneme nahlas, je to něco, co se nenosí, protože ta máma vždycky byla silná, ta, která to všechno zvládne sama a ještě k tomu není nikdy unavená.

Ono se říká, že mateřství je přece to nejkrásnější období, že se člověk na ně má těšit a bude to wow, budou všude běhat jednorožci. Ale je to náročný období a to už málo kdo dodává. Proč se to tak říká? Jestli snaha není neodrazovat zbytečně ženy od toho, aby děti měly, protože tím by se zastavila generace a lidstvo by vymřelo, kdybychom uznali, že to je náročný. Nebo jestli to dřív bylo jiný a dneska to mámy nedávají? Ale to je zase ta nebezpečná věta, protože opravdu za to můžou ty mámy. Nebo je to více různejch okolností, který k tomu vedou?

Za mě je to tak, jak jsem řekla, nastavení té společnosti. Určitě za to nemůžou ty mámy. Mě úplně z toho píchlo v zádech, takový to, že mateřství je nejkrásnější období života, protože fakt je to náročný. Ten rozdíl je v tom i očekávání, který společnost klade. Dřív, když nebyl Instagram nebo sociální sítě, ta máma neměla představu, že musí mít naklizeno, vyžehleno, navařeno, usmívat se, hrát si s dětma, být milá na manžela a ještě chodit do herničky. Těch nároků je tak strašně moc a to jedna žena není schopná zvládnout.

Fráze „Mateřská dovolená“

To je taková krásná česká fráze. Mateřská dovolená. Co to dělá s tebou, když to slyšíš? Já to nesnáším. Nechápu, kdo to vymyslel. Fakt to není dovolená. Do prčic, prostě není to dovolená. Zvedá mě to ze židle. Už jen to, že se to jmenuje mateřská dovolená, tak bychom si to měli užívat.

Kolik nocí jsi probděla nebo nemohla spát během mateřství? Řekla bych tak 3 a půl roku určitě. Teď to pokračuje znova s tím druhým malým. To je další věc, která je hodně zkreslená ve společnosti. Jsou mámy, který tvrdí, že jim dítě spí celou noc. Nevím, možná tam je nějakej spánkovej trénink, ale to za mě není úplně vhodná varianta. Ty noci jsou náročný.

Já jsem hlavně strašně špatně usínala, protože to zpětně přisuzuju nějaký té úzkosti, kterou jsem pravděpodobně měla. Mně třeba dvě hodiny trvalo, než jsem usnula.

Volání o pomoc: Křik jako signál vyčerpání

Kdy se z mámy stalo povolání, ve kterém se nesmí říct: „Já už nemůžu, potřebuju pomoct“? Kdo ten zákaz vydal? Za mě je to zase to, co pramení z té společnosti, z té silné mámy, která všechno zvládne, všechno zvládne sama a prostě se to tak furt táhne dál. Ale myslím si, že my už přicházíme na to, že to takhle nechceme.

Nejhorší den a mix emocí

Pojď nás vrátit do nějakého konkrétního jednoho dne, kde ti fakt bylo nejhůř. Kde stojíš, co slyšíš, co si v tu chvíli myslíš a cítíš? Často si vybavuju tu situaci, jak jsem chodila kolem toho ostrůvku a pak i tu situaci v ložnici, kdy uspávám dceru na míči, už v tom zoufalství.

Tam možná jsem přišla z kuchyně do ložnice a prostě tak jako já mám tam tu vděčnost, tu lásku k té dceři, ale zároveň prostě tu obrovskou frustraci, zoufalství a touhu po tom starým životě, po nějakém klidu, po té svobodě. Je to takovej mix extrémních pocitů. Na jednu stranu vidíš to miminko a víš, že je tvoje, ale na tu druhou stranu chybí ti něco, co bylo kdysi dřív, co není. Je to fakt jak když se rozsype úplně ta původní osobnost a začíná se postupně skládat nová.

Poporodní úzkosti: Nelogické strachy

Je to vlastně to, čemu říkáme poporodní úzkosti? Co to doopravdy je? Proč se to děje? Určitě to bude jeden střípek, protože věřím, že spoustu maminek, které nemají poporodní úzkosti, zažívají i takové stavy, že touží po tom starém životě a skládá se jim ten nový. Co se týče úzkostí, určitě to bude pro každou specifický.

Pro mě to byly obrovský, nelogický strachy. Třeba jet s dcerou autobusem pro mě bylo nemyslitelný. Nedokážu ani říct proč. Nevíš, co se odehrálo, proč se to dělo. Prostě jsem měla strach, že se tam rozbrečí a co budu dělat. Nedávalo to smysl. Nebo jsem nechtěla jet na lyže, aby se mi něco nestalo, kdo by se o ni staral.

Potom, co jsem už úzkosti neměla, jsem byla schopná normálně jet na lyže a nic se mi nestalo. Vidím to až zpětně, že to byl tak obrovskej strach, který nedával smysl. V té době jsem si myslela, že je to normální, že je normální mít strach o svoje dítě přece, nebo že mám takovejhle strach. Vůbec jsem to neviděla, že je to až tak moc.

Takže to, že miluješ svoje dítě, znamená, že se o ně extrémně bojíš, máš extrémní strach, ale to způsobuje, že jsi v tom stavu, v těch úzkostech a ničí tě to. Řekla bych, že ty úzkosti způsobují, že máš až tak extrémní ten strach. Normálně máme strach, to asi příroda vymyslela, abychom dítě chránili, ale tohle byly až extrémní strachy.

Cesta ze dna: Pochopení a terapie

Jak jsi se s tím poradila? Mám pocit, že jsem dopadla až na dno. A já říkám, ze dna už se můžeš jenom odrazit. Takže jsem, jak jsem nemohla spát, poslouchala spoustu různých podcastů. V té době, jak byl covid, nahrávalo to, že začalo být spousta věcí online, takže byly různé konference, kongresy, webináře. Mě to začalo všechno dost zajímat, proč se mi to děje a co se mi tam ukazuje. Všechny tyhle podcasty mi otvíraly různé cestičky. Tak postupně krůček po krůčku jsem začala rozumět některým věcem, proč se mi to děje a začala jsem se postupně posouvat.

