Chemie není kompatibilita. Proč se zamilujeme dřív, než člověka poznáme? | Denisa Nováková

Úvod

Ta silná přitažlivost způsobí takový falešný pocit blízkosti. Ona už je o 50 kroků napřed, než se reálně stíhá vyvíjet ten vztah.

Bolí ji to. Zažila s ním pár krásných chvil a ví, jak krásné by to mohlo být. Potom jí to zase vezme.

Ale pak partner jednoho dne řekl, že už ji zachraňovat nechce, což pro mě byl hrozný šok, taková facka.

Telefon mlčí, tělo v poplachu, prst nad zprávou. Co má udělat teďka?

Kouká, kdy byl naposledy online, stalkuje sociální sítě. Lidé dnes randí s více lidmi současně, aby si vybrali – s tímhle je mi líp, s tímhle ne. Jak se k tomu postavit? Neprovozovat to všechno se všemi.

Je chytrá, úspěšná, všichni se na ni spolehnou, a dnes v noci nemůže spát, protože jí zase nenapsal.

Můj dnešní host tomu říká, že tohle není jenom o lásce, a dokonce ani o něm. Sama si prošla rozvodem a dnes jako vztahová koučka a NLP koučka učí ženy jednu jedinou věc: jak zůstat u sebe, i když se jim někdo líbí.

Vítej tady.

Děkuji za pozvání.

Jsem rád, že jsi přijela, protože tohle téma možná obrovsky obohatí život každé ženy. Možná změní to, jak přemýšlí o randění i o sobě samé.

A tak pojďme rozvést mou první myšlenku, první otázku. Začít tam, proč se to děje.

Proč se chytrá žena zblázní z jedné nepřečtené zprávy

Proč se chytrá dospělá žena zblázní z jedné nepřečtené zprávy?

No, protože pro ni to není jen zpráva, ale může to být nějaký varovný nebo ohrožující signál. Pokud v sobě má strach z opuštění, může si to vyložit jako: on už mě nechce, on už mě nemá rád, nejsem pro něj důležitá. Zatímco člověk, který tenhle strach nemá, si řekne: dobře, teď nemůže, asi má hodně práce, ozve se mi, až bude moct.

Jenže pro ni to znamená mnohem víc, a pokud její systém vyhodnotí, že jde o nějaké ohrožující chování, tělo se dostane do stresové reakce: cítí stažený žaludek, napětí na hrudi, potí se jí ruce, začne se celá třást. A pak, když přijde ta zpráva, když pípne telefon, tak se jí obrovsky uleví. Čím častěji se tenhle vzorec opakuje, tím víc se posiluje.

Takže si žena vytváří určitou fixaci na toho člověka?

Určitě, protože její stav, její klid pak závisí na tom, jak se zachová někdo druhý, jak se rozhodne někdo druhý, a to je něco, s čím nemůže pracovat, co nemůže ovlivnit.

Je tak možné, že díky tomuto pobláznění se to všechno stane mnohem rychleji? Že ty emoce prožívá tak extrémně?

Určitě se to stát může, a dochází tam ještě k zajímavému paradoxu – uklidňuje se prostřednictvím kontaktu s někým, kdo jí tu nejistotu přináší. Je to začarovaný kruh a je potřeba tenhle vzorec postupně přepisovat.

Ty na webu máš takovou zvláštní větu, že ženy se ztrácí přesně ve chvíli, kdy cítí silnou přitažlivost. A že po třech rande už v hlavě plánuje dovolenou a pomalu vybírá jména dětí. Co se děje pod tím povrchem?

Ta silná přitažlivost způsobí takový falešný pocit blízkosti, který vzniká mnohem dřív, než stihne vzniknout ta skutečná blízkost. Ta skutečná blízkost vzniká na základě společného času a společného poznávání a opravdu to nějakou dobu trvá. Tahle silná přitažlivost ale způsobí, že člověk má pocit, že už toho druhého zná celou dobu, nebo že ho zná dlouho a jsou si blízcí.

A pak snadno, pokud se viděli třeba třikrát a ona už má v hlavě jména dětí a společnou dovolenou, je vlastně o 50 kroků napřed, než se reálně stíhá vyvíjet ten vztah. A když to pak třeba nedopadne, zažívá velmi silné pocity, protože to vůbec nekoresponduje s tím, jak dlouho se vlastně znali a jak dlouho se scházeli, takže ta bolest je mnohem větší, než by člověk objektivně čekal.

Takže by si ženy neměly hned na začátku představovat ideální budoucnost. Nevymýšlet si, že už budou mít děti, kde všude budou bydlet, že už mají barák a všechno je úplně jinak. Co tedy dělat správně?

Určitě, jak jsi řekl, nepředbíhat v hlavě realitu. Ženám, které o sobě vědí, že mají tendenci se rychle připoutávat, vždycky říkám takovou svatou trojici.

První je, že v prvních týdnech stačí mít schůzky klidně jen jednou týdně, a nemyslím tím celodenní schůzky, víkendovky nebo přespávačky – to je na začátek pro ženu hodně. Takže radím udržovat to kratší a fakt zpomalit.

Druhá věc jsou zprávy. Ty radím používat výhradně k logistice a k lehkému udržování zájmu, a to rozhodně neznamená psaní od rána do večera. Některé ženy se totiž dokážou připoutat jenom na základě zpráv, i když toho člověka ještě nikdy neviděly, a vytvoří si k němu určité pouto.

A třetí věc je odložit fyzickou intimitu až na dobu, kdy se žena může cítit bezpečně a ví, co ten muž chce, a ideálně, že to chce s ní. Fyzická intimita totiž obrovsky zrychluje to připoutání.

Takže jde vlastně o to, jak předejít tomu pobláznění, aby si žena dokázala dát čas a toho člověka opravdu poznat, aby se nerozhodla, že ho chce, ještě než ho zná. Protože silná chemie klidně dokáže způsobit přesně tohle.

Jak jsi k tomu sama dospěla, že jsi to začala takhle vnímat a pomáhat s tím ženám? Kde to má počátek?

Má to počátek v mých vlastních zkušenostech a příbězích. Až po nějaké době jsem si začala všímat, co se mi děje a proč se mi to děje. Hrozně mě zajímalo, proč mě, i když toho člověka ještě ani neznám, potom tolik zabolí, když se mi přestane ozývat. Takže odtud to vzniklo.

A je časté, že ženy do toho padají tak rychle, že se z toho pak nemůžou dostat?

Začnou si představovat, jaké by to mohlo být a co by spolu mohly zažít, a pomalu vybírají závěsy do ložnice, přitom se s tím člověkem třeba reálně viděly párkrát, nebo se s ním klidně nemusely vidět vůbec, pokud se seznámily na seznamce a stačilo jim k tomu pár týdnů psaní.

Proto radím vidět se co nejdřív. Pokud se s člověkem poznají na seznamce, mají zprávy sloužit k domluvení setkání a k základnímu poznání, jestli se vůbec chtějí potkat, a pak to co nejdřív překlopit třeba do videohovoru nebo osobního setkání, ne jen do psaní.

A když si pak ženy třeba píšou celý den a tráví spolu rovnou od začátku i celé víkendy, je tam plná intimita, a on pak řekne: neřešme nějaké nálepky. A ona se bojí zeptat, na čem jsou.

Čeho se přesně bojí?

Ona se úplně nebojí zeptat, bojí se spíš té odpovědi, bojí se toho, co se dozví. Protože ve vztahu, kde se žena cítí bezpečně a cítí opravdu explicitní zájem od muže, nemá potřebu se ptát, na čem jsou. A pokud tu potřebu má, většinou už tam cítí nějakou nejistotu.

Neví, na čem jsou. Ten muž jí to prostě nedává najevo, drží ji většinou v nějaké šedé zóně, možná trochu tuší, co by se mohla dozvědět. A čím déle s tou otázkou čeká, tím je to pak větší téma.

Jaké jsou důsledky toho, když se to nechá plně rozjet, s tím poblázněním? K čemu to vede, když žena do toho jde naplno, se vším všudy, ale moc rychle?

Buď může zjistit, že ten člověk vůbec není takový, jaký si představovala, protože ho nezná, domýšlí si do prázdných míst většinou to, co by si přála. Dosadí si tam něco, udělá si z něj vlastní verzi, a on pak zjistí, že reálně vůbec takový není. Může být zklamaná, rozčarovaná.

Anebo, když to skončí po pár schůzkách, je tam, jak jsme už říkali, nepoměrně silná bolest vůči tomu, jak dlouho se vlastně znali. Z toho se pak dostává velmi dlouho.

A z druhé strany, když se žena chová chladněji, když to tak nazvu, a nejde do toho tak poblázněně, neškodí to zase něčemu jinému?

Nechtěla bych říct, že by měla jít do toho chladněji, že by neměla být otevřená, laskavá a pečující, že by měla být studený psí čumák. Ale měla by se snažit držet svou investici vyrovnanou s tou jeho investicí, aby nepředbíhala.

Dávat pozornost a lásku samozřejmě není nic špatného, ale většina žen, se kterými jsem se setkala, chtěla, aby ten vztah byl vzájemný. A pokud chtějí vzájemný vztah, potřebují, aby byla vzájemná i ta investice.