Snažila jsem se to pochopit. Pak jsem došla i do bodu, že jsem vždycky chtěla mít dvě děti, ale po tom prvním porodu jsem si nedokázala představit, že budu mít druhé dítě. Mně se dělalo fyzicky špatně, když jsem potkala těhotnou ženu. Měla jsem pocit, když mi kamarádka řekla, že je těhotná a mé dceři bylo v té době ani ne dva, že její život skončil. Takže to byl bod, kdy jsem si řekla, ale já to druhé dítě chci. Ale byly tam fakt až fyzické pocity, které mi nedovolovaly mít to druhé dítě.

Tvoje první zkušenost byla natolik nepříjemná, že ses bránila fyzicky. To tělo umí a dokáže, je to jeho ochrana, mechanismus k tomu mít to druhý. Co se změnilo v životě, že jsi nakonec to druhé měla a úspěšně? Vyhledala jsem terapeutku, protože jsem se bavila s kamarádkami, které tomu byly přístupné to slyšet, a ty mě postupně navedly, že by to mohlo být něco jako poporodní úzkost nebo něco takového.

Začala jsem si to přiznávat, začala jsem si o tom hledat, že existuje poporodní trauma. Na základě toho jsem si našla terapeutku a začali jsme na tom pracovat. Myslela jsem si, že to bude jedno sezení. Pak jsem zjistila, že to je na celej život, ta cesta sebepoznávání. Potom už se to změnilo na sebepoznání a na to, že jsem tady teďka.

Ztráta sama sebe v mateřství: Signály a cesta ven

Za co se mámy stydí ze všeho nejvíc? Milovala jsi dceru, o tom žádná pochybnost, ale co jsi tehdy cítila k tvému vlastnímu životu, kdybys měla říct tu celou pravdu? Že chci ten starej zpátky.

Co je to, co jsi tenkrát měla? Co znamená ten starej život oproti tomu, když jsi děti měla? Co ti tam chybělo? Ta svoboda, ten čas na sebe. S dětmi, i když máme čas, protože nám někdo pohlídá, to je jedna věc – dovolit si vůbec říct někomu na to hlídání. To bylo i moje velké téma, protože tam máme pocity, že ty lidi můžeme otravovat, i když to jsou naši vlastní rodiče.

Pro ty mámy, kolikrát i pro mě, bylo těžký říkat si pravidelně o to hlídání. Máme tam dost často pocit viny, že dítě odkládáme. To bylo něco, s čím jsem musela začít pracovat, že je v pořádku dítě dát na hlídání. Uvědomila jsem si, že pokud mi dceru nebude někdo hlídat, nebudu mít čas na sebe. A to už bylo neúnosný.

Pocit viny a „nejsem dost dobrá máma“

Teď jsi řekla jedno silné slovo a myšlenku: pocit viny. Pokud nás sledují maminky, které tenhle pocit viny mají, můžete nám dát zpětnou vazbu, jestli se vás to taky týká, protože je to něco, co se vyskytuje hodně často, ale málokdo si to připouští, že se to děje. S čím to souvisí? Je to pocit viny za to, že nejsem dost dobrá máma, když ho někomu svěřím? Jo, řekla bych, žes to popsala přesně, že tenhle pocit: „Nejsem dost dobrá, když svoje dítě dám na hlídání. Přece bych to měla zvládat sama.“ To je to, co se nám dost často honí v hlavě.

Opravdu tomu tak je? Přece když mám dítě, svěřím ho na chvíli někomu, abych mohla opečovat sebe, a člověk by se měl umět dát na to první místo, aby dokázal potom lépe sloužit i těm dalším lidem. To spoustě lidí nedochází, že nemůžou jet na doraz sebe, až se zničí, a pak to dítě trpí ještě víc. Tam je právě těžký to, že na jednu stranu máme pocit, že všichni ostatní to zvládají, že všechny ostatní mámy to zvládají takhle perfektně samy, ale nevidíme to, co je za tím.

Vidíme fotku na Instagramu, ale nevidíme to, že máma se potom zhroutila, protože už toho má za ten den plný zuby. Nebo nevidíme to, že bydlí třeba s prarodiči a funguje jim to a dítě tam může být každý den pravidelně na hlídání. Jsou tam různé úrovně toho, kde to jaká máma má, ale navenek se to furt tváří, že to všechny zvládáme skvěle samy.

Křik na děti: Volání o pomoc

Další téma jsou emoce, maminkování a třeba na to dítě zařvat. To si myslím, že tam je opět další pocit viny, jakože křičela jsem na svoje dítě. Ale za mě ten křik je signál, který bychom měli slyšet. Protože to už je fakt volání o pomoc. Jakmile máma křičí na děti, není to proto, že by byla špatná nebo to nezvládala, ale dost často za tím je spoustu jiných věcí, a to je třeba to, že je strašně unavená.

Stalo se ti to upřímně taky, že jsi na ty děti křičela? To se děje podle mě každýmu. Co je za tím, že ta žena křičí na děti? Za mě první, co mě napadá, je zase ta samota. Dost často je to takové volání: „Sakra, tak už mi někdo pomožte!“ Takže být viděna, být slyšena. Možná proto je to ten křik, protože už nevím, jak jinak to mám říct, protože už jsem to třeba i řekla, ale nedopadlo to na úrodnou půdu.

Možná už tam byly nějaké pokusy to změnit. Ještě mě napadá, že si dost často myslíme, že děti za to můžou, že jsou zlobiví, a tak když na ně budeme křičet, bude to lepší. Ale zpětně, když se zastavíme a navnímáme svůj křik, o čem to vlastně je? To je hezká myšlenka. O čem to vypovídá? To si každá máma může odpovědět sama, protože pro každou to bude něco trošku jinýho.

To je taková ta typická metafora zrcadla, jak se chováme, tak to něco ukazuje o nás samých. Čeho je tam nedostatek, co ta máma potřebuje? Ať to trošku převrátím do té pozitivní roviny, že to není nic špatně. Je to prostě jenom skutečnost, která se děje. A když se nám něco děje, jak si může pomoct ta máma? Co pro sebe může udělat, aby nemusela na ty děti křičet a nebyla považována za tu špatnou, že na ně křičí, třeba někde v obchodě na veřejnosti, kde se ti lidi škaredě podívají?