Typické výmluvy, kterými ženy omlouvají muže

Teď ti přečtu pár vět, které možná zazněly u tisíce různých káv, kde to kamarádky spolu probírají. Pojďme do první – a rovnou mi řekni, co tím žena doopravdy říká, co tím myslí.

„On není špatnej, on jenom má teď hodně práce.“

Bojím se, že pro něj nejsem priorita.

„Když jsme spolu, je to nádherný, ale potom se na pár dní ztratí.“

Tak jí to bolí. Zažila s ním pár krásných chvil a ví, jak krásné by to mohlo být. A pak jí to zase vezme. Čeká, doufá – a kdyby to bylo pořád strašné, nebyla by s ním. Jenže je to chvilku nádherné a pak on zmizí, takže je pak těžké od něj odejít.

„Já cítím, že mě má rád, jen to neumí dávat najevo.“

To si zase snaží sama sobě vysvětlit, proč jí to nedává najevo – že on to třeba neumí. Ale to je možná příčina; každopádně by to od něj měla cítit, ať už těmi činy, nebo těmi slovy.

„Třeba jenom potřebuje čas.“

Co tím říká, co se tam děje? Doufá, že když vydrží dostatečně dlouho, změní se to a on se pro ni nakonec rozhodne.

„Ono se to nějak vyvine.“

Většinou se to nevyvine, ale ona to třeba ještě neví – doufá, že se to vyvine. A znovu: když tomu dám dost času, když se budu dost snažit, aby viděl, jak jsem skvělá partnerka, tak doufám, že se to vyvine, že se rozhodne.

Je to jenom na té ženě – ona má čekat, ona se má snažit, ona má doufat, věřit.

Právě že nemá – je to ona, kdo by to měl v určitou chvíli zastavit, pokud jí to nevyhovuje. Jenže ve chvíli, kdy je žena citově investovaná, je to těžké, a proto se ženami pracuju hodně na tom, aby opravdu zpomalily to připoutání, aby viděly investici od toho muže, aby viděly, kdo proti nim stojí.

Protože pak to dopadá přesně takhle: investují strašně moc svého času, energie, citu, a to se nebavíme o týdnech, bavíme se klidně o měsících i letech. A pak to hrozně bolí, když se žena ohlédne zpátky a dokáže z toho odejít – ten ztracený čas už jí nikdo nevrátí.

Ten čas už nikdo nevrátí. Pojďme se teď podívat trošku víc do tvého příběhu. Vrať nás do dne, kdy se ti rozpadlo manželství. Co se tam odehrávalo, co se prožívalo, co bylo potom?

Nebylo to ze dne na den. Nějakou dobu se to skládalo, tak nějak nenápadně. Stavěli jsme dům, narodily se nám krátce po sobě dvě děti, a veškerý ten čas, ta pozornost, ta energie šla tímhle směrem.

A pak, když bylo hotovo a děti trošku povyrostly, jsme zjistili, jak jsme se odcizili – jak jsme se z nás stali jakoby spolubydlící, bych tak řekla. Řešili jsme hlavně provozní věci.

Pamatuju si, jak jsem tenkrát seděla u rodičů na pergole a četla knížku od Garyho Chapmana Pět jazyků lásky a strašně jsem doufala, že nám pomůže. Chytala jsem se všech možných nadějí, hltala jsem informace, kde se dalo, a snažila se, abychom to nějak zachránili.

Ale pak partner jednoho dne řekl, že už to zachraňovat nechce, což pro mě byl hrozný šok, jako facka. Pamatuju si, jak mě to fyzicky bolelo. K tomu jsem se ještě měla vrátit po mateřské do práce, takže to období vůbec nebylo jednoduché.

Takže to celé skončilo tím, že partner to vzdal? Ty ses přestat snažit nechtěla?

Nechtěl. Já jsem se chtěla snažit, v podstatě jak to knížka popisovala, něco změnit, ale on to už uzavřel.

Jak se něco takového stane? To přece nebylo ze dne na den. Kdy sis začala všímat těch prvních okamžiků, začátků, že v tom vztahu není něco ideální?

Možná, když se na to podívám zpětně, tak jsme spolu neuměli moc komunikovat. Respektive jsme se bavili hodně, ale ne o těch hlubších věcech, ne o vztahových věcech. A pak jsme asi neuměli vyjádřit, co jeden potřebuje a co druhý potřebuje – o těchhle věcech jsme se neuměli bavit. Myslím, že to hodně skončilo na té komunikaci.

To bylo až, když byly děti na světě. Starala jsem se o děti, byla jsem unavená, partner stavěl dům, takže byl taky unavený. Byli jsme, jak říkám, jako spolubydlící – řešili jsme provozní věci a na nás jako pár, na partnery, už nezbývala energie ani čas.

Co se dělo potom?

To jsem hrozně řešila, co budu dělat dál – co se týče bydlení, jak rozdělíme majetek, měli jsme dům. Tenkrát jsem měla i strašný strach z toho, co budu dělat, protože jsem nevěděla, co bude. Úplně mě to paralyzovalo.

A proto jsem se ještě předtím snažila všemi možnými způsoby to dát dohromady. Chápala jsem, že sama to nedám, že sama ten vztah nezachráním, že na to musí být dva. Ale přesto ten můj strach – asi z toho, co bude, nevím, jestli spíš ze samoty, nebo ze samostatnosti – byl tak velký, že jsem si nemohla pomoct.

Tenkrát šla veškerá radost stranou, všechno stranou, jenom abych to nějak zachránila. Ale dlouho jsem si myslela, že to ještě nějak dáme dohromady.

Takže jsi dlouhou dobu žila v naději, že se ti to podaří. Jak dlouho to trvalo, než sis fakt vnitřně přiznala, že tahle cesta už nikam nevede a že musíš jít životem dál?

Dlouho. Přesně ti neřeknu jak dlouho, ale pocitově to bylo dlouhé. Říkala jsem si, proč mi to nejde, proč to nedokážu, že už bych, jak říkáš, měla vykročit dál, měla to nechat za sebou – ale dlouho jsem toho nebyla schopná.

Pamatuju si, že jsem si krátce po tom rozchodu, respektive rozvodu, založila profil na seznamce. Potřebovala jsem odvést pozornost a nechtěla jsem cítit to, co jsem cítila. Hrozně jsem se pak divila, že tam nemůžu nikoho potkat – protože jsem na to nebyla připravená.

Dělají to ženy často?

Je strašně těžké tohle všechno unést, ty pocity. Nemáme na to kapacitu, a tak se to snažíme buď nějak překrýt něčím pozitivním, anebo to necítit a nějakým způsobem od toho utéct.

A jak ses potom dostala k tomu vztahovému koučování, že dneska se specializuješ víc na ženy, které řeší tyhle situace, tyhle začátky i randění? Co bylo v tvém životě dál?

Mezitím proběhl výcvik, a pak jsem začala koučovat, ale měla jsem to hodně obecně. Byla jsem takový životní transformační kouč a postupně ke mně začaly chodit ženy, které řešily podobné věci jako já.

Těch žen bylo čím dál víc, takže se to tak nějak přirozeně poskládalo, že jsem se začala specializovat na vztahy – protože tam jsem měla asi nejvíc co předat, na základě vlastních zkušeností a příběhů. Asi jsem měla i velké pochopení pro ty ženy.

Napsala jsi jednu větu: vědět, co bych měla udělat, a dokázat to udělat, když přijde strach, jsou dvě úplně rozdílné věci. Kdy jsi ten rozdíl poznala na vlastní kůži?

To jsem poznala v době toho rozchodu, kdy jsem věděla, že to sama nezachráním, že na ten vztah jsou třeba dva. A věděla jsem, že nemá cenu chodit za partnerem a přesvědčovat ho, abychom to ještě zkusili, protože jsem viděla, že už je rozhodnutý. Ale nešlo to jinak, fakt jsem si nemohla pomoct – ten strach byl větší.

Kdybys teď mohla tehdejší Denise, když se ohlédneš zpátky, něco poradit, co bys jí řekla, co bys jí vzkázala, co by mohla udělat tenkrát jinak?

Hrozně by mi pomohlo, kdybych tenkrát slyšela něco v tom smyslu, že možná mám pocit, že se mi teď rozpadá život, ale je strašně důležité důvěřovat procesu, protože z toho jednou poskládám něco, co bude mnohem víc v souladu se mnou. To by mi hrozně pomohlo, kdybych to slyšela sama od sebe, jako vzkaz z budoucnosti.

Teď možná pojďme trošku i k těm klientkám, které za tebou chodí. Miluje potenciál, klepe se, když nepíše, nedokáže odejít, dává víc, než dostává – čtyři různé typy tvých klientek. Když se nad nimi zamyslíš podle těch hlavních rysů, které je charakterizují, kterou z nich jsi byla ty?

Řekla bych, že všechny. Určitě nedokážu odejít, miluju potenciál – to sice ne v manželství, ale potom. Klepu se, když nepíše, byla jsem protivná, když mi nepsal, a nedokázala jsem se soustředit. A dávám víc, než dostávám – to bylo poslední, tam bych možná řekla, že toleruju až moc.

Co (ne)přinese rozpad vztahu

A když se zamyslíš nad tím rozpadem manželství, co ti to dalo? Co ti to vzalo?

Vzalo mi to ten pocit kompletní rodiny, a to pro mě tenkrát bylo velké selhání, že se mi rozpadla rodina. Do té doby jsem měla pocit, že žiju v nějakém vesmíru, kde se tohle neděje mně, ale jiným lidem.

A vzalo mi to i ten pevný bod, ten pocit bezpečí, tu jistotu, kterou jsem si tenkrát neuvědomovala – že jsem ji celou vložila do toho vztahu, místo abych ji měla v sobě.

Dalo mi to ale i strašně moc, když se ohlédnu zpátky. Dalo mi to obrovskou důvěru v sebe, že zvládnu všechno. Donutilo mě to konečně se pořádně podívat na to, kdo jsem, kdo jsem bez toho vztahu, bez toho partnera.

Chci v životě žít, chci v životě někam pokračovat. Dalo mi to život, který už nestojí na partnerovi – že když se pak něco stane, partner odejde, vztah se rozpadne, nezhroutí se mi celý život.

A hlavně, čeho si cením nejvíc, je přesně to, že jsem dokázala ten pevný bod, to bezpečí a tu jistotu vrátit zpátky k sobě – tam, kde to vždycky mělo být. Ale nebylo.

Takže ses naučila víc se nefixovat na partnera a víc se spolehnout na sebe?

Ne, spíš bych řekla rozšířit život i mimo ten vztah. Nevkládat všechno jenom do toho vztahu.

Řekla jsi před chvilkou jednu hezkou myšlenku: kým bys byla bez toho partnera? Myslím, že je to fakt silná věc – protože když si to každá žena, která nás teď sleduje, opravdu připustí, jaké by to bylo, kým chce být bez toho protějšku, tak tam možná objeví spoustu věcí. Že tam možná ani tu vlastní identitu nemá.

Nemá. Přesně tak. Vůbec jsem netušila, kdo jsem, co chci. Pořád jsem žila v tom vztahu a tam to nějak plynulo, a nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, co bych chtěla já sama za sebe.

A dneska už to víš?

Dneska už to vím.

Co to je?

Způsob života přesně takový, jaký žiju.

To znamená, že po tom rozchodu se mi to začalo skládat tak, jak jsem řekla – že už můj život nestojí na jedné noze. Mám ten stůl postavený na víc nohách, mám tam víc opěrných bodů. Takže když jedna noha upadne, drží ho ty ostatní.

A to si myslím, že je strašně důležité v životě – ať už ve vztazích, nebo v práci, nebo kdekoliv. Chceme někde být, protože tam chceme být, a ne proto, že tam musíme být, protože se bojíme odejít. A to platí v tom vztahu stejně jako v práci nebo kdekoliv jinde.

Takže ten společný jmenovatel je strach?

Ale ještě bych doplnila, že ten strach můžeme cítit, jen se jím nesmíme nechat řídit. Potřebuju si budovat takový stav v sobě, kdy jsem schopná jednat i přes ten strach, protože ten strach tam bude vždycky nějakým způsobem.

Pokud bychom čekali, až tam ten strach nebude, možná se nikdy nedočkáme. Takže potřebuju budovat to bezpečí, tu jistotu, tu důvěru v sebe, že to zvládnu, a že i kdyby se stalo cokoliv, postarám se o sebe sama.

Navyšovat kapacitu svého nervového systému, aby postupně zvládal víc a víc.

A teď se možná pojďme podívat na období před výcvikem. Hledala jsi odpovědi – kde všude? Co jsi všechno zkoušela a zjistila, že to není ono, nebo že to nefunguje?

Hledala jsem všude možně. Informace, kde se dalo – knížky, podcasty, webináře, semináře. Nakoupila jsem si milion kurzů a postupně jsem se dostala na limit všech těch materiálů v tom, že to bylo hrozně obecné.

Potřebovala jsem to všechno stáhnout na sebe, začít se trošku šťourat v sobě. Narazila jsem na pozvánku na tvůj webinář, a pak si pamatuju, že jsem krátce na to poslala přihlášku – doufala jsem, že tam všechno stáhnu na sebe, že tam najdu ty odpovědi.

Takže ten první impulz, proč jsi do výcviku šla, bylo pomoct sobě?

Ano. Najít odpovědi.

Ta profesní cesta se z toho začala skládat až později, v průběhu výcviku. Kdy ti došlo, že by ses tím mohla i živit, že by to mohla být tvoje cesta, tvoje profese?

Právě v průběhu toho výcviku jsem zjistila, že za prvé by mě to strašně bavilo, a za druhé, že mi to dává obrovský smysl, když vidím, co to s člověkem může udělat, jak ho to může posunout.

Že přijde zaseklý, neví, co chce, neví, kdo je a neví, co má se svým životem dělat, nebo třeba i s nějakou konkrétní situací. A kolikrát stačí ho jenom trošku pošťouchnout, a ty věci se začnou dít najednou.

A když jsi takhle absolvovala celý výcvik transformačního koučování u nás, co jsi zjistila o sobě? Kde byl ten stav předtím? Jaká byla ta jiná Denisa, která z něj odcházela?

Do toho výcviku jsem šla dost nejistá, taková rozbitá po tom vztahu, a nechci říct, že jsem po výcviku odešla jako nový člověk. To úplně ne, ale zasel se tam takový základ. Byla jsem schopná si na tom výcviku odpovědět na otázky, které jsem potřebovala.

I když ze začátku, při těch různých technikách, jsem dostala otázku a přistihla se, že se na ni snažím odpovědět správně, a ne upřímně. A ani jsem nevěděla, jaká je ta upřímná odpověď. Ne že bych chtěla lhát, ale já jsem to nevěděla.

Postupně jsem začala kutat hlouběji a hlouběji, až jsem se ke svým odpovědím dostala. Zasel se tam základ, ze kterého jsem postavila – nebo začala stavět – to, kým bych chtěla být a co bych chtěla dělat.

Jak dlouho pak trvalo, než sis z toho výcviku plně srovnala sebe a začala pracovat se ženami, které řešily podobnou cestu tvého života, řeší ty vztahové věci?

To trvalo poměrně dlouho, protože jsem tam sice našla odpovědi, které jsem hledala, měla jsem už spoustu informací a uměla jsem se sebou nějakým způsobem pracovat. Ale pak jsem narazila na další limit – i s tolika informacemi se mi některé věci pořád opakovaly dokola a nemohla jsem přijít na to proč.

Proč takhle reaguju, proč se takhle chovám, proč se mi to opakuje, proč se toho bojím. A pak jsem zjistila, že ten limit byl v mém těle – že nejsem schopná ustát některé situace.

Když jsem si třeba měla říct: tak odejdi, a představila jsem si ten odchod, bylo mi z toho fyzicky špatně. Nebyla jsem schopná ustát ty emoce, které pak přicházely.

Potřebovala jsem vědět, co se děje, pochopit, proč to takhle cítím, a že to není reálné ohrožení, že jsem v bezpečí. Postupně jsem se pak učila pracovat s tím tělem, abych navyšovala kapacitu svého systému, aby dokázal unést tyhle pro mě náročné situace.

Když se tě teď denně zeptám, jak to máš dneska v životě – co tvoje vztahy?

Moje vztahy jsou dneska už jiné, než bývaly. Už na nich tolik nelpím. Nemůžu říct, že bych vztah, třeba s partnerem, nechtěla, ale už je to tak, že ho nepotřebuju.

A kdyby nebyl, byla bych určitě smutná a zklamaná, kdyby odešel, ale určitě by se mi nezhroutil život jako tenkrát.

Takže to je to, co jsi z toho vzala – co ti to dalo.

A určitě bych ještě řekla, že to mělo vliv nejenom na moje vztahy, ale přesah do dalšího života. Konečně jsem sebrala odvahu, respektive jsem byla schopná odejít z práce. Toho jsem se taky hrozně dlouho bála. A najednou to šlo.

Dneska jsi mi říkala, že jsi už teď fulltimeová koučka, že jsi v práci skončila a už se tím živíš. Jaké to pro tebe je, tyhle začátky v podnikání, už nebýt zaměstnaná?

Je to, bych řekla, vzrušující, a dřív bych možná řekla ohrožující. Dneska si to dokážu užívat, dokážu otevřít hlavu a plánovat, a dřív bych možná byla úplně paralyzovaná z toho, že nevím, co bude.

Dřív jsem tam asi potřebovala hrozně tu kontrolu, ale člověk nikdy neví, co bude, takže si myslím, že se tam člověk může hrozně zaseknout.

Pojď nás teď rovnou vzít do tvé koučovny – to znamená, s čím ženy za tebou přichází, co řeší, co je nejčastější téma, od kterého se odrazíme. Co to je?

Nemůžou najít vhodného partnera, nedaří se jim udržet zdravý vztah, zamilovávají se do potenciálu. Často jsou to klientky, které fungují jako partnerky ještě dřív, než vůbec nějaký vztah začal.

Jsou to ženy ve vztazích, kde nejsou šťastné, nejsou spokojené, ale nedaří se jim odejít. Anebo jsou to ženy, které opravdu, něco jako já možná, pověsily svůj život na ten vztah, na toho partnera.