Pokud zůstaneme u ní samotné, tak vůbec si toho všimnout, uvědomit si to, že křičím. A to, že si všimneme, tak se můžeme zastavit. Co je nějaký další krok? Co jsem třeba dělala já, když jsem s tím začínala pracovat, bylo uvědomit si, proč se mi to děje zrovna teďka, proč zrovna teďka křičím na dceru. Může jít o nějakou banální věc, třeba rozlila vodu a mě to zdvihne ze židle a začnu křičet.

Když křičíme, je těžký se v tu chvíli zastavit, ale můžeme se na to podívat i zpětně. Mně pomáhalo podívat se nejen na tu situaci, ale sama na sebe, proč tohle zrovna teďka mě naštvalo tak, že jsem začala křičet. Dost často tam bylo to, že jsme fakt špatně spali, fakt toho mám plný zuby a zase jsem neměla čas na sebe. Zase jsem si ho nenašla, takže už jsem tak vyřízená. Tohle je volání o to: „Já už prostě potřebuju mít ten čas sama pro sebe.“

Kde získat pomoc?

Je to volání o tu pomoc, jenomže kde tu pomoc získat? To je velké téma, bych řekla, protože první je uvědomit si, že tu pomoc potřebuju, ať je to cokoliv. To nemusí být jen o tom, že nám bude chodit babička na hlídání nebo paní na hlídání. Já třeba teďka už jsem si řekla dost a máme paní na úklid jednou za 14 dní, protože jsem uviděla, že už s tím druhým dítětem fakt nejsem schopná ještě uklidit.

I tohle tam narážíme na finance. Ale když to vezmu tak, aby to bylo praktický pro všechny, tak za mě fakt podívat se na ten svůj život, co je pro mě teďka reálný, co si můžu dovolit pro to, abych měla aspoň chvíli času sama pro sebe, ideálně úplně bez dětí, protože furt tam nějaké požadavky přijdou. Ale jít třeba i chvíli do lesa jenom, nebo když jsme ve městě, jít se projít po tom městě, vypadnout z toho prostředí, od těch dětí.

Přijdou ty pocity viny, ty výčitky, že teď nejsem s nimi. Ale myslím si, že postupem času, když to žena bude dělat opakovaně, zjistí, že jí to dobíjí. Že naopak, když tam není tu chvíli, i 10 minut, tak na sobě postupem času začne pociťovat, že se třeba i těší zpátky za těma dětma.

Ztráta sama sebe v mateřství: Signály a cesta ven

Častokrát říkáš, že pod tím vším leží jedna bolest: ztráta sama sebe v mateřství, a že si ji žena sama neumí úplně pojmenovat. Pojďme ji pojmenovat právě teďka. Podle čeho pozná máma, která nás teďka poslouchá, že se to děje právě jí? Dej mi nějaké tři signály.

No, řekla bych, že tam přijde to první uvědomění: „Já už na sebe nemám ani 5 minut denně, prostě já už na sebe nemám vůbec žádnej čas za den.“ To je jedna z věcí, když si uvědomíme, že jsme úplně na nule.

Druhý bych řekla, že bude, že už prostě nemám nic, co mě dělá radost mně konkrétně osobně, třeba i z toho, co jsem měla předtím, a teď jsem nenašla vlastně ještě nic novýho. Protože pak často, když už máme ten čas na sebe, tak nevíme, co máme dělat. Dřív byly nějaké zájmy, přátelé, koníčky a práce, která tu ženu bavila, a najednou to není a je jenom to dítě.

Za třetí bych řekla, že to pak začneme poznávat i na svém těle. Ono nám ty signály dává. Kolikrát pak přijdou nějaké třeba jenom drobnosti a nějaké bolesti zad, něco malého to může být, ale pak může třeba postupně přicházet i něco většího. Ještě mě napadá jedna taková možná praktičtější věc, protože s tím tělem to je takové ošemetné, ale možná když zjistíme, že víc posloucháme to okolí než sami sebe, že už nedáme ani na svoji intuici a víc jedeme podle toho, co nám říkají všichni okolo.

To znamená taková cesta do pekla je poslouchat, co nám radí všichni ti ostatní, co nám říkají, co máme dělat, co nemáme dělat, a přestaneme poslouchat sebe. Co to znamená? Jak se znovu napojit na sebe? Jak poznat, že oni nemají pravdu? Oni třeba můžou mít pravdu v nějakém slova smyslu, ale spíš si uvědomit, v jaké realitě žiju já, jestli to funguje i pro mě. Protože ono to může fungovat pro jejich realitu, ale pro tu moji, pro tu moji rodinu to třeba fungovat vůbec nemusí.

Manželství na vlásku: Jak zachránit vztah po porodu

Máš aktuálně za sebou 15 let vztahu se svým mužem, dneska manželem. Po narození dcery visel na vlásku. Co bylo to poslední stéblo a co ho zachránilo? Ono to po porodu šlo postupně dolů v tom vztahu. Nebo možná to šlo takhle a pak to šlo ještě postupně dolů. My jsme se o tom v průběhu bavili, že oba jsme věděli, že jsme nešťastní. Oba jsme věděli, že v tom vztahu chceme pokračovat, že tam chceme být, že se máme rádi, že proto děláme maximum každej.

Já jsem s tou dcerou v té domácnosti měla pocit, že dělám to maximum. On v té práci vydělává ty peníze, aby nás mohl zajistit. Ale každý jsme jeli po jiné koleji. To stéblo bylo za mě to, že jsem tam cítila, že chceme spolu pokračovat, že to není ztracený, i když to bylo strašně těžký a fakt jsem měla pocit, že se hrozně rozcházíme.

Upřímné sdílení jako záchrana

Co ho zachránilo? Ten večer asi vidím doteď. Bylo to dřív než normálně, takže jsme měli chvíli čas si sednout sami na gauč. Seděli jsme tam, podle mě ani nebyla puštěná televize, a mně šlo hlavou: „Ty jo, já bych si tady radši pustila ten seriál, než tady sedět takhle.“ Manžel pak odešel spát, protože chodil spát dřív, chodil brzo do práce v tu dobu. A já jsem si uvědomila, co mi to šlo hlavou, že radši budu koukat na seriál, než tady sedět s vlastním manželem. V tu chvíli jsem si řekla: „Takhle to prostě nechci dál.“

Co to zachránilo? Šla jsem za ním a prostě jsem tam všechno pustila úplně tak, jak to ze mě šlo. Řekla jsem mu, jak moc strašně mě to všechno mrzí, že nevím, co mám dělat, co s tím mám dělat, že se snažím, jak nejvíc můžu. Podle mě právě tohle, co šlo fakt z toho nitra, bylo to, co spustilo, že jsme se společně mohli odrazit a vykročit.