A jakákoliv změna v chování partnera jim pak přijde ohrožující, velmi citlivě na ni reagují. Strašně moc energie a mentální kapacity potom jde do toho vztahu a už jim nezbývá tolik na jejich vlastní život.

Proč jsou ženy pořád v napětí

Když si vybavíš nějaké konkrétní sezení, jak taková žena vlastně přichází – co na ní vidíš hned na začátku, možná ještě než otevře ústa a začne mluvit? Vidíš něco na její řeči těla, na její fyziologii?

Ženy často přichází v napětí. Je to vidět na obličeji – jsou stažené, jsou úplně v takové kontrakci, v takové křeči. Nedaří se jim to pustit, uvolnit se. Musí se na to opravdu vědomě soustředit, takže na začátku sezení často potřebujeme udělat něco, kde pustí ty starosti, pustí tu kontrolu.

Ta kontrola je u nich vůbec velké téma. Jsou totiž hrozně efektivní, výkonné, fungují v životě – ale ve vztazích se jim úplně nedaří.

Kde je tedy zakopaný ten kámen?

Ony si možná navykly, že musí všechno držet, jinak se to celé rozpadne. Bojí se říct si o pomoc, nebo nechtějí – já to všechno zvládnu, jsem nezávislá, samostatná, že jo. Nechtějí být za ty slabé, protože pro ně říct si o pomoc znamená přiznat, že jsou slabé.

Ale u ženy je to jinak – když to vezmu na ten vztah, tak muž nechce vedle sebe dalšího muže. Chce právě tu ženu, která je zranitelná, která se dokáže uvolnit a být měkká, a ne tu, která zvládne úplně všechno.

To je taky časté téma. Spousta žen se snaží být silnější než ti muži, někdy i dominantnější než ten chlap. A pak to obvykle nekončí dobře.

Jak to ale dělat v dnešní době? Na jedné straně chce být ta žena samostatná, nezávislá, silná, aby dokázala čelit životu i těžkým situacím, ale na druhé straně chlap zase chce mít ženu, která je ženou – a ne jenom takového Arnolda, co všechno vydrží.

Určitě, ale tam se to dá oddělit – ten pracovní, výkonný život od toho života doma s partnerem. Žena klidně může být v práci efektivní, výkonná, samostatná, nezávislá, a je to i skvělé, protože pak ve vztahu nemusí zůstávat jen z nějakých finančních důvodů. Má svoje zdroje, svoje příjmy, a když jí ten vztah nebude vyhovovat, může odejít. To je v tom velká svoboda.

Ale na druhou stranu, jak jsi říkal, chlap nechce mít doma Arnolda, nebo někoho, kdo je nedej bože silnější než on sám. Takže si myslím, že žena zase může přijít domů a pro ni by mělo být přirozené se uvolnit, zase změknout – neříkám, že se má nechat řídit partnerem, ale že zase může být ženou. To je důležité.

Obecně se o vztazích říká, že když dva lidi spolu chtějí něco budovat a vytvářet a zároveň každý z nich žije svůj vlastní život, tak je ten vztah nejkvalitnější – a ne když je jeden závislý na druhém, protože pak je to pořád takové, že jeden do vztahu dává víc než ten druhý. Jaké jsou na to tvoje myšlenky, jak to vnímáš?

Určitě souhlasím s tím, že by oba partneři měli žít i život mimo vztah – mít vlastní přátele, vlastní zájmy, koníčky, to, co je naplňuje. A do vztahu by pak měli přinášet právě to, co je jim vlastní: svou energii, která plyne z jejich podstaty, tu ženskou a mužskou energii, a nesoutěžit spolu. Nesnažit se být lepší než ten druhý, nebojovat spolu – prostě jsou tým, a tak by se k sobě měli i chovat.

A stává se často, že ti klientky vyprávějí o situacích, kdy spíš bojují mezi sebou?

Možná se to děje ve chvíli, kdy se cítí zahnané někam do kouta, nebo jim ten partner nedává tu jistotu, nedává jim to, co by potřebovaly, nerespektuje je – a ony pak mají pocit, že se musí bránit.

Co se tam ještě odehrává, v té koučovně, nejčastěji?

Ženy často přicházejí s tím, že začnou popisovat svůj problém, to, co je trápí, a veškerá jejich pozornost je zaměřená ven – na toho muže, na ten vztah, na to, co udělal, co si myslí, co by chtěl, jak se cítí, proč se takhle zachoval. Vždycky se je snažím zase stáhnout zpátky k sobě – jak se cítí ony, co by chtěly, čeho se bojí.

A je hodně zajímavé sledovat, jak to velmi brzy zase sklouzne zpátky ven, k tomu partnerovi. Takže já je zase vracím k tomu, s čím můžeme pracovat, co můžeme ovlivnit.

Takže vlastně hodně pracuješ s tou pozorností – nesoustředit se na něj, ale na ni. Co se vlastně odehrává na sezení, kde se něco fakt reálně změní? Jak to děláš, že žena odchází jiná, že najednou má jasno, že ty kroky dokáže udělat?

Určitě je důležité racionální pochopení toho, co se děje a proč se to děje. A zároveň práce s tělem. A hlavně, aby to pro tu ženu neskončilo jen tím sezením, tím, že jsme si hezky popovídaly, ale aby začala dělat reálné kroky v každodenním životě.

Opravdu stačí malé krůčky – to, co si tam řekneme, co si sama určí, že by chtěla posunout, a jak by to šlo posunout. Pokud se ale během té doby, co se nevidíme, na to vykašle a nic nedělá, tak na dalším sezení se zase vracíme přesně tam, kde jsme byly.

Proto je tak důležité, aby dělala ty malé krůčky opravdu každý den, protože změna se neprojeví hned – chvíli trvá, než se propíše do jejího života. Ona třeba něco vyzkouší párkrát, zjistí, že to nefunguje, ale ono to přitom funguje, jen to pracuje v pozadí, a je potřeba tomu dát čas. Ženy jsou ale někdy netrpělivé, skáčou od jednoho k druhému a nedají ničemu ten čas, aby se to mohlo projevit.

Jakým způsobem taková klientka pozná, že u ní došlo ke skutečné změně? Že ten posun opravdu nastal, že jí to něco přineslo, něco dalo? Jsou pak ty vztahové situace úplně jiné, nebo je jiné aspoň její prožívání? Co se vlastně změní?

Za mě se nezmění to, že by žena už nikdy necítila strach, nikdy nepochybovala nebo necítila nejistotu – ale změní se to, že se tím strachem už nenechá řídit. I když se bojí, zachová se třeba jinak než dřív. Nastaví si hranici, dokáže z toho vztahu odejít, nějakým způsobem se za sebe postaví, přestože se bojí.

Takže vlastně jde o to, jak vědomě jednat i navzdory tomu strachu. Často za tebou ženy přicházejí s tím, že si něco vykreslují, ještě dřív, než je to fakt – představují si, jaké by to mohlo být. Jak s tím pracuješ?

Tam je důležité vidět, co se reálně děje, a pomoct jí chytit se v momentě, kdy už předbíhá tu realitu tím, co má v hlavě. Děje se to hrozně často a ani si to neuvědomíme – třeba myje nádobí, zalévá zahrádku, a hlava jí přitom už jede úplně sama a odvíjí si tam ty příběhy.

Učíš teda ty ženy i to, jak tomu zabránit? Jak zastavit tu hlavu a nerozjet ty scénáře?

Určitě se o tom bavíme – jak se u toho chytit, co se v té hlavě děje a co to může způsobit, aby si na to dávala pozor. Protože nepracujeme s tím vztahem, co kdyby, ale s tím reálným stavem.

Co mi ten muž může nabídnout teď? Jak se s ním cítím teď? Ne, jak bych se s ním mohla cítit v budoucnu, kdyby vyřešil všechno, co potřebuje, kdyby se konečně rozhodl.

A to je možná taky hodně důležitá myšlenka pro všechny diváčky, které tenhle podcast sledují – nesoustředit se na ten ideál v budoucnosti, kdy už půjde všechno hladce, kdy si to uzavře, vyřeší minulost a tak dál, ale opravdu vnímat to, co je teď.

Přesně tak.

Vrátit se do reality. A ne že ho změním a pak bude jiný a budu ho mít radši, ale pracovat s tím, co se odehrává právě v tuhle chvíli.

Přesně tak – protože když se žena zamiluje do toho příběhu a o toho člověka pak přijde, nepřichází jenom o něj, ale i o svůj vlastní příběh. A o tu možnost, že už nebude sama.

Ty osobně píšeš o ženách, které začnou fungovat jako partnerky ještě dřív, než vztah vůbec vznikne. Vaří, pečují, jsou k dispozici, ale on si ještě nerozhodl, jestli nějaký vztah vůbec chce. Vždyť jenom dává lásku – co je na tom špatně?

O tom jsme se trochu bavily – dávat lásku samo o sobě není vůbec nic špatně. Ale pokud chce tu vzájemnost, musí sledovat i tu vzájemnou investici.

Vždycky, když ten muž přijel, tak mu uvařila a ještě mu nabalila jídlo domů. Další žena, když k němu přijela na návštěvu, mu uklidila, třeba i umyla okna. Další zase měla vždycky čas, byla vždycky k dispozici, kdy on chtěl – a postupně se do toho běžně dostala i fyzická intimita.

Když žena dává tohle všechno a partner jí přitom nenabízí ten vztah, ten závazek, tak se sama chová jako partnerka, ale vztah přitom ještě vůbec neexistuje.

A když už tomu muži dává všechno, co by mu dávala v tom vztahu, tak proč by měl vlastně něco měnit, že jo? Co je na tom vlastně tak zásadně špatně? A co s tím dělat?

Špatně je to v tom, že čím víc žena dává, tím víc se připoutává – a nedostává to, co by chtěla. A ona většinou chce hlavně ten závazek – aby byli exkluzivní, aby spolu opravdu vybudovali vztah, aby se to někam posouvalo.

Ono se to ale nikam neposouvá, pořád to stojí na místě. A čím víc to stojí na místě, čím víc cítí tu nejistotu, že ji partner drží v té šedé zóně, tím víc má pocit, že se musí snažit – aby mu dokázala, jak skvělá by byla partnerka, jak by jim to spolu fungovalo, jak krásně by spolu mohli být. Jenže tohle prostě moc nefunguje.

A sleduješ to u svých klientek často – že se opravdu hodně snaží, snaží se investovat víc energie do toho vztahu, ale vlastně se jim to nevrací zpátky, a přitom si myslí, že tím ho budou mít radši?

Jo, přesně to. Je to přesně ten vzorec.

Kdy už nám vztah ubližuje

Tři hodiny nenapsal a jí se klepou ruce. Nemůže pracovat, co chvíli obnovuje konverzaci, jestli tam ta zpráva neblikla, jestli už jí nenapsal – furt jí to hlodá v hlavě, proč se to děje. A ona si říká: já se musím uklidnit, nebudu na něj tlačit, dám si čas. Proč to ale nefunguje? Tyhle sebenalhávací myšlenky.

Protože „uklidni se“ za prvé nikdy nefunguje, když to člověku řekne někdo jiný. A když si to řekne sama sobě, je to vlastně jenom racionální myšlenka, něco, co by měla udělat. Jenže ona má v pohotovosti tělo, a tohle mluví jenom k hlavě – takže by potřebovala začít pracovat s tělem.

Když žena ví, že jí ten vztah ubližuje – nespí, zhubla, trápí ji to, tíží ji to – a stejně nedokáže odejít. Okolí jí říká: tak prostě odejdi. A ona v tom vztahu přesto zůstává. Co s tím?

To tady možná už trochu zaznělo – je důležité, aby pochopila, co se to vlastně děje. Proč ji to tak táhne zpátky? Proč je ten tah tak obrovsky silný? Proč je tak těžké z toho vztahu odejít? Protože nejde jenom o toho partnera – pravděpodobně si do toho vložila i vlastní pocit bezpečí, tu jistotu.

Potřebuje pochopit, co se děje, proč je ten tah tak silný, být na to připravená, počítat s tím, aby ji to nepřekvapilo. A pak zase stabilizovat tělo, regulovat ho, pomoct mu vyvést se z toho poplachu a naučit se ustát ty emoce, které pak přijdou – mít třeba i nějaký krizový scénář, který ji tím provede.

A tím se vlastně dá i trochu uklidnit – protože když vím, že až to přijde, budu vědět, co s tím, tak už jenom to vědomí, že mám plán, mi pomůže.

Takže už to, že si žena připraví plán, jí pomůže získat zpátky určitou míru té jistoty.

Nejde o to jít z nuly na sto, ale dostat tělo do stavu, kdy dokážu odložit tu automatickou reakci, dát si prostor a rozhodovat se vědomě – podle toho, co je pro mě dlouhodobě dobré, a ne podle toho, kam mě táhne nějaký starý, nefunkční vzorec.

Už několikrát jsi zmínila, že hodně pracuješ přes tělo. Co to vlastně znamená – ať to pochopí i všechny diváčky?

Práce s tělem znamená práci s dechem, práci celkově s tím, že obrátíme pozornost do těla a sledujeme, kde je napětí, kde je stažení. Pracujeme s emocemi, aby se navyšovala kapacita a aby žena byla schopná dělat kroky, které potřebuje k tomu, aby se dostala tam, kde chce být.

Ať už je to odejít z toho vztahu, nebo se to dá vztáhnout třeba i na odchod z práce. Dokáže se pak za sebe postavit a získává pocit vlastní kompetence, sebedůvěry. A postupně se to všechno skládá dohromady – i když ten strach má, tak prostě jde a udělá to. A už ji to neřídí, neovládá ji to, neparalyzuje.

Když si vybavíš čtyři ženy, čtyři různé příběhy – je za tím jedna jediná společná příčina? Co to u těch žen, u tvých klientek, bývá?

Myslím, že společné mají to, že začnou hledat venku to, co by měly hledat vevnitř – a dávají druhému člověku obrovskou moc nad tím, jak se samy cítí.

To, jak se cítí, pak začne řídit třeba to, jestli on má zájem, nebo ne. Napíše – jsem v pohodě. Nenapíše – jsem v úzkosti. Má zájem – mám hodnotu. Nemá zájem – pochybuju sama o sobě. Dokud tam tohle je, je to velmi těžké a frustrující a je v tom určitá bezmoc, protože je to něco, co samy nedokážeme ovlivnit.

Stalo se ti někdy, žes měla takové sezení, po kterém jsi večer nemohla usnout? Že se ti pořád promítal ten příběh?

Asi ne tímhle způsobem, že by mě to nějak zasáhlo – daří se mi ty příběhy si nebrat osobně. Ale jednou jsem asi pochybovala sama o sobě. Měla jsem klientku, která byla hodně pasivní, a ta sezení s ní mě stála strašně moc energie.

Pořád jsem přemýšlela, co bych měla dělat jinak a líp, abych ji trochu rozhýbala. Měla jsem pocit, že je z těch sezení zklamaná, že jí to nedalo to, co si od nich představovala, kvůli čemu tam vlastně přišla.

Paradoxní je, že se mi ozývá dodnes – možná v ní tehdy dozrávalo něco, co dozrát mělo, jenom to bylo pomalejší. Byla natolik odpojená sama od sebe, že v tu chvíli ani nemohla reagovat jinak. A já hledala chybu v sobě, měla jsem dojem, že to prostě vedu špatně. Ono to ale mezitím pracovalo, jenom to nebylo hned vidět.

Takže někteří lidé potřebují čas, aby k tomu vlastně došli, aby si to zpracovali.

Vzpomeneš si na nějaké sezení, kde byl ten posun obrovský hned během jediného setkání – kde žena odcházela úplně v úžasu z toho, co jí najednou došlo?

Ženám kolikrát stačí, když pochopí takové ty na první pohled drobné souvislosti – proč dělaly to, co dělaly, a jak to jde dělat jinak. A najednou – aha, to jsem vůbec netušila, že se to dá dělat takhle. To jsou vlastně přesně ty aha změny.

Některé klientky pak už ani nepřijdou, protože jim to stačilo – viděly, kde všude dělaly chyby, uvědomily si, co by mohly dělat jinak. A některé se naopak vracejí a chtějí na tom navázat hlubší prací.

Pojďme na další téma, tentokrát trochu víc o tobě – jako o vztahové koučce v civilu. Kdy jsi u sebe naposledy přistihla vzorec, který ale učíš klientky opouštět?

Mně utkvěla v paměti jedna konkrétní situace. Potkala jsem muže, který se mi opravdu hodně líbil, hodně jsem o něj stála. Randili jsme spolu asi tři měsíce, a pak ze dne na den se přestal ozývat – prostě zmizel.

Asi o rok později se mi ozval, napsal mi zprávu. A jen co jsem uviděla jeho jméno na displeji, regulérně se mi rozklepaly ruce. Byla jsem úplně ve stavu, kdy se mi vrátily úplně stejné pocity jako tehdy, když jsme spolu chodili, nebo když to pak skončilo.

Přistihla jsem se, jak mi hlavou běží: no, třeba se změnil, třeba by to tentokrát mohlo klapnout, co kdybych mu dala ještě šanci, proč vlastně píše – třeba si to rozmyslel, třeba jsem mu chyběla, že jo.

Naštěstí jsem se dokázala velmi rychle vzpamatovat, protože už jenom ten způsob, jakým se ozval, nenaznačoval, že by se nějak změnil. Takže jsem se zpamatovala a nenechala se znovu vtáhnout, protože si dovedu představit, jak by to zase dopadlo.

Byla to pro mě taková zkouška ohněm – byl to člověk, do kterého jsem vkládala hodně nadějí, a pak mě hodně mrzelo, jak to celé skončilo.

A jak to nakonec dopadlo?

Byla jsem na sebe pyšná, že jsem to ustála.

Jak dneska žena pozná, že přišel ten správný čas, kdy by se vztah měl posunout dál?

Myslím, že vztah by se měl postupně nějak vyvíjet už od začátku. A ve chvíli, kdy to na nějaké úrovni ustrne a dál se to nevyvíjí, je potřeba hledat důvod proč. Pokud je tam ten přirozený zájem z obou stran, tak to prostě přirozeně někam směřuje.