Takže to bylo to úplně upřímný sdílení toho, co se ti děje. Jak on reagoval? Myslím si, že v tu chvíli neříkal nic. To bylo možná to nejdůležitější. Jenom tam byl. Protože kdyby něco řekl, možná jsme šli zas do nějakého argumentu, do nějaké hádky a zas by to zůstalo stejný.

Perspektiva muže v mateřství

Jaké to je po porodu pro toho muže? Ať se na to podíváme i z té druhé stránky, z té druhé perspektivy. Bylo to pro něj jednoduchý, nebo taky to bylo náročný období? Za mě by bylo strašně důležitý, aby o tom mluvili ti muži, protože já to nevím. Tak jak se ve společnosti málo mluví i o tom, jak je to těžký pro tu mámu, tak se podle mě už vůbec nemluví o tom, jak moc těžký je to pro toho tátu.

My jako mámy ztratíme to, co jsme měli předtím, ale máme to dítě. Ale ten muž ztratí tu partnerku. Podle mě je to pro něj kolikrát stejně těžký jako pro tu ženu, ale vůbec to nedokáže popsat. Tak jako my to taky několikrát nedokážeme popsat. Věřím, že to i pro ty muže je extrémně náročný.

Pak právě přijde ta potřeba zabezpečit tu rodinu aspoň finančně nebo nějakým způsobem zabezpečit tu rodinu. Pak se to začíná rozcházet, protože aspoň z mé zkušenosti jsem furt měla tendenci ho mít doma, aby mi teda pomáhal, ale tam se to nepotkávalo s tím, že on potřebuje vydělat ty peníze, aby nás mohl zabezpečit.

Jak jsi to teda vyřešila nebo vyřešili jste společně, co se odehrálo, změnilo? Uvědomila jsem si to, že potřebuju vidět jinak i toho svého muže, že on přináší domů tu hodnotu.

Cesta k sebepoznání: Koučování jako záchrana

Tři roky po narození dcery jsi potom sedla do výcviku transformačního koučování a tam jsme se ostatně i potkali. Co se stalo první den, co se za ty tři roky předtím vůbec nestalo? Skočila bych ještě úplně na začátek, před ten první den, kdy jsem si koupila ten výcvik nebo kdy jsem na vás vůbec narazila. To bylo asi tři měsíce ještě předtím, než ten výcvik vůbec začal.

Do té doby jsem hledala, co by mě tak mohlo bavit. Vyskočila na mě vaše reklama, bylo to něco ve smyslu: „Baví tě psychologie a komunikace?“ A já, jak jsem se rozvíjela, jsem zjistila, že mě ta psychologie fakt baví, tak mě to oslovilo. Vidím to, jak dneska jsem seděla na terase, uviděla jsem tam tu reklamu, zaregistrovala jsem se do toho webináře. Dcera zrovna usnula nějak taky dřív. A já jsem to celý si vyposlechla a byla jsem úplně nadšená. Do té doby jsem o koučování neslyšela.

Byla jsem úplně nadšená a prostě jsem nějak cítila, že to je to ono, že to je to, co já chci dělat. Přišla jsem dolů za manželem a řekla jsem mu: „Já už vím, co budu dělat.“ To se fakt stalo takhle rychle? Já tomu fakt nevěřím doteď, ale bych to určitě našla i v mobilu. V 7:30 večer jsem se přihlásila na ten webinář, shlédla jsem to, v 10:00 jsem přišla za ním a oznámila jsem mu to.

Co tě k tomu vedlo, že jsi začala toužit o tom koučování, o té změně? Je tam něco, co ti v tom životě chybělo? Už jsi měla dítě a už jsi procházela tím, o čem se teďka tady bavíme. Co je to, co jsi hledala? Možná byl to asi nějakej ten smysl?

Nějak jsem cítila už těsně předtím, než jsem vás objevila, že bych to, co se mi událo a to, že už se to začalo postupně nějak přeměňovat, že bych to chtěla předávat dál, ale vůbec jsem netušila jak. Mě to prostě tak nadchlo, že jsem cítila, že to je to ono. Cítila jsi, že je to ono a hledala jsi smysl. Tři roky už jsem měla za sebou mateřství, takže jsi šla do toho čtvrtýho. To znamená, že jsi cítila, že se chceš nějak realizovat, že si chceš něco splnit, možná něco novýho zažít? Jo, za mě to bylo fakt naplnit tu prázdnotu, která ve mně byla.

Co se začalo odehrávat? Povídej. Strašně jsem se těšila, protože mě to fakt nadchlo, takže už jsem si něco začala studovat během té doby. Objevila jsem i traumavý výcvik, který tam nějakým způsobem taky pasoval. Takže jsem pak naskočila nejdřív k vám, pak tady do toho výcviku a strašně jsem se těšila. A vlastně prostě tak, jak jsem se nadchla ten první den, tak to trvá doteď.

Co je to, co ti to dalo nebo přineslo nejvíc, kdybys to měla v pár větách, slovech rozvést? Obrovsky to posunulo mě samotnou prostě od vyhořelý mámy k tomu, že sedím teď tady s tebou. A k tomu, že to druhé mateřství už jsem mohla prožít nebo můžu prožívat jinak než s tou první dcerou.

Druhé mateřství: Vědomý přístup a realizace

Znamená teďka, když už jsi pak byla podruhý těhotná, měla další mimčo, v čem to bylo už pro tebe jiný na základě toho, co sis prošla, co sis zažila, jak jsi to jinak vnímala, viděla? Určitě už je to, že ta zkušenost s tím prvním už tam je, takže to už nám nikdo neodpáře. I tím, čím jsem si vším prošla a kam jsem se posunula, tak jsem i do toho druhého mateřství už šla vědomě.

Už to bylo s tím, že jsme si řekli, že do toho půjdeme. A já už jsem tam neměla ty pocity, co jsem měla předtím, že já už jsem věděla, že teď už jsem na to připravená. Hnedka po šestinedělí jsem pokračovala se svojí klientkou dál a za mě to bylo klíčový pro mě, protože pokračovalo to moje naplnění a mohla jsem tak mít naplnění i z toho mateřství, ale i to jiný, i to mimo tu roli té mámy.

To byla prostě jedna hodina týdně, takže to bylo něco realizovatelnýho, kde jsem neměla pocit viny, že dítě nechávám s babičkou. Viděla jsem tam i, že je to fajn i pro ty ostatní, že se tam nějak potkají jinak. Zásadní za mě bylo dovolit si to.

Koučování jako dovednost a změna perspektivy

Pojďme se trošku vrátit zpátky k tomu koučování a tím, že ses prošla celý výcvik transformačních koučů, co v tu chvíli v tom druhém mateřství pro tebe bylo jiný? Jak jsi to jinak prožívala, viděla, vnímala? Protože koučing je o změně perspektivy, hledání řešení, možností. V čem tě to možná posunulo nebo obohatilo? To hlavní bylo uvidět to, že potřebuju i já se realizovat.

Že jsem tam měla takové uvědomění, že i já můžu a že hlavně potřebuju se realizovat a že to není špatně pro tu rodinu, ale naopak jsem v tom viděla to pozitivní, že když já se realizuju, tak jsem víc v pohodě. Mám víc energie na dceru a můžu být pak i příjemnější partnerka.

Když to teďka vezmeme trošku jinak, nejen jako řemeslo nebo jako profesi, ale jako dovednost, kterou ses naučila jinak myslet, jinak vnímat, co pro tebe bylo to nejcennější k tomu, abys to druhé mateřství jinak zvládala? Řekla bych, že to byl celej ten vývoj, protože jsem se naučila dívat se jinak sama na sebe, dívat se jinak na tu svoji dceru i na toho partnera a na ten celek. Tím vývojem jsem mohla dospět k tomu, že už v tom druhém mateřství to bylo jinak. Vidět to, že to fakt potřebuju i sama pro sebe. Ten čas sama pro sebe za mě tam byl klíčový.

Rozdíl mezi radou kamarádky a koučováním

Jaký je třeba podle tebe rozdíl mezi radou kamarádky a koučovací otázkou? Přece jenom možná teďka to fakt sledujou jenom maminky tenhle díl. Ať to trošku vysvětlíš, jak je mezitím rozdíl jít s kamarádkou na vínko, na pivo nebo na procházku a na čaj a mezitím opravdu sedět s koučem. Řekla bych, že ten hlavní rozdíl, který třeba vnímám u sebe, je, že já si tu ženu nejdřív vyslechnu a nesoudím, neradím, prostě jsem tam pro ni.

Takže zákaz rad, doporučení, tipů a převlečených otázek, které podsouvají tu nabízenou odpověď. A jsi tam pro ni. Kolikrát to ty mámy opravdu říkají, že to mohly říct naplno a že věděly, že je za to nikdo neodsoudí.

Co je tam dalšího? Proč si najmout kouče, koučku? Myslím si, že časté jsou právě ty nevyžádané rady, které dostáváme od okolí. Takže to, že ta žena může říct opravdu to nejiternější a že dostane to vyslechnutí, to je první věc. Ale pak pomocí těch otázek, kterých se jich ptám, si začne uvědomovat a hledat to, co je pro ni ta cesta. To jsou za mě asi ty otázky, které ta kamarádka většinou nedá.

Takže dochází k nějakým uvědoměním, k nějakým možnostem, k nějakému sebepoznání. Co je tam ještě? Proč kouč a být koučován? Možná tam je unikátní to, že ona si popisuje tu situaci nebo to, co tam je pro ni, a ona hledá to svoje řešení podle toho svého aktuálního stavu, podle toho, kde v tom životě je, jaké má možnosti. A nesnažíme se to napasovat na někoho jiného, na nějaké univerzální rady, ale hledáme to, co je přímo pro ni.

Nejčastější témata klientek a klíčové otázky

Když si představíš, že bys teďka měla zmínit nějaký konkrétní příklad tvojí klientky, ať jsme trošku víc specifičtější, s čím za tebou nejčastěji tyhle maminy přichází, co je to, co řeší a jakou, když bys zvolila jenom jednu jedinou otázku, jim dáváš nejčastěji? Nejčastěji chodí s tím, že chtějí zlepšit vztah s dítětem.

Tam je časté uvědomění v tom, když se jich zeptám, je tam řekněme ten křik nějaký, že ona křičí na to dítě, protože to dítě neposlouchá. A já se jí pak zeptám: „A o kom to je?“ V tu chvíli se zarazí a ona si uvědomí, že je to o ní. Pak přicházejí uvědomění, že když je to o mně, tak to já můžu změnit.

Pojďme říct další zajímavou klientku, otázku, situaci a otázku, kterou častokrát jim pokládáš. Já třeba ve skupině často pokládám otázku: „Co je to, co teď doopravdy potřebuješ, ale ty, ne tvoje rodina, ne tvoje dítě, co je to, co potřebuješ ty sama pro sebe?“ Protože ony zapomněly na sebe. Koukají tak moc všude ven, že přestaly dávat sobě.

Co jsou takové další zajímavé situace, za kterými klientky přichází čím dál častěji? Pak jsou to určitě ty vztahy, protože se to tam střetává nebo nepotkává. Takže tam zase se snažíme najít nějakou tu cestu nebo to porozumění i té druhé polovičce, co tam je za tím, že je to tak, jak to je. Myslíš teďka toho muže? Nebo vlastně obě ty strany, proč vlastně ta žena se chová tak, jak se chová a proč vlastně ten muž, protože ono se to zrcadlí dost často. Pak jeden se snaží jít nějakou cestou a prostě se to nepotkává. Takže ty vztahy jsou dost často taková alfa omega.

Co ses tak nejvíc uvědomila sama o sobě? Že mám tu možnost tím, jak já se budu chovat, co budu dělat, jak budu reagovat, ovlivnit i ty lidi kolem sebe. V tom pozitivním slova smyslu, že právě dostanu to objetí, nebo že když já se dosytím, dám si ten čas sama pro sebe, tak pak nebudu křičet na tu dceru.