Ale často to dopadne tak, že když žena nenajde odvahu zeptat se, na čem jsou, tak najednou přijde věta typu „nedávejme tomu nálepky, nechme to plynout“ a podobně. Je to vlastně taková odpověď, která není odpovědí – ale žena se s ní často spokojí, protože prostě není jasno.

A za týden se ptá znovu na to samé.

A jak to tedy poznat?

Myslím, že od začátku je poznat, kam to pravděpodobně směřuje a jaké jsou pravděpodobně záměry toho druhého člověka – jenom to někdy nechceme vidět. Většina žen, se kterými jsem pracovala, mi zpětně řekla, že to tam viděly už od začátku, jenom to nechtěly vidět, nebo si to nechtěly připustit. Takže pokud to nakonec nedopadne, nějaké náznaky tam bývají od úplného začátku.

A pokud máme sledovat náznaky toho, že se vztah někam posouvá, tak na úplném začátku ten muž opravdu vyvíjí iniciativu – snaží se, plánuje, zajímá se, pamatuje si detaily. Postupně tu ženu začleňuje do svého života, představí ji přátelům, postupně i rodině.

A ve chvíli, kdy třeba po třech, šesti měsících ta žena pořád nezná nikoho z jeho lidí a on ji drží mimo svou bublinu, tak už bych byla ve střehu.

Tvoje věta, kterou by si měl vytisknout každý kouč: seberegulace nemá sloužit k tomu, aby ti přestalo vadit chování, které by ti vadit mělo. Kdy je tedy ten klid nebezpečný?

Klid je nebezpečný ve chvíli, kdy se snažím zařídit, abych se naučila tolerovat něco, co mi nevyhovuje, co mi vadí.

Měla jsem klientku, která za mnou přišla a chtěla nějakou techniku na uklidnění. Bylo to po tom, co její přítel odjel na víkend s kamarády na chatu. Domluvili se, že jí napíše, že jí dá vědět – a celý víkend se samozřejmě neozval.

Přišla za mnou a chtěla techniku, aby se před setkáním s ním uklidnila, aby ho moc neprudila, aby nebyla naštvaná – jejími slovy, aby na něj netlačila. Zeptala jsem se jí, co by pro ni znamenalo, kdyby se jí ozval tak, jak slíbil. Řekla, že by to znamenalo, že se na něj může spolehnout, že mu může věřit.

Zeptala jsem se, jak důležité jsou pro ni v tom vztahu tyhle hodnoty – ta spolehlivost, ta důvěra. Řekla, že úplně nejvíc. Tak jsem se zeptala: tak proč se snažíte zařídit, aby vám nevadilo, že to tam teď nemáte?

Neodešla ode mě s technikou, ale s uvědoměním, že je asi v pořádku toho partnera s tím rozumným způsobem konfrontovat – a ne si to vztahovat na sebe, že asi nejsem dost nad věcí a měla bych se uklidnit.

Pět pravidel pro ženy při seznamování

Kdybys měla dát pět pravidel, takový proces seznamování pro ženy, co by to bylo?

Určitě dát si čas, měla bych mít čas toho člověka poznat. Určitě bych do toho zařadila tu moji svatou trojici se schůzkami, se zprávami a s fyzickou intimitou. A určitě si uvědomit, že přitažlivost neznamená to samé jako kompatibilita.

Jaký je mezi tím ten obrovský rozdíl? Přitažlivost, kompatibilita?

Obojí jsou podle mě součástí zdravého vztahu a chceme tam obojí. Chceme, aby nás ten člověk fyzicky přitahoval, ale zároveň chceme, aby tam byla i kompatibilita na základě nějakých našich hodnot, životních vizí, nějakých plánů, toho, jak vidíme svět.

Aby to nebylo jenom na základě toho fyzična, protože to nemá dlouhého trvání většinou. Aby se ten vztah mohl na základě něčeho vyvíjet. A ta samotná přitažlivost k tomu nestačí.

Co je tak vlastně možná ještě důležitější než ta samotná přitažlivost? Co je to podle tebe?

Abychom si nevybíraly buď někoho, kdo mě šíleně přitahuje, ale nemám si s ním co říct, anebo na druhou stranu někoho, kdo je sice hodný, ale nepřitahuje mě. Takže ani jedna z těchto variant nefunguje.

A existují, bohužel, ale opravdu si uvědomit, že nehledám ani jedno z toho, já tam chci obojí. Aby mě ten člověk fyzicky přitahoval, ale zároveň, aby tam nebyla ta šílená nejistota a abych si každý den nemusela říkat, na čem jsem.

No a existuje mezi tím nějaký kompromis, nebo to vlastně vůbec není o kompromisech?

Já bych řekla, že je to o prioritách. A pokud si stanovím nějaké priority, co je pro mě opravdu důležité, pár věcí, aby jich nebylo dvacet, tak pár věcí, co je pro mě důležité, přes to nejede vlak a to tam prostě mít potřebuji. A takové ty další věci jsou pak příjemný bonus.

Pomáháš to tak vlastně na těch sezeních s ženami možná někdy sestavovat?

Určitě, protože ty ženy si často myslí, že to ví. Ale ve skutečnosti, když to začneme dělat, tak zjistí, že ne. A neuvědomují si, že je třeba nejenom to vědět v hlavě, ale i cítit. Potřebuji vědět, jak se to cítí, nebo jak to vypadá.

Třeba že chci, aby byl spolehlivý. Já se ptám, a co to pro tebe znamená? Jak se to konkrétně projevuje, když je ten člověk spolehlivý? Jak to ty pocítíš, že je ten člověk spolehlivý? Aby si to žena opravdu takhle rozebrala, aby pak poznala, jestli to dostává, nebo ne.

Možná teď nás poslouchají ženy, které ještě nikdy nezažily coaching na vlastní kůži. Přiblížíš jim trochu, jak to vypadá s tebou? Co si můžou představit od začátku do konce, jak to probíhá?

To je hrozně různé podle toho, s čím ta klientka přijde. Na začátku mi popíše, s čím přichází. Pokud je třeba, uděláme nějakou regulaci, protože potřebuji, aby byla otevřená, aby vnímala, aby dokázala pracovat.

A pokud vidím, že je v nějakých emocích nebo že je uzavřená, stažená, tak je třeba s tím nejdřív pracovat, protože efekt té práce pak není moc velký, protože se to od ní všechno odráží. A pak už jdeme do hloubky toho, s čím vlastně přišla.

Řešíme tu racionální stránku, to pochopení, to uvědomění, a pak se postupně věnujeme i tomu tělu, té somatice, aby byla schopná udělat ty kroky, které by chtěla udělat.

Jak dlouho vlastně ta sezení trvají? Kolik jich třeba v rámci té spolupráce děláš?

Ideálně, aby to byla dlouhodobější spolupráce, aby tam ty změny byly vidět. Samozřejmě za jedno sezení člověk něco pochopí, vyřeší si nějaký jeden akutní problém. Ale aby se ta změna promítla do života, aby byla opravdu vidět a byla dlouhodobá, tak si myslím, že je potřeba několik měsíců spolupráce.

Jaká je taková možná nejhorší vztahová rada, kterou by někdo mohl říct?

To jsou takové ty internetové rady, jako hraj nedostupnou, odepiš za tři hodiny, když on odepsal za dvě, že jo?

To je časté, ale nefunguje to?

Nefunguje nic, co nevychází z mého osobního nastavení, z mého skutečného nastavení, protože takové chování nemá dlouhého trvání. Snažím se nějakou taktikou nebo strategií přimět druhého člověka k reakci, kterou bych si přála, a přitom vlastně můžu vypadat úplně jako někdo jiný. Hraju si na někoho jiného.

Pokud to nevychází ze mě, tak to ten člověk velmi brzy pozná, a hlavně to není udržitelné, abych to pořád vydržela takhle přetvařovat. A ten člověk na druhé straně pak může být velmi rozčarovaný, protože si myslel, že potkal někoho jiného.

Takže se teď dostáváme k opravdovosti, přirozenosti, autenticitě. Nakolik to vnímáš, že je fakt důležité od začátku na nic se nehrát, ale vyložit karty na stůl?

To si myslím, že je úplně zásadní, protože když budu používat tyhle taktiky, tak nejsem přirozená a autentická. A pak vlastně nevím, jestli by mě ten člověk chtěl, nebo by se zachoval stejně, i kdybych byla přirozená.

Takže vlastně ty ženy si tím můžou i škodit?

Určitě si myslím, že se tím škodí. A i v tom, že třeba nějaký zralý, dospělý muž není zvědavý na nějaké taktiky a strategie. On chce tu ženu, která je přirozená, autentická, která se na nic nehraje a nesnaží se ho manipulovat nějakou taktikou.

To je docela zajímavé téma. Jaká jsou třeba podle tebe témata, která je dobré na prvním rande rozebrat, a témata, která tam rozhodně otvírat nemá?

Myslím, že na prvním rande by klidně mohlo zaznít, co hledáš, abychom vzájemně neztráceli čas. Pokud já chci vážný vztah a ten můj protějšek chce vztah bez závazků, tak se tam asi nepotkáváme a nemá cenu to nějak dál zkoušet.

Může tam zaznít i to, kde se vidím třeba za pět let, co bych si představovala, aby se v mém životě stalo. Protože se nemusí potkávat ten, kdo by chtěl zakládat rodinu, s tím, kdo by chtěl v příštích pěti letech cestovat.

A to, co by tam zaznít nemuselo, tak asi bychom se nemuseli bavit o bývalých partnerech hned na prvním rande.

A je to potom třeba téma na některou z dalších schůzek, ty bývalé vztahy? Jaký na to máš názor?

Jsou lidé, kteří říkají, že tu minulost do toho tahat nebudou, prostě berou toho druhého takového, jaký je. Ale jsou zase lidé, kteří jsou zvědaví, protože díky tomu můžou pochopit, jak ten člověk vlastně fungoval a reagoval, kdo je doopravdy.

Může nám to dát spoustu informací, jak ten člověk mluví o bývalých partnerech. Protože pokud je všechno jejich vina, oni sami za nic nemůžou, ten byl špatný, ten byl špatný, ta byla špatná a já jsem jediný tady chudáček, tak to mi o tom člověku dost řekne.

Asi není úplně nutné to nějak vytahovat příliš brzo. Samozřejmě minulé vztahy toho člověka nějakým způsobem formovaly a určitě se k tomu v průběhu vztahu někdy dostaneme, ale nevím, jestli je nutné to otvírat na prvních dvou třech schůzkách.

Jak se stavíš třeba k tomu, když muž chce svojí nové partnerce, se kterou teď ten vztah vzniká, představit nějakou svoji bývalku?

Chápu to v případě, že spolu mají děti.

A když ty děti nemají?

Tak možná, když je vztah s tou novou partnerkou už v nějaké další fázi, už mají stabilní partnerství, tak proč ne, pokud je ta jeho bývalá přítelkyně nebo bývalá manželka pro něj v životě důležitá a mají to spolu opravdu dořešené.

A zároveň to dává té nové partnerce pocit, že ona je ta důležitá, ona je priorita, aby nemusela mít pocit, že by měla soupeřit s tou bývalou partnerkou, tak proč ne?

Intimita na prvním rande?

Zpátky možná k tomu prvnímu rande a k randění celkově. Ty jsi na začátku říkala o tom, že je dobré si dát čas a pomalinku toho člověka poznávat. To znamená, že intimita, sex na prvním rande, je pro tebe ne?

Já bych to určitě nedoporučila, ale ne z nějakého morálního hlediska, nechci vůbec moralizovat, ale spíš z toho důvodu, aby žena chránila sama sebe, právě před tím předčasným nebo brzkým připoutáním.

Jaký čas je podle tebe možná ten optimální? Kdy je čas na tyhle intimní věci?

To je strašně individuální. Nezáleží ani tak na čase, jestli jsou spolu dva měsíce, tři měsíce, čtyři měsíce, ale spíš jak intenzivně se vídají, jak dobře se znají a hlavně, jak jistě se ta žena v tom vztahu cítí, nebo oba. Jak se v tom oba cítí jistě, jestli vědí, že jsou oba na stejné stránce, že oba chtějí to samé a že to chtějí spolu.

Stává se ti někdy, že za tebou přijdou klientky, které už mají děti, ale dneska žijí samy a chtěly by najít nějakého toho muže? A jak je to dneska náročné najít vlastně tatínka i pro svoje děti?

Tam si myslím, aby žena nehledala právě toho tatínka, ale partnera, protože ty děti pravděpodobně tatínka mají. Takže aby nepřehazovala nějakou zodpovědnost, starost o ty děti na toho partnera. Samozřejmě se to k tomu časem dostane, pokud spolu budou žít, ale určitě ne na začátku.

V pozdějším věku, ať máš děti, nebo nemáš děti, je vždycky trošičku složitější toho partnera najít, protože už víc víš, co chceš, už víc víš, co nechceš tolerovat. Ve dvaceti do toho prostě jdeš a ono to nějak dopadne, ale ve třiceti, ve čtyřiceti, v padesáti už o tom víc přemýšlíš a už máš v životě víc jasno.

Další otázka. Dneska večer to nějaká divačka zažije: telefon mlčí, tělo v poplachu, prst nad zprávou. Co má udělat teď?

Pokud bych měla mluvit k té ženě, tak bych jí řekla, odlož teď ten telefon. Nekoukej, kdy byl naposledy online, nestalkuj sociální sítě, nečti si znovu vaše předchozí zprávy a teď mu nic nepiš, vypni notifikace a nejlépe odlož ten telefon displejem dolů.

Teď potřebujeme dát tam chvilku prostoru mezi to, co tě právě zabolelo nebo to spustilo. Potřebujeme dát trošičku prostoru mezi tu emoci, ten spouštěč a tu automatickou reakci, kterou bys třeba udělala tím, že bys mu napsala.

Takže se chvilku posaď, opři se, možná si začni uvědomovat, jak dýcháš, zkus, aby ten výdech byl trošičku delší než ten nádech. Zkus se postupně zaměřit na to, jak se cítí tvoje tělo. Jak se cítí tvoje čelo, svaly kolem očí, jestli je tam nějaké napětí, svaly čelisti. A pokud je tam nějaké napětí, zkus ho trošičku uvolnit.

Pokud to jde, zaměř se na svůj krk, na trapézy, na ramena a zkus to samé, zase to trošičku uvolni. Pak se podívej, jak se mají tvoje ruce, tvůj trup, tvoje záda. A nezapomeň, že ten výdech je delší než nádech. Pak se zaměř na hýždě, na stehna, na lýtka, jestli je tam nějaké napětí, zkus to trošku povolit.

Pak si uvědom, jak se tvoje chodidla dotýkají podlahy, jak tvoje hýždě spočívají na židli, jak se tvoje záda opírají o opěrku. A možná se rozhlédni kolem sebe a zkus si pojmenovat pět věcí, které kolem sebe vidíš. A potom zkus pojmenovat několik věcí, které slyšíš, třeba auta venku, rádio, vítr, déšť. A teď se zkus zaměřit na to, co cítíš, nějaké vůně, jestli cítíš třeba vůni kávy, vůni vypraného prádla.

A teď se zkus podívat na tu situaci znovu a zkus si uvědomit, co o té situaci víš jistě, co je fakt. To znamená, napsal jsi mu a on odepsal až za tři hodiny. A podívej se i na to, co jsou tvoje interpretace okolo toho: už mě nechce, už ho nezajímám, už pro něj nejsem důležitá. To jsou tvoje příběhy, které jsi si tam vytvořila. To není fakt. A my teď chceme pracovat jenom s tím, co víme jistě, co je fakt.

Teď se zkus sama sebe zeptat, proč chceš tu zprávu poslat. Co by ti to mělo přinést? Chceš s ním něco komunikovat, chceš mu něco sdělit? A nebo možná doufáš, že ti třeba odepíše a tebe to uklidní.

A pokud je to ta druhá možnost, tak zkus si uvědomit, že je to jenom nutkání, jenom ten pocit, jenom vlna. Že vlna přijde, zesílí a odejde. Je ale důležité, abys tu vlnu nepřiživovala těmi příběhy. Zkus zůstat u těch faktů.

A když budeš jít přes to nutkání něco udělat, tak vždycky, když to přijde, zkus si tam dát chvilinku, než to uděláš, a jdi si třeba opláchnout obličej a ruce studenou vodou. Nebo se zkus vyklepat, jdi si zaběhat, dej si studenou sprchu, zavolej kamarádce. Zkus tam dát něco, abys tam měla ten prostor, abys měla příležitost se rozhodnout vědomě, jestli to chceš udělat, anebo jestli je to jenom automatická reakce.

Moc hezky popsaný postup. V podstatě jde o uklidnění, o uklidnění toho celého systému, aby se dostala víc z té hlavy, z té roztěkanosti do těla, získala odstup, nadhled.

Určitě, aby snížila tu míru aktivace natolik, že bude schopná rozhodnout se, jestli to chce opravdu udělat, anebo jestli je to jenom nějaká snaha se uklidnit, protože ona se může uklidnit i jinak než přes ten kontakt s ním, a to se chceme učit.

Rudé a zelené signály ve vztahu

Pojďme si teď zahrát takovou rychlejší hru. Červená, nebo zelená? Podle toho, jak bys postupovala, jak to na tebe působí, a jedno je to i proč.

Píše ti celý den, každý den, ale schůzku nikdy nenavrhne on.

Červená. Protože já nepotřebuju na začátku tu intenzitu, já potřebuju ty činy. Ty zprávy jsou strašně levné. To není něco, čím by mi někdo ukazoval svůj zájem. Ono to podle okolností ukazovat zájem může, ale pokud někdo má opravdu zájem, tak rozhodně navrhne schůzku.

Říká, že na vztah ještě není připravený, ale chová se jako tvůj partner.

Rozhodně červená.

Proč se chová jako partner, když na vztah není připravený?

On chce výhody toho vztahu, aniž by musel sám investovat nebo nabídnout závazek.

A hned na druhém rande mluví o společné budoucnosti.

Červená. Tam samozřejmě může na druhém rande říct, jak vidí svou budoucnost, ale mluvit o společné budoucnosti je podle mě zatím strašně brzo.

Po každé hádce se dva dny mlčí.

Určitě červená. Nějaké trestání tichem a podobné věci – to je pak ve vztahu velmi těžké.

Když řekne, že takhle to ještě s nikým nikdy neměl.