Síla soucitu a neexistující „špatná máma“

Dominiko, říkáš sama o sobě: „Jsem sama sobě ideální klientkou.“ Co to znamená a co sis jako klientka naposledy naordinovala? Znamená to, že za mnou právě chodí mámy podobně starých dětí, takže víceméně těch mladších nebo menších, a že dost často prožívají to, co jsem já třeba prožívala s tou dcerou, že je to náročný. Nebo mají to druhý dítě a teď se to tam nepotkává, nebo i v tom vztahu je to třeba náročnější. Takže tím, že jsem si to prožila, říkám, že jsem sama sobě ideální klientkou.

Co jsem si naposledy naordinovala, je něco takového většího, že jednou za týden na 3 hodiny potřebuju opravdu odejít z domu, abych právě neměla tu tendenci, že budu uklízet a takové ty věci, ale že to bude fakt čas sama pro sebe. Zjistila jsem, že jakmile to nebudu dělat pravidelně, tak pak jsem fakt strašně vyčerpaná a pak přichází ten křik.

Máš něco, za co opravdu lituješ, že jsi tenkrát udělala nebo dělala, když jsi měla první dítě nebo druhé dítě? Často, když ženy píšou nějaké příspěvky do skupiny, tak já se tam často poznávám v tom a často si ale říkám, kdybych tohle nezažila, kdybych tohle neprožila, tak tady teďka nejsme v té skupině. Takže možná to zní divně, ale já tam cítím vděčnost i za to, jak těžký to bylo.

Vděčnost za to, co se odehrálo, co se stalo, co ti to dalo. Že mě to posílilo. Že jsem se mohla odrazit od toho dna a že to teďka můžu předávat dál.

Klid jako výsledek koučování

Kdy ses naposledy reagovala přesně tak, jak svým klientkám radíš, že se nemají chovat a smála ses? To se občas tak nachytám, když třeba syn odpoledne usne, tak on moc dlouho nespí, většinou kolem té jedné hodiny. A já místo toho, abych si šla sednout, tak jdu uklidit to nádobí, pak uvidím to prádlo, tak ještě něco dalšího a on už je vzhůru. A tak si říkám: „Hhm, zase sis nesedla jako první.“ To je takové to, co občas se mi ještě taky stane. Člověk se snaží udělat to všechno a pak zapomene zase na sebe.

Když bych teďka si trošku víc měla přiblížit, když by za tebou poprvý přišla žena, která nikdy neměla kouče a vůbec netuší, jaký by to mohlo být, jak to probíhá, když popíšeš ty první momenty? Já si tu ženu vyslechnu, zeptám se jí, proč nebo co ji přivedlo, a doptávám se a prozkoumáme třeba různé oblasti života, kde se nachází, jak se tam cítí. Kolikrát už jen tady po tom prvním sezení se jim tam odkryjou nějaké věci a začnou třeba vidět najednou i tu cestu, že by to mohlo jít jinak.

Jak tvoje sezení běžně končí? Řekla bych, že nejčastější odpověď na otázku, co si dneska odnášíš, je klid.

Trauma u obyčejné české mámy

Jak tak vypadá třeba takový trauma u obyčejný český mámy? Ne válka, ne tragédie, ale ta tichá verze, kterou ale nikdo nebere vážně a možná ani ne ona sama. To slovo trauma je dost zprofanovaný. Mně přijde ve společnosti a za mě je to dost ošemetný, protože já vnímám, že většinou ten původ je už někde dávno předtím a že to mateřství spustí něco, co jsme ani nevěděli, že tam třeba je. Kdybych ale měla říct, co je to pro tu českou mámu, tak si myslím, že je to zase ta samota.

Stává se ti často, že do té minulosti musíš zamířit? Trauma s tím hodně souvisí, dětství se říká. Pracuješ s tím? Pracuju s tím a dávám zároveň klientkám na výběr, protože to může být někdy dost náročný dotknout se toho dětství, vidět to třeba znova. Kolikrát jsme to prostě zapomněli radši, to, co se nám dělo, i když to třeba nemuselo být nic velkého, nebo jsme si ani nemysleli, že by to mohlo být trauma. To můžou být prostě fakt malé věci, ve výsledku, které ale když se stanou v tom dětském věku, tak se nám uloží v těle a pokračují s námi dál a pak v tom mateřství se to může otevřít.

Ty jsi v našem výcviku transformačního kouče nebyla jenom studentka, vy jste si tam zkoušeli ty techniky sami na sobě, prováděli jste se tam. To znamená, byla jsi už v podstatě koučkou a koučovanou a koučovala jsi svůj život. Co se tam vlastně možná objevila sama o sobě nebo našla sama v sobě? Tu vnitřní sílu, že můžu, že můžu si dovolit třeba i právě jezdit na ty výcviky, že můžu mít ten čas sama pro sebe a tu sílu proto stát si sama za sebou pevně. A tak se moc posouvat jak pro sebe, tak pro tu rodinu.

Kdy zůstat v přítomnosti?

Slyšel jsem od tebe zajímavou věc, že s klientkou do minulosti někdy záměrně nejdeš. Kdy je bezpečnější zůstat v přítomnosti? Jak to poznáš? Poznám to, když se na ni podívám i v tom onlinu. Je to prostě vidět. Je to vidět na mimice, na tom, jak říká ty věci, co říká. A samozřejmě se jí na to ale ptám. Ptám se, jestli je dneska v pohodě jít do té minulosti. I na tom, jak ona odpoví, tak vnímám, jestli je to takové „řeknu jo“, protože prostě já to chci slyšet. Opravdu se ujišťuju, a když dá to svolení, že můžeme jít touhle cestou, tak i v průběhu toho se ptám, jestli je v pohodě pokračovat. A když řekne ne, tak to plně respektuju a jdeme jiným směrem zase.

Co vlastně na tom ty osobně miluješ? Proč to vlastně děláš? Miluju ty uvědomění, ty aha momenty. Moje klientka často říká: „Zase je to o mně, že jo.“ Ale miluju i vidět ty posuny těch žen, kdy přišly právě s tím, že jsou nešťastný s tím dítětem, nebo jsou nešťastný z toho, jak ony reagují na to dítě. A pak v průběhu toho, ony tak bezděčně zjistí, že tím, jak pracují na sobě, tak se mění i to dítě, že ono to dítě začne reagovat jinak a že ten vztah najednou se začíná budovat.

To je moc důležitý, co říkáš. V podstatě to je o tom, že já se změním, ono se změní nebo lidi kolem nás se změní. Že spoustě lidí nedochází, že v podstatě to, že zamakají na sobě a udělají tuhle vnitřní práci, tak to má ale velkej dopad na to okolí a to okolí zase reaguje nějakým způsobem potom na nás. Takže to prostě roztáčí celou tu spirálu, celou kolo a není to jenom vyčkávat a čekat, ale je to prostě začít něco dělat, aby se něco stalo.

Pak dovolit si začít prostě fakt u sebe. A tam vidím tu sílu v tom právě, když si dovolíme začít u sebe, začít dělat i ty malé krůčky, tak postupně to okolí se přidá i bezděčně. To je důležitý, protože někdy ten člověk si musí uvědomit, že je někdy lepší začít s něčím menším, než prostě čekat na ten velkej krok. Já jsem to tak měla možná s tou první dcerou, že jo. Tři roky jsem furt čekala až, ale to až nepřijde jen tak samo. A právě tím, že začneme dělat ty malé krůčky, tak se může začít roztáčet to kolo. A to až je právě teď.

Zastavení a malé krůčky: Klíč k naplnění

Soucit, takové slovo, které možná zní měkce, ale u tebe v koučovně je to pracovní nástroj. Co umí soucit, co nedokáže žádná technika na světě? Já tomu říkám „vidět za“, jakože vidět za tu situaci, za tu reakci toho člověka. A že ten soucit, když ho máme k tomu druhému člověku, tak hledáme možná i sami v sobě odpověď na tu otázku, proč se tak chová, a ne, že ho odsoudíme za to, jak se chová.

Třeba právě když přijde nějaká ta máma s tím, že křičela na děti, tak když bych se na ni podívala bez soucitu, tak si myslím, že prostě je hrozná máma a že to nezvládá. Ale když se na to můžeme podívat s tím soucitem, tak vidíme prostě za tu situaci, že tam je nějaká ta únava, že možná se třeba pohádala s partnerem, proto teď prostě křičí na ty děti. Takže já za mě je ten soucit hledat tu příčinu toho chování toho člověka.

Protože ona v podstatě neexistuje špatná máma. To není možný, principiálně. Je prostě pouze nějaká reakce, nějaké chování, něco, co my můžeme ale změnit a ovlivnit.

Máma, na kterou nezapomeneš

Co se ti vybaví třeba s mámou, na kterou ty nikdy nezapomeneš? Kdo přišel, co řekla, co se zlomilo? Klidně anonymně, ale s tou celou scénou. Je to tak, jak jsme o tom mluvili, že přijdou ty mámy, že chtějí řešit ten vztah s tím dítětem. Vidím asi jednu konkrétní mámu, která řešila vztah se synem a byla v háji. Neviděla vůbec, ona sama to popsala, že tam nevidí ten smysl, že je fakt z toho vyřízená i z toho, jak ten syn reaguje a tak.

My jsme tam prošli takovou jednou technikou a ona na konci si uvědomila, že ten syn je ten smysl. Ona pak mohla dál pokračovat na tom budování nejen toho vztahu, ale vlastně té práce sama na sebe. Tohle mi přijde jako nejsilnější důkaz celé tvojí práce.

Jak Dominika zvládá druhé mateřství jinak

Máš 16 měsíčního syna. Žiješ teďka znovu přesně tu situaci, ve které jsi poprvý vyhořela. Stejný noci, stejná únava. Co teda děláš dneska jinak? Řekni to těm mámám. Zastavuju se během dne několikrát a fakt prostě jenom se třeba zastavím, podívám se ven, podívám se na oblohu, nebo zastavím se, navnímám svůj dech a všimnu si v tu chvíli, jak se cítím, jestli jsem v pohodě, nebo jestli jsem unavená, co vlastně potřebuju.

Jak se cítím v těle, tam mám ještě já sama pro sebe. To je pro mě velkej indikátor, jestli cítím nějaké zahlcení, nebo jestli jsem v klidu, jsem uvolněná, nebo právě jestli potřebuju si říct o nějakou tu pomoc.

Ten čas, který mám pak sama pro sebe, tak naplňuju tím, co zrovna cítím, že je pro mě důležitý. A to může být buď to koučování, nebo třeba ty příspěvky do skupiny nebo na sociální sítě. Ale může to být třeba prostě jít uklidit kuchyň, protože je pro mě zrovna v tu chvíli důležitý, aby ta kuchyň byla čistá.

Takže já už vědomě, když vím, že mám ten čas sama na sebe, tak si tak proskinuju, co je ten den to, co potřebuju udělat jako prioritu sama pro sebe, možná i co bude mít vliv na tu rodinu. Jestli jsme se prostě pohádali, protože tam je nepořádek, tak asi priorita dneska bude jít uklidit. Ale zrovna pro mě třeba může být, že potřebuju ještě něco dodělat do té práce, abych měla naplněný ten pohár a pak teprv můžu jít uklízet. Tady to vědomí nastavování těch priorit.

Poselství pro mámy: Nejsi sama a dej sebe na první místo

Co ti klientky říkají, že u tebe dostali? Co jim nedala rodina, kamarádky ani doktor? Řekla bych, že je to to vyslechnutí, že to zmiňují často, že řeknou: „Prostě já jsem tady mohla říct úplně všechno a nepřijde žádný to odsouzení.“ Takže já bych řekla, že je to nějakým způsobem ten bezpečnej prostor a často zmiňují ty otázky. Během toho sezení třeba řeknou: „No to byla zase otázka na tělo, že jo,“ nebo něco takového. Takže i ty otázky. Jednou mi klientka říkala: „To je otázka za milion,“ že prostě to jsou otázky, které se nikdo nezeptá.

Pojďme se podívat na pár vět od okolí: „Užívej si to období. Ono to uteče jako voda. My jsme to taky zvládli.“ Kterou větu by mámy malých dětí už nikdy nechtěly slyšet a co by chtěly slyšet místo ní? Myslím si, že tohle jsou ty častý věty, které fakt nechtějí slyšet. „Užívej si to, dokud jsou malý.“ To je taková věta, která fakt dokáže bodnout.

Napadá mě, že by možná chtěly slyšet: „S čím potřebuješ pomoct?“ Ale pak by tam přišlo takové to: „Nemůžu si to dovolit.“ Takže to už je nějaký další stupeň. Ale první, co by chtěly slyšet místo toho, myslím si, že je ticho. Prostě jenom, aby ten druhej toho člověka vyslechnul, nic neříkal a jenom tam byl.