Tam bych řekla, že je to neutrální, protože bych potřebovala kontext – v jaké fázi to říká a jakým způsobem, protože to samozřejmě může být nějaký lovebombing, ale může to myslet i upřímně.

A když se ozve pokaždé zrovna ve chvíli, kdy už sis to vzdala nebo vzdáváš?

Červená. Není konzistence, není vztah.

Kdybys teď měla dokončit rozepsanou větu: Nejistota není vášeň, nejistota je…

Nejistota je informace.

Muž ti ukazuje, kdo je, tím, co dělá, ne tím, co říká.

Zdravý vztah poznáš podle toho, že…

Pokud něco nejde, tak se to oba snaží nějakým způsobem řešit.

A teď možná trochu hlubší otázky. Zajímá mě tvoje reakce, tvůj pohled, tvoje vnímání.

Když si představíš, že celý večer mluvíme o tom, co láska není, tak mi řekni, co láska je.

Za mě je láska to, že i když toho člověka vidím takového, jaký opravdu je, tak se pro něj přesto rozhodnu – a rozhoduju se pro něj vlastně každý den.

Kdybys mohla postavit u dálnice billboard, který uvidí každá žena cestou z rande, co by na něm mělo být napsáno?

Já bych tam určitě napsala: Dej si čas, chemie není kompatibilita.

Po všech těch klientkách a vlastním příběhu – co tě to všechno naučilo? Jedna věc, kterou víš úplně jistě – co to je?

Že já jsem ta nejdůležitější postava svého příběhu.

V momentě, kdy se nějaká žena opravdu snaží udělat pro toho muže první poslední, co si potřebuje uvědomit?

Já si myslím, že si potřebuje uvědomit, že ten muž nehledá někoho, kdo pro něj bude dělat první poslední – nehledá maminku, nehledá služku.

Pojďme teď otevřít téma zdravých vztahů – motýlci v břiše, romantika, nebo poplach? A proč nám klid s tím hodným člověkem připadá jako nuda?

Za mě ty motýlci v břiše nejsou ani dobré, ani špatné – jenom říkají, že tělo je nějakým způsobem aktivované. Takže to může být příjemné vzrušení, těšení se, ale zároveň to na druhé straně může být napětí, nejistota, nějaký starý vzorec.

Pokud je to obsesivní přemýšlení, že na něj nemůžu přestat myslet, nedokážu se soustředit, tak už bych řekla, že je v takovém vztahu hodně nejistoty. Takže to už není romantika, to je spíš poplach, protože ten systém se snaží tu nejistotu nějak uzavřít, vyřešit.

A proto ta hlava pořád jede, proto ho pořád skenuje, a proto mám pocit, že na něj nemůžu přestat myslet. Protože ve zdravém vztahu, kde ten zájem cítím, tak na něj samozřejmě taky myslím, těším se na něj, ale už tam není to, že na něj nemůžu přestat myslet, nemůžu fungovat v životě, nesoustředím se v práci. Takže u toho zdravějšího začátku tohle za mě není.

Kolik času potřebuje žena, které končí vztah, do kterého byla zamilovaná, než by měla jít do dalšího vztahu?

Dlouho. Za mě klidně dát si několik měsíců, klidně až rok pauzu, aby si opravdu pořešila ty věci, uvědomila si, co by mohla dělat lépe, co od partnera potřebuje, aby se mohla cítit lépe.

Aby ty zdravé vztahy vůbec mohly nějak fungovat a mohly vzniknout, když lidi nemají dořešenou nějakou svoji minulost – ať jsou třeba ve fázi rozvodu – co bys jim poradila?

Rozhodně aby neskákaly hned do dalšího vztahu, protože si do něj přenesou všechno, co nemají vyřešené. A není to fér ani vůči tomu novému člověku.

Pokud ještě řeším třeba bývalého partnera, ještě k němu mám nějakou vazbu, tak není úplně fér používat toho nového člověka – řekla bych – jako převozníka.

Jo, tím jsme se teď trochu dostali k dalšímu tématu, a to je, když lidi randí s víc lidmi současně, aby si vybrali – s tímhle je mi líp, s tímhle není. Jak se k tomu postavit?

Já si myslím, že do určité fáze to není na škodu, protože dokážu srovnávat, co mi vyhovuje a co ne, a neupínám se na jednoho člověka – je to jenom fáze poznávání. Ale pak, když by to šlo do další fáze, do dotyků, intimity, tak by se ten člověk měl rozhodnout a neprovozovat to všechno se všemi.

A najednou si řekla o vyšší odměnu, obnovila stará přátelství, rozšířila svůj život – co se u ní vlastně stalo?

Ona dostala nazpátek obrovské množství energie, kterou spotřeboval ten vztah. Byla až přecitlivělá na každou reakci partnera – když třeba přestal komunikovat nebo se odtáhl, tak se jí úplně rozklepalo tělo. Takže potřebovala ten svůj pocit bezpečí a ten středobod přesunout z partnera na sebe. A ve chvíli, kdy toho byla schopná, dokázala rozšířit svůj život i mimo ten vztah.

Na to pak zase zareagoval i partner – začal se k ní chovat trochu jinak, začal víc komunikovat, začal o ni víc pečovat. A jak postupně nabývala tuhle kompetenci, protože se jí to dařilo, tak si začala víc věřit a dokázala se pak postavit za sebe i v práci, kde si dokázala říct o zvýšení platu.

Když by ses měla ohlédnout za celým svým životem, co ses z toho všeho nejvíc naučila?

Už jsem to tady zmiňovala v jedné z otázek – postavit si ten život tak, aby stál na mně. Samozřejmě chci rodinu, chci partnera, chci lidi kolem sebe, vztahy, ale pokud se něco nepovede, tak se z toho nehroutím.

Takže mít v sobě ten základ tak silně a stabilně postavený, že vím – pokud přijde cokoliv, tak to zvládnu.

Když to řeknu jinak – mít se na sebe a moct se na sebe fakt plně spolehnout, to je ten základ, od kterého se dá odrazit. A všechno ostatní pak už jenom dělá ten život hezčí, ale není to ta fixace, která je nezdravá a nakonec vede k toxickým vztahům.

Pro koho je koučování a kdo může být koučem

Když nás teď poslouchá nějaká žena, která si při tvém příběhu řekla – tohle bych chtěla dělat taky, pomáhat, koučovat lidi – co ti ta práce vlastně dává? A jak pozná, že by to pro ni možná mohlo být?

Mě to hrozně baví, dává mi to obrovský smysl. Když přijde žena, která je zaseklá v nějaké jedné vztahové situaci nebo v jednom vztahu, nevěří si, neví, co má dělat, a postupně si začne důvěřovat a začne dělat rozhodnutí, kterých by ještě před pár měsíci nebyla schopná – tak to mi dává opravdu velký smysl a znamená to pro mě hodně.

Hodně to pro mě znamená, když vidím tu změnu v tom člověku. Jedna klientka mi nedávno napsala, že lituje té holky, kterou byla před půl rokem, než mě potkala, a že už nikdy nedopustí, aby se k ní někdo takhle choval. To mi dává obrovskou motivaci pokračovat dál.

A myslíš si, že koučování je úplně pro každého, nebo komu to spíš sedí a komu ne?

Já si myslím, že je potřeba, aby tě zajímali lidi a jejich příběhy, abys chtěl vědět, co je pod nimi, aby tě bavilo hledat souvislosti a abys neměl potřebu těm lidem dávat rady a říkat jim, jak mají žít.

Čeho si na tobě klientky nejvíc váží?

Toho, že mi můžou říct úplně všechno. Docela často mi říkají, že jsou překvapené, kolik mi toho řekly, protože za některé ty věci se možná trochu stydí. A to je samozřejmě dobře, protože tím, že se otevřou, může být ten posun rychlejší.

Myslím, že je to i proto, že skoro všechno, co zažívají, jsem zažila taky. Takže je absolutně nesoudím, nehodnotím a beru to tak, jak s tím přicházejí.

Blížíme se k závěru a poslední slova patří tobě a ženám, které jsou teď v podobných situacích, jaké jsi řešila ty tenkrát. Kdybys to měla shrnout ve třech větách – a, ale, a proto – jaké by bylo tvoje poslední poselství? Co bys jim vzkázala?

Řekla bych jí, že může někoho milovat a cítit k němu obrovskou přitažlivost a doufat, že to vyjde, ale žádný vztah by neměl stát za to, aby kvůli němu opustila sama sebe. A proto jí chci říct, ať nezapomíná na to, že je hlavní postavou svého příběhu, a ať se podle toho k sobě chová.

Tak to byla Denisa Nováková. Moc ti děkuju, že jsi tu byla.

Já jsem taky moc ráda, že jsem tu byla.

A pokud se vám tenhle díl líbil, pošlete ho ženě, která možná řeší něco podobného. Pomozte jí tímhle dílem, ať se podívá na sebe, na svůj život, na svoje vztahy, a netrápí se víc, než je nutné. A pokud máte otázky, klidně je napište dolů do komentářů – může vám na ně i Denisa osobně odpovědět.

A taky odebírejte náš kanál, lajkujte, posílejte to dál, a já se na vás budu těšit u dalšího dílu Myšlení kouče.