Instagramové mateřství a „šťastná máma, šťastné dítě“

Instagramové mateřství, béžový dětský pokoj, klidná máma, mačalaté. Kdo za touhle iluzí vlastně stojí, kdo to platí a čím? Řekla bych, že to platí celá společnost. Dalo by se říct, že za to platí ty mámy. Jenomže když za to zaplatí ta máma, tak za to zaplatí i to dítě. Ta máma má nějaké výčitky. Myslí si, že je špatná máma. A tak tím pádem to padá i na to dítě, to v jaké ona je náladě, to jak se chová. A tím pádem to padá i na toho partnera, protože když ona je nešťastná, tak on je nešťastnej, že ona je nešťastná a teď se to točí a on nepodává ten výkon v té práci a je to vlastně celospolečenský.

Teďka jsi mi krásně nahrála na tu větu: „Šťastná máma, šťastný dítě.“ Věta, kterou se zaklíná půlka internetu. Pravda nebo další pas na mámy? Je fakt, že já to taky používám, ale s takovým respektem, bych řekla. Že ona to je pravda ve výsledku, že prostě pokud ta máma bude šťastná a spokojená, tak pak bude šťastný a spokojený to dítě a může být šťastnej, spokojenej ten partner, celá ta rodina. Ale nesmí to být další tlak na tu mámu, na tu dokonalost, aby nespadly ty mámy do toho, že „musím“, ale aby to bylo o tom, že je to malý, ta malá spokojenost, ta první, která přichází i s tím, že jsem se sama vysprchovala.

Pravda vs. Mýtus v mateřství

Pojďme si zahrát takovou rychlou hru Pravda versus Mýtus. Mám pro tebe pár vět. Co ty na ně?
Vyčerpání k mateřství prostě patří. Pravda nebo mýtus?
To je těžký. Je to pravda, ale když to porovnám sama sebe s tím, jak jsem byla vyčerpaná v tom prvním mateřství a tam jsem měla pocit, že jsem jenom vyčerpaná, tak teďka vidím, že když fakt mám ten pohár naplněnej, tak tam to vyčerpání jako vlastně nepřichází. A to i když třeba hůř spím.

Když máma potřebuje pauzu od dětí. Něco je s ní špatně. Pravda nebo mýtus?
Mýtus.

Úzkost po porodu jenom hormonální rozklad. Přejde to samo.
Mýtus.

Čas na sebe si máma zaslouží až když je všechno hotový.
Mýtus.

Dobrá máma to zvládne sama.
Vůbec ne.

Když bys měla dokončit třeba některé věty, které ti položím.
Mámy nepotřebujou víc rad. Potřebujou být víc slyšeny.
Únava mamin není ze spánku, je to z tý samoty.
Nejlepší, co může máma udělat pro svoje děti je, že opečuje nejdřív sama sebe.

Závěrečné myšlenky a vzkaz

To jsou životní zkušenosti. A teďka, když bychom možná měli shrnout celé to poselství z dnešního dílu divačkám jako takové tři věty obsahující tvůj příběh, co jsi si sama během maminkování zažila u obou těch dětí.
Byla jsem na dně a neviděla jsem světlo na konci tunelu, ale začala jsem dělat malý krůčky a proto teď sedím tady a mám skupinu Mámy v háji ráji.

A teďka tvoje skutečný poselství divačkám, který následujou v tuhle chvíli. Co bys tak vlastně chtěla vzkázat ženám, který to teďka slyší, poslouchaj? Možná sledujou tenhle podcast někde při vaření, možná při kojení, možná v bezesný noci. Co bys jim chtěla říct?
I když si to možná nemyslíš, jsi stejně důležitá jako tvoje rodina, jako tvoje děti, jako tvůj partner a dát sebe na první místo není sobectví, ale nutnost.

Když bys možná teďka ještě v závěru mohla dát nějakou radu, radu ze života, ze zkušenosti, z toho, co jsi prostě odžila za všechny ty roky, co bys jim chtěla vzkázat?
Aby se mámy nezapomněli zastavovat a dělat fakt malý krůčky. Protože těma malejma krůčkama potom můžeme dojít k té velké věci a dovolit si ten čas sama pro sebe. To je za mě klíčový.

Napadá tě ještě něco, co ti leží na srdci, co bys chtěla říct ženám, divačkám, maminkám, který možná mají pocit, že mateřství není tak jednoduchý, jak si mysleli, že bude. Co bys chtěla říct od srdce?
Že i když si možná myslej, že jsou jediný, který to třeba nezvládají nebo který to mají tak, jak to zrovna maj, tak určitě nejsou sami. Myslím si, že i pro toho partnera je důležitý slyšet, jak to ta žena má, vlastně říct to nahlas tu pravdu.

Říct pravdu nahlas, jak to ta žena má. To znamená mluvit o tom, komunikovat to, nenechávat to jenom v sobě, v tom těle. Nemusíme to sdílet jenom partnerům, ale třeba právě v té skupině nebo nějaké kamarádce, které se můžeme svěřit, protože opravdu jenom to, že když to konečně ze sebe dostaneme ven, tak se začnou dít ty věci, protože najednou se nám může ulevit.

A vlastně ve výsledku mě napadá, že jsou ženy, které to vlastně fakt nikomu nechtějí říct, ale že to můžou i jenom napsat sami sobě. A už to, že to dáme na papír, to jak se cítíme, jak nám je, tak to samo o sobě může pomoct a pak už to nemusí nikdo číst.

To byla Dominika Šveráková, žena, která si tím vším prošla a žena, která dneska také koučuje mámy, které potřebují možná znovu najít sami sebe. Pokud to s vámi dneska rezonovalo, pošlete tenhle díl taky dál. Dalším mámám, které si zažívají něco podobnýho, které jednoduše potřebují najít novou naději, možná tu cestu k sobě, možná si začít užívat to mateřství a nebo pochopit, co to všechno obnáší, aby to mohlo být mnohem hezčí a příjemnější a fungovalo to. Pokud se vám tenhle díl líbil, pošlete ho dál, sdílejte ho, napište nám otázky, komentáře i dolů pod tuhle epizodu a budeme moc rádi, když budete dál odebírat i celý tenhle kanál. Na viděnou u dalšího dílu Myšlení kouče